Nestorem speciálních operací 1. světové války byl britský důstojník Thomas Edward Lawrence

Autor : Vladimír Marek 🕔15.02.2015 📕4.425

Král Arábie

Plk. Clayton si ještě jednou prohlédl toho hubeného vytáhlého poručíka a dlouze se zamyslel. O tom arabském povstání toho zatím moc nevěděli. Rozvědka zjistila, že šerifovi princové Abdallah a Fajsal vztyčili v Mekce rudý prapor a vyhlásili konec turecké nadvlády nad Araby. Pod jejich velením se jim podařilo shromáždit 10 000 mužů. Postupně obsadili většinu měst a přístavů v Hidžazu. Jaká ale byla turecká reakce, nikdo netušil. Už po několikáté na něho dotíral ten nezkušený poručík s tím, že je potřeba využít této revolty pro zájmy britské koruny. Je prý to ten nejpříhodnější okamžik – měli by podpořit arabské kmeny v jejich odporu. Sám se hlásil, že bude působit jako styčný důstojník u princova dvora.


Lawrence v arabském úboru

Je to blázen…; někoho by tam ale poslat měli. Už jen proto, aby zjistili, co se tam ve skutečnosti děje. Nikdo jiný přitom o to nemá zájem, uvažoval plukovník, a nakonec přece jen přikývl. Poručík doslova vyběhl z kanceláře svého nadřízeného, pln nadšení. Sbalit si věci na cestu mu trvalo jen okamžik. Dohromady nic nepotřeboval. Thomas Edward Lawrence spěšně opouštěl Káhiru. Začala se rodit hvězda jednoho z největších organizátorů speciálních operací a asymetrických bojů během 1. světové války.

Nemanželské dítě

Kdo to ale vůbec Thomas Lawrence byl? – Narodil se 16. srpna 1888 jako druhý nejstarší z pěti synů. Bylo to nemanželské dítě z volného svazku Sarah Lawrencové a Thomase Capmana. Ti dva se potkali v Irsku. Thomas zde žil jako majitel rozsáhlého panství na jihu země. Sarah se přihlásila na místo vychovatelky, kterou tato bohatá rodina hledala. Velice rychle v sobě oba našli zalíbení. Tehdejší společenské poměry ale podobným románkům nepřály, a tak jim nezbylo nic jiného než uprchnout do Anglie a zde žít na hromádce bez božího požehnání. Malý Thomas si již jako dítě vytvořil svůj vlastní svět plný ideálů: zajímal se o historii a rytíře kulatého stolu krále Artuše. Tento jeho koníček ho také přivedl v roce 1907 ke studiu historie na vysoké škole v Oxfordu. Od roku 1896 tam totiž jeho rodina bydlela.

V letech 1907 a 1908 projel křížem krážem Francii na kole. Mapoval zdejší středověké hrady. V roce 1909 vyrazil z Marseille na velkou studijní cestu do Sýrie, která v té době byla pod osmanskou nadvládou. Tři měsíce putoval pěšky po křižáckých středověkých hradech. Měl s sebou jen ty nejnutnější věci na přežití a revolver. Žil doslova asketicky. Fotil a zakresloval si středověké stavby. Celkem urazil 1600 km. Během této anabáze byl přepaden a zbit, prodělal i několik záchvatů malárie. Všechny útrapy ale nakonec překonal a vrátil se do Bejrútu. Prokázal obrovskou skromnost a houževnatost. Tedy ty největší předpoklady pro to, aby v budoucnu mohl řídit speciální povstalecké operace a usměrňovat partyzánskou válku.


Káhira v době, kdy v ní sídlil štáb britského expedičního sboru

Školu ukončil Lawrence s vyznamenáním. Své poznatky z cest zúročil v dizertační práci Vliv křížových výprav na vojenské architektury do 20. století. Rozhodl se pokračovat na Oxfordu v postgraduálním studiu. Záhy ale propadl mnohem dobrodružnějším plánům – dostal nabídku stát se praktikujícím archeologem na Blízkém východě. Již v prosinci 1910 připlul do Bejrútu a začal si doplňovat znalosti arabštiny. Nebyl to pro něho žádný problém: právě na jazyky měl totiž velký talent. Své dosavadní práce publikoval nejen v angličtině a francouzštině, ale dokonce i ve starořečtině.

Špionem v Negevské poušti

Pracoval na vykopávkách v Karcchemisi v severní Sýrii. Stal se pomocníkem slavných doktorů Hogarta a Cambella Thompsona z Britského muzea. Ti se zde snažili najít klíč k chetitským hieroglyfům. Záhy dostal na starost odborný dohled. Energicky se zapojil do práce. Díky své arabštině si dobře rozuměl s kopáči; zavedl řadu organizačních a technických opatření. Jedl s nimi, a dokonce i žil. Oni ho na oplátku seznamovali se složitým kmenovým uspořádáním, do kterého se podařilo málokomu proniknout. Právě schopnosti sblížit se s domorodým obyvatelstvem mu budou později k nezaplacení.

Někdy v tomto období napsal své matce následující větu: „Přijal jsem arabské způsoby: mluvím jako Arab, přemýšlím jako Arab, jednám jako Arab.“ Kromě domorodých Arabů poznal ale i turecké činovníky a německé inženýry pracující na bagdádské železnici.

V lednu roku 1914 se dostal do kontaktu s britskou armádou, resp. s její rozvědkou. Po vzájemné dohodě odešel Lawrence jako archeolog do Negevské pouště. Jeho skutečným úkolem byl vojenský průzkum této britskou armádou sledované oblasti. Do mapy, kterou kreslil, zanášel veškeré vojensky důležité aspekty, především vodní zdroje. Negevská poušť měla v době těsně před zahájením 1. světové války doslova strategický význam: právě ji by muselo překonat osmanské vojsko, pokud by mělo v úmyslu zaútočit na Suezský průplav a Egypt.

Poručíkem v Káhiře

Když v srpnu 1914 vypukla válka, Lawrence se okamžitě přihlásil jako dobrovolník do armády. V říjnu téhož roku byl s ohledem na znalost arabštiny a oblasti Blízkého východu přidělen k britské kontrarozvědce v Káhiře. Překládal, kreslil mapy a především se snažil s předstihem mapovat veškeré vojenské aktivity Turecka. Lawrence ale tato nudná kancelářská práce příliš nebavila. Po válce s oblibou prohlašoval, že v té době jen všem kolem sebe ořezával tužky.


Obávané arabské jezdectvo

Většina štábních důstojníků ho považovala za mizerného vojáka. Nosil špinavé boty a rozedranou uniformu, ustrojovacímu pořádku věnoval pramalou pozornost. Což bylo u důstojníka té doby něco nevídaného. Své kritické názory na vedení zpravodajských operací si navíc nenechával pro sebe. V hlášeních svým kolegům s neobyčejnou přesností opravoval nejen gramatické, ale především věcné chyby. Doslova se tak vysmíval jejich geografickým znalostem a znalostem arabského prostředí. Za pár měsíců ho měli všichni plné zuby. Nebýt uznávaným a ve své podstatě nenahraditelným odborníkem na turecké a arabské prostředí, docela určitě by skončil ve frontových zákopech.

Tady je potřeba udělat malou odbočku a přiblížit mezinárodněpolitickou a především vojenskou situaci v této době v jemu svěřené oblasti. Ke sblížení Německa a vojensky i politicky upadajícího Turecka došlo již před 1. světovou válkou. Výsledem byla nejen obrovská zakázka na stavbu bagdádské železnice, kterou dostaly německé firmy, ale především zbrojní dodávky turecké armádě a odeslání nemalého počtu německých vojenských poradců do bývalé Osmanské říše. A tak nikoho ani příliš nepřekvapilo, že krátce po vypuknutí konfliktu se Turecko přiklání na stranu Německa a Rakouska-Uherska. Dohoda se tak dostala do velice prekérní situace: nejenže byla pro ni uzavřena významná zásobovací cesta přes Dardanely a Bospor, kterou by mohly zásobovat potřebnou výzbrojí a materiálem Rusko, ale dokonce došlo k ohrožení jejích zájmů na Blízkém východě. Turecké vojsko, vedené německými poradci, prošlo Sinajským poloostrovem jako nůž máslem a pokusilo se zaútočit, i když neúspěšně, dokonce i na Suezský průplav. Výsledkem bylo vylodění britsko-francouzských vojsk na Gallipolském poloostrově a snaha obsadit Istanbul. Celé toto tažení skončilo počátkem roku 1916 obrovským fiaskem Dohody.

Povstání přijali s nadšením

Za této situace se nemůžeme příliš divit energii, kterou věnovaly britské štáby sledování osmanské armády. A už vůbec ne nadšení, se kterým přijaly zprávu o arabském povstání. Ostatně, o jeho iniciování uvažovala britská zpravodajská služba již před vypuknutím 1. světové války. Před povstáním existovaly dvě rovnocenné koncepce, jak ochránit nejstrategičtější dopravní uzel na světě – Suezský průplav. Zatímco jedna skupina prosazovala jeho opevnění a obranné operace, podle té druhé byl nejlepší obrannou útok a zatlačení protivníka daleko od jeho břehů.


Gen. Murray zklamal u Gazy

Povstání proti Turkům propuklo počátkem června 1916. Jak již bylo řečeno, v jeho čele stáli princové Abdallah a Fajsal, kteří převážně z beduínů postavili desetitisícovou armádu. Podařilo se jim zmocnit se obrovského množství zbraní a munice. Obsadili rozsáhlé území. Problém byl ale v tom, že Medina se silnou tureckou posádkou odolávala. Navíc, panovala obava, že čas hraje proti Arabům. Istanbul určitě pošle posily.

Informace o povstání byla v káhirském štábu přijata s obrovským nadšením. Nejvíc ale jásal Lawrence, který okamžitě požádal o přeřazení do arabského oddělení, vedeného plk. Claytonem. Shromažďoval kusé informace, kladl si nitku k nitce a snažil se vytvořit ucelený obraz o situaci. Především ale tlačil na svého nadřízeného, aby ho co nejrychleji vyslal do míst bojů.

Když se Lawrencovi po mnoha útrapách podařilo v Džiddě kontaktovat prince Abdallaha, nebyl přijat právě s nadšením. Obzvlášť když řekl, že nepřiváží žádnou konkrétní vojenskou pomoc ani zbraně, ale pouze finanční podporu. Když se ale Abdallah vyzuřil, podařilo se ho přimět k cestě za svým bratrem do místa konfliktu. Pro Lawrence to představovalo tři dny strávené mezi velbloudími hřbety. Na podobné přesuny nebyl zvyklý, a tak měl odřené a rozlámané celé tělo. Ani princ Fajsal ho nepřijal zpočátku právě vlídně. Trval na dodávkách děl a munice. Bez toho prý nemůže Medinu dobýt.


Gen. Allenby vstupuje pěšky do dobytého Jeruzaléma

Lawrence bedlivě sledoval celý konflikt od samého počátku. Moc dobře si uvědomoval, že povstání se dostává do zlomového okamžiku. Byl ale přesvědčený, že čas může hrát ve prospěch Arabů. Potřeboval ho totiž proto, aby dokázal přimět britský štáb usazený pohodlně v Káhiře k mnohem větší a především aktivnější podpoře. Nakonec se mu podařilo Fajsala přesvědčit, že za dané situace bude vhodnější než pokračovat v neúspěšném dobývání Mediny vytvořit obrannou linii na úrovni Wadi Safry a nepustit turecké jednotky na jih od ní. Medinu přitom bude decimovat partyzánskými nájezdy na hlavní zásobovací cestu, kterou představovala hidžazská železnice.

Medina konečně padla

Mezitím konečně dorazila vytoužena britská pomoc. Měla podobu nejen polního dělostřelectva, kulometů a munice, ale i vojenských poradců. Tady je potřeba zdůraznit, že Lawrence před svým nasazením neprošel žádnou speciální přípravou zaměřenou na asymetrické bojové operace. Dokonce i jeho základní vojenský výcvik byl poměrně krátký. Navíc, zůstává otázkou, nakolik mu byly prospěšné znalosti, které získal během svého dvouletého působení v káhirském štábu. A tak jediné, o co se mohl opřít, byla jeho přirozená inteligence a schopnost vcítit se nejen do arabského, ale i osmanského myšlení. K Lawrencovým přednostem patřila i znalost celé řady arabských jazyků a postupně vytvářená přirozená autorita u jednotlivých kmenů. Došlo to dokonce tak daleko, že při vnitřních sporech se právě na něho jako na nestranného obraceli s prosbou, aby je rozsoudil.


Britové v Jeruzalémě

Problém byl ale v tom, že arabské vojsko se koncem roku 1916 nacházelo v totálním rozkladu. Arabové žili několik století pod tureckou nadvládou. V té době žádný arabský národ neexistoval; vše se točilo kolem nemalého počtu rodových klanů, mezi kterými vládly nezanedbatelné spory. Sjednocovala je pouze nenávist k Turkům a přání definitivně se zbavit jejich nadvlády.

Obrannou linii se princi Fajsalovi nepodařilo udržet. Musel se stáhnout na pobřeží do Janbú. Tady se ale objevil přímo ideální cíl útoku, na kterém bylo možné prověřit budoucí britsko-arabskou spolupráci. Vidžh dobili útokem za vydatné pomoci britského námořnictva. Poslední přístav v Hidžazu v rukou Turků tak padl. Fajsal získal na řadu měsíců ideální základnu, kterou bylo možno snadno zásobovat britskými loděmi.

Ani Medina nebyla schopna odolávat drobným útokům a odříznutím od zásobovacích cest donekonečna. Britským poradcům se podařilo vycvičit několik přepadových jezdeckých komand, která se orientovala na napadání tureckých vlaků přivážejících potřebné zásoby a posily. Úspěšně tak decimovala snahu Istanbulu o podporu odříznutých obránců města. Vojenský turecký velitel Mediny nakonec kapituloval. Jeho vojáci totiž snědli veškerá zvířata a ve městě hrozilo kanibalství.

Napadání zásobovacích tratí a taktika partyzánské války se ukázala jako velice efektivní i pro další tažení arabských jednotek na sever. Měly totiž obrovskou výhodu ve znalosti terénu. Jejich příslušníci byli zvyklí žít a poměrně rychle se přesunovat i v tak nehostinném prostředí, jakým byla poušť.

Nejlepší obrana je útok

Úspěchy arabských povstalců daly za pravdu těm britským důstojníkům, kteří viděli nejefektivnější obranu Suezského průplavu v útoku na tureckou armádu. V Egyptě soustředěné britské jednotky prošly pod velením gen. Archibalda Murraye Sinajem. V té době princ Fajsal důvěřoval Lawrencovi natolik, že ho jmenoval oficiálním vojenským poradcem a ve skutečnosti mu přenechal velení nad svými jednotkami. Ty se staly významnou součástí britské ofenzivy. Také u britského velení si Lawrence získal podporu.


Lawrence (vlevo) v roce 1920 v Palestině

V březnu 1917 zahájil generál Murray se svým expedičním sborem první bitvu o Gazu. Ta byla díky houževnatému odporu tureckých vojsk, stejně jako druhá, neúspěšná. K zajímavostem patří, že na straně obránců bojovali i čeští vojáci, a to především jako příslušníci rakousko-uherského dělostřelectva.

Jako další strategický cíl Britů se v této době stal přístav Akaba. Britští stratégové začali plánovat rozsáhlou vyloďovací operaci. Thomas Lawrence se ale postavil proti těmto plánům. Prosazoval útok z vnitrozemí přes poušť Nefud. Princ Fajsal mu dal k dispozici oddíl svých nejstatečnějších bojovníků, Agajlů. Na velbloudy naložili jen munici, vodu a trochu jídla a vyrazili na dlouhou a nebezpečnou písečnou cestu. „Jako bychom cestovali nicotou. Jedinými zvuky bylo šplouchání vody ve vacích, vrzání sedel a občasné velbloudí zachrčení. Trpěli jsme písečnou slepotou; písek se nám doslova vařil pod nohama,“ zapsal si Lawrence do svého deníku. Nebylo divu, začínalo léto a teploty na poušti kulminovaly. O to příjemnějším překvapením bylo, když se k němu během cesty na sever přidávali další a další povstalci. Dobití Akaby se stalo doslova dílem okamžiku. Turci čekali cokoliv, jen ne útok z vnitrozemí. Když se na vrcholu pevnosti objevil Fajsalův prapor, nevěřili vlastním očím.

Allenby byl nadšen

V červnu 1917 nahradil neúspěšného Murraye jeden z nejlepších britských generálů 1. světové války, Edmund Allenby. Tento 56letý, vysoký, fyzicky zdatný muž nejenže rád sportoval, ale věnoval se také botanice a ornitologii. Podřízení ho znali jako realistu, který trval na důkladné přípravě. Byl velmi impulzivní a horlivý. Pokud někdo nesplnil přesně jeho rozkazy, okamžitě to schytal. O to více chválil ty, kteří pro něho dokázali spolehlivě pracovat.

Pro Lawrence představovala tato změna dobrou zprávu. Allenby si ho totiž okamžitě oblíbil. Byl nadšený myšlenou na využití arabských povstalců v boji proti Turkům. Líbily se mu rovněž metody asymetrického vedení boje.

V říjnu 1917 překvapil Turky nečekaným útokem u Beerševy, a vyhrál tak třetí bitvu o Gazu. V prosinci vstoupil slavnostně do Jeruzaléma. Britská armáda, podporovaná povstalci, pokračovala v úspěšném tažení dál na Damašek.


Lawrence na tolik oblíbeném motocyklu

Překvapivě právě v této době prožíval Lawrence určité osobní problémy: V náručí mu zemřelo až příliš mnoho přátel. Nevinní lidé byli zmasakrováni. To všechno ho muselo poznamenat. Zhrubl, z jeho jednání se vytratila jakákoliv humanita. Jeho nepřátelé ho po válce obvinili z přílišné krutosti, a dokonce ze sadizmu. Navíc mu došlo, že Palestinu, Sýrii, Libanon, Irák a Jordánsko si dohodoví spojenci již dávno rozdělili mezi sebe. Nikdo nepočítal s tím, že po válce by si Arabové vládli sami. Za této situace požádal o návrat na velitelství do Káhiry. Generál Allenby ho ale přemluvil, aby zůstal. Čekala je totiž ještě jedna klíčová bitva.

Blesková válka

Střetnutí u Megidy, ke kterému došlo v září 1918, budou vojenští stratégové označovat za jakýsi prolog pozdějších bleskových válek. Allenby během této bitvy dokázal perfektně zkoordinovat akce pěchoty a jezdectva. Právě mohutné nasazení jezdeckých jednotek (z nemalé části arabských) mu umožnilo zabránit protivníkovy ve spořádaném ústupu a zároveň zajistilo velice rychlý postup vpřed. První říjnový den padl Damašek, 16. října 1918 Homs a 25. října 1918 Aleppo. Nic na těchto nesporných úspěších nemohla změnit ani skutečnost, že Lawrence krátce před obsazením Damašku upadl do tureckého zajetí a byl mučen. Naštěstí se mu ale podařilo utéci.

Ani po skončení války se Lawrence nevzdal myšlenky na samostatný arabský stát. Stal se hrdinou – tisk o něm psal jako o hrdinovi z Akaby, králi Arábie. Pomáhal princi Fajsalovi se sestavením vlády. Dělal poradce Churchillovi. Za arabské zájmy bojoval na mírové konferenci v Paříži. Ve svých proarabských aktivitách šel dokonce tak daleko, že při oslavách v Buckinghamském paláci se zřekl všech svých vyznamenání a stěžoval si na trpký osud arabských přátel.

Popularita ho ale deptala; rozhodl se, že zmizí veřejnosti z očí. V srpnu 1922 narukoval Lawrence pod jménem John Hume Ross do britského Královského letectva jako mechanik v hodnosti vojína. Toto inkognito mu ale vydrželo jen rok. Novináři ho odhalili – musel odejít. Pod jménem Thomas Shaw byl přijat opět jako prostý vojín k tankovému praporu v Dorsetu. Později se mu podařilo přestoupit ke Královskému letectvu. Sloužil na zapadlé základně v Indii.

V roce 1934 armádu definitivně opustil. Usadil se v jižním Dorsetu. Nevěděl ale, co si počít se životem. K jeho velkým koníčkům patřila jízda na motocyklu. Ráno 13. května 1935 na něm vyrazil na poštu v Bovingtonu. V ostré levotočivé zatáčce si na poslední chvíli všiml dvou chlapců na kolech. Ve snaze vyhnout se jim se i s motocyklem převrátil a rozrazil si lebku. O šest dnů později svému zranění podlehl.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7-8/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔15.02.2015 📕4.425

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře