Bláznivě odvážný pilot

Autor : Vladimír Marek 🕔19.02.2015 📕4.894

Milan Rastislav Štefánik je znám jako astronom, politik, československý ministr války, generál a neúnavný bojovník za svobodu Československa. Významnou roli v jeho životě však sehrála i profese vojenského pilota. Především pak letecké operace nad srbskou frontou. Jako bojový pilot prožil na vlastní kůži zhroucení srbské fronty a část tragické ústupové anabáze přes Albánii.

V srpnu 1914 byl Milan Rastislav Štefánik mobilizován jako řadový voják 102. pěšího pluku. Po přeložení k 1. skupině letectva v Dijonu byl koncem ledna 1915 zařazen do Školy vojenského letectva v Chartres. V dubnu získal osvědčení vojenského pilota a o měsíc později byl povýšen do hodnosti podporučíka. S nově vzniklou letkou MF 54 působil na západní frontě. „Je až neuvěřitelné, jak rychle člověk uvykne hluku a válečnému nepohodlí. Jsem si vědom velikosti okamžiku, který prožíváme, a jsem odhodlán splnit svou povinnost s horlivostí a důstojně,“ napsal Štefánik svým přátelům do Paříže po svém prvním samostatném bojovém letu.

Prosadil se odvahou

Koncem léta 1915 odešel Milan Rastislav Štefánik na vlastní žádost jako letec na srbskou frontu. Kromě snahy pomoci srbské armádě, která se v té době ocitla ve velice složité situaci, ho k tomuto kroku vedly i další, dalo by se říci vyšší cíle. Přišel s myšlenkou vytvoření nové eskadry složené výhradně ze slovanských letců. Té hodlal velet. „Je nutno, aby tato eskadra byla složena výhradně z mladých, silných odvážlivců. Chtěl bych je vybrat mezi Slovany. Pomoz mi je nalézt. Ale upozorni kandidáty, že jde o čestné místo. Co nám záleží na životě? Je nutno sloužit velké věci,“ píše v jednom z dopisů malíři Ludvíku Strimplovi.

Chce nad nepřátelskými liniemi rozhazovat letáky vyzívající slovanské vojáky, aby přešli na stranu Dohody. S podobným záměrem hodlal rovněž agitovat mezi zajatci slovanského původu, především Slováky a Čechy.

Na srbskou frontu se dostal přes Maltu, Pireus, Soluň a Niš. V kapse měl doporučení velitele letectva 10. francouzské armády, ve kterém se mj. píše: „Podal vedle cenných znalostí vědeckých též velmi krásné důkazy statečnosti, chladnokrevnosti, rozvážné odvahy. Podal důkaz nejdokonalejšího vojenského ducha. Odchod ppor. Štefánika je u 10. armády pociťován s velkou lítostí.“


Des. Štefánik ještě ve Francii za kniplem svého letounu

I přes takováto skvělá doporučení ale Štefánik okamžitě po svém příchodu do Niše natvrdo pocítil, že nebude právě jednoduché naplnit to, co si předsevzal. Když se 4. září 1915 ohlásil v tomto jihosrbském městě u francouzského velvyslance Boppeho, aby ho požádal o pomoc při rekrutování českých a slovenských jednotek v zajateckých táborech, dostalo se mu doslova ledové sprchy. „Otázal se mne s blahosklonnou ironií: ,Jste podporučík, letec, že ano?‘ ,Zajisté‘, odpověděl jsem. ,Proto, pane,‘ řekl nakonec, ,vraťte se ke své jednotce a hleďte si svého.‘“

Již 10. září byl ppor. Štefánik zařazen k letce MF 99, které velel kpt. Vitrat. Stal se příslušníkem východního roje dislokovaného v Kovijone nad Raljou, společně s ním zajišťoval průzkumné lety. Kromě Štefánika ho tvořil velitel roje por. Paulhan, rtm. Pete, rtm. Cornemont, nrtm. Thirouin a pozorovatelé kpt. de Rochefort a por. Tulasne.

Ani zde to ale neměl Štefánik právě lehké. Byl jiný než někteří jeho noví kolegové. Ne všichni tomuto nováčkovi důvěřovali. Našli se i tací, kteří podceňovali jeho letecké schopnosti. Nerozuměli tomu, proč bere s sebou do kokpitu tisíce letáků v jakémsi neznámém jazyce. Netrvalo ale dlouho a získal si je svojí nesmírnou odvahou. „Výjimečná statečnost byla největší z jeho povinností. Ukazoval při každé příležitosti bláznivou odvahu, která mu získávala obdiv všech,“ napsal o něm jeden z jeho přátel u letky Raoul Labry.

Bulhaři zaútočili z boku

Z obtížné situace, ve které se nacházela srbská armáda, se doslova ze dne na den stala bezvýchodná. Ze 14. na 15. října 1915 totiž napadla bulharská armáda Srbsko. Proti těžkými boji a mnoha ztrátami vyčerpaným Srbům rázem stálo půl milionu odpočatých vojáků. Mnohem horší ale bylo, že bezprostředně hrozilo přerušení nejdůležitější zásobovací cesty na Soluň. Kpt. Vitrat, aby byl schopen velet oběma rojům a zároveň zůstal ve spojení s hlavním velitelstvím, přemístil 16. října svůj štáb do Kragujevace. Severní letka se přemístila do Niše.

Při armádě Trojspolku stál v tomto okamžiku i Bůh. Špatné počasí znemožnilo až do 25. října jakýkoliv průzkum. Až tohoto dne se vyčasilo a bylo možné provést pět průzkumných letů. Za knipl letounu usedl i Štefánik. Pronikl hluboko nad bulharské území. Při jedné z operací se dokonce údajně vrhl sám proti osmi nepřátelským bombardérům.


Příslušníci francouzské letecké mise se fotografují se srbskými důstojníky. Zcela vlevo v bílém se nachází Štefánikův velitel a zároveň jeden ze zachránců – por. Paulhan

Složitou situaci, ve které se v té době ocitl Štefánik a jeho francouzští kolegové v Niši, popisuje ve svém hlášení ministru války velitel francouzské letecké mise v Srbsku kpt. Vitrat: „Por. Pulhanovi jsem vydal rozkaz, aby ustoupil 30 km do Prokuplje, východně od Niše, a odtud se co nejrychleji dostal do Prištiny. Protože fronta zaujímaná z bulharské strany je fronta, která se rozprostírá mezi Uskukem a Leskovcem. Bohužel, večer jsem se dověděl, že Bulhaři silně útočí na Kačanik, a pokud jejich úsilí skončí úspěšně, na milost jim bude vydána Kosovská planina – a je jen otázkou času, než dobudou Prištinu. Jediná cesta, která se nabízí, je dostat se s touto jednotkou do Kraljeva a potom do Rašky [poslední srbské město ve směru na Mitrovici, která už je na území Kosova; pozn. red.]. Nemůžeme přitom dostat ani jedno vozidlo na přepravu benzínu a náhradního materiálu. Ani železnice nemůže za nastalé situace zabezpečit žádnou přepravu. Musíme tedy spálit benzín, tři přívěsy a materiál, který nemůžeme odvést. Ppor. Štěfánik rozbil při startu vrtuli. Rotmistru Cornemontovi se během letu ohnul jeden z podélných nosníků. Přistál; jeho stroj byl zničený. Motor potopili a ponechali jen magnetku. Pokud jde o ppor. Štefánika, dal jsem mu letadlem dovézt vrtuli. Cesta pro tahače je stále těžší. Muži ji museli na mnohých místech opravovat. Na jednom úseku mezi Kursumljou a Kruševacem je zastavil velký sesuv půdy. Od čtvrté hodiny odpolední do druhé hodiny ráno museli pracovat na jejím zprůjezdnění. V sedm hodin ráno dorazili do Kruševace, odkud pokračovali do Kraljeva. Na odsun materiálu, který zůstal v Kraljevu na železniční stanici, však musím použít všechny traktory a nákladní auta a pokusit se zachránit co nejvíce benzínu a leteckých náhradních dílů. Srbský štáb není schopen mi poskytnout ani jedno vozidlo.“

Pěší ústup

Ani v kosovském pomezí ale pochopitelně vyčerpávající ústupová anabáze nekončila. Německá, bulharská a rakousko-uherská vojska cítila svou kořist a dotírala čím dál silněji. Již počátkem listopadu 1915 začaly první dělostřelecké granáty dopadat na Kraljevo, které 5. listopadu padlo do rukou Němců. Příslušníci francouzské letecké mise se i za této nebezpečné situace snažili zachránit nejnutnější materiál. Těžkou pojízdnou dílnu se v rozbahněném terénu podařilo odvézt jen díky šikovnosti řidiče. Spousta benzínu, náhradních dílů a dalšího materiálu byla v tomto okamžiku ještě na cestě z Kruševacu do Kraljeva. Provoz této železnice byl ale definitivně zastaven 3. listopadu večer. Velitel letky vydal rozkaz spálit benzín a všechno ostatní zničit.


Příslušníci francouzské letecké mise si v Mitrovici obstarávají potraviny

I v Kruševacu se personál francouzského leteckého parku držel do poslední chvíle a snažil se zničit materiál, který nebude možné evakuovat. Poslední dva nové stroje dostali právě Štefánik a svob. Bastid. Kpt. Vitrat ve svém hlášení francouzskému ministru války o těchto okamžicích napsal: „Protože cesta do Kraljeva byla již ohrožená, zatelefonoval jsem por. de Lareintymu, aby se vydal se svojí jednotkou do Mitrovice pěšky. Na cestu vyrazil 4. listopadu 1915 a do Mitrovice dorazil po překonání téměř 200 km 15. listopadu. Ppor. Štefánik opustil Kruševac se svob. Bastidem. Ten rozbil svůj stroj v důsledku poruchy magnetky v Alexandrovci a do Rašky dorazil pěšky. Ppor. Štefánik, který přistál, aby mu pomohl, rozbil při startu vrtuli. Nemohl vzlétnout a musel se vydat na cestu z Alexandrovce do Mitrovice pěšky. Předtím ale ještě zničil svůj stroj. Do Mitrovice dorazil v žalostném stavu, který vyžadoval jeho následnou evakuaci letadlem do Prizrenu a potom do Valony.“

Na pokraji sil

Štefánik byl v té době již nemocný. Jeho chatrné zdraví nemohlo vzdorovat náročným podmínkám. Neznámou hornatou krajinou pochodoval společně se svým spolužákem z pražských studií, inženýrem Procházkou a s Bourdonem. Střelbou se bránil proti banditům, kteří se je snažili okrást. Doslova na pokraji sil se dostal po překonání více než 100 km 12. listopadu do Mitrovice. Své tehdejší pocity zaznamenal následujícími slovy: „13. sobota. Strašná noc. Krvácení žaludku. 14. Vysílený. 15. listopadu: Ležím bez vlády. Dr. radí rychlou operaci. Strava: dvě brambory. Večer: Vitrat oznamuje porážku Srbů.“

Štefánik se v tomto okamžiku skutečně domníval, že nastala jeho poslední hodina. O tom ostatně svědčí myšlenky, která sdělil svému příteli Raoulu Labrymu. „Nechci slitování, nechci být oběšen. Vím, co mě čeká. Jakmile mi oznámí, že se blíží, můj revolver mě zachrání. Mám v pravé kapse blůzy své listiny. Obsahují mé poslední myšlenky pro přátele, pro Masaryka, plány, projekty, seznamy do vojska zařazených Čechů. Kdybyste měl být zajat na ústupu, přísahejte mi, že je spálíte.“


Francouzští letci odpočívají na své bagáži. Vpravo je velitel francouzské letecké mise v Srbsku kpt. Vitrat

Stejně málo povzbudivé ale byly i zprávy, které přicházely od letky. Začínaly být problémy dokonce i se zásobováním pilotů základními potravinami. Část materiálu z Rašky do Mitrovice musela převézt kolona skládající ze tří volských povozů a šesti osedlaných koní. Motorová kolona vyrazila přes Ibar po cestě, která se neustále zužovala. V okamžiku, kdy vedla nad 20 m hlubokou roklinou, došlo pod váhou vozidel k jejímu utržení. Mezi vojáky napočítali 10 lehce zraněných. Horší ale bylo, že u tří traktorů praskla zadní náprava. Také nákladní auta, jež se zřítila do rokliny, byla definitivně ztracená. Letka měla již jen sedm letadel. Ve čtvrtek 11. listopadu prudká bouře zničila stroj por. Paulhana.

Letecká evakuace

Jak si poznamenal Milan Rastislav Štefánik, 15. listopadu večer přinesl velitel letky špatnou zprávu. Nastala situace, které se všichni tolik obávali: Bulhaři porazili srbské jednotky a zmocnili se průsmyku Kačanik. Jediná použitelná ústupová cesta na jih přes Stimlju vedla pouhých 12 km od nepřátelských pozic. Proto přišel rozkaz, aby se hned ráno následujícího dne letka urychleně evakuovala přes celé Kosovo do více než 140 km vzdáleného Prizrenu. Tam také 17. listopadu dorazila. „Zuřila zde sněhová bouře a město bylo plné zběhů. Všechno se stalo cenově nedostupným; většina základních věcí nám chyběla. Měl jsem velké problémy, jak nasytit jednotku. Celé hodiny jsem musel vyjednávat, abych dostal čtvrt chleba na muže. Často jsme dostali jen jedno jídlo na den, a rotného navíc musel doprovázet četník,“ napsal do hlášení kpt. Vitrat. „Už v Mitrovici nechtěli přijímat papírové bankovky. Albánci v Prizrenu žádali zlato a k donucení obchodníků byla nezbytná autorita četníka. Moji muži neměli boty. Marně jsem o ně žádal příslušnou srbskou službu. Dověděl jsem se jen, že konvoj je na cestě. Už se nedaly dělat průzkumné lety, počasí bylo špatné.“


Letoun MF.11, na kterém létal Štefánik v Srbsku

Milan Rastislav Štefánik ale nebyl v takovém zdravotním stavu, aby mohl s letkou absolvovat ústup do Prizrenu po zemi. I přes nepřízeň počasí ho kolegové naložili do letounu a por. Paulhan s ním odletěl přes Prizren do albánské Valony. „Blízkost Bulharů nás donutila odstartovat za špatného, mlhavého počasí. Dřív než jsme mohli nabrat výšku, byli jsme nuceni letět 30 minut mezi skalnatými útesy albánského pohoří,“ poznamenal si tehdy. Byla to skutečně velice riskantní akce. Minimálně čtvrt hodiny letěl pilot úplně naslepo. Údajně jednou dokonce zavadil podvozkem o hřeben skály.

Přes albánské hory

V tomto okamžiku ale francouzskou leteckou misi to nejhorší teprve čekalo. K moři ustupovala přes albánské hory. V Ljum-Kule končila cesta pro auta. Dál mohli jít jen pěší anebo muly. „Hustě sněžilo. Traktory, lehká vozidla a nákladní auta byly nepoužitelné. Převrátili jsme je do rokliny řeky Driny a potom zapálili. Pokusili jsme se zachránit všechny magnetky, které jsem již delší dobu starostlivě uchovával, aby jsem je přinesl do Francie. Po cestě jsme se jich ale museli zbavit,“ napsal kpt. Vitrat.

Po vysilujících celodenních pochodech si vojáci museli ustlat ve sněhu přímo na místě, kde se zastavili. Mokré dřevo nechtělo hořet. Někteří muži měli již omrzliny, museli je třít. Jeden z koňů uklouzl a zřítil se dolů do Driny. Foukal ledový vítr, teplota postupně klesla až na –18 °C. „Koncem listopadu jsme absolvovali jednu z nejkrutějších etap z Fletu do Hanaristu. Teplota byla velmi nízká, každou chvíli jsme museli přecházet přes říčku Mihanju vodou až po kolena. Abychom zachránili koně, muži vstupovali do vody až po pás a vycházeli z ní s ledovým pancířem. Boty se změnily v rampouchy. Naše svízelné postavení se ještě zhoršovalo při pohledu na mrtvoly srbských vojáků, které lemovaly cestu. Zemřeli hladem a zimou. Kůň, jenž nesl pochodový a operační deník, se zřítil do hluboké rokliny. Nebylo ho možné vytáhnout. Veškerá dokumentace o činnosti letky v Srbsku byla nenávratně ztracena,“ zapsal si v tomto okamžiku velitel francouzské letecké mise.

Její zbytky dorazily 3. prosince konečně do Skadaru. I zde byla ale situace komplikovaná. Všude plno utečenců, všechno nepředstavitelně drahé. Naštěstí ale černohorští představitelé byli velice vstřícní, a tak se po dlouhé době mohli francouzští vojáci poprvé pořádně najíst. Město pravidelně bombardovaly rakousko-uherské letouny. Při jednom z těchto náletů byli zraněni i tři francouzští vojáci, kteří právě připravovali plošinu pro protiletadlový kulomet. Dva z nich svým zraněním záhy podlehli. Zbývající francouzští piloti se se svými stroji snažili pronásledovat protivníkovy letouny. Kulomety z nich ale byly již předtím odmontovány a odeslány na ochranu vojsk do Albánie. Efektivnější tedy bylo je využívat pro průzkumné a spojovací účely. Rtm. Pete navíc při příletu do Skadaru rozbil své letadlo, takže zůstaly jen čtyři stroje a po několika dalších dnech již jen tři.


Francouzští vojáci ustupují společně se Srby přes albánské území

Na Štědrý den roku 1915 bylo rozhodnuto, že letka se evakuuje i z tohoto města a vrátí se do Francie. Předposlední den roku dorazila přes St. Jean de Medua a Bari do Lyonu, kde byla většina jejích příslušníků hospitalizována. Neexistoval téměř nikdo, kdo by neměl větší či menší zranění. Nejčastější byly omrzliny. Již předtím bylo nezbytné provést celou řadu amputací prstů na nohou.

To ale samozřejmě nebylo nic ve srovnání se srbskou armádou, která během této strastiplné ústupové anabáze přišla o desetitisíce vojáků. Při tomto pochodu zahynulo i velké množství českých zajatců. Ti, kterým se podařilo zachránit, byli přepraveni dohodovými loděmi na ostrov Korfu a do severní Afriky.

Milan Rastislav Štefánik s ohledem na svůj zubožený stav dorazil do bezpečí o více než měsíc dříve. Již 22. listopadu 1915 ho por. Paulhan dopravil do albánského přístavu Valona. Odtud ho italský torpédoborec evakuoval do Brindisi. Pak pokračoval v cestě do Říma. Jako prvnímu se mu podařilo předat relevantní informace dohodovému velení o zoufalé situaci na srbské frontě a o jeho faktickém zhroucení. Díky pomoci přátel byl hospitalizován v římské nemocnici královny matky. Právě zde poznal paní Claire de Jouvenelovou, která mu později díky svým politickým kontaktům pomáhala v jeho boji za osamostatnění vlasti.

Zdroje:
Guelton, F., Braud, E., Kšiňan, M.: Milan Rastislav Štefánik v archivnych dokumentoch Historickej služby francúzskeho mnisterstva obrany. Bratislava 2008;
John, L.: Milan Rastislav Štefánik – život a smrt národního hrdiny. Olomouc 2000

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔19.02.2015 📕4.894

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře