Na španělském nebi - Polikarpov I-16 typ 5 a typ 6

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔25.02.2015 📕4.433

Po svém bojovém křtu ve dnech 10.–13. listopadu Polikarpovy I-16 pokračovaly v dalších akcích na madridském nebi. Společně s dvouplošnými I-15 na čas dramaticky změnily situaci ve vzduchu nad španělským centrálním bojištěm. Pilotos rusos (ruští piloti) se ve svých výkonných letounech rychle stali doslova miláčky obyvatel Madridu a měli velký vliv na nárůst republikánské morálky.

Navzdory pozdějším tvrzením ovšem entrée I-16 na Iberském poloostrově zase tak veleúspěšné nebylo. Zprvu je provázely na podmínky španělské občanské války dosti vážné ztráty. Po těch úvodních ze 13. listopadu (dva letouny a dva piloti) záhy následovaly další. 17. listopadu se souboje s 10 Fiaty a třemi Junkersy nad Madridem zúčastnilo šest I-16. Povstalci ztráty neutržili, Sověti přišli o I-16 i s padlým pilotem l-t Dmitrijem Fedorovičem Pavlovem. V bojích nad Madridem 19. listopadu zahynul další sovětský pilot, k-n Dmitrij Ignaťjevič Žedanov. Opustil prostor souboje s kouřící stíhačkou a pokoušel se vrátit se na letiště. Dva kilometry od Alcalá de Henares ztratil nad strojem vládu a zřítil se. Na boji se toho dne podílely také I-15 (padl jeden španělský pilot). Sověti nárokovali sestřelení jedné stíhačky a jednoho Junkerse, povstalci však ve skutečnosti z boje vyšli beze ztrát.


Polikarpov I-16 typ 6 republikánského letectva. Stroj byl do Španělska dodán v srpnu 1937

K úvodním ztrátám přispěla nevhodně zvolená taktika. Sovětští piloti se pokoušeli bojovat proti italským CR.32 v manévrových soubojích, které ovšem neumožnily plně využít přednosti I-16. Jakmile přešli na adekvátnější taktický koncept (vysoké rychlosti a skvělé stoupavosti pro rychlé údery na povstalecké letouny z horní či spodní polosféry), ztráty poklesly. Poměrně dobré výsledky rovněž dávala vzájemná spolupráce s dvouplošnými I-15.

Na I-16 zprvu létali ve Španělsku výhradně sovětští stíhači, příslušníci VVS RKKA. Prvních 31 pilotů, původně sloužících v rámci 40., 41. a zejména 107. letky 83. IAB (stíhací brigády) BVO (Běloruského vojenského okruhu), dorazilo na Iberský poloostrov 3. a 4. listopadu 1936. Cestovali společně s úvodní dodávkou 31 letounů I-16 typ 5 na transportních lodích Kursk a Blagojev. Většina z nich ve Španělsku působila do jara 1937 a poté byla vystřídána piloty dalších turnusů.

I-16 zprvu ve Španělsku podle sovětských organizačních tabulek vytvořily jedinou letku. Republikáni útvar označovali podle svých zvyklostí jako Grupo de Caza (stíhací skupina). V čele stál k-n Sergej Tarchov a po jeho vážném zranění 13. listopadu (na jehož následky zemřel 23. listopadu) funkci převzal st. l-t Konstantin Kolesnikov. Letka se členila na tři otrjady (roje), kterým veleli st. l-t Vladimir Bočarov, Sergej Denisov a Konstantin Kolesnikov. Ve funkci velitele jednoho z rojů nahradil 13. listopadu padlého Bočarova l-t Aleksandr Něgorejev. Kolesnikovův původní roj převzal l-t Andrej Morozov. I-16 v této fázi občanské války působily především v prostoru Madridu. Od 14. listopadu operoval Morozovův roj I-16 z letiště Guadalajara. Dva zbývající nadále vzlétaly z Alcalá de Henares.


Lehká havárie republikánské I-16 typ 5, CM-011. Stroj sloužil k výcviku u letecké školy v El Carmolí

Polikarpov I-16 typ 5 představoval na konec roku 1936 skutečně pozoruhodný letoun. Byl rychlý, vyznačoval se dobrou stoupavostí a šlo o letoun rovněž extrémně obratný. Vynikal zejména až neuvěřitelnou obratností kolem podélné osy a byl velmi mrštný v zatáčkách. Mimořádnou obratnost způsoboval fakt, že těžiště a působiště vztlaku spadaly do stejného bodu v 31 % hloubky aerodynamické tětivy. Tatáž skutečnost se ovšem projevovala ve velké nestabilitě letounu. Nicméně, ta nebyla tehdy u VVS RKKA považována za něco negativního, nýbrž naopak za žádaného, a to kvůli vysoce ceněné obratnosti. Pilotáž byla poměrně obtížná a vyžadovala neustálé soustředění (odtud sovětská přezdívka typu išak, osel). Nicméně, vývrtka se vybírala snadno.

Tomu, že se Polikarpov I-16 nestal na podzim a v zimě 1936–1937 skutečným králem španělské vzdušné arény, zabránila jedna (maličkost“: dosti neúčinná střelecká výzbroj, tvořená dvojicí kulometů ŠKAS ráže 7,62 mm. Problém nepředstavovalo ani tak množství zbraní (dva kulomety v té době spíše představovaly standard), nýbrž jejich instalace. Kulomety byly umístěny v křídle dosti daleko od sebe (a také od osy letounu). Během střelby při manévrování velká rozteč zbraní omezovala počet střel, které skutečně zasahovaly cíl. Navíc nutila piloty pálit z větší vzdálenosti. Cílení také komplikoval fakt, že I-16 sama o sobě představovala pro svou notoricky nízkou stabilitu velmi špatnou střeleckou platformu. Teoreticky měly ŠKASy nad všemi leteckými kulomety používanými ve Španělsku velkou výhodu v rychlosti střelby, v praxi však tuto přednost znehodnocovala častá selhání po několika krátkých dávkách.

Výsledkem bylo, že rychlý a skvěle stoupající Polikarpov I-16 sice v té době výkony deklasoval každý povstalecký letoun, ale již nedisponoval palebnou silou k jeho rychlému zničení. Slabá výzbroj skutečně dramaticky snižovala bojovou účinnost I-16 zejména při útocích proti vícemotorovým celokovovým letounům. Proto také podstatně méně výkonné I-15 v boji s nepřátelskými bombardéry dosahovaly od začátku znatelně vyšších výsledků než často v literatuře oslavované Moscasy.


L-t Vladimir Michailovič Bočarov byl povstalci zavražděn po nouzovém přistání 13. listopadu 1936. Jeho zohavené ostatky nacionalisté svrhli v bedně opatřené padákem nad Madridem následujícího dne

Bojovou efektivitu I-16 dále snižovala nedostatečná pevnost konstrukce draku. Piloti si dále stěžovali na nedostatečnou tuhost překrytu kabiny. Vadila rovněž jeho špatná průhlednost. Stíhači proto raději létali s odkrytou kabinou (odsouvaný překryt byl dosti neprakticky zablokován v přední poloze).

Až do příchodu německých jednoplošníků Messerschmitt Bf 109A a Bf 109B (ve Španělsku působily od jara 1937) představoval Polikarpov I-16 typ 5 suverénně nejvýkonnější stíhací konstrukci působící na Iberském poloostrově. Německý dvouplošník Heinkel He 51B-1 proti sovětskému jednoplošníku neměl téměř žádné šance. I-16 typ 5 měla velkou převahu také nad Fiatem CR.32. Vedla zejména v maximální rychlosti. Ve vyšších výškových hladinách se rozdíl v rychlosti poněkud snižoval, neboť motor M-25 trpěl ve výškách nad 3000 m poklesem výkonnosti. CR.32 za sovětskou stíhačkou dosti výrazně zaostávala také ve stoupavosti. V nižších výškách neměla CR.32 ani jednoznačnou převahu v obratnosti, neboť I-16 vynikala v obratech kolem podélné osy a na jednoplošník dokázala rovněž velmi ostře zatáčet. Její obratnost ovšem s rostoucí výškou klesala a ve výškách nad 3000 m již měl Fiat v tomto ohledu výhodu.Velkou předností italské stíhačky byla pevnost jejího draku. Kovová konstrukce dvouplošníku snášela mnohem větší přetížení než poměrně křehká smíšená konstrukce I-16. Obavy ze zborcení křídel samozřejmě bránily republikánským pilotům provádět příliš prudké obraty a vybrání. To, společně s vysokou rychlostí Fiatu ve střemhlavém letu, zachránilo mnoho italských a španělských nacionalistických pilotů z prekérních situací. Také v účinnosti střelecké výzbroje italský typ vedl.

Jestliže ovšem počty skutečně zničených povstaleckých letounů byly na podzim a v zimě 1936–1937 relativně omezené, dopad působení I-16 na morálku povstaleckých letců byl značný. A to jak v případě osádek bombardovacích letounů, tak v případě stíhačů, zejména italských. Bojovat proti podstatně rychlejším a velmi hbitým I-16 v kabinách dvouplošných CR.32 a zvláště He 51B-1 nebylo lehkou záležitostí. Naštěstí pro povstalce měli piloti I-16 zprvu zakázáno přelétat linii fronty, neboť se Sověti obávali případného nouzového přistání a ukořistění typu nepřítelem. Ke stejnému opatření přistoupili také Italové, jejichž CR.32 v té době za povstaleckou stranu nesly hlavní tíži vzdušných bojů (zde byla motivem obava z republikánských stíhaček). Tato oboustranná zdrženlivost zahraničních interventů na čas poněkud otupila zuřivost leteckých bojů. Pravděpodobně také přispěla (společně se zhoršeným počasím, začátkem roku 1937 omezujícím letové aktivity) k poklesu bojových ztrát I-16. V prosinci 1936 za řízením I-16 nepadl ani jeden sovětský pilot a do začátku května následujícího roku zůstaly fatální ztráty omezeny na dva letce. 6. ledna padl v boji l-t Ivan Andrejevič Chovanskij a 18. února Filipp Karpovič Zamašanskij.


St. l-t Konstantin Iljič Kolesnikov vedl letku I-16 až do své smrti při havárii 12. května 1937

V případě moderních I-16 povstalci a jejich zahraniční pomocníci zprvu nevěřili, že může jít o sovětskou konstrukci, a tak letouny, na základě povrchní podobnosti s americkou stíhačkou P-26 (mimochodem značně konzervativnější koncepce), nazývali jako (Boeingy“. Později se mezi nacionalisty vžilo hanlivé označení Rata (Krysa). Původně snad za ním stály osádky povstaleckých bombardérů, na které učinila velký dojem rychlost sovětských jednoplošníků. Označení je někdy interpretováno v tom smyslu, že nacionalistům I-16 připomínaly krysy bleskově vylézající z děr. Naopak na republikánské straně se Polikarpovy I-16 staly mezi španělskými piloty známými pod označením Mono ((jedno-“, označení tedy vycházelo z jednoplošné koncepce letounu) či Mosca ((moucha“ či (muška“; inspirací zde snad byly azbukou na přepravních bednách vyvedené nápisy (Москва).

I přes pokles ztrát po listopadu 1936 se počet bojeschopných Polikarpovů I-16 postupně snižoval. K 24. dubnu letka I-16, nadále operující na centrální frontě, měla ve stavu 17 I-16 (sedm dalších se nacházelo v opravách). Tvořila (dle sovětských dokumentů) společně s jednotkami početnějších I-15 součást jediné stíhací skupiny, vedené kombrigem P. I. Pumpurem.

K nové dodávce bojových letounů ze SSSR do republikánského Španělska došlo po půlroční přestávce na jaře 1937. 7. května připlula loď Cabo Palos, vezoucí 31 I-16. Dalších 17 letounů dopravila na místo určení 21. května loď Antonio de Satrústegui a 14 letounů 30. června přivezlo plavidlo Cabo Santo Tomé. Jestliže ovšem I-16 typ 5 listopadové dodávky představovaly stroje slušného dílenského zpracování, nové stroje přinesly v tomto ohledu do Španělska hluboké rozčarování.

Všech 62 nově dodaných exemplářů bylo závodem GAZ N° 21 v Gorkém čerstvě vyrobenými I-16 typ 5 z 31. série (tovární čísla 5210217–5210278). Od strojů předchozí dodávky se odlišovaly mírně výkonnějšími motory M-25A a vrtulemi s menším průměrem. Bohužel, pokus o jejich zařazení do služby ve Španělsku přinesl velké problémy. Okamžitě došlo k sérii nehod, při nichž zahynulo během května a června až šest sovětských letců (první obětí se 12. května stal samotný sovětský velitel letky Kolesnikov, mající v té době na kontě tři samostatné a čtyři skupinové sestřely). Přitom bojové ztráty za úvodní půlrok služby na španělském bojišti čítaly rovněž šest sovětských pilotů I-16!


I-16 typ 5 v nacionalistických barvách. Stroj létal s kódovým označením 1W-1. Šlo o letoun, s kterým 13. listopadu 1936 nouzově přistál na povstaleckém území l-t Bočarov

Nové letouny byly prakticky nepoužitelné. Na vině bylo jejich mizerné dílenské zpracování, spadající na vrub mateřské továrny. Řada strojů nebyla po dokončení ani zalétána – a rovnou je odeslali do Španělska. Motory se přehřívaly a měly extrémně nízkou životnost, pouhých 10–15 hodin! Podle hlášení plukovního komisaře S. F. Agalcova z 20. prosince 1937 nedocházelo k prakticky žádným letům, kdy by u některého z nových strojů nevzplála pohonná jednotka. Technik Stoklický ve své zoufalé zprávě z 8. července uvádí, že se několik motorů M-25A zadřelo ještě na zemi, hned po nahození. Velmi nekvalitně byla stavěna křídla; trpěla mj. nedostatečně pevným zavěšením křidélek, která při ostřejších manévrech nevydržela namáhání. Destrukce nosných ploch pak vedla k nevyhnutelné havárii.

Po zjištění příčin musely být všechny v květnu a červnu dodané stroje uzemněny a v létě 1937 postupně upravovány pod vedením Stoklického. Nešlo o jednoduchou záležitost: bylo nutno sejmout plátěný potah, dřevěnou konstrukci křídla zpevnit hliníkovými díly a poté znovu potáhnout. Někdy technici nosné plochy nahradili pevnějšími křídly získanými kanibalizací poškozených I-16 typ 5 ze starší listopadové dodávky. Ve Španělsku vlastními silami zesílili a znovu opatřili potahem na 150 křídel. V Sovětském svazu GAZ N° 21 urgentně vyrobil pro dodávku na Iberský poloostrov 68 nových kompletů křídel, které byly rychle odeslány na místo určení.

I po úpravách nicméně zůstávala hodnota takovýchto stíhaček velmi nízká, neboť problémy s nekvalitními motory M-25A přetrvávaly. I nadále mohla pohonná jednotka kdykoliv selhat, a pokud pracovala, masivně se přehřívala (ručička ukazatele teploty motoru se běžně dostávala až za maximální hodnotu a někdy začínala opisovat druhý okruh!). Letouny kvůli mizerným motorům pochopitelně trpěly poklesem výkonů. Piloti na nich odmítali létat. Přitom nešlo o žádnou (soudružskou“ pomoc – Španělé platili za tyto (létající rakve“ ze svých zlatých rezerv přesunutých na začátku války do SSSR!

Situaci poněkud zlepšila dodávka 62 nových strojů, které dorazily v nákladovém prostoru lodě Cabo San Agustín 10. srpna 1937. Představovaly zlepšené provedení, obvykle značené jako I-16 typ 6 (v tovární dokumentaci nicméně toto označení nefiguruje, šlo tedy nejspíše o pojmenování neoficiální, ukrývající exportní stroje). Podle některých zdrojů se tyto exportní letouny od standardních I-16 typ 5, určených pro VVS RKKA, odlišovaly především odstraněním nejkřiklavějších nedostatků, pronásledujících stroje z jarní dodávky. O zlepšení se postarala přísnější výstupní kontrola v mateřské továrně. Zdá se, že některými podklady těmto strojům přisuzované zesílení výzbroje na tři kulomety je omylem.


I-16 typ 6, CM-106, padl do povstaleckých rukou při ovládnutí izolované republikánské Asturie. Roku 1938 byl vystaven v Gran Kursaal

Během roku 1937 v GAZ N° 21 skutečně vzniklo něco kolem stovky I-16 typ 5 (94 či 109 strojů), u kterých byla obvyklá střelecká výzbroj dvou křídelních kulometů ŠKAS rozšířena o na spodku trupu umístěný kulomet PV-1, synchronizovaně pálící okruhem vrtule. Nicméně, stroje ze srpnové dodávky zcela jistě nesly pouze obvyklé dva ŠKASy.

Přes všechny komplikace jarní a letní dodávky I-16 výrazně změnily výzbrojovou skladbu stíhací složky republikánského letectva. Dvouplošné stíhačky I-15 v ní ztratily svou původně dominantní roli a naopak stále větší roli hrály jednoplošné I-16. K 26. červnu se na centrálním bojišti nacházelo celkem pět letek I-16 s personálem tvořeným prakticky výhradně sovětskými piloty (v čele stáli Ivan Lakejev, Anton Mosejko, Valentin Uchov, Aleksandr Minajev a Grigorij Pleščenko). Trpěly ovšem nedostatkem skutečně bojeschopných strojů. Počet nasazení schopných I-16, umístěných na hlavním republikánském území, se ještě snížil na začátku července odesláním letky I-16 pod velením Uchova na izolované severní bojiště (republikáni zde do zhroucení ztratili celkem 16 Mosc, jeden stroj ulétl 21. října 1937 do Francie).

Někdy na jaře 1937 (po reorganizaci vládního letectva, nově značeného jako Arma de Aviación) se začalo ve španělských dokumentech pro skupinu tvořenou výhradně letkami I-16 užívat označení Grupo de Caza 21. V sovětských dokumentech z daného období se ovšem toto pojmenování vůbec neobjevovalo – skupina byla jednoduše značena jako gruppa I-16. Skládala se nicméně již z eskadril (zde tedy Sověti přejali španělské organizační schéma). Od srpna 1937 začali rovněž Sověti, podobně jako Španělé, používat číslování letek.

Na Iberském poloostrově zprvu usedali do kabin I-16 téměř výhradně sovětští piloti, kteří se ve Španělsku střídali v turnusech. Postupně nicméně začalo s jednoplošníky létat také několik zahraničních pilotů. Nejznámější mezi nimi je dvojice amerických námezdních letců Albert John Baumler a Frank Glasgow Tinker, Jr., sloužící od 17. května 1937 u letky vedené Ivanem Lakejevem. Tinker u této letky vybojoval na I-16 dalších pět sestřelů a své skóre rozšířil na konečných osm. Jeho krajan Albert Baumler kulomety I-16 sestřelil dvě CR.32 jistě a jednu pravděpodobně. Celkem vybojoval čtyři jisté sestřely, jeden sestřel ve spolupráci a dva pravděpodobné sestřely.

Postupně do kokpitů I-16 usedalo stále větší množství španělských pilotů. V létě 1937 nahradili původní sovětský personál u letky (španělsky značené Escuadrilla I-16 Moscas del Norte), působící na izolovaném severu. Sověti odtud byli evakuováni na začátku září. Na hlavním vládním území se první španělskou letkou I-16 stala zhruba v téže době 1a Escuadrilla de Moscas. Velitelem byl tte. Manuel Aguirre (zprvu na něj dohlížel sovětský velitel Šipitov). U letek 2., 3., 5. a 6. sloužil nadále sovětský personál. Další španělskou letkou se v listopadu stala 4a Escuadrilla de Moscas (velitel tte. Manuel Zarauza).

Na začátku roku 1938 se výzbrojová situace opět zhoršila. Ze 155 dodaných I-16 zůstávala ve stavu méně než polovina, kolem 70 strojů. V polovině března počet bojeschopných strojů poklesl na pouhých 35 strojů. I jejich hodnota byla nízká, neboť trpěly silně opotřebenými pohonnými jednotkami. Naštěstí již byla na cestě dodávka nových I-16 typ 10. Těm se budeme věnovat někdy v budoucnosti, nyní stačí říci, že opět trpěly velkými výrobními defekty a zprvu byly prakticky bojeneschopné. Přitom se od nových strojů očekávalo, že pomohou zastavit nápor stále ve větších počtech nasazovaných německých jednoplošných stíhaček Bf 109.

Minimálně jeden letoun I-16 typ 5 za občanské války ukořistili v letuschopném stavu povstalci. Šlo o Bočarovovův letoun (č. 19), který nacionalistům padl do rukou již na začátku sovětského angažmá, 13. listopadu 1936. Po opravách poprvé vzlétl 12. dubna 1938. V povstaleckém letectvu obdržel na trup kódové označení 1W-1. Vyřazen byl až v listopadu 1948. Několik letuschopných I-16 typ 5 a typ 6 se nacházelo také mezi stroji ukořistěnými po závěrečném republikánském zhroucení. K 1. dubnu 1939 měli povstalci celkem 22 I-16 všech provedení, převládaly ovšem novější I-16 typ 10.

Zdroje (výběr):
Abellán Agius, E.: Los cazas soviéticos el la guerra aérea de España 1936–1939. Madrid 1999;
Abrosov, S.: V něbe Ispaniji 1936–1939 gody. Moskva 2003;
Arráez Cerda, J.: L’Aviation de chasse de la république Espagnole 1936/1939. Hors Série Avions No. 3, Boulogne 1995;
Maslov, M.: Istrebitěl I-16. Jauza, Kolekcija, Moskva 2008

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔25.02.2015 📕4.433

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře