Dokud dýchám, doufám

Autor : Vladimír Marek 🕔15.02.2015 📕4.189

601. skupina speciálních sil se po sedmi letech vrátila do oblasti svého prvního působení v Afghánistánu poblíž legendárního pevnostního jeskynního komplexu Tora Bora.

V červenci loňského roku odletělo stočlenné 1. úkolové uskupení českých speciálních sil do afghánského Kábulu. Odtud se i s technikou a výzbrojí přesunulo po vlastní ose do provincie Nangarhár. Jednalo se o mýty opředenou oblast pevnostních jeskyní Tora Bora, kde se před více než 10 lety uskutečnil hon na Usámu bin Ládina. Naši speciálové zde byli shodou okolností nasazeni i během svého prvního působení v Afghánistánu v roce 2004.

Poblíž Džalalábádu si vybudovali základnu, kterou pojmenovali podle přezdívky ředitele Vojenského zpravodajství a jejich bývalého velitele genpor. Ondreje Páleníka Hombre.

zprava stojící: Alexandr Vondra (ministr obrany), genpor. Ondrej Páleník a zprava první klečící: plk. Karel Řehka

Při plnění operačního úkolu se podíleli na desítkách operací, které bylo možné rozdělit do tří kategorií: Jednak to byl průzkum a monitorování. Dále úderné akce, jejichž cílem bylo prohledávat vytipované prostory a přitom zadržet zájmové osoby. Posledním úkolem byla asistence afghánské policii. Součástí jednotky byl i lékař, který se snažil poskytovat zdravotní pomoc místním obyvatelům. I v těchto náročných podmínkách se kontingent snažil naplnit motto jednotky: „Dum Spiro Spero“ (Dokud dýchám, doufám).

České speciální síly jsou v Afghánistánu nasazeny již počtvrté. V letech 2004, 2006 a 2008–2009 zde působily jako součást operace Enduring Freedom. Nyní jsou v podřízenosti ISAF.

Koncem loňského roku převzalo operační úkol 2. úkolové uskupení speciálních sil ISAF. Velitel 1. úkolového uskupení a zároveň velitel 601. skupiny speciálních sil plk. Karel Řehka se společně se svými vojáky vrátil do České republiky. Požádali jsme ho, aby nám přiblížil operační nasazení jednotky ve složitých podmínkách.

Jste v poločase, skončila první rotace. Jak hodnotíte dosavadní průběh mise?

Hodnotím ho jako dobrý. Myslím si, že první rotace se nám povedla. Od našich partnerů, ať již afghánských, či spojenců, jdou na nás jen dobré reference. Stejné je hodnocení i našich nadřízených. Největší úspěch ale samozřejmě je, že jsme se vrátili všichni domů, a navíc zdraví.

Měli jste nějaké zraněné, nějaký vážnější nástřel?

Ocitli jsme se v bojových, vysloveně nebezpečných situacích. Tentokrát ale štěstí stálo při nás. Takže žádné zranění jsme neměli.

Bylo něco jinak, než jste původně plánovali, něco, co vás během mise zaskočilo?

Nedá se říci, že by nás vysloveně něco zaskočilo. I ta běžná denní práce je ale v těchto podmínkách složitá a každý den vás něco překvapí. I když se s afghánskými partnery na něčem domluvíte, často to bývá jinak. Spíš se ale jednalo o určitý soubor drobností. Nedá se říci, že by nás něco vysloveně zaskočilo. Byli jsme v Afghánistánu po několikáté. Naše jednotka je zkušená, navazujeme na poznatky předchůdců. Měli jsme všechno dobře naplánované. Na misi jsme se připravovali zhruba rok. Udělali jsme několik rekognoskačních cest. Ještě před zahájením samotné mise jsme tam měli předsunutou rekognoskační skupinu. Věděli jsme tedy, do čeho jdeme.

O Afghánské národní policii se ve srovnání s armádou hovoří s určitým despektem. Jak na tom byla speciální policejní jednotka, kterou jste cvičili?

Má zkušenost s touto jednotkou byla vysloveně pozitivní. Abych ale uvedl věc na pravou míru: My jsme tam nebyli jako výcvikový tým. Společně s touto speciální policejní jednotkou jsme vedli normální operace. Afghánskou policejní jednotku jsme ale museli prakticky od základu vybudovat. Když jsme přijeli do Džalalábádu, tak neexistovala. Dostali jsme za úkol jít do té a té provincie a vytvořit ji. A to bez jakýchkoliv metodik, příruček, bez jakékoliv doktríny. Takže jsme ji postavili od základu, udělali jsme nábor, administrativu, prověrky, výcvik, pomáhali jsme s logistikou. Když jsme odjížděli, tak ta jednotka fungovala a operovala společně s námi.

Znamená to, že v jednotce nebyl příliš vysoký stupeň negramotnosti?

Vůbec ne – spíš naopak. Vzdělanost zde byla poměrně dobrá. Je to dáno ale i tím, že nemalá část příslušníků jednotky pocházela přímo z provincie Nangarhár. Tato oblast je na tom ekonomicky relativně dobře, což se pochopitelně odráží i ve vzdělanosti. Je potřeba si rovněž uvědomit, že se jednalo o elitní jednotku. Lidé v ní tedy byli kvalitní. Její velitel měl 30leté zkušenosti ze služby u policie. Sloužil v různých provinciích po celém Afghánistánu. Pocházel z poměrně vážené, konzervativní rodiny. Byl velmi uznávaný, měl obrovskou autoritu.

Mohli jste v tomto případě nějak ovlivnit výběr lidí?

Do určité míry mohli. Je potřeba si ale uvědomit, že se jednalo o afghánskou jednotku a tyto záležitosti jsou prioritně věcí afghánských partnerů. Takže to nebylo tak, že bychom direktivně říkali: Toho ano a toho ne! To by nebylo nejen příliš taktní, ale ani chytré. Nemáme totiž takovou znalost prostředí jako Afghánci. O těchto otázkách jsme se ale s nimi radili a stalo se nám například, že při bezpečnostních prověrkách a kontrarozvědné činnosti, kterou jsme museli logicky dělat, jsme odhalili některé závadové lidi. A ti byli nakonec odstaveni.

Kdy předpokládáte, že tato jednotka bude definitivně dobudovaná?

Ona v podstatě už vytvořená je. Můžeme se bavit o tom, jaký je stupeň vycvičenosti, zda policisté mají veškerý materiál, který by tabulkově měli mít, zda jsou schopni zcela samostatně plánovat, vést zpravodajskou činnost. Na tom by se mělo pracovat. V těchto oblastech určitě jisté rezervy jsou. Pokud bychom ale odjeli, tak ta jednotka je schopna na určité úrovni, a řekl bych dostatečné, působit samostatně.

Pokud bychom ji chtěli přirovnat k něčemu, co u nás známe, podobá se například krajské policejní zásahovce?

Ano, ta je jí asi svým charakterem nejblíže. V Afghánistánu je určitá speciální policejní jednotka na centrální úrovni a pak jsou ty provinční. Takže to bylo skutečně něco jako krajská policejní zásahovka. Ještě výstižnější by ale bylo přirovnat ji k jednotkách S.W.A.T., které působí v jednotlivých státech USA. Míra autonomie v afghánských provinciích je totiž poměrně velká.

Před nedávnem afghánský voják zastřelil pět svých kolegů Francouzů. Neměli jste obavy z podobné infiltrace?

To je prostě fakt, se kterým musíte počítat a podle toho i plánovat. Ta hrozba tam prostě je. Protivník využívá asymetrické taktiky, tzn. že se snaží hledat naše slabá místa. Jsme samozřejmě technologicky vyspělejší, máme větší palebnou sílu, takže se na nás snaží jít tímto způsobem. Nabízí se to samo o sobě. Je to stejně zákeřné, ale zároveň také efektivní jako například nástražné systémy na cestách. Je to chytrá taktika. Oni vědí, že nám jde o to, vybudovat afghánské ozbrojené síly, aby mohly co nejrychleji převzít odpovědnost za bezpečnost své země. Nejlepší způsob, jak to sabotovat, je vložit nedůvěru mezi nás. Občas se jim to daří. Počítali jsme tedy s tím, že se to stát může, a snažili jsme se přijímat veškerá opatření, abychom takovéto riziko minimalizovali. Do tohoto patřily i informace od nejrůznějších spřátelených složek, že je snaha konkrétně do té naší jednotky zasadit člověka. Stalo se nám, že jsme takovéto jedince objevili již v zárodku. Jednalo se například o lidi s vazbami na povstalce, které se nám podařilo zavčas eliminovat.

Během vaší mise došlo ke zhoršení vztahů mezi spojenci a Pákistánem. Projevilo se to nějak ve vaší provincii, která bezprostředně s touto zemí hraničí?

Musím říci, že nás se to bezprostředně nedotklo. Byla to spíše záležitost příhraniční spolupráce. V tomto směru bych ale nerad zabíhal do nějakých podrobností. Jednalo se totiž o utajené záležitosti. U některých koaličních partnerů se to projevilo, naše jednotka s tím ale žádné problémy neměla.

Terén provincie Nangarhár je poměrně členitý. Měli jste možnost během operací využívat naši vrtulníkovou jednotku?

Naše vrtulníky jsme určitě využívali. Ale ne na bojové operace, při plnění bojového úkolu nás takticky nevysazovaly. Používali jsme je spíše logisticky na přepravu osob a materiálu mezi základnami. V tomto směru to byla určitě výborná pomoc.

Vy jste byl v Afghánistánu v roce 2004. Tehdy jste měli čtyřkolky a jezdili jste na koních. V současné době ta výzbroj musí být podstatně těžší. Jak moc se za tu dobu změnila tato mise?

Samozřejmě ta hrozba ze strany nástražných výbušných systémů se zvýšila. A to především v některých místech. V důsledku toho tedy trend směřující k ochraně před tímto nebezpečím sílí. Je to logické, žádný stát tam nechce ztrácet své vojáky. Proto tedy ta těžší obrněná vozidla a MRAPy. Je potřeba si ale uvědomit, že jedna věc je pasivní ochrana, tedy zesilování pancíře, a druhá pak aktivní ochrana. Ne vždy, když se přesunujete ve velké obrněné plechovce, to musí být bezpečnější. I v této misi jsme několikrát při plnění úkolu využili čtyřkolky. A to dokonce při úderné akci ve městě, přímo v zástavbě. V tom daném okamžiku to byl překvapivý a rychlý prostředek, kterým se dalo přesunovat v oblasti, kde by auta s největší pravděpodobností uvízla. Takže lehké operace jsme prováděli i tentokrát. Dělali jsme například pěší patroly, příp. kombinované operace vozidla či letecké přepravy s pěším výsadkem.

Ale máte samozřejmě pravdu, že zejména ty konvenční síly kladou důraz na silné pancéřování, my si však potřebujeme zachovat i mobilitu. Vždy jde o určitou rovnováhu mezi ochranou, mobilitou, obratností, momentem překvapení a palebnou silou. Rozumím ale tomu, že jsou jednotky, které mají jinou povahu plnění úkolu a třeba musí být předvídatelné. Pravidelně jezdit po nějakých cestách. V jejich případě má určitě smysl poskytovat pasivní ochranu. Takový je ostatně i trend.

Takže i v současné době z hlediska bezpečnosti tolik oblíbená americká vozidla MRAP se hodí jen pro určité operace?

Přesně to říkám. Nám se například velice osvědčila vozidla Iveco. Já na ně nedám dopustit. Žádné auto ale není univerzální. Neexistuje prostředek, který vám bude dělat zároveň obrněný autobus, lehké obratné vozidlo a vozidlo přímo do boje. Zvyšování pancíře rozhodně není všechno.

Když už jste zmínil Iveco, jak moc vám vyhovovala palebná stanice Konsberg, která je na něm umístěna?

To je vynikající věc. Ale zase je potřeba si uvědomit, k čemu je toto vozidlo určeno. Jak jsem již řekl, neexistuje univerzální prostředek, který by se hodil na jakoukoliv akci.

Jedním z vašich úkolů byly protidrogové operace. Obchod s drogami financuje nejen Tálibán, ale živí i mnohé rolníky. Neměli jste obavy, že se veřejné mínění obrátí proti vám?

Toho jsme se nebáli. Pokud operujeme, snažíme se to vždycky dělat tak, abychom obyvatelstvo omezovali, pokud možno, co nejméně. Určitě by nebylo dobré, kdybychom vráželi klín mezi místní vládu, bezpečnostní složky a obyvatelstvo. Na to jsme si dávali pozor. Při každé činnosti jsme tedy zvažovali i aspekt, jak to bude působit na lidi. Operace typu úderných akcí, zatčení, zabavení něčeho, příp. prohlídky domů vždycky někoho naštvou. S tím se ale nedá nic dělat. Pokaždé si však musíte ještě před akcí důsledně vyhodnotit, zda to stojí za to. Během protidrogových operací jsme se snažili pomáhat svým partnerům prosazovat afghánské zákony. Zároveň jsme si ale uvědomovali, že výnosy z tohoto obchodu jsou prioritně využívány k nákupu výbušných systémů, financování terorizmu a povstaleckých aktivit. To je koloběh, který prostě musíte narušit. Pokud chcete povstalce ranit, musíte jim omezit přístup k finančním zdrojům. Přitom to spektrum nelegálních činností je mnohem širší. Kromě drog se např. jedná o obchod se zbraněmi, výbušninami a dalšími věcmi.

Ale abych odpověděl na vaši otázku. Když už jsme se zabývali drogovou problematikou, jednalo se o cílené chirurgické záležitosti. Věděli jsme například, že tam a tam je distribuční centrum drog. A právě na základě dlouhodobého sledování a zpravodajských informací se připravila cílená akce, na jejímž základě došlo k zatčení určitých lidí a zabavila se finanční hotovost. Na to navazovala další operace, během které se vybralo překladiště drog. Rozhodně to tedy nebylo tak, že bychom někam šli a plošně ničili úrodu rolníků.

Byly tyto záležitosti ve vašem případě o to intenzivnější, že provincie bezprostředně sousedila s Pákistánem a že s těmito komoditami bylo možné snadněji obchodovat přes hranice?

Určitě to vliv mělo. Nangarhár je oblast, kde historicky docházelo k výrobě a transportu drog. Svůj vliv má samozřejmě to, že se jedná o příhraniční oblast. Vedou zde cesty jak do Pákistánu, tak i z Pákistánu. Jsou nejen legální, ale i nelegální. A právě na nich dochází k pašování drog do Pákistánu a zbraní pak zpátky. Nejedná se ale jen o nějaké škrábání makovic. V současné době se drogy v Afghánistánu už i zpracovávají. Jsou tam přímo drogové laboratoře, ve kterých se z opia dělá heroin.

Objemy drog, které jste zabavili, byly poměrně velké. Jednalo se prý o více než tunu hašiše…

K tomuto konkrétnímu případu došlo v průběhu rotace. Týkalo se to tedy jak prvního, tak i druhého úkolového uskupení. V součinnosti s afghánskými bezpečnostními složkami se naši vojáci podíleli na zadržení takto objemného množství drog. Akcí se zadržením drog však bylo více.

Hlavní komunikace vedoucí napříč Wardakem se výstižně nazývá „silnicí smrti“. Vy jste měli na starosti silnici č. 7, která představuje hlavní zásobovací tepnu z Pákistánu do Kábulu. Je to také nebezpečná komunikace, o kterou se bojuje s povstalci?

Bezpečnostní situace na této cestě není asi tak špatná jako v případě Wardaku. Je potřeba si uvědomit, že ji využíváme nejen my a Afghánci, ale i kriminální živly a zločinecké sítě. Je tedy zjevné, že ani oni ji nechtějí přerušit. Jedná se o velmi důležitou komunikaci. Velká část hrubého domácího produktu Afghánistánu pochází z aktivit kolem Torkam Gate, což je hraniční přechod na silnici č. 7. Samotní Afghánci mají velkou motivaci si ji hlídat, takže v Afghánistánu jsou určitě nebezpečnější cesty. I tato silnice je ale v některých úsecích poměrně riziková. Právě na ní v jednom z nejnebezpečnějších distriktů vjela naše patrola do léčky. Dostala se do silné palby, včetně střelby z RPG. Právě v tomto místě se v rozmezí měsíce či dvou uskutečnilo několik léček na koaliční patroly.

Naše armáda působí v Afghánistánu již 10 let. Říká se, že se za tu dobu výrazně posunula dopředu, že tuto misi zvládá daleko profesionálněji. Týká se tento výrazný posun i speciálních sil?

Ano, určitý posun tady je. Pokud se ale pamatuji, všechny afghánské mise byly z naší strany perfektně zvládnuté. Možná že to ode mne jako od velitele jednotky zní poněkud neobjektivně, jsem ale přesvědčený, že se všemi zahraničními operacemi jsme se vypořádali naprosto profesionálně. Naším cílem však není jen přijet do Afghánistánu a odvést zde požadovanou práci, ale zároveň se také poučit a posunout se dál. Každou misi vyhodnocujeme a na základě toho přijímáme určitá opatření. Na každé misi jsme o něco povyrostli. Od roku 2004, kdy jsme byli v Afghánistánu poprvé, se kontinuálně vyvíjíme. Navazujeme na úspěchy dosažené kontingenty pod velením generálů Páleníka a Kovandy. Tím zároveň přispíváme ke zlepšování celé naší armády a bezpečnosti České republiky.

Kvalitní jednotku tvoří především kvalitní lidé. Nemáte v poslední době problémy s rekrutací těch nejkvalitnějších lidských zdrojů?

Určitě máme; je to jeden z našich problémů. Přesto jsme ale pevně odhodláni neslevit z nároků, jež máme. A to už ve výběrovém řízení a kvalifikačním kurzu. Nemyslím si, že bychom neměli lidi, ta naplněnost u nás není špatná. Není ale jednoduché je k nám dostávat. Nejedná se totiž o masovou záležitost. Až takový problém není obsadit štábní a logistická místa, i když ani to není jednoduché. Do bojových skupin a mezi operátory je ale poměrně obtížné sehnat potřebné lidské zdroje. Stává se například, že se nám na výběrové řízení přihlásí 15 uchazečů a neprojde nikdo. To výběrové řízení je samozřejmě těžké; není žádná ostuda, když někdo neprojde. Já osobně si vážím toho, když někdo přijde a zkusí to. Existují lidé, kteří se nenechají odradit neúspěchem. Poučí se z něho a projdou napodruhé, napotřetí. Klobouk dolů před nimi. Ale i pokud se k nám nedostanou, neznamená to ještě, že ten člověk nějak selhal anebo že je horší. Naopak je možná dobré, že si ušetřil trápení v práci, která se pro něj nehodí. V poslední době jsme ale několikrát zažili, že lidé přišli nedobře připraveni. Už v počátečních fázích, kdy by to měl zvládat ještě člověk s průměrnou fyzičkou, někteří jedinci řekli, že je to nebaví, že jsou unaveni. A zabalili to. Jak ale říkáte vy, není to jednoduché. Lidí, jaké potřebujeme my, nejsou plné ulice.

Zmínil jste, že po každé misi provádíte vyhodnocení a děláte určitou korekci. Co odhalila tato poslední mise – na co byste se měli zaměřit?

To jsou hodně interní věci. Asi by nebylo chytré zmiňovat konkrétní mezery v našich schopnostech. Tím bychom odhalovali svoje karty. Jako obecný poznatek mohu ale říci, že není špatné se někdy vracet k základům. Doba je hrozně hektická. Neustále se všechno žene kupředu, na lidi jsou kladeny vysoké nároky, co všechno musí zvládat. A to nejen v případě nové techniky či taktiky. Člověk najednou zjistí, že tohle byly úplné základy, že jsme to dělali v „přeškolováku“. Dotyčný ale v tom hektickém tempu ani třeba po pěti letech u jednotky nemá čas se k tomuto vrátit. Musel se třeba zrovna věnovat určité specializované činnosti. Moje osobní zkušenost je, že bez pevného, kvalitního velení a dobrých základů výcviku vojáka se neobejdeme. Proto je nezbytné se občas ohlédnout a k těmto věcem se vracet.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔15.02.2015 📕4.189

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře