Do 335 Pfeil 02 - Příliš pozdě

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔20.02.2015 📕6.654

Německo bylo koncem roku 1944 na dně a výsledek války byl jasný. Bylo jen otázkou času, kdy se třetí říše zhroutí, a nic na tom nemohly změnit žádné zázračné zbraně, tím méně Do 335 Pfeil. V době, kdy Německo kapitulovalo, byla velká část Pfeilů nedokončena. Přesto se s tímto neobvyklým strojem někteří spojenečtí letci setkali ve vzduchu, čemuž se dostalo náležité pozornosti.

Další prototypy

Přibližně měsíc po dokončení Do 335 V2 se k programu zkoušek připojil třetí prototyp, Do 335 V3 (CP+UC). Největší odlišností byl jiný způsob otevírání překrytu kabiny: směrem dozadu a nahoru. Zkoušky však neprokázaly žádný přínos, který by omlouval komplikovanější výrobu. Čtvrtý prototyp (CP+UD), sloužící ke zkouškám křídla s větším rozpětím pro plánovanou výškovou verzi Do 335B-4, se potýkal s technickými obtížemi a poprvé vzlétl až 9. července 1944.

Mezníkem byl pátý prototyp, Do 335 V5 (CP+UE), který byl jako první vyzbrojen 30mm kanonem MK 103, střílejícím dutou osou vrtule, a dvěma 20mm kanony MG 151/20 nad motorem. Pumovnice byla vybavena závěsníkem pro letecké bomby do ráže 500 kg. První let se uskutečnil v únoru 1944. Zkušební střelby však dopadly bledě, kvůli již zmíněnému hadovitému letu. Šestý a sedmý prototyp sloužily k testům palubního vybavení a avioniky.

K první katastrofě a ztrátě druhého prototypu došlo 15. dubna. Při letu v malé výšce začal hořet zadní motor a letoun se zřítil na zem. Dopadl do skladu protiletadlové munice a sekundární exploze rozmetala jak trosky letounu, tak tělo pilota Wernera Altrogge. Příčiny havárie se nepodařilo zjistit – nebylo na základě čeho.

Osmý prototyp (CP+UH) sloužil ke zkouškám motorů DB 603E, které měly pohánět sériové Do 335. Navenek se lišil kratšími hrdly vstupu vzduchu ke kompresorům. Poslední, devátý prototyp (CP+UI) byl vzorem pro sériové letouny. Byly na něm provedeny drobné změny, z nichž nejvýznamnější bylo zesílení podvozku a některých dílů draku. Do 335 V9 se poprvé dostala do vzduchu 29. června 1944.

Letoun byl předán do zkušebního střediska v Rechlinu, kde měly proběhnout závěrečné testy. Letoun byl ztracen, když se s ním na konci války pokoušel jeden ze zkušebních pilotů uprchnout do Švýcarska. Během letu vyskočil nad územím obsazeném Svobodnými Francouzi a padl do zajetí.

Na milost

V době, kdy došlo k invazi Spojenců do západní Evropy, bylo zřejmé, že projekty proudových bombardérů Me 262 a Ar 234 nebudou hotové včas.

Události se pohnuly kupředu, ale zdržení způsobené předchozím protěžováním Messerschmittovy Schwalbe se dohnat nedalo. Navíc, výrobní haly se staly terčem náletů spojeneckých bombardérů, což vedlo k dalšímu zdržení výroby. První předsériová Do 335 A-01 byla zalétána až 30. září 1944. Od prototypu se lišila možností reverzace tahu zadní vrtule, což zkracovalo výběh při přistání asi o čtvrtinu (o 180 m).

Celkem bylo vyrobeno 10 předsériových strojů verze A-0, označených pro rozlišení A-01–A-10. Dodnes se zachovala jediná Do 335A-02 (viz dále). Výroba přešla plynule na produkci sériových letounů verze Do 335A-1. Ty dostaly místo motorů DB 603A-2 a QA-2 (zadní) výkonnější DB 603E-1, resp. QE-1 (zadní). Kromě toho nesly pod křídly další dva závěsníky pro pumy do ráže 250 kg.


První prototyp Do 335 V1 při testech

Odhad počtu dokončených Do 335A-1 se pohybuje mezi 8–10 kusy. Nepřesnosti vznikly hlavně proto, že některé draky byly staženy k přestavbě na verzi B, na cvičnou verzi A-12 a část letounů byla zničena nálety.

Verze Do 335A-2 měla mít motory DB 603G a v pumovnici závěsník s nosností 1000 kg. Dokončit se nepodařilo žádný exemplář. Stíhací verze A-3 byla zvláštní v tom, že byla vybavena zařízením GM 1, vstřikujícím do válců oxid dusný, zvyšující výkon ve velkých výškách, i zařízením MW 50, vstřikujícím do válců směs vody a metanolu. MW 50 zvyšovala výkon v malých výškách. Ani tato verze nebyla dokončena.

Do 335A-4 měla být sériovou průzkumnou verzí. První montáž kamer se zkoušela na prototypu V3. Sériový letoun verze A-4 nebyl postaven žádný, stejně jako verze A-5–A-9.

Nerealizována zůstala také cvičná verze A-10 s motory Jumo 213. Dokončit se podařilo až prototypy cvičných verzí A-11 a A-12, které vycházely z draků Do 335 A-0, resp. A-1. Od jednomístných verzí se lišily instalací druhé kabiny pro instruktora na hřbetě trupu. Instruktor nebyl, na rozdíl od žáka, vybaven vystřelovací sedačkou. První prototyp verze A-11, označený Do 335 M11, vzlétl 11. října 1944, krátce po něm i druhý prototyp stejné verze, označený Do 335 M12. Sériové letouny se dokončit nepodařilo.

Stíhačky denní i noční

Kromě stíhacího bombardéru se pracovalo také na čistě stíhacích verzích, označených Do 335B („B“ jako „Berta“). První z nich, B-1, se od A-1 lišila pancéřováním pilotní kabiny. Nárůst hmotnosti si vynutil použití podvozku s většími koly. Vývoj byl zastaven ještě dřív, než byly dokončeny prototypy.

Náhradou měla být lépe vyzbrojená verze B-2, která dostala další dva kanony MK 103 do kořenů křídel. Dokončeny však byly jen prototypy označené Do 335 M13 a M14. Podobně dopadla varianta stíhací verze B-3 se zvětšeným rozpětím a výkonnějšími motory. Rozdíl spočíval jen v tom, že se nepodařilo dokončit ani prototypy označené Do 335 M18 a M19.


Zadní pohled ukazuje otevřené regulační klapky chlazení zadního motoru

Také z béčkových verzí měl být odvozen neozbrojený průzkumný letoun verze Do 335B-4, ale k realizaci nedošlo kvůli akutní potřebě stíhacích letounů, nutných k odrážení spojeneckých náletů na třetí říši. Dokončit se nepodařilo ani dvoumístnou cvičnou verzi B-5, noční stíhací verze B-6 a B-7 ani výškovou verzi B-8 s rozpětím 18,4 m.

Nosnost a velká palebná síla Do 335 se přímo nabízela pro stavbu noční stíhací verze vybavené radarem. Kokpit operátora měl být v zadní části trupu a na rozdíl od cvičných verzí neměl prakticky vystupovat z jeho obrysu. Prototypem noční stíhací verze se stala Do 335 M10, vybavená tlumiči plamenů na výfucích, a předpokládalo se vybavení radarem FuG 218.

Prototyp bez radaru byl zalétán v lednu 1945. Radaru se nedočkal a nástupců v podobě sériových letounů také ne. Druhý prototyp noční verze, Do 335 M17, zůstal nedokončený.

V akci

První Do 335, která prováděla lety mající ověřit možnosti operačního nasazení průzkumné verze, byl prototyp Do 335 V3, vybavený kamerou Rb 50/18. Letoun používala od července 1944 zkušební jednotka 1./Versuchverband. Občas se objevují ničím nepodložená tvrzení o průzkumných letech tohoto stroje nad Británií, ale pravděpodobnost, že by k něčemu takovému došlo, se limitně blíží nule. Prototyp V3 se potýkal s celou řadou technických obtíží – a trávil víc času na zemi než ve vzduchu. Riziko, že by prototyp padl do rukou nepřítele, bylo příliš vysoké, než aby podobné dobrodružství někdo riskoval.


Do 335A-12 ukořistěná Brity.

První spojenecké, ale z německé strany nepotvrzené hlášení mluví o poškození jedné Do 335, která nouzově přistála u Pheimsu. 24. prosince 1944 přišla jednotka o Do 335A-08. Stroj havaroval u Donefeldu a pilot Fw. Alfred Wollanka zahynul. Šlo o běžný předávací let. Údaje o tom, zda šlo o poruchu, chybu pilota nebo Pfeilu na zem pomohli spojenečtí stíhači, se nedochovaly. Na jaře 1945 přišla jednotka o další dva Pfeily, včetně pilotů Ogefr. Konrada Schaefera a Ogefr. Gustava Tescheho.

Setkání s novým typem německé stíhačky hlásili piloti Tempestů 3. Sq. RAF a Mustangů americké 325. FG. V našich zeměpisných šířkách je asi nejznámější zmínka o setkání s Do 335 z dubna 1945 v knize Velký cirkus francouzského esa Pierra Clostermanna. Ve všech případech němečtí piloti využili vyšší maximální rychlosti svých strojů a nechali své pronásledovatele daleko za sebou.

Není známo, že by piloti Pfeilu dosáhli nějakého sestřelu.

Do hořkého konce

Prototyp noční stíhací verze Do 335 M10 byl přidělen operační I./NJG 3 pod velením Hptm. Wernera Baakeho. Tato jednotka, vyzbrojená letouny Ta 154 Moskito, měla letoun vyzkoušet v bojových podmínkách.

Piloti, kteří měli možnost s prototypem nočních verzí Pfeilů létat, doporučovali doplnit výzbroj o kanony Schräge Musik, střílející šikmo vzhůru.

Jedna Do 335, shodou okolností jediná, která se dochovala dodnes, přistála i v Praze. Pilot Hans Werner Lerch dostal rozkaz přelétnout 20. dubna 1945 Do 335A-03 z Rechlinu do Oberpfaffenhofenu. Při pojíždění však letoun dostal defekt, proto musel pilot přesedlat na Do 335A-02. V Praze přistál neplánovaně, pro nedostatek paliva. Kvůli počasí tu zůstal další dva dny a v letu mohl pokračovat až 23. dubna.


Nakládání Do 335 na palubu letadlové lodě HMS Reaper

Po přistání v Oberpfaffenhofenu se letiště stalo terčem náletu spojeneckých bombardérů, kterým padlo za oběť několik nedokončených draků Do 335. Lerchovu Do 335A-02 (WG+PH) nakonec ukořistili Američané, kteří letiště obsadili. Stroj byl v rámci operace Seahorse odeslán do Cherbourgu s americkým pilotem za řízením. Druhým letuschopným Pfeilem ukořistěným Američany byla Do 335A-1, již do stejného přístavu přelétl Hptm. Hans Padell. Oba stroje byly na palubě britské letadlové lodě HMS Reaper přepraveny do Spojených států.

Zde byla Do 335A-02 přidělena USN do Patuxtent River a druhá Do 335A-1 předána na testy USAAF. Zkoušky obou strojů byly s nástupem proudových motorů poměrně rychle ukončeny. Do 335 A-02 byla předána na NAS (Naval Air Station) v Norfolku a následně do depozitů Smithosian Institution, kde dlouhou dobu chátrala. Do 335 A-1 byla zřejmě z větší části sešrotována.

V květnu 1974 požádalo mnichovské Deutches Museum o zapůjčení Do 335 k propagaci nově vytvořené expozice. Protože Američané nemohli letoun včas opravit, byl rekonstrukcí pověřen původní výrobce, firma Dornier. Někteří pracovníci firmy výrobu Pfeilů pamatovali a jejich vědomosti byly při restaurování cenným přínosem. Při rekonstrukci byla použita většina draku Do 335A-02 a pravé křídlo Do 335A-1, protože původní bylo zničené. Navíc se muselo vyrobit několik chybějících součástek a sehnat přístroje, které během let zmizely.

Rekonstruovaný Pfeil, naleštěný, jako by právě sjel z výrobního pásu, byl poprvé předveden v březnu 1976, nejprve pozvaným hostům, potom na výstavě v Hannoveru a do června 1983 ve zmíněném Deutches Museu. Dnes je letoun zpět za oceánem, a kdo chce Pfeil shlédnout, musí do expozice Udvar Hazy Center u Dullesova mezinárodního letiště ve Washingtonu, D.C.

V rukách nepřátel

Američané, kteří ukořistili nejvíce Pfeilů, předali ze svých zásob Britům dvoumístnou Do 335A-12. V tomto letounu létal známý Eric M. Brown, jenž o svých zkušenostech s německými letouny vydal velmi dobrou knihu Wings of the Luftwaffe. Letoun byl zničen při havárii 18. ledna 1946. Příčinou byl požár zadního motoru a následné přehoření ovládacích lan výškových kormidel. Letoun se zřítil střemhlav na zem a pilot G/C Alan F. Hards zahynul.

Druhým letounem byla Do 335A-1, nalezená v Remeši. První pokus o přelet z Remeše do Británie kvůli závadám nevyšel. Opravy trvaly až do prosince 1945. Osudného třináctého s Pfeilem vzlétl Hptm. Miersch a zamířil k Británii. Při mezipřistání v Mervillu však letoun havaroval, protože se nevysunul přední podvozek.


Většina Pfeilů byla ukořistěna nedokončená nebo poškozená

K zajímavému letounu se dostali také Francouzi. Ti převzali po Američanech základnu Mengen, kde se nacházely tři Pfeily. Do 335 M14 byla ještě v květnu 1945 rozebrána specialisty MIST (Mission d’Information Scientifique et Technique) a převezena do zkušebního střediska v Bretani.

Po opětovném sestavení byly 7. srpna zahájeny pojížděcí zkoušky. O den později následoval zkušební vzlet. Během přiblížení na přistání se v kabině objevil kouř. Pilot nejprve vypnul zadní motor, protože věděl o problémech s jeho přehříváním. Tentokrát však byla chyba jinde: přednímu motoru praskla ojnice. Pilot tedy vypnul i přední motor a pokusil se nouzově přistát. Při výběhu s prasklou pneumatikou a bez funkčních brzd narazil do odstavené B-26 Marauder.

Kvůli technickým problémům došlo k dalšímu vzletu až 13. března 1947. Pro nedostatek financí byly testy nejprve v březnu 1948 přerušeny a po dvou vzletech definitivně ukončeny dne 5. září 1948.

Prototyp dvoumístné noční stíhačky Do 335 M17 byl s pomocí německých mechaniků a nalezených náhradních dílů dokončen – ale až v roce 1947. Výhodou tohoto stroje bylo, že v zadní kabině mohla být měřicí aparatura a technik vyhodnocující za letu údaje. K prvnímu vzletu došlo 29. května, kdy byl Pfeil přelétnut do zkušebního střediska v Bretani. Letové zkoušky zahrnovaly asi 20 vzletů, při kterých se ověřovala letová obálka stroje. Někdy začátkem roku 1949 byl sešrotován.

Jednu Do 335 Pfeil ukořistili i Sověti v Oranienburgu. Vzhledem k tomu, že je v hlášení důstojníků 812. stíhacího pluku zmínka o anténách na křídlech, šlo zřejmě o rozestavěný prototyp noční stíhací verze. Více o osudech tohoto stroje není známo.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔20.02.2015 📕6.654

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře