Přežil malárii i chrlení sopky

Autor : Vladimír Marek 🕔19.02.2015 📕2.435

Afghánská provincie Wardak se může pochlubit krásnými sceneriemi. Horské štíty zde dosahují výšky přes 5000 m. Distrikt Chak je vyhlášený produkcí jablek. Čeští vojáci však nemají na sledování těchto přírodních scenerií moc času. Šlapat v horách do kopce během patrol s plně naloženým batohem dává totiž pořádně zabrat. Mnohem horší je ale nebezpečí, které zde číhá doslova na každém kroku. Wardak totiž trvale patří mezi pět nejnebezpečnější afghánských provincií.

O tom se ostatně měla možnost přesvědčit i naše armáda. V květnu 2011 zde nedaleko vesnice Salar zahynul rtm. Robert Vyroubal. Během přesunu vybuchl pod jeho pancéřovaným vozidlem Iveco nástražný systém. Společně s ním zahynul i afghánský tlumočník. Zároveň byl těžce zraněn rtm. Ivan Vorel a lehce velitel kontingentu pplk. Michal Kucharský.

Silnice smrti

V této nábožensky silně orientované provincii operují nejen ideologicky zaměřené povstalecké jednotky, ale i ryze kriminální skupiny, kterým jde výhradně o vlastní zisky. Pak jsou zde ale ještě oddíly rebelující proti jakýmkoliv složkám.

Nejvíce útoků je soustředěno na hlavní komunikaci, procházející napříč celou provincií a směřující do Kábulu, označovanou „Highway 1“, které se mezi vojáky říká také „silnice smrti“. I nepříliš dobře orientovaný jedinec ji prý velice snadno rozezná. Její krajnice jsou totiž posety vraky ohořelé a vybuchlé techniky.


Pplk. Botík (třetí zleva) v Afghánistánu s francouzskými vojáky

Armáda České republiky má zde od roku 2010 nasazený 54členný poradní a výcvikový tým (Operational Mentoring and Liasion Team – OMLT). V současné době zde od počátku dubna 2012 působí již čtvrtý kontingent pod velením velitele 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic pplk. Martina Botíka.

Po příletu do Afghánistánu prošla jeho jednotka na spojenecké základně Bagram zdokonalovacím výcvikem v boji proti improvizovaným výbušným zařízením a v protipovstaleckém boji. Drilovala i postupy nezbytné při převrácení vozidla. V této fázi přípravy provedla rektifikaci a nastřelení nových útočných pušek CZ 805 BREN, kterými byla vyzbrojena. Teprve pak ji americké vrtulníky Chinock přepravily na domovskou základnu Solthan Kheyl v provincii Wardak, kde od svých předchůdců převzala operační úkol.

Jeho podstatou je cvičit, mentorovat a pomáhat v procesu plánování, velení a řízení pěší jednotky Afghánské národní armády o síle praporu (Afghánci používají pro tuto jednotku výraz „kandak). Výcvik a mentorování by mělo přispět ke zvýšení operačních schopností všech jednotek kandaku a k zajištění bezpečného prostředí a volnosti pohybu v prostoru operace.

Poděkování amerického velitele

Poradní výcvikový tým se během svého působení zaměřil především na výcvik nejnižších velitelů Afghánské národní armády, poddůstojníků. Vybrali 12 nejzkušenějších bojovníků kandaku a na základně Soltan Kheyl je zdokonalovali především v činnostech proti improvizovaným výbušným systémům a v první pomoci v boji. Právě ta v drsných afghánských podmínkách totiž mnohdy rozhoduje o přežití zraněných příslušníků kandaku.


Jedna z afghánských patrol

Poprvé v historii působení Armády České republiky v této provincii se také díky pomoci našich a dalších koaličních mentorů koncem července 2012 uskutečnilo slavnostní vyřazení absolventů štábních kurzů pro velitele praporů a rot ANCOP (Afghan National Civil Order Police). Tato instituce se v minulosti specializovala výhradně na výcvik praporčického a poddůstojnického sboru afghánských policejních jednotek. Výuka v tomto štábním kurzu byla zaměřena především na rozhodovací proces, zvládání davu, protipovstalecký boj a postupy v případě léček.

K nejnáročnějším patří ale společné operace příslušníků poradního a výcvikového týmu s afghánskými „posluchači“ a dalšími spojeneckými vojáky. Při jedné z nich plnili čeští příslušníci nepřetržitě úkoly 22 dnů na předsunutých základnách. V rámci operací Omid a Honey Badger absolvovali 30 patrol, jejichž součástí byly i prohledávací akce. Zadržování povstalců, zbraní, munice a výbušnin se tak pro ně stalo téměř každodenní rutinou. Během tohoto nasazení museli také několikrát čelit útoku povstalců, kteří je napadali nejen střelbou z ručních zbraní a RPG, ale především prostřednictvím improvizovaných výbušných systémů.


Pplk. Botík zcela vpravo s příslušníky afghánských jednotek

Tyto úspěšné zásahy osobně ocenil velitel amerických jednotek v provincii Wardak pplk. Robert M. Horney tím, že Čechům poděkoval za jejich nasazení a udělil jim Combat Infantryman Badge a Combat Medical Badge.

Mohou se učit od nás

Většina našich vojáků působících ve 4. jednotce OMLT má poměrně bohaté zkušenosti ze zahraničních operací. K těm nejzkušenějším v tomto směru patří právě její velitel pplk. Botík. První moje zahraniční nasazení se uskutečnilo v letech 1996–1997. Jednalo se o misi IFOR na území Bosny a Hercegoviny. Po návratu jsem doma příliš dlouho nepobyl. V roce 1998 jsem se dostal do Abcházie. Byla to pozorovací mise pod mandátem OSN. Shodou okolností jsem nastupoval po pplk. Jaroslavu Kulíškovi, který byl unesen v obci Džichaškari na gruzínsko-abchazském pomezí. Naštěstí tehdy ale všechno dobře skončilo. S únosci díky znalosti ruštiny velice úspěšně komunikoval a pomáhal tak i dalším uneseným kolegům z Uruguaye a Švédska. Po sedmi dnech zadržování se mu nakonec podařilo uniknout, popisuje pplk. Botík. Rozdíl v misích, kterých jsem se účastnil v polovině 90. let, a těmi současnými je diametrální, a to především ve výstroji a výzbroji našich vojáků. V roce 1996 jsem v Bosně dělal operačního důstojníka praporu. Nasávali jsme tehdy atmosféru od armád států NATO. Učili jsme se od nich, jak máme některé věci řešit, jak máme plánovat. Když jsme viděli jejich výstroj, říkali jsme si, jak bude perfektní, až něco takového dostaneme. V současné době tohle všechno máme a většinu postupů jsme perfektně zvládli. Kolikrát cítím, že ostatní země se mnohému učí od nás.


Běžný způsob přepravy v Kongu

Pplk. Botík pomáhal monitorovat příměří mezi dvěma znepřátelenými oblastmi. Na jedné straně byla Gruzie a na druhé Abcházie. V té strávil osm měsíců. Abcházie byla v té době po tzv. „květnových událostech“. Během nich se Gruzie pokusila připojit toto separatistické území. Tehdy docházelo k častým přestřelkám. Což ve svém důsledku vedlo k tomu, že se tato oblast hodně vylidnila. Mnozí obyvatelé utekli zpět do Gruzie. Všude bylo pusto a prázdno. Lidé si přicházeli v noci pro věci a nad ránem se vraceli zpět do Gruzie.

Později byl pplk. Botík převelen do sektoru, který se nacházel na území Gruzie.

Podruhé v Gruzii

V této zemi se mu líbilo, hodně mu přirostla k srdci. Nejspíš i proto se tam ještě jedno vrátil. Druhá mise byla pod hlavičkou OBSE. Tentokrát monitoroval události ve zcela jiné oblasti, na gruzínsko-čečenské hranici. Měl také jiný úkol. Gruzie je nádherná země; nebezpečí tam tehdy bylo poměrně velké, ale obě mise byly zajímavé. Na východě hrozilo nebezpečí pronikání čečenských ozbrojenců. Několikrát jsme měli hlášeno z hlavního velitelství v Tbilisi, že naším směrem by na základě zpravodajských informací mohly postupovat skupiny Čečenců. Byli jsme tedy v pohotovosti, abychom se včas mohli stáhnout na bezpečné místo. Nikdo z nás nebyl totiž ozbrojen; naši bezpečnost měli na starost gruzínští pohraničníci, vzpomíná pplk. Botík.

Hranice s Čečenskem byla v té době z pochopitelných důvodů ještě více opuštěná než ta s Abcházií. Podle mapy tam měla existovat velká města; ve skutečnosti se ale jednalo o malé osady tak se 40 domy pro pastevce. Ti je navíc opouštěli na zimu, kdy odcházeli do měst. Člověk se tam po mnoho dnů nesetkal s žádnou civilizací.


Příslušníci afghánského kandaku v palebném postavení

Před Vánoci se kolega ze Slovenska chystal domů na dovolenou. A zrovna v té době napadlo na hranici hodně sněhu. Navíc spadly laviny, které zavalily veškeré přístupové cesty. Autem jsme se tedy nemohli dostat zpět do Tbilisi. Zhoršilo se i počasí, takže pro nás nemohl přiletět ani vrtulník. Kolega tedy místo s rodinou musel strávit Vánoce se mnou. On z toho byl nešťastný. Pro mne to ale byla dobrá zpráva, jinak bych tam zůstal na vánoční svátky úplně sám, líčí velitel wardackého týmu.

Nedostal se k jezeru Tanganika

V letech 2001–2002 působil pplk. Botík v misi MONUC v Kongu. Tato africká země pro mne představovala obrovskou zkušenost. Ocitl jsem se v naprosto jiné kulturní oblasti, v jiném klimatické podnebí. Přidělili mne na hlavní velitelství této mise v Kinshase. Právě tato štábní práce mne posunula o obrovský kus dál. Byla to zcela jiná mise než ty, které jsem zažil předtím. Ty totiž probíhaly na území Evropy, resp. západní Asie, říká Martin Botík.

Hlavním úkolem mise bylo oddělit znepřátelené linie. Situace byla ale natolik komplikovaná, že něco podobného se jen velice těžce kontroluje. Mise byla zpočátku poměrně dobře rozjetá; zdálo se, že směřuje k úspěchu. Později se všechno ale nějak zvrtlo.

Martin Botík měl po příletu, jako asi většina, problémy s tamní skladbou potravin. Během 14 dnů se ale aklimatizoval a byl v pohodě. Jen si musel zvyknout na takové zásady, kterým doma nevěnujeme příliš velkou pozornost: hlídal si, co si kde koupí a jak to pečlivě uvaří. Celou misi se mu naštěstí podařilo prožít bez jakýchkoliv zdravotních problémů. Tedy až na malárii. Jak k ní přišel, dodnes neví. Stačí jediné píchnutí infikovaného komára – člověk to ani nezaregistruje. Dostal tehdy horečky. Díky tomu, že byli dobře poučení a brali profylaktikum, ji ale neměl tak silnou. Po třech dnech byl z nejhoršího venku. Ještě nějakou dobu se ovšem cítil celkově velice zesláblý.


Jedno z opevněných postavení kandaku

Během mise se snažil dostat za svými kolegy, kteří sloužili na východě u jezera Tanganika. Dvakrát tam vyrazil se svým šéfem – pokaždé ale skončili v Gumě. Poprvé v oblasti jezera Tanganika vypukla cholera, nepustili nás tedy dál. Podruhé přímo v Gomě vybuchla sopka.

Přistáli jsme zde v době, kdy erupce nejvíce řádila. Horká láva tekla přímo k letišti, museli jsme se tedy otočit a odstartovat zpět do Kinshasy. Měl jsem možnost vidět věci, které ostatní lidé nespatří za celý svůj život. To ale nic nemění na věci, že jsem se ke svým kolegům nedostal, vypráví pplk. Botík. V Kongu jsem byl v době, kdy byl zavražděn Laurenta Kabila. Moc ale naštěstí převzal jeho syn, takže situace byla poměrně klidná. Začínala se zhoršovat až ke konci naší mise. V té době již bylo slyšet časté přestřelky. Kolegové z indického kontingentu najeli na nastraženou minu.

Afghánská předehra

Ani v Afghánistánu není pplk. Botík poprvé. V minulosti zde působil již na velitelství ISAF. Zařadili ho tehdy do divize, která měla na starost kontrolu výcviku a certifikaci afghánských kandaků. Měl jsem možnost pracovat s francouzským, polským a později i českým školicím a výcvikovým týmem. Viděl jsem tedy různé národní týmy během jejich nasazení. A právě to nám nyní všem pomáhá během našeho působení ve Wardaku. Takto získané zkušenosti mohou nyní předávat svým podřízeným, vysvětluje Martin Botík.

Po příletu působil nejdříve v Kapise, což je provincie nepříliš vzdálená od Kábulu. Přesto z ní složitá bezpečnostní situace tvoří těžko přístupnou oblast. Později se přesunul na jih do Ghazni, kde působil polský kontingent. I tady byla bezpečnostní situace velice náročná. Misi končil ve Wardaku s českým OMLT.

V praxi to fungovalo asi tak, že jsem se na 10 dnů vrátil zpět do Kábulu. Nachystal jsem misi, naplánoval přesun a letěl jsem do další provincie. Člověk musel být připravený na cokoliv; občas se stávalo, že po nějaké období nebylo k dispozici jiné jídlo než bojové dávky. Neměl jsem s tím ale žádné problémy,“ uzavírá pplk. Botík.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔19.02.2015 📕2.435

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře