Čajky proti „Spitfirům“

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔22.02.2015 📕6.461

Spitfiry“ ve Finsku

Hned na začátku je nutno říci, že finské vojenské letectvo (Suomen Ilmavoimat) známou britskou stíhačku Supermarine Spitfire ve výzbroji vůbec nemělo. Jako „Spitfiry“ Sověti označovali hned dva typy stíhaček, které měly s britským strojem podobnou koncepci samonosného jednoplošníku se zatahovacím podvozkem a krytou kabinou: francouzský Morane M.S.406 a italský Fiat G.50. První z těchto strojů byl alespoň do jisté míry Spitfiru podobný řadovou pohonnou jednotkou, Fiat G.50 měl ovšem motor hvězdicový!


M.S.406 kódového označení MS307 ze stavu 3./LLv 28, Turku, březen 1940

Francouzská vláda darovala Finsku po sovětském útoku celkem 50 pro Armée de l’Air původně vyrobených M.S.406C.1, z nichž však na místo určení dorazilo pouze 30. Po smontování ve Švédsku finští piloti stíhačky M.S.406 přelétali přímo k jednotce, ke stíhací peruti Lentolaivue 28 (LLv 28). Vznikla 8. prosince 1939 a první dodané exempláře přišly na letiště perutě v Säkylä 4. února a poslední 29. února. LLv 28 byla z letiště Säkylä svěřena protivzdušná obrana jihozápadní části Finska, zejména strategicky důležitých přístavů. Vzhledem k tomu vzápětí zasáhly do bojů proti sovětským námořním letadlům VVS KBF, ale také proti letounům OAGp.

První úspěch Morany ve Finsku vybojovaly 17. února 1940, a to právě při honičce na bombardéry z OAGp. Luutn. T. Hyrkki na stroji s kódem MS 301 sestřelil v oblasti Korppoo jeden Iljušin DB-3. Bombardér náležel do stavu 2. letky 53. DBAP. Patřil do formace pěti bombardérů, které bez většího efektu bombardovaly domnělé sídlo finské vlády v Ylistaru. Luutn. Hyrkki jej dostihl během zpátečního letu, když směřoval ke stále ještě vzdálenému estonskému letišti Kuusiku. Tříčlenná osádka přišla o život.

Jestliže vzhledem k výzbroji Luftwaffe byly M.S.406C.1 na západní frontě v nevýhodě, na finském bojišti byla situace odlišná. Sovětské vojenské letectvo zde sice disponovalo obrovskou početní převahou, ale jeho výzbroj se skládala převážně ze zastaralých či zastarávajících typů. V boji s nimi M.S.406 prokázaly platné služby, byť jejich provoz nebyl prost problémů: Vadila přílišná složitost systémů, které nebyly projektovány pro extrémně tvrdé zimní podmínky. Za nízkých teplot přestávalo pracovat ovládání podvozku, zbraní a vztlakových klapek. Na druhou stranu M.S.406 všechny své rudé protivníky překonávaly vyšší maximální rychlostí. Navíc šlo o obratný a ovladatelný letoun s příjemnými letovými vlastnostmi. Jeho převaha nad I-153 byla značná: pokud se finský stíhač rozhodl boji vyhnout, pilot dvouplošníku obvykle neměl možnost jej ke střetnutí přinutit.

Co se týče italského Fiatu G.50, Finové typ objednali ještě před vypuknutím zimní války. 23. října 1939 uzavřeli kontrakt v Itálii na 25 strojů a 10 dalších pak doobjednali 14. ledna 1940. Rychle se ukázalo, že brzké dodávky Fiatů G.50, s kterými velení počítalo pro stíhací peruť LLv 26, nebudou možné. Postaral se o to tehdejší smluvní partner Sovětského svazu v dělení Evropy – nacistické Německo, které zablokovalo dodávku Fiatů přes své území.


Polikarpov I-153. Během zimní války do kabin těchto dvouplošníku usedali piloti letectva Baltského loďstva i vojenského letectva

První dva letouny G.50 byly vyslány na místo určení z Itálie vlakem přes německé území 14. listopadu. V přístavu Sassnitz byly naloděny a dál pak pokračovaly přes Baltské moře do švédského přístavu Göteborg. Po smontování ve švédském Malmö byly na místo určení přelétnuty 18. prosince 1939 a 2. ledna 1940. V prosinci ovšem třetí říše na základě sovětských intervencí zastavila přes své území tranzit Finy získaného válečného materiálu. Sovětští diplomaté se o přepravě italských stíhaček dověděli z novin Dagens Nyheter 8. prosince. Po protestu velvyslance v Berlíně Němci šest Fiatů, připravených k vyslání po moři v severním Německu, vrátili do Švýcarska. Odtud letouny pokračovaly pomalejší okružní trasou: nejdříve po zemi přes Francii a Nizozemsko a poté lodí do Švédska. Ostatní letouny byly po moři vypraveny rovnou z Itálie. Kvůli tomu došlo k obnovení dodávek G.50 až 11. února, kdy první z těchto strojů přelétly do Finska.

Jako první začala italské stíhačky nasazovat při obraně týlových cílů Koelentue (zkušební letka); 29. ledna např. zasáhl její velitel kapt. O. Ehrnrooth do boje s bombardovacími DB-3 z 53. DBAP a kulomety G.50 kódu FA-1 sestřelil jeden bombardér.

LLv 26 zahájila přezbrojování, když do Utti 11. února konečně dorazila první G.50. 13 dalších peruť převzala do konce měsíce. LLv 26 je poprvé nasadila do bojů 26. února.

Ani G.50, podobně jako M.S.406, rozhodně na začátku roku 1940 nepatřily mezi světovou stíhačkovou elitu. Na podmínky zimní války však její výkony dostačovaly. Slušná maximální rychlost pilotům umožňovala odpoutání v případě, že se boj nevyvíjel dobře.

Hned 26. února vybojovali piloti LLv 26 na G.50 první úspěchy: luutn. O. Puhakka na stroji FA-4 sestřelil jeden Polikarpov I-16 ze stavu 149. IAP, vänr. K. Linnamaa na FA-9 vybojoval nepotvrzený sestřel bombardéru DB-3 a luutn. O. Puhakka na FA-4 poškodil jednu I-15bis. Do střetnutí ovšem zasahovaly také starší Gladiatory LLv 26 a lentomestari Lauri Lautamäki (GL-253) nad Heinjoki sestřelil jednu I-16.

Čajky vs. „Spitfiry

A nyní k několika konkrétním soubojům, kdy se „Spitfiry“ změřilo síly sovětské letectvo:

Stíhací piloti VVS BF se 27. února s jistou dávkou pravděpodobnosti poprvé vážněji utkali s novým typem z výzbrojové palety nepřátelského letectva, jednoplošnými G.50. LLv 26 toho dne utržila nad Utti úvodní ztrátu, když byl stroj kódového označení FA-12 sestřelen I-153. Pilot vänr. Erro Malmivuo padl. Je možné, že se jeho pokořiteli stali stíhači 13. IAP KBF.


Finské M.S.406 od 1./LLv 28, základna Säkylä, únor 1940

S nebezpečnými jednoplošníky italské výroby se 29. února utkali odpoledne piloti I-153 od 12. OIAE, kterým velení svěřilo ochranu 10 Tupolevů SB 1. letky 57. SBAP. Nálet zprvu probíhal bez větších komplikací; osádky bombardérů svrhly pumy na železniční stanici Kouvola. Bombardéry poté stíhaly jednoplošné stroje, identifikované osádkami jako Fokkery D.XXI – ve skutečnosti šlo ovšem právě o Fiaty G.50. Luutn. U. Nieminen na stroji kódového označení FA-13 docílil jeden jistý a jeden nepotvrzený sestřel Tupolevu. 57. SBAP ztratila sestřelený SB st. l-t A. T. Žiganova. Čajky 12. OIAE se pokoušely svěřené bombardéry před výkonnějšími G.50 bránit, příliš však neuspěly: v souboji nad Kouvolou byly dva sovětské dvouplošníky poškozeny.

K těžkým bojům nad Viipurskou zátokou došlo 9. března. Mj. se toho dne pět I-153 59. IAB z letectva 7. armády utkalo s osmi finskými stíhacími jednoplošníky, které sovětští piloti nepřesně identifikovali jako typ „Severskij“ nebo „Spitfire“. Nejdříve na nepřátelskou formaci zaútočila dvojice Čajek. Protivník začal unikat nad své území. Mezi tím přilétl ještě tříčlenný roj Čajek, který rovněž zasáhl do boje. Sověti nárokovali v tomto boji pět sestřelů beze ztrát. Celkem toho dne stíhači 7. IAP absolvovali sedm střetnutí s finskými letouny a zcela nekriticky nárokovali sestřely osmi stíhaček a jednoho bombardéru.

Na finské straně se soubojů s I-153 nad Viipurskou zátokou toho dne zúčastnily jak M.S.406 perutě LLv 28, tak G.50 LLv 26. V 16.30 hod. sestřelil vänr. K. Linnamaa, sedící v kabině G.50, FA-20, v prostoru Viipurinlahti jednu I-153. LLv 28 toho dne vybojovala dva úspěchy: Ve 12.20 hod. poslal k zemi vänr. J. Myllmäki, sedlající MS 330, v prostoru Uusikirkko jednu I-16. V 16.30 hod ve Viipurinlahti luutn. M. Fensboe na MS 320 sestřelil jednu I-153. Piloti 7. IAP své úspěchy v boji s nepřátelským letectvem řádně nadhodnotili. Jedinou ztrátou se na finské straně stal luutn. Erkki Lupari, který musel s protiletadlovou palbou zasaženou M.S.406, MS 322, nouzově přistát na ledě Viipurské zátoky v prostoru Vilalahti. Letoun byl zničen.

K prvním bezvýsledným střetnutím Čajek 15. IAP a „Spitfirů“ došlo 3.–5. března. Boje pak vyvrcholily 11. března. Toho dne došlo vůbec k posledním leteckým střetnutím zimní války a je charakteristické, že se na nich za sovětskou stranu zúčastnily právě dvouplošné I-153. Ačkoliv již v Moskvě probíhala mezi oběma stranami mírová jednání, sovětské letectvo pokračovalo ve velkoryse pojatých ofenzivních akcích. Silná sestava Tupolevů SB od 52. SBAP atakovala železniční cíle na trase Riihimäki–Lahti a mohutná formace 45 DB-3 ze stavu 7. DBAP byla vyslána k útoku proti železničnímu uzlu v Kuovole. Doprovod obou svazů zajišťovaly Čajky. Masivní útok VVS RKKA proti cílům v jižním Finsku vyprovokoval protiakci nejmodernějších stíhaček z výzbroje Suomen Ilmavoimat: M.S.406 LLv 28 a G.50 LLv 26. S letouny obou typů změřili síly piloti dvouplošných I-153 od 15. IAP. Pro tento stíhací pluk nastal velký den, neboť se mu podařilo otevřít skóre během svého finského angažmá. Bylo mu přiznáno sestřelení jednoho „Spitfiru“.

Hrdiny prvního souboje toho dne se stali stíhači, kterým velení svěřilo doprovod zadní devítky druhé skupiny SB od 52. SBAP. Šlo o tříčlenné zveno stíhaček pod velením Dmitrijeva a para (dvojice) pod velením Senkeviče. Cíl bombardérů představoval železniční most na trati Riihimäki–Lahti. Osádky Tupolevů svrhly pumy ve 12.55 hod. (moskevského času) z výšky 2000 m. Formace poté zabočila doprava a lehce stoupajíc nabrala kurz 200°.


Fiat G.50 kódového označení FA-26 sloužil u LLv 26 finského vojenského letectva

Ve 13.00 hod. se v pozici 20 km jižně od Lahti objevila dvojice „Spitfirů“. V tu chvíli se Dmitrijevovo zveno drželo na pozici vlevo od sestavy Tupolevů, ve vzdálenosti 150–200 m a asi o 50 m níže. Para Čajek, sedlaná Senkevičem a Vasinem, kryla sestavu bombardérů zezadu. Letěla o 200 m výše a zhruba 100 m za dvoumotoráky.

Finové, ve skutečnosti samozřejmě nešlo o „Spitfiry“, nýbrž pravděpodobně o G.50 LLv 26, manévrovali k útoku na levý a pravý roj poslední devítky Tupolevů. Útočili zespodu, stoupáním pod úhlem 30°. Přiblížili se na 400–500 m k bombardérům. Během boje se finským stíhačům podařilo poškodit v prostoru Hyvinkää jeden Tupolev z 1. letky pluku. Jeho palubní střelec Nikolaj Aleksandrov utržil vážné zranění, kterému 14. března podlehl.

Na finské straně skóroval luutn. O. Puhakka, sedlající G.50, FA-21. Ve 14.00 hod. (finského času) získal v prostoru Elimäki sestřel bombardéru, identifikovaného jako DB-3. Vzhledem k relativní časové shodě i oblasti boje lze tedy předpokládat, že v tomto případě se pod poněkud mytickými „Spitfiry“ neukrývaly M.S.406 LLv 28 (jejich piloti ohlásili tři sestřely DB-3 o poznání později, až v 15.15 hod.), nýbrž právě stíhací jednoplošníky italského původu.

Když zpozoroval útočníky, Senkevič obrátil robustní příď své Čajky proti levému „Spitfiru“. Fin evidentně zaregistroval útok sovětské stíhačky a přešel do zvratu. V tu chvíli Senkevič zmáčkl spoušť na hlavici řídicí páky a ze vzdálenosti 200 m zahájil palbu. Střílel až do vzdálenosti 80 m. „Spitfire“ přešel do pádu a svištěl k zemi. Senkevič protivníka následoval a pokračoval ve střelbě. Zpozoroval, jak nepřátelský letoun dopadl na zem, ale nezačal hořet. Poté Senkevič opět nabral výšku, připojil se k bombardérům a doprovázel je přes Finský záliv k Estonsku.


M.S.406 kódového označení MS 306 patřila v únoru 1940 do stavu 1./LLv 28

Do šarvátky zasáhlo rovněž Senkevičovo číslo, pilot Vasin. Ve 13.02 hod. ve výšce 1900 m zahájil útok na pravý „Spitfire“. Fin provedl zvrat, poté přešel do piké, v kterém nabíral rychlost. Vasin se k němu přiblížil zezadu a na vzdálenost 80 m vypálil 6–7 dávek. „Spitfire“ zvratem vpravo slétl k zemi a ukryl se na pozadí lesního masivu. Vasin jej ztratil z dohledu. Poté začal nabírat výšku a přitom se setkal s vedoucím roje Dmitrijevem.

Také Dmitrijev ve 13.01 hod. zpozoroval dva útočící „Spitfiry“. Dal členům svého roje signál k odhození přídavných nádrží a zatáčkou vpravo přešel do zteče. Viděl, jak „Spitfire“ dělal řízený zvrat a vypálil po něm dvě dávky. Finská jednoplošná stíhačka zamířila k zemi a Dmitrijev po ní vypálil ještě 2–3 dávky. „Spitfire“ poté přešel do neovládaného pádu. Dmitrijev zpozoroval I-153, vedoucí boj s dalším (podle Sovětů již třetím) „Spitfirem“, a přispěchal svému soudruhovi na pomoc. Když nepřátelská stíhačka prováděla zvrat, aby se pokusila dostat první Čajku do zaměřovače, Dmitrijev se jí dostal za ocas. Fin se rozhodl přerušit boj a díky vyšší rychlosti svého stroje unikl střemhlavým letem.

Pokud skutečně v tomto střetnutí Sověti zápasili proti Fiatům, pak by oním „Spitfirem“, který dopadl na zem, ale neshořel, mohla být G.50, FA-22, se kterou vzlétl proti bombardovací výpravě ve 13.40 hod. (finského času) italský příslušník LLv 26 Diego Manzocchi. V boji byl zraněn: kulka jej zasáhla do prsou. Mohla být vypálena některým z palubních střelců sovětských bombardérů, ale v úvahu připadá také palba pilota Čajky Senkeviče, popř. jiného stíhače z 15. IAP. Těžce zraněný italský pilot se pokusil přistát s vysunutým podvozkem na ledě jezera Ikolanjärvi (7 km jihozápadně od Voikkaa). Stroj se však během nepovedeného manévru převrátil na hřbet a Ital zůstal uvězněn v jeho kabině. Záchranná výprava se k vraku dostala až po šesti hodinách a z letounu vyprostila již jen pilotovo bezduché tělo.

K další šarvátce mezi Čajkami 15. IAP a finskými stíhačkami došlo téhož dne ve 14.45 hod. (moskevského času) během ochrany DB-3 od 7. DBAP. Celkem 45 bombardérů svrhlo ve 14.40 hod. z výšky 3000 m na železniční stanici Kouvola 275 pum o celkové hmotnosti 38,8 t. Nad cílem se útočníci dostali do protiletadlové palby, která sestřelila jeden bombardér z 2. letky, pilotovaný l-t Pelichem. Kompletní čtyřčlenná osádka přišla o život.

Po odhozu pum formace bombardérů levou otáčkou přecházely na opačný kurz, mířící k pobřeží Finského zálivu a k Estonsku. Při obratu se pravý roj předposlední devítky DB-3 roztáhl na vzdálenost 500 m. Formace tak ztratila svou soudržnost. Ve 14.45 hod. dva nepřátelské stíhací jednoplošníky, Sověty opět identifikované nepřesně jako „Spitfiry“, zaútočily zespodu na levý a pravý roj zmíněné předposlední devítky bombardérů.


I-153 sovětského vojenského letectva vybavená pro zimní provoz lyžemi

Bataljonnyj komissar (komisař praporu) Lešenko a st. l-t Ovečkin, kryjící zprava poslední devítku sestavy Iljušinů, spatřili zteč „Spitfirů“. St. l-t Ovečkin vyrazil do protiútoku. Zaměřil se na stíhací jednoplošník letící vpravo. Pilot „Spitfiru“ přešel do zvratu a v piké zamířil k zemi. St. l-t Ovečkin jej následoval, zkrátil vzdálenost na 200–300 m a vypálil tři dávky. Poté přerušil pronásledování a bojovou zatáčkou opět nabral výšku 3000 m, kde se utkal s druhým „Spitfirem“. Oba letouny se proti sobě hnaly střetným kurzem, Čajka však měla výhodu, že letěla 300 m výše. Ovečkin zahájil palbu a pokoušel se dostat za ocasní plochy nepřátelského letounu. Fin raději přešel do piké a pod ostrým úhlem unikl z boje.

Zásah proti útočícím „Spitfirům“ nicméně nebyl tak účinný, jak by se mohlo zdát z bojového hlášení 15. IAP. Pravděpodobným protivníkem I-153 15. IAP tentokrát byly M.S.406 LLv 28. Tři stroje této perutě vzlétly z letiště Hollola, aby stíhaly nepřátelskou bombardovací výpravu. Jejich piloti, luutn. M. Linkola (M.S.406, MS 302), vänr. M. Inehmo a vänr. A. Linnamaa (MS 306), zaznamenali v 15.15 hod. (finského času) v oblasti Loviisa každý po jednom sestřelu DB-3. Značně svůj výsledek nadhodnotili, neboť na nepřátelské straně se vedle bombardéru zasaženého nad Kouvolou zřítil pod protiletadlovou palbou již pouze jeden Iljušin. Stroj 1. letky 7. DBAP l-t G. K. Bulavy, zasažený nepřátelskými stíhačkami, dopadl v oblasti Kimoböle, Lappträsk. Ze čtyřčlenné osádky opět nikdo nepřežil. Sovětští palubní střelci nárokovali sestřelení jednoho Fokkeru D.XXI a jednoho „Spitfiru“. Finové v tomto případě vyvázli beze ztrát.

Závěr

Na sklonku bojů byla u jednoho ze stíhacích útvarů OAGp, 15. IAP, vypracována zpráva zabývající se porovnáním výkonů a taktiky I-153 a „Spitfirů“. Vedle popisu obvyklé taktiky útoků nepřátelských jednoplošných stíhaček na bombardovací svazy (zezadu zespodu, stoupáním proti zaostávajícím rojům a jednotlivým letounům) shrnuje chování nepřítele ve vzdušných bojích. Zmiňuje se o snaze Finů vyhýbat se soubojům se sovětskými stíhačkami. Podle zprávy piloti „Spitfirů“ při útoku sovětských stíhaček unikali zvratem a přímým střemhlavým letem. V piké měl „Spitfire“ oproti Čajce převahu v rychlosti. Piloti D.XXI unikali podobně, ale během řízeného střemhlavého letu prováděli zmejku (hádě, hádek). Po slétnutí k zemi se oba typy pronásledovatelům ztrácely z dohledu díky kamufláži splývající s lesnatým terénem. Při střetnutí s D.XXI bylo pilotovi Čajky doporučeno vést souboj v zatáčkách a při vertikálních manévrech, vyhýbat se však únikům v piké. I-153 měla nad D.XXI výraznou převahu v obratnosti a k tomu, aby se dostala za jeho ocas, stačila jediná bojová zatáčka. Se „Spitfirem“ se doporučovalo bojovat v zatáčkách, při kterých měla I-153 opět výhodu, nepouštět se však do manévrů na vertikálách, kde měl podle Sovětů nepřátelský typ (tedy M.S.406 či G.50) převahu. A nepokoušet se o střemhlavý let, ve kterém „Spitfire“ snadno unikl. Uvolňovat se při ohrožení ze strany nepřátelské stíhačky překrutem se pilotům I-153 nedoporučovalo.

Více informací o leteckých bojích zimní války a zejména o nasazení stíhacích dvouplošníků v tomto konfliktu se čtenáři dovědí na stránkách nové publikace Miroslava Šnajdra, kterou nakladatelství Naše vojsko vydalo v říjnu 2012 pod názvem Soumrak stíhacích dvouplošníků – zimní válka 1939/40.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔22.02.2015 📕6.461

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře