Red Letter Day 322. křídla RAF

Autor : Michal Rak 🕔19.02.2015 📕4.101

Operace Husky

Po kapitulaci Osy v Africe 13. května 1943 se pozornost Spojenců obrátila k Itálii, přesněji na Sicílii, jakožto další cíl postupu. Invaze začala 9. července leteckým výsadkem, který ve 4.00 hod. následující dne doplnil i výsadek z moře. Spojenečtí vojáci se stali i přes vzdušný deštník vytvořený spojeneckým letectvem terčem útoků německých a italských letadel. Převážnou část leteckého krytí tvořily jednotky Spitfirů, jejichž piloti si první den nárokovali 13 jistých vítězství při vlastní ztrátě 11 strojů; šest pilotů padlo a jeden byl zajat. I přes jasnou spojeneckou převahu se letadla Osy pokoušela pronikat do prostoru vylodění a napadat Spojence. Do útoků se tak zapojily bombardéry Ju 87, Ju 88, He 111, stíhací bombardéry Fw 190, G.50 a bojovou premiéru si odbyly nové italské stroje Re.2002. Stíhací ochranu jim poskytovaly standardní Bf 109 a C.202, ale také nedávno zavedené C.205V a Re.2005. Materiální převaha Spojenců ale udělala své a od 27. července začala evakuace jednotek Osy přes Messinskou úžinu do pevninské Itálie. Bitva o Sicílii oficiálně skončila 17. srpna. Již od počátků se dopravní letouny podílely na snahách Němců a Italů o vytlačení útočníků zpět do moře. Nejprve zásobovacími lety po zhoršení situace na frontě evakuovaly vojáky. Stejně jako v Africe, Spojenci se snažili tyto lety přerušit držením hlídek v oblastech, kudy tyto stroje, zejména Ju 52, létaly. K nejúspěšnějšímu zásahu došlo právě 25. července.

Pouštní válečníci

Úspěšnými exekutory byli v ten den piloti od 322. křídla RAF. To se skládalo z 81., 152., 154., 232. a 242. perutě. Ty byly vyzbrojeny standardními Spitfiry Mk.VB/C, které doplňovalo několik výkonných Spitfirů Mk.IX. Muži těchto jednotek byli zkušenými harcovníky pouštní války. Jednotky se do severní Afriky přesunuly po úspěchu operace Torch v listopadu 1942 a obsazení Alžírska a Maroka. Poté se podílely na bojích v Tunisku a sváděly těžké střety s ostřílenými německými stíhači. Do operací nad Sicílií zasahovaly již od počátku, nejprve z letiště Takali na Maltě, a mezi 18.–27. červencem začaly s přesunem na dobyté území na letiště Lentini. Velitelem křídla byl od května 28letý Novozélanďan Colin F. Gray. Již během bitvy o Británii si připsal 15 jistých samostatných a dvě společná vítězství. Od ledna 1943 velel 81. peruti, bojoval nad Afrikou a během popisované akce sestřelil poslední dva protivníky. Jeho skóre se tak zastavilo na čísle 27 + 2/6 + 4/12 vítězství, což z něj činní nejúspěšnějšího stíhače původem z Nového Zélandu.


Personál 242. perutě před začátkem operace Husky, velitel S/L M. Boddington sedí v první řadě uprostřed

Také velící důstojníci perutí křídla byli zkušenými stíhači s dlouhou bojovou praxí. Velitelem „osmdesátjedničky“ byl Angličan S/L William M. Whitamore, veterán pouštních bojů, do kterých zasáhl poprvé na jaře 1942 v kabině Kittyhawku slavné 112. perutě. V červenci 1943 měl na kontě šest jistých vítězství. „Stopadesátdvojku“ do bojů vodil další Angličan, 23letý S/L Frederic W. Lister. Před válkou byl členem olympijského rychlobruslařského týmu a známým hráčem fotbalu. Do bojů se zapojil na jaře 1942 v kabinách Hurricanů 43. perutě a získal dvě vítězství. Přesunul se s ní též do Afriky a zde se 17. dubna 1943 stal velitelem 152. perutě. V jejích řadách získal též své poslední vítězství, když 12. července sestřelil nad Sicílií Bf 109. V čele 242. perutě stál od 1. června Angličan S/L Michael C. Boddington. Ten zasáhl na Spitfirech 234. perutě úspěšně do bitvy o Británii a v létě 1943 získal pod sicilským sluncem poslední tři sestřely ze svých celkem 10 + 1/1/2 + 1 vítězství.

Tito velitelé do bojů vodili ostřílené bojovníky ze všech koutů impéria, ačkoliv nejzkušenější válečníci pouštních arén právě končili své operační túry. Šanci vyniknout tak dostali další a ti jí v následujících měsících využili. Ze zkušených letců tak můžeme zmínit u 81. perutě např. L. F. Cronina (5 v.) z Austrálie, W. I. Maguiera z Jižní Rhodesie (8 v.) nebo W. R. Sewella (5 v.) z Kanady, u 152. Angličany G. T. Baynhama (7 v.) a R. S. Kingsforda (4 v.) a u 242. Novozélanďany E. S. Dohertyho (7 v.) a H. W. Chamberse (8 v.).

Zbylé dvě jednotky se boje neúčastnily, ale pro pořádek: velitelem 154. perutě byl od března 1943 S/L A. C. Wenman, velitelem 232. perutě Kanaďan S/L Charles I. Arthur. Ten se „své perutě“ ujal 1. června 1943, kdy měl na svém kontě tři vítězství. Esem se stal v roce 1944, kdy velel 72. peruti a nad Itálií zničil další tři letouny.

Red Letter Day

Se zhoršující se situací jednotek Osy na Sicílii úměrně narůstal počet letů dopravních letadel, podle toho, jak se velení snažilo své útvary zásobovat a zároveň evakuovat raněné. A právě do 25. července byla z ostrova evakuována většina letadel Osy, zbyla zde jen čtveřice italských C.202. Spojenci také věděli, že na plážích u starobylého městečka Milazzo, které se nachází zhruba 40 km západně od Messiny, přistávají dopravní letadla z Itálie. Díky monitorování německých depeší pomocí systému Ultra velení vědělo, že další velký vzdušný konvoj se má k Sicílii vydat právě v popisovaný den. A RAF proti němu provedlo většinu svých bojových letů.


Spitfire Mk.VC (LZ807/UM-V) od 152. perutě, ve kterém Sgt. Len Smith sestřelil jednu Ju 52

Den začal útokem stíhacích bombardérů Kittyhawk krytých 92. perutí Spitfirů na silnici spojující městečka Adrano a Biancoville. Následně šly do vzduchu tři perutě 244. křídla s úkolem hlídkovat východně od Milazza. Na nic podezřelého ale piloti nenarazili. Jako další šlo na start 36 stíhaček od 322. křídla, trojici letounů však selhaly motory, takže vůbec nevzlétly. V čele formace byl W/C Gray, letící se 152. perutí, následovaly Spitfiry 81. a 242. perutě. Novozélanďan vedl své muže přímo do cílové oblasti: Přelétli jsme frontovou linii, ale byli jsme za ní dřív, než na nás stačil kdokoliv vystřelit, a přízemním letem jsme se přiblížili nad Milazzský záliv, kde jsme spatřili obrovské hejno Ju 52, kroužící před přistáním na pláži. Krátké rozhlédnutí po okolí odhalilo doprovod složený z Messerschmittů 109 a Macchi 202 asi 3000 stop nad nimi. Vypadalo to na 20, nebo více Ju 52 a přes tucet stíhaček, nebyl však čas na detaily, protože už jsme byli ,v tom‘. Rozkázal jsem 81. peruti s jejími Spitfiry IX zaměstnat doprovod, zbytek se vrhl na ,dopraváky‘, dřív než eskorta zjistí, co se děje. Spatřil jsem tři Junkersy ve formaci přímo přede mnou a vypálil na vedoucího, který okamžitě začal hořet a spadl do moře. Zatočil jsem k jeho číslu 2 – a vše se opakovalo. Byl to velkolepý pohled a vypadalo to, že musí být naloženy benzínem. Vše se odehrálo během několika vteřin a já poté vystoupal, abych zjistil, zda je v okolí ještě nějaký další a co se děje s jejich doprovodem. Byla to skutečná mela, více jak 30 z nás vířilo kolem. Ve vzduchu jsem neviděl jediný další Junkers, a pokaždé když jsem zahlédl německou stíhačku, měla Spitfire za svým ocasem.

Britové skutečně spustili masakr. Pomalé a neohrabané „tetičky Ju“ byly přistiženy v tom pro ně nejnevhodnějším okamžiku, tedy když se celá osádka soustředila na úkony před přistáním. Spitfiry se na ně vrhaly jeden za druhým a po přistání bylo nahlášeno celkem 20 sestřelených třímotoráků. Nejlépe si vedl Sgt. Eric S. Doherty od 242. perutě, který, letící v kabině Spitfiru V (LE-A), ohlásil tři vítězství. 20letý pilot toho dne otevřel své konto, jež na konci války činilo sedm jistých vítězství. Dalšími úspěšnými střelci od jeho jednotky byli W/O P. Gatley a Sgt. J. H. Maxwell, kteří si připsali po jednom vítězství. Jejich kolegové P/O N. L. Myers a P/O K. A. Edwards se pak s dvojicí pilotů 152. perutě F/L G. T. Baynhamem (JL240) a F/O N. G. Jonesem (JK829) podíleli na zničení dalšího stroje. Prvně zmiňovaný poslal k zemi ještě další Junkers samostatně. „Stopadesátdvojka“ se na masakru podílela vůbec nejvíc: celkem si její piloti přinesli osm samostatných a jedno zmíněné společné vítězství. O zbytek se postarali tito letci: F/O R. S. Kingsford (JK327) a Sgt. S. L. Bradbury (JG871) si připsali po dvou, Sgt. L. A. Smith (LZ807) a Sgt. R. O. Patterson (ER645) po jednom a poslední si mezi sebe rozdělili F/O E. R. Burrows a P/O R. E.Macdonald.


Dvojice Ju 52 na italském letišti Grosseto

Také piloti 81. perutě se dostali k palbě na bezmocné Junkersy a čtyři poslali do vln zátoky. Úspěšnými exekutory byli F/O W. J. Goby (EN565), Sgt. W. E. Caldecott (JK322), Sgt. G. J. Whiteford (ER565) a Sgt. D. W. Rathwell (EN247).

Souboj s doprovodem

Doprovod nebohým Junkersům poskytl tucet Messerschmittů Bf 109G-6. Sedm bylo od Stab a I./JG 77 a pět od II./JG 27. V okolí se pohybovalo i několik italských strojů Macchi C.202 od 161° Gruppo, jejich piloti ale do boje zasáhli jen okrajově.

Útok na eskortu vedl v kabině Spitfiru Mk.VC (JL188) 25letý Australan F/S Laurance F. Cronin. Jednalo se o zkušeného stíhače, který měl sice na kontě jen tři poškozené nepřátelské stroje, do bojů vzdušných arén nad Evropou a severní Afrikou však zasahoval již od léta předchozího roku. A všechny zkušenosti zúročil právě v tomto boji. Pověsil se za jednu ze „stodevítek“ a pronásledoval ji až nad pevninskou Itálii. U starobylého městečka Cannitello ji smrtelně zasáhl a hořící letoun se zřítil k zemi. To už byl ale Cronin v týlu druhého Messerschmittu, jejž naopak prohnal zpět k Sicílii, a u severního pobřeží skoncoval i s ním. Podobně si vedl i jeho velitel S/L Whitamore, který nárokoval sestřelení třetího Messerschmittu. Další poškodil F/O Goby.


F/S Eric Doherty získal během tohoto boje tři vítězství

Osmdesátjednička“ ale úplně nesplnila svůj úkol, protože němečtí stíhači prorazili její sestavu a mířili k nebohým Junkersům. Piloti RAF si toho naštěstí všimli včas a část se jim postavila do cesty. Velitel letky 242. perutě F/L George F. Silvester nejprve lehce zasáhl jednu německou stíhačku a poté se mu do cesty připletla jedna italská C.202. Tu bez váhání poslal do vod Středozemního moře. Bylo to Silvestrovo druhé a poslední vítězství války, kterou zakončil jako velitel 32. perutě v Itálii. Druhou „stodevítku“ pokořil Sgt. H. R. Kelly, zatímco Sgt. J. H. Maxwell třetí poškodil.

Také 152. peruť se souboji se stíhači nevyhnula. Sám W/C Gray jednu „stodevítku“ několik minut pronásledoval, na svém pomalejším Spitfiru Mk.V se však nebyl schopen dostat na dostřel, a proto obrátil zpět k domovskému letišti. To jeho muži byli úspěšnější. 22letý Angličan F/O Norman G. Jones, který se krátce předtím podílel na zničení jedné Ju 52, bez rozpaků zaútočil na jednoho z Němců. Krátká dávka – a letoun padal do vln. Okamžitě zaútočil na další. Vtom se stalo něco neuvěřitelného: německý pilot zřejmě nevydržel s nervy, otevřel kabinu, a aniž by byl jeho stroj zasažen, opustil jej na padáku. Pro Jonese to byl druhý úspěšný souboj kariéry stíhacího pilota, která začala v květnu 1942. Ovšem na svém kontě po něm měl již pět samostatných a jedno společné vítězství. Svůj účet otevřel šest dnů předtím, když si připsal zničení trojice stíhaček, jež identifikoval jako Re.2000 (ve skutečnosti se ale jednalo o nové Re.2002 od 5° Gruppo Assalto), a uzavřel ho třetím úspěšným bojem 17. září zničením jedné Fw 190.

Nejdramatičtější souboj absolvoval ale Sgt. Roy S. Kingsford. Nejprve, jak už bylo uvedeno, sestřelil jednu Ju 52, pak se ale zapletl do souboje se „stodevítkou“. A německý pilot nebyl žádný zelenáč. Po chvilce se mu totiž dostal do týla a přesnou dávkou zasáhl jeho křídlo. Kingsford ale nezpanikařil, dalšímu útoku se umně vyhnul a z lovce se rázem stala kořist. Angličan ho začal pronásledovat přes Messinskou úžinu, několikrát ho zasáhl a naposled ho spatřil, jak silně kouřící a s velkými obtížemi klesal k zemi. Byl z toho ale jen pravděpodobný sestřel.


Colin Gray (třetí zleva) ve společnosti svých mužů

Stopadesátdvojka“ také utrpěla jedinou ztrátu RAF v této úspěšné bitvě. Nad sicilským pobřežím byl Messerschmitty zasažen Spitfire Mk.VC (JL245) Novozélanďana F/O Reginalda Arthura Marshalla. Pilot se bohužel nedokázal z hořícího letounu zachránit a byl pochován na vojenském hřbitově v Catanii.

Výsledek

A jak tedy celý boj dopadl podle dochovaných záznamů? – Stíhači RAF velmi nadhodnotili počet zapojených letounů i své úspěchy. Ovšem vzhledem k charakteru boje se tomu nedá divit a nejedná se o nic výjimečného. Ve formaci bylo jen 10 Ju 52 od I./TG 1. Osádky však opravdu prošly očistcem. Čtyři stroje byly zcela zničeny a zkázu svých strojů přežilo jen pár letců. Např. ze stroje 1Z+AB se zachránil jen pilot Lt. Labert Mäder, zbylých pět mužů padlo. Tělo jiného pilota, Lt. Waltera-Karla Kampmanna, dokonce vylovily britské lodě a pilot byl pohřben následně na Maltě. Zbylých šest Junkersů utržilo různě vážná poškození a muselo nouzové přistát, kde se dalo. Piloti Spitfirů tak skutečně zničili celou formaci.

Ale ani doprovodným stíhačům se nevedlo o moc lépe. Jako první se do křížku se Spitfiry dostali muži od II./JG 27. Fw. Heinrich Steis od 4. Staffel sice v 11.02 hod. asi 15 km východně od Milazza ve výšce 3000 m ohlásil své 20. vítězství, pak ale musel sledovat řádění Spitfirů. U sicilského městečka Cefalu se zřítil stroj Uffz. Alberta Salzera od 4./JG 27, více štěstí měl další pilot téže letky, který dokázal nouzově přistát u Capa d’Orlando. Také 5./JG 27 utržila smrtelnou ztrátu, když se nevrátil Ofw. Fritz Meikstat.

Skupina od JG 77 dopadla téměř stejně. V 11.05 hod. dobyl svůj pátý sestřel Oblt. Gerhard Strasen, příslušník štábu jednotky. Vzápětí byla ale jeho Bf 109G-6 (W.Nr.18640) zasažena a zraněný pilot s ní musel po překonání Messinské úžiny nouzově přistát. Je tak velmi pravděpodobné, že jeho protivníkem byl Roy Kingsford. Strasen se po vyléčení k bojovému létání vrátil a válku ukončil jako velitel III./JG 4 s 10 sestřely na svém kontě.


Skupina Ju 52 nad Středozemním mořem

Pak už ale úřadovali jen piloti Spitfirů, podařilo se jim sestřelit další tři „stodevítky“. Štábní roj přišel ještě o jeden stroj, jeho pilot se ale zachránil. Zbylé dva stroje patřily 1. Staffel. První pilot Uffz. Madaun se ze svého stroj W.Nr.18683 zachránil a vrátil se k jednotce. Mnohem citelnější tak byla ztráta zbrusu nového letounu W.Nr.18101, který dokonce ještě nesl přeletový kód BF+QU. Za jeho kniplem totiž seděl 23letý velitel této jednotky Oblt. Heinz-Edgar Berres. Tento rodák z Koblenze zahájil bojovou dráhu v létě 1941 u 3.(J)/LG 2 nad SSSR, kde také získal prvních šest vítězství. V létě 1942 se s jednotkou přejmenovanou na JG 77 přesunul do Středomoří. Nejprve působil nad Maltou, poté v severní Africe a následně se podílel na obraně Sicílie. Až do své smrti vykonal 354 bojových letů a získal 52 vítězství. Za tyto úspěchy byl posmrtně povýšen do hodnosti Hauptmann a 19. září mu byl udělen Rytířský kříž.

Ačkoliv došlo k nadhodnocení nároků, požadavky spojeneckých letců se zastavily na cifře 28/1/2; piloti 322. křídla získali celkovým skórem 11:1 velké vítězství. Již tak oslabená transportní letadla Osy utrpěla další „pouštění žilou“, a ani ztráta sedmi stíhaček a jednoho zkušeného velitele nebyla zanedbatelná. Malou kaňkou na úspěšném dnu tak byla večerní hlídka 154. perutě. Ta byla zničehonic východně od Catanie napadena a došlo k zasažení dvou Spitfirů. Jeden pilot padl do zajetí, druhý se zraněn dokázal vrátit na základnu. Přepad byl tak rychlý, že nikdo nezaznamenal identitu útočníků. Ale i přesto se 25. červenec 1943 do historie 322. křídla zapsal „červeným písmem“ (Red Letter Day).

Zdroje:
Cull, B., a kol.: Spitfires Over Sicily. Londýn 2000;
Prien, J., a kol.: Die Jagdfliegerverbände der Deutschen Luftwaffe 1934 bis 1945. Eutin 2001;
Shores, Ch., Williams, C.: Aces High. Londýn 1994; Shores, Ch.: Those Other Eagles. Londýn 2004;
Thomas, A.: Spitfire Aces of North Africa and Italy. Oxford 2011;
www.valka.cz;
www.wikipedia.org

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Michal Rak 🕔19.02.2015 📕4.101

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře