Německo bylo koncem roku 1944 na dně a výsledek války byl jasný. Bylo jen otázkou času, kdy se třetí říše zhroutí, a nic na tom nemohly změnit žádné zázračné zbraně, tím méně Do 335 Pfeil. V době, kdy Německo kapitulovalo, byla velká část Pfeilů nedokončena. Přesto se s tímto neobvyklým strojem někteří spojenečtí letci setkali ve vzduchu, čemuž se dostalo náležité pozornosti.
Přibližně měsíc po dokončení Do 335 V2 se k programu zkoušek připojil třetí prototyp, Do 335 V3 (CP+UC). Největší odlišností byl jiný způsob otevírání překrytu kabiny: směrem dozadu a nahoru. Zkoušky však neprokázaly žádný přínos, který by omlouval komplikovanější výrobu. Čtvrtý prototyp (CP+UD), sloužící ke zkouškám křídla s větším rozpětím pro plánovanou výškovou verzi Do 335B-4, se potýkal s technickými obtížemi a poprvé vzlétl až 9. července 1944.
Mezníkem byl pátý prototyp, Do 335 V5 (CP+UE), který byl jako první vyzbrojen 30mm kanonem MK 103, střílejícím dutou osou vrtule, a dvěma 20mm kanony MG 151/20 nad motorem. Pumovnice byla vybavena závěsníkem pro letecké bomby do ráže 500 kg. První let se uskutečnil v únoru 1944. Zkušební střelby však dopadly bledě, kvůli již zmíněnému hadovitému letu. Šestý a sedmý prototyp sloužily k testům palubního vybavení a avioniky.
K první katastrofě a ztrátě druhého prototypu došlo 15. dubna. Při letu v malé výšce začal hořet zadní motor a letoun se zřítil na zem. Dopadl do skladu protiletadlové munice a sekundární exploze rozmetala jak trosky letounu, tak tělo pilota Wernera Altrogge. Příčiny havárie se nepodařilo zjistit – nebylo na základě čeho.
Osmý prototyp (CP+UH) sloužil ke zkouškám motorů DB 603E, které měly pohánět sériové Do 335. Navenek se lišil kratšími hrdly vstupu vzduchu ke kompresorům. Poslední, devátý prototyp (CP+UI) byl vzorem pro sériové letouny. Byly na něm provedeny drobné změny, z nichž nejvýznamnější bylo zesílení podvozku a některých dílů draku. Do 335 V9 se poprvé dostala do vzduchu 29. června 1944.
Letoun byl předán do zkušebního střediska v Rechlinu, kde měly proběhnout závěrečné testy. Letoun byl ztracen, když se s ním na konci války pokoušel jeden ze zkušebních pilotů uprchnout do Švýcarska. Během letu vyskočil nad územím obsazeném Svobodnými Francouzi a padl do zajetí.
V době, kdy došlo k invazi Spojenců do západní Evropy, bylo zřejmé, že projekty proudových bombardérů Me 262 a Ar 234 nebudou hotové včas.
Události se pohnuly kupředu, ale zdržení způsobené předchozím protěžováním Messerschmittovy Schwalbe se dohnat nedalo. Navíc, výrobní haly se staly terčem náletů spojeneckých bombardérů, což vedlo k dalšímu zdržení výroby. První předsériová Do 335 A-01 byla zalétána až 30. září 1944. Od prototypu se lišila možností reverzace tahu zadní vrtule, což zkracovalo výběh při přistání asi o čtvrtinu (o 180 m).
Celkem bylo vyrobeno 10 předsériových strojů verze A-0, označených pro rozlišení A-01–A-10. Dodnes se zachovala jediná Do 335A-02 (viz dále). Výroba přešla plynule na produkci sériových letounů verze Do 335A-1. Ty dostaly místo motorů DB 603A-2 a QA-2 (zadní) výkonnější DB 603E-1, resp. QE-1 (zadní). Kromě toho nesly pod křídly další dva závěsníky pro pumy do ráže 250 kg.
První prototyp Do 335 V1 při testech
Odhad počtu dokončených Do 335A-1 se pohybuje mezi 8–10 kusy. Nepřesnosti vznikly hlavně proto, že některé draky byly staženy k přestavbě na verzi B, na cvičnou verzi A-12 a část letounů byla zničena nálety.
Verze Do 335A-2 měla mít motory DB 603G a v pumovnici závěsník s nosností 1000 kg. Dokončit se nepodařilo žádný exemplář. Stíhací verze A-3 byla zvláštní v tom, že byla vybavena zařízením GM 1, vstřikujícím do válců oxid dusný, zvyšující výkon ve velkých výškách, i zařízením MW 50, vstřikujícím do válců směs vody a metanolu. MW 50 zvyšovala výkon v malých výškách. Ani tato verze nebyla dokončena.
Do 335A-4 měla být sériovou průzkumnou verzí. První montáž kamer se zkoušela na prototypu V3. Sériový letoun verze A-4 nebyl postaven žádný, stejně jako verze A-5–A-9.
Nerealizována zůstala také cvičná verze A-10 s motory Jumo 213. Dokončit se podařilo až prototypy cvičných verzí A-11 a A-12, které vycházely z draků Do 335 A-0, resp. A-1. Od jednomístných verzí se lišily instalací druhé kabiny pro instruktora na hřbetě trupu. Instruktor nebyl, na rozdíl od žáka, vybaven vystřelovací sedačkou. První prototyp verze A-11, označený Do 335 M11, vzlétl 11. října 1944, krátce po něm i druhý prototyp stejné verze, označený Do 335 M12. Sériové letouny se dokončit nepodařilo.
Kromě stíhacího bombardéru se pracovalo také na čistě stíhacích verzích, označených Do 335B („B“ jako „Berta“). První z nich, B-1, se od A-1 lišila pancéřováním pilotní kabiny. Nárůst hmotnosti si vynutil použití podvozku s většími koly. Vývoj byl zastaven ještě dřív, než byly dokončeny prototypy.
Náhradou měla být lépe vyzbrojená verze B-2, která dostala další dva kanony MK 103 do kořenů křídel. Dokončeny však byly jen prototypy označené Do 335 M13 a M14. Podobně dopadla varianta stíhací verze B-3 se zvětšeným rozpětím a výkonnějšími motory. Rozdíl spočíval jen v tom, že se nepodařilo dokončit ani prototypy označené Do 335 M18 a M19.
Zadní pohled ukazuje otevřené regulační klapky chlazení zadního motoru
Také z béčkových verzí měl být odvozen neozbrojený průzkumný letoun verze Do 335B-4, ale k realizaci nedošlo kvůli akutní potřebě stíhacích letounů, nutných k odrážení spojeneckých náletů na třetí říši. Dokončit se nepodařilo ani dvoumístnou cvičnou verzi B-5, noční stíhací verze B-6 a B-7 ani výškovou verzi B-8 s rozpětím 18,4 m.
Nosnost a velká palebná síla Do 335 se přímo nabízela pro stavbu noční stíhací verze vybavené radarem. Kokpit operátora měl být v zadní části trupu a na rozdíl od cvičných verzí neměl prakticky vystupovat z jeho obrysu. Prototypem noční stíhací verze se stala Do 335 M10, vybavená tlumiči plamenů na výfucích, a předpokládalo se vybavení radarem FuG 218.
Prototyp bez radaru byl zalétán v lednu 1945. Radaru se nedočkal a nástupců v podobě sériových letounů také ne. Druhý prototyp noční verze, Do 335 M17, zůstal nedokončený.
První Do 335, která prováděla lety mající ověřit možnosti operačního nasazení průzkumné verze, byl prototyp Do 335 V3, vybavený kamerou Rb 50/18. Letoun používala od července 1944 zkušební jednotka 1./Versuchverband. Občas se objevují ničím nepodložená tvrzení o průzkumných letech tohoto stroje nad Británií, ale pravděpodobnost, že by k něčemu takovému došlo, se limitně blíží nule. Prototyp V3 se potýkal s celou řadou technických obtíží – a trávil víc času na zemi než ve vzduchu. Riziko, že by prototyp padl do rukou nepřítele, bylo příliš vysoké, než aby podobné dobrodružství někdo riskoval.
Do 335A-12 ukořistěná Brity.
První spojenecké, ale z německé strany nepotvrzené hlášení mluví o poškození jedné Do 335, která nouzově přistála u Pheimsu. 24. prosince 1944 přišla jednotka o Do 335A-08. Stroj havaroval u Donefeldu a pilot Fw. Alfred Wollanka zahynul. Šlo o běžný předávací let. Údaje o tom, zda šlo o poruchu, chybu pilota nebo Pfeilu na zem pomohli spojenečtí stíhači, se nedochovaly. Na jaře 1945 přišla jednotka o další dva Pfeily, včetně pilotů Ogefr. Konrada Schaefera a Ogefr. Gustava Tescheho.
Setkání s novým typem německé stíhačky hlásili piloti Tempestů 3. Sq. RAF a Mustangů americké 325. FG. V našich zeměpisných šířkách je asi nejznámější zmínka o setkání s Do 335 z dubna 1945 v knize Velký cirkus francouzského esa Pierra Clostermanna. Ve všech případech němečtí piloti využili vyšší maximální rychlosti svých strojů a nechali své pronásledovatele daleko za sebou.
Není známo, že by piloti Pfeilu dosáhli nějakého sestřelu.
Prototyp noční stíhací verze Do 335 M10 byl přidělen operační I./NJG 3 pod velením Hptm. Wernera Baakeho. Tato jednotka, vyzbrojená letouny Ta 154 Moskito, měla letoun vyzkoušet v bojových podmínkách.
Piloti, kteří měli možnost s prototypem nočních verzí Pfeilů létat, doporučovali doplnit výzbroj o kanony Schräge Musik, střílející šikmo vzhůru.
Jedna Do 335, shodou okolností jediná, která se dochovala dodnes, přistála i v Praze. Pilot Hans Werner Lerch dostal rozkaz přelétnout 20. dubna 1945 Do 335A-03 z Rechlinu do Oberpfaffenhofenu. Při pojíždění však letoun dostal defekt, proto musel pilot přesedlat na Do 335A-02. V Praze přistál neplánovaně, pro nedostatek paliva. Kvůli počasí tu zůstal další dva dny a v letu mohl pokračovat až 23. dubna.
Nakládání Do 335 na palubu letadlové lodě HMS Reaper
Po přistání v Oberpfaffenhofenu se letiště stalo terčem náletu spojeneckých bombardérů, kterým padlo za oběť několik nedokončených draků Do 335. Lerchovu Do 335A-02 (WG+PH) nakonec ukořistili Američané, kteří letiště obsadili. Stroj byl v rámci operace Seahorse odeslán do Cherbourgu s americkým pilotem za řízením. Druhým letuschopným Pfeilem ukořistěným Američany byla Do 335A-1, již do stejného přístavu přelétl Hptm. Hans Padell. Oba stroje byly na palubě britské letadlové lodě HMS Reaper přepraveny do Spojených států.
Zde byla Do 335A-02 přidělena USN do Patuxtent River a druhá Do 335A-1 předána na testy USAAF. Zkoušky obou strojů byly s nástupem proudových motorů poměrně rychle ukončeny. Do 335 A-02 byla předána na NAS (Naval Air Station) v Norfolku a následně do depozitů Smithosian Institution, kde dlouhou dobu chátrala. Do 335 A-1 byla zřejmě z větší části sešrotována.
V květnu 1974 požádalo mnichovské Deutches Museum o zapůjčení Do 335 k propagaci nově vytvořené expozice. Protože Američané nemohli letoun včas opravit, byl rekonstrukcí pověřen původní výrobce, firma Dornier. Někteří pracovníci firmy výrobu Pfeilů pamatovali a jejich vědomosti byly při restaurování cenným přínosem. Při rekonstrukci byla použita většina draku Do 335A-02 a pravé křídlo Do 335A-1, protože původní bylo zničené. Navíc se muselo vyrobit několik chybějících součástek a sehnat přístroje, které během let zmizely.
Rekonstruovaný Pfeil, naleštěný, jako by právě sjel z výrobního pásu, byl poprvé předveden v březnu 1976, nejprve pozvaným hostům, potom na výstavě v Hannoveru a do června 1983 ve zmíněném Deutches Museu. Dnes je letoun zpět za oceánem, a kdo chce Pfeil shlédnout, musí do expozice Udvar Hazy Center u Dullesova mezinárodního letiště ve Washingtonu, D.C.
Američané, kteří ukořistili nejvíce Pfeilů, předali ze svých zásob Britům dvoumístnou Do 335A-12. V tomto letounu létal známý Eric M. Brown, jenž o svých zkušenostech s německými letouny vydal velmi dobrou knihu Wings of the Luftwaffe. Letoun byl zničen při havárii 18. ledna 1946. Příčinou byl požár zadního motoru a následné přehoření ovládacích lan výškových kormidel. Letoun se zřítil střemhlav na zem a pilot G/C Alan F. Hards zahynul.
Druhým letounem byla Do 335A-1, nalezená v Remeši. První pokus o přelet z Remeše do Británie kvůli závadám nevyšel. Opravy trvaly až do prosince 1945. Osudného třináctého s Pfeilem vzlétl Hptm. Miersch a zamířil k Británii. Při mezipřistání v Mervillu však letoun havaroval, protože se nevysunul přední podvozek.
Většina Pfeilů byla ukořistěna nedokončená nebo poškozená
K zajímavému letounu se dostali také Francouzi. Ti převzali po Američanech základnu Mengen, kde se nacházely tři Pfeily. Do 335 M14 byla ještě v květnu 1945 rozebrána specialisty MIST (Mission d’Information Scientifique et Technique) a převezena do zkušebního střediska v Bretani.
Po opětovném sestavení byly 7. srpna zahájeny pojížděcí zkoušky. O den později následoval zkušební vzlet. Během přiblížení na přistání se v kabině objevil kouř. Pilot nejprve vypnul zadní motor, protože věděl o problémech s jeho přehříváním. Tentokrát však byla chyba jinde: přednímu motoru praskla ojnice. Pilot tedy vypnul i přední motor a pokusil se nouzově přistát. Při výběhu s prasklou pneumatikou a bez funkčních brzd narazil do odstavené B-26 Marauder.
Kvůli technickým problémům došlo k dalšímu vzletu až 13. března 1947. Pro nedostatek financí byly testy nejprve v březnu 1948 přerušeny a po dvou vzletech definitivně ukončeny dne 5. září 1948.
Prototyp dvoumístné noční stíhačky Do 335 M17 byl s pomocí německých mechaniků a nalezených náhradních dílů dokončen – ale až v roce 1947. Výhodou tohoto stroje bylo, že v zadní kabině mohla být měřicí aparatura a technik vyhodnocující za letu údaje. K prvnímu vzletu došlo 29. května, kdy byl Pfeil přelétnut do zkušebního střediska v Bretani. Letové zkoušky zahrnovaly asi 20 vzletů, při kterých se ověřovala letová obálka stroje. Někdy začátkem roku 1949 byl sešrotován.
Jednu Do 335 Pfeil ukořistili i Sověti v Oranienburgu. Vzhledem k tomu, že je v hlášení důstojníků 812. stíhacího pluku zmínka o anténách na křídlech, šlo zřejmě o rozestavěný prototyp noční stíhací verze. Více o osudech tohoto stroje není známo.
Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2012 vydavatelství Naše Vojsko.
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.
Zjistit více