Boj o Sokolovo - 7. část

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔22.02.2015 📕6.882

U Sokolova

Buď jak buď, Šafarenko Svobodův návrh schválil a 1. prapor se začal rozmisťovat. Byly mu také postupně přidělovány posilové (zejména dělostřelecké) prostředky. Dne 3. března také oficiálně vznikl Obranný úsek Svoboda, dělící se na tři sektory.

Na levém křídle ve vesnici Arťuchovka se rozmístila 2. pěší  rota pod velením npor. Jana Kudliče. Jeho 2. rotu dále posílilo jedno družstvo samopalníků, četa těžkých kulometů, četa minometů a družstvo protitankových pušek.

Obranu pravého křídla zajišťovaly pod velením npor. Vladimíra Janka dvě čety 3. pěší roty rozmístěné v osadě Timčenkov a posílené četou těžkých kulometů. V sousedním Mirgorodě se rozmístilo velení praporu a jeho záloha. Tu tvořila 1. četa 3. pěší roty a družstvo protitankových pušek. Této záloze velel rotmistr Oldřich Kvapil.                                                                                                                                                                        

Nejohroženější místo obrany v Sokolově zaujala 1. pěší rota pod velením npor. Otakara Jaroše. Rota byla posílena dvěma četami těžkých kulometů, četou minometů, dvěma družstvy zákopníků, třemi družstvy samopalníků, četou protitankových pušek a četou protitankových kanónů ráže 45 mm.

Schéma rozmístění rot 1. polního praporu u Sokolova
Zdroj: autor 

Za pomoci civilního obyvatelstva bylo horečně budováno obranné postavení. Nikdo nevěděl, kolik času Čechoslovákům ještě zbývá, než dorazí německé tanky. V tomto okamžiku stál čs. prapor ve druhém sledu obrany 25. gardové střelecké divize. Přístupy k Sokolovu bránil 78. gardový střelecký pluk pod velením plk. K. V. Biljutina u obce Taranovka, asi 10 km na jih od postavení 1. polního praporu. Pluk zatím odolával úderům německé motorizované pěchoty podporované tanky a nikdo netušil, jak dlouho ještě vydrží. Velitel pluku Čechoslovákům slíbil ještě dva dny. Práce na opevňování proto pokračovaly horečným tempem.

 „Gvardějci“, jak Rusové říkali gardistům, nakonec Taranovku bránili celý dlouhý týden od 1. do 8. března, a to i navzdory faktu, že k 1. březnu měl celý 78. pluk pouze 190 aktivních bodáků (bojeschopných mužů). Gardové pluky však byly chápány jako elitní jednotky, které často dokázaly držet své pozice až do úplného zničení. V Taranovce bezpochyby své pověsti dostáli; zejména se vyznamenali příslušníci 1. čety 8. roty 3. praporu pod velením gardového poručíka P. N. Šironina. Tato četa v počtu 25 mužů bránila v Bespalovce na přístupu k Taranovce železniční přejezd. Dokázala jej držet od 3. do 6. 3., přičemž zničila 11 tanků a obrněných vozidel a 100 nepřátelských vojáků. Dvacet příslušníků čety padlo, zbylých pět včetně Šironina přežilo, ačkoliv byli všichni zraněni, sám Šironin byl zraněn pětkrát. V té době již o této četě mluvil celý Voroněžský front a později byl všem příslušníkům čety udělen titul Hrdiny Sovětského Svazu (což bylo zcela výjimečné).

Legenda o šironincích také do jisté míry ovlivnila osud čs. vojáků u Sokolova. Generál v záloze Miroslav Machač vzpomíná, že široninci je paradoxně postavili do těžké situace: „O našem odjezdu na frontu informoval sovětský rozhlas a tisk. Byla to velká událost. V té době jsme byli na východní frontě jedinou spojeneckou jednotkou. Uvědomovali jsme si, že v nadcházejícím boji nemůžeme ustoupit, že je ve hře nejen naše čest, ale i dobré jméno československé republiky. Po příchodu do Sokolova jsme se dozvěděli o hrdinném boji šironovců. Tento příklad byl tak silný, že jsme neměli v podstatě ani jinou možnost.“ 

Zarputilého odporu „gvardějců“ zatím čs. vojáci využili k vylepšování obrany. Postupně také přicházely podpůrné prostředky. Prapor obdržel 100 protitankových min a začal je rozmisťovat v předpolí. 4. 3. dorazily první dva protitankové kanóny ráže 76 mm, druhého dne však byly odveleny k Taranovce. Místo nich však dorazily další dva 76mm kanóny od 69. gardového protitankového dělostřeleckého oddílu, které byly umístěny do Mirgorodu jako protitanková záloha. Následující noci dorazila baterie protitankových kanónů (ráže 57 nebo 76 mm, autoři se různí) od 1245. stíhacího protitankového dělostřeleckého oddílu, jejímž velitelem byl poručík N. A. Mutle.

Dne 6. března potom došlo k organizačním změnám. 25. divize, pod kterou dosud 1. polní prapor spadal, nyní přešla do podřízenosti Jihozápadního frontu. 1. polní prapor byl proto nyní podřízen 62. gardové střelecké divizi pod velením generálmajora Zajceva, jejíž velitelství bylo ve městě Měrefa. Došlo také ke zkrácení obranného úseku praporu, obranu Timčenkova převzaly jednotky této divize a čs. vojáci se stáhli do Mirgorodu.

Následujícího dne dorazilo nejvíce posilových prostředků. U plk. Svobody se hlásil kapitán M. D. Novikov, velitel II. oddílu 131. gardového dělostřeleckého pluku. Oddíl se skládal ze dvou baterií (4. a 5. baterie) protitankových kanónů ZIS-3 ráže 76 mm a jedné baterie 122mm houfnic (6. baterie). Novikov po dohodě s velitelem obranného úseku umístil 4. baterii u mostu přes řeku Mžu v prostoru Timčenkov, 5. baterie byla odvelena přímo do Sokolova pod velení npor. Jaroše a 6. baterie zaujala zakryté palebné postavení na okraji lesa patrně v prostoru velitelského stanoviště, které se téhož dne přesunulo o 2 km dále na východ z Mirgorodu do budov sovchozu Repjachovka. Po odeslání 5. baterie pod velením por. P. P. Filatova do Sokolova odtud byl naopak do Mirgorodu stažen jeden z dvou kanónů ráže 45 mm 1. polního praporu s velitelem des. R. Šimáčkem.

Téhož dne také dorazila 4. baterie 595. protitankového dělostřeleckého pluku s kanóny F-22 USV ráže 76 mm. Dělostřeleckou podporu potom uzavírala 1. baterie 440. gardového minometného oddílu s proslulými raketomety BM-13 známými jako „Kaťuša“, které velel npor. I. A. Gončarenko. Bohužel nelze zcela přesně říci, kolik vlastně všechna tato podpora měla hlavní, protože ne vždy měly baterie předepsaný počet 4 palebných prostředků. 

K urychlení opevňovacích prací (v široké míře bylo cestou sovětských důstojníků nasazeno civilní obyvatelstvo) a kladení min také dorazila od 62. divize 2. rota gardového ženijního praporu pod velením npor. Bodrjadina. Další posilu potom představoval příjezd 309. tankového praporu 179. samostatné tankové brigády 3. tankové armády. Prapor měl v té době ve stavu 7-10 (prameny se různí) tanků T-34, které nyní měly tvořit mobilní zálohu velitele Obranného úseku Svoboda. Podle vzpomínek J. Buršíka však ve skutečnosti prapor posílily pouze 2 tanky. Je ovšem možné, že tanky byly rozptýleny po celé délce širokého obranného postavení praporu a Buršík tak viděl pouze tanky ve svém úseku.

V Sokolově

Úkolem převzít obranu samotného Sokolova byla pověřena 1. pěší rota pod velením npor. Otakara Jaroše. Rota byla posílena jak na živé síle, tak podpůrnými palebnými prostředky. Celkem zde bylo soustředěno přes 350 osob.

Npor. Otakar Jaroš, velitel 1. pěší roty
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Sokolova#mediaviewer/File:Jarosh_otakar.jpg 

„K protitankové obraně bylo k dispozici: 3 děla 76 mm, 4 protitankové kanóny 45 mm, 8 protitankových pušek, položeno 70 protitankových min,“ uvedl ve svém Hlášení o činnosti 1. samostatného praporu na frontě SSSR z 23. března 1943  plk. Svoboda. Zbývá doplnit, že ony 3 protitankové kanóny ráže 76 mm patřily k sovětské 5. baterii II. oddílu 131. gardového dělostřeleckého pluku a jeden z  45mm kanónů patřil přímo 1. praporu, zbylé tři některé nespecifikované sovětské jednotce. Stejně tak pocházelo z protitankové roty npor. Františka Sedláčka zmíněných 8 protitankových pušek Simonov PTRS vzor 1941  ráže 14,5 mm.

Hlavní výzbroj roty tvořily tři rotní minomety Šavyrin vzor 1940 ráže 50 mm, doplněné třemi praporními minomety Šavyrin vzor 1941 ráže 82 mm. K podpoře pěchoty zde bylo soustředěno celkem 6 těžkých kulometů Maxim vzor 1910 ráže 7,62 mm a 24 lehkých kulometů Děgťarjov DP vzor 1928 stejné ráže. Zejména protitankovou výzbroj lze hodnotit jako zcela nedostatečnou, neboť kanóny ráže 45 mm a PT pušky ráže 14,5 mm v té době dokázaly prorážet pancíř německých tanků pouze na krátkou vzdálenost popř. poškodit pojezdové ústrojí.

Obránci Sokolova navíc věděli, že budou muset tankům čelit – informace o jejich soustřeďování v prostoru před Sokolovem přinesl průzkum.

V té době také vrcholily opevňovací práce. Ty byly do jisté míry usnadněny tím, že začala obleva. Oba břehy Mži se rozbahnily a led začal praskat. 8. března již podle vzpomínky B. Reicina tání vrcholilo: „Slunce se rozzářilo a řeka roztála do hloubky dvaceti centimetrů. Na některých místech jsem se bořil hlouběji.“ Přesto nebyla nosnost ledu vyzkoušena; buď Svoboda stále počítal s tím, že zamrzlá řeka německé tanky unese, nebo byl rozhodnut bojovat o Sokolovo za každou cenu.

Dispozice se proto nezměnily – Jaroš nadále plnil rozkaz bránit Sokolovo. Ke splnění tohoto úkolu se rozhodl své jednotky rozmístit následovně: pravý (západní) okraj vesnice měla bránit 2. pěší četa pod velením rtm. Františka Němce, na její postavení navazovaly zákopy 3. pěší čety rtm. Josefa Buršíka, vyhloubené ve tvaru podkovy ve stráni před Sokolovem. Na levém (východním)  okraji vsi potom zaujala obranné postavení 1. pěší četa pod velením rtm. Františka Růžičky. Jaroš sám si za velitelské stanoviště vybral sokolovský kostel – největší a nejpevnější stavbu v Sokolově. Umístil zde i svoji radiostanici s volacím znakem Olga. U kostela byla také soustředěna záloha – neúplná samopalná četa ppor. Sochora a 2. četa 2. roty pod velením rtm. Stejskala.

Jaroš nechal kolem kostela zbudovat kruhovou obranu. Měl v plánu stáhnout sem obránce v případě, že nebudou schopni udržet své pozice. Podle vzpomínky velitele průzkumného družstva čet. Antonína Korímy Jaroše inspiroval příklad „gvardějců“ z Taranovky, kteří také dlouhodobě drželi opevněný kostel. Všem četám byly přiděleny těžké kulomety a protitankové pušky. Přímo na návsi pak byly v okopech rozmístěny minomety. Nyní se už pouze čekalo na nepřítele.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔22.02.2015 📕6.882

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře