ARA Vienticinco de Mayo vs. Task Force 317

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔12.02.2015 📕3.413

Námořnictvo Argentinské republiky mělo v roce 1982 s provozem letadlových lodí bohaté zkušenosti. První jednotku této kategorie, lehkou letadlovou loď HMS Warrior třídy Colossus, získalo v roce 1958 ve Velké Británii. Plavidlo, přejmenované na ARA Independencia, však sloužilo jen poměrně krátce, do roku 1969. Jeho vybavení totiž neumožňovalo operace proudových letadel, což vedlo argentinskou admiralitu ke hledání druhého nosiče.

Jako nejlepší dostupné řešení byla vybrána nizozemská letadlová loď Hr. Ms. Karel Doorman (exHMS Venerable), vyřazená ze služby v roce 1968. Ta sice rovněž patřila k třídě Colossus, v letech 1955–1958 však prošla komplexní přestavbou a modernizací. Nosič byl upraven pro operace proudových letounů, což zahrnovalo instalaci parního katapultu BS-4A, úhlové přistávací paluby o rozměrech 140,75 × 16,11 m s vyosením 8°, nového systému brzdicích lan a dvou zrcadlových signalizačních systémů pro navedení na přistání. Dále byly zpevněny letová a hangárová paluba a oba výtahy plavidla. Původní senzorové vybavení nahradily přehledové radary pro detekci vzdušných cílů LW-01, LW-02 a DA-01, dva radiolokační výškoměry VI-01, radar pro detekci hladinových cílů ZW-01 a radar CAA pro navádění přistávajících letadel. Výzbroj po novém tvořil tucet 40mm kanonů Bofors L70. Plný výtlak plavidla vzrostl o téměř 2000 t na hodnotu 19 895 t, délka o metr, na 212,95 m, a ponor o 0,3 m, na 7,4 m. Protože výkon pohonné soustavy byl zachován na úrovni 29 400 kW, maximální rychlost klesla o jeden uzel, na 24 uzlů. Posádka se zvětšila o 200 osob, na cca 1500 členů.


ARA Vienticinco de Mayo v roce 1979. Jasně je vidět původní, „zubaté“ ukončení úhlové paluby. V pozadí se nachází lehký křižník ARA General Belgrano

V rámci generální opravy byly na nosiči v letech 1966–1967 vyměněny původní opotřebené kotle za prakticky nové, převzaté z nedokončené britské letadlové lodě Leviathan mírně vylepšené třídy Majestic. Hr. Ms. Karel Doorman měla poté sloužit v nizozemském námořnictvu do první poloviny 70. let. V roce 1968 však na její palubě vypukl požár, který silně poničil zejména pohon. Oprava plavidla byla shledána jako nerentabilní a následně bylo nabídnuto na prodej do zahraničí.

ARA Vienticinco de Mayo

Argentina si nenechala ujít příležitost získat mnohem lépe vybavenou letadlovou loď a 15. října 1968 ji odkoupila. Plavidlo poté prošlo důkladnou opravou a požárem poškozené turbíny byly nahrazeny agregáty z nedokončené lodě Leviathan. Dále byla podle většiny pramenů rozšířena kapacita energetické soustavy na 2500 kW a zdokonalena byla také klimatizace a ventilace nosiče, který dostal nové jméno, ARA Vienticinco de Mayo. Dne 28. září 1969 bylo oficiálně zařazeno do argentinské floty a v roce 1970 se stalo jeho vlajkovou lodí. Leteckou skupinu zpočátku tvořily bitevní a cvičné letouny North American T-28P Fennec a protiponorkové stroje Grumman S-2A Tracker, což bylo dědictví po ARA Independencia.

Již počátkem 70. let prošla ARA Vienticinco de Mayo modernizací, při které byla vybavena britským bojovým řídicím systémem CAAIS s datalinkem ve standardu Link YA. Souběžně byly počátkem roku 1972 jako nové palubní letouny vybrány americké stíhací bombardéry Douglas Skyhawk, jež dramaticky zvýšily bojovou hodnotu plavidla. Jednalo se o primárně bitevní stroje, ale vzhledem k výtečné obratnosti je Argentinci používali také v roli stíhaček. Celkem jich bylo objednáno 16 kusů ve variantě A-4Q. Skyhawky zahájily operace z paluby letadlové lodě koncem roku 1972. Následně bylo v roce 1977 zařazeno do služby šest modernějších protiponorkových letounů S-2E Tracker, které nahradily stará „áčka“. V tomto období tvořilo leteckou skupinu nosiče obvykle 17 strojů: osm Skyhawků, čtyři Trackery, čtyři protiponorkové vrtulníky Sikorski S-61D-4 Sea King a jeden záchranný Sud-Aviation SA-316B Alouette III. V případě potřeby mohl maximální počet Skyhawků dosáhnout až 11 kusů.


ARA Vienticinco de Mayo po modernizaci z počátku 80. let, v podobě, v jaké se zúčastnila falklandské války

Již koncem 70. let se začala řešit otázka perspektivního nástupce Skyhawků. USA totiž v roce 1976 v rámci sankcí za tzv. špinavou válku (státní mocí podporované násilné vymýcení levice) uvalilo embargo na dodávky náhradních dílů pro tyto stroje. Problémy s udržením jejich operační způsobilosti spolu s rychlým zastaráváním vedly k rozhodnutí pořídit francouzské stíhací bombardéry Dassult-Breguet Super Etendard. Ty mohly na rozdíl od Skyhawků používat také inteligentní munici, zejména však protilodní řízené střely AM.39 Exocet s doletem 50–70 km, které jim umožňovaly útočit na plavidla protivníka z odstupu mimo dosah jeho PVO systémů. Nové stroje však byly větší a těžší a pro jejich nasazení musela být ARA Vienticinco de Mayo patřičně upravena.

Modernizace plavidla byla zahájena 20. února 1980, ale do zahájení války o Falklandy nebyla plně ukončena. Pro zajištění bezpečných letových operací Super Etendarů byla překonfigurována uhlová paluba: vyosení se zvětšilo na 8,3° a délka na 165,8 m. Toto tzv. prodloužení však v praxi znamenalo jen zachování její šířky 16,11 m i v přední části, kde bylo odstraněno původní zúžené „zubaté“ ukončení. Parkovací prostory na letové palubě byly zvětšeny demontáží dvou 40mm kanonů před a za ostrovem a rozšířením paluby za ostrovem. Dva zrcadlové signalizační přistávací systémy byly nahrazeny jedním, s tzv. fresnelovými čočkami, umístěným na levoboku, a sklady letecké munice byly upraveny pro střely Exocet. Zdokonalena byla i elektronika a místo radarů LW-01, DA-01 byly použity novější typy, LW-08 a DA-05. Zadní radiolokační výškoměr VI-01 a radar LW-02 byly demontovány. Při modernizaci došlo k mírnému nárůstu délky a ponoru plavidla a podle některých pramenů jeho plný výtlak vzrostl na 20 220 t.

Nosič se v této podobě zúčastnil falklandské války, ale bez letounů Super Etendard, jejichž zavedení do služby se poněkud opozdilo. Pět z celkem 14 objednaných strojů sice bylo dodáno v roce 1981 ještě před uvalením embarga, hlavní problém však spočíval ve skutečnosti, že letadlová loď již nestihla být vybavena systémy umožňujícími programování navigačních systémů těchto strojů. Super Etendardy proto v průběhu konfliktu operovaly z pozemních základen.

Vstříc Task Force 317

Předehrou války bylo obsazení Falklandských ostrovů Argentinci. Operační svaz ARA Vienticinco de Mayo 28. března 1982 vyplul na cvičení s plavidly floty Uruguaye, což však byl jen zastírací manévr k invazi nazvané operace Rosário. V jejím průběhu 2. dubna vrtulníky nosiče provedly několik výsadků a Skyhawky zajišťovaly vzdušné krytí. Poté se plavidlo vrátilo do přístavu Puerto Belgrano. Čekání na britskou reakci bylo využito k intenzivnímu výcviku pilotů Skyhawků v provádění protilodních útoků.


Druhý argentinský nosič měl za sebou dlouhou kariéru. V letech 1945–1948 sloužil jako britský HMS Venerable a v letech 1948–1968 jako nizozemská Hr.Ms. Karel Doorman (na snímku)

Hlavní dějství dramatu se začalo odehrávat 18. dubna, kdy letadlová loď společně s většinou argentinského námořnictva vyplula vstříc britským osvobozovacím silám Task Force 317. Plavidla byla rozdělena do tří svazů: První, GT 79.1 (Grupo de Táreas), pod velením kontradmirála Jorgeho Allara, zahrnoval ARA Vienticinco de Mayo, protiletadlový torpédoborec ARA Santísima Trinidad, vyzbrojený PLŘS Sea Dart (exportní verzí britských jednotek Type 42), a tři francouzské korvety třídy Drummond, nesoucí po čtyřech protilodních střelách MM.38 Exocet. Leteckou skupinu nosiče tvořilo všech osm přeživších argentinských strojů A-4Q, čtyři letouny S-2E, dva S-2A, tři vrtulníky S-61D-4 a tři SA-316B. Druhý svaz, GT 79.2, byl složený z protiletadlového torpédoborce ARA Hércules (sesterské jednotky ARA Santísima Trinidad) a čtyř starých torpédoborců ARA Hipólito Bouchard, ARA Piedrabuena, ARA Comodoro Py a ARA Seguí. Šlo o bývalé americké jednotky pamatující 2. světovou válku, vyzbrojené šesti 127mm děly, a stejně jako ARA Hércules, čtyřmi Exocety. Tato dvě uskupení operovala severozápadně, resp. severně od Falklandských ostrovů. Třetí svaz, GT 79.3, zpočátku tvořil jen lehký křižník ARA General Belgrano, veterán 2. světové války s mohutnou baterií 15 děl ráže 152 mm a osmi ráže 127 mm. Ten hlídkoval jihozápadně od souostroví a měl se postavit případným britským jednotkám připlouvajícím z Pacifiku nebo starému rivalovi v podobě čilské floty, jejíž účast v konfliktu na straně Britů nebylo možné vyloučit.


Osvědčené Skyhawky byly hlavní zbraní TG 79.1. Jejich piloti sice neměli žádné bojové zkušenosti, ale díky cvičením s USN byli velmi dobře připraveni k útokům na plavidla

Primárním cílem pro Argentince byly britské letadlové lodě HMS Hermes a HMS Invincible, bez nichž by bylo osvobození ostrovů prakticky neproveditelné. Zbylým bojovým jednotkám TF 317 v podobě pěti torpédoborců a šesti fregat byla přikládána menší důležitost. Podle argentinských plánů měl být proveden kombinovaný útok leteckých a hladinových sil. Cestu pro plavidla měl otevřít úder letounů z ARA Vienticinco de Mayo, který měl vyřadit z provozu jeden, nebo ideálně oba britské nosiče a vázat jejich letecké síly, tvořené 20 stíhacími bombardéry Sea Harrier. Útok měly provést čtyři Skyhawky, nesoucí po šesti 227kg pumách a dvě přídavné nádrže, podporované pátým v roli tankeru s tankovacím buddy kontejnerem. Na palubě nosiče měly zůstat v pětiminutové pohotovosti dva stroje vyzbrojené dvěma PLŘS AIM-9B Sidewinder jako ochrana před případným útokem britských letounů a poslední, osmý Skyhawk v 30minutové pohotovosti, nesoucí radiolokační klamné cíle. Trackery měly za úkol vyhledat britský svaz a poté s ním udržovat kontakt. Vrtulníky Alouette III měly zajišťovat mise SAR a Sea Kingy měly na starosti obranu před britskými jadernými ponorkami, o nichž se vědělo, že operují v oblasti. Obavy z ponorek byly na místě, protože HMS Splendid nalezla GT 79.1 již krátce po vyplutí a sledovala jej až do 23. dubna. Po leteckém úderu měly britské jednotky vzít do kleští plavidla GT 79.2 a 79.3. Ty měly nejdříve způsobit protilodními střelami Exocet co největší škody a pak měla přijít na řadu silná hlavňová výzbroj starých torpédoborců a křižníku, kterou výrazně překonávaly své modernější britské protějšky.

První kontakt s Task Force 317 navázal 21. dubna letoun Boeing-707 vojenského letectva, který jej sledoval až do 25. dubna. Dne 24. dubna došlo k přeskupení argentinských formací a z GT 79.2 byly do GT 79.3 přesunuty torpédoborce ARA Hipólito Bouchard a ARA Piedrabuena. Poslední upřesnění polohy nepřítele bylo kontradmirálovi Allarovi předáno 30. dubna 1982, kdy bylo rovněž nařízeno zintenzivnění průzkumných letů Trackerů. Již ve večerních hodinách se jednomu z nich podařilo poprvé nalézt britská plavidla.

Bitva, která nepřišla

Válka začala před rozbřeskem následujícího dne a krátce nato dostal svaz GT 79.1 rozkaz změnit kurz směrem k protivníkovi. Za svítání z ARA Vienticinco de Mayo odstartovaly průzkumné stroje S-2E, které měly aktualizovat polohu cíle, a souběžně probíhaly přípravy Skyhawků k útoku. Posádka jednoho Trackeru odpoledne zachytila rádiové emise britských jednotek a po přiblížení radarem detekovala několik formací. Největší, čítající sedm plavidel, byla nalezena v 15.13 hod. Byla to skupina letadlové lodě HMS Invincible, vzdálená cca 460 km od GT 79.1; skupina letadlové lodě HMS Hermes se tehdy nacházela jihovýchodněji. V 15.55 hod. byla kontradm. Allarovi podána zpráva o dalších nepřátelských útocích na argentinské pozice na souostroví a zároveň mu bylo povoleno postupovat podle vlastní úvahy. Jeho rozkazy zněly připravit Skyhawky k útoku ještě před setměním a oddělit od GT 79.1 korvety třídy Drummond. Ty měly zformované do samostatného uskupení GT 79.4 udeřit na britská plavidla Exocety krátce po útoku letounů. Cíl se však pro Skyhawky nacházel stále příliš daleko a letecký útok byl odložen na noční hodiny, dokdy měla ARA Vienticinco de Mayo zkrátit vzdálenost. Velitel GT 79.1 byl nyní ve velké taktické výhodě, protože jako první věděl o poloze svého protivníka. Britové však očekávali, že se někde v okolí budou nacházet plavidla protivníka, a jejich tři jaderné ponorky horečně prohledávaly vody kolem Falkland. Jako první nalezla korvety GT 79.4 ponorka HMS Splendid, ale zakrátko jí bylo nařízeno, aby spolu s HMS Spartan pátrala po mnohem nebezpečnější letadlové lodě. Jižně od ostrovů zase HMS Conqueror hledala GT 79.3.


Letadlová loď ARA Vienticinco de Mayo měla v době falklandské války odslouženo již 37 let, což bylo znát zejména na stavu jejího pohonu

Kontakt se svazem HMS Invincible obnovil další Tracker ve 23.00 hod., ale Britům se podařilo zachytit vyzařování jeho radaru, což jim dalo první vodítko o přítomnosti ARA Vienticinco de Mayo. Za vracejícím se letounem byl vyslán Sea Harrier stíhací hlídky, který jej měl stopovat, a tak nalézt letadlovou loď. Krátce po půlnoci 2. května se přiblížil ke GT 79.2 a byl zachycen radarem torpédoborce ARA Hércules. To však detekoval RWR stroje a jeho pilot následně radarem zjistil šest plavidel, čímž byli Argentinci definitivně odhaleni. Britský svaz, tehdy vzdálený zhruba 370 km, okamžitě změnil kurz východně, aby se vzdálil, a posíleny byly stíhací hlídky směrem k nepříteli.

Ve 3.00 hod. začaly předletové přípravy Skyhawků, které měly vzlétnout do 6.00 hod. Pro zvýšení úspěšnosti útoku jej mělo vykonat až šest strojů, nesoucích po čtyřech 227kg brzděných pumách Mk.82 Snakeye. Sedmý měl plnit roli tankeru a poslední měl zůstat na palubě nosiče jako stíhací ochranka. Podle argentinských kalkulací měly čtyři Skyhawky proniknout britskou PVO a úspěšně zaútočit na jednu letadlovou loď, kterou měly zasáhnout alespoň čtyři pumy. Odhadovalo se, že návrat se podaří pouze dvěma strojům; vyřazení britského nosiče za cenu čtyř letounů však bylo považováno za úspěšnou akci. Realizaci útoku ale zabránil slabý vítr, který byl na tuto oblast a roční období zcela nezvyklým jevem. Opotřebený pohon stařičké ARA Vienticinco de Mayo jí umožnil vyvinout rychlost jen 18 uzlů a vzhledem k relativně slabému katapultu Skyhawky se čtyřmi pumami potřebovaly ke startu protivítr o rychlosti 30–40 uzlů. Útok byl znovu odložen na 11.00 hod., přičemž byl pro odlehčení snížen bojový náklad strojů o dvě pumy a palivové nádrže. Tím se však zároveň zkrátil jejich dolet a letadlová loď se musela k protivníkovi více přiblížit. Ani to však nestačilo: pro zajištění bezpečného návratu by musel být náklad omezen jen na jednu pumu. Následně byl vydán rozkaz k čekání na vhodnější povětrnostní podmínky, které měly podle meteorologických předpovědí nastat příštího dne. Úspěšnost útoku za těchto okolností totiž byla shledána jako mizivá a došlo by jen ke zbytečné ztrátě nenahraditelných letounů.


Propagandistické záběry Skyhawků na palubě nosiče. Na jedné z 227kg pum je napsáno HMS Invincible, což více než výmluvně svědčí o hlavním cíli neprovedeného útoku

Únik před ponorkovou hrozbou

Tato nervy drásající hra však neměla dlouhého trvání a škrt argentinským plánům udělala ponorka HMS Conqueror. Ta v průběhu 2. května nalezla GT 79.3 a odpoledne dvěma torpédy potopila křižník ARA General Belgrano. Obavy, že stejný osud potká i letadlovou loď, nakonec vedly 3. května ve 13.30 hod. k rozhodnutí stáhnout ARA Vienticinco de Mayo na základnu, kde zůstala až do konce konfliktu. Nebyla to však ještě definitivní tečka za nasazením letadlové lodě, protože při zpáteční cestě 5. a 6. května její Trackery a Sea Kingy bezvýsledně honily neznámé ponorky (zřejmě HMS Onyx a HMS Splendid) a došlo i ke shozu torpéd Mk.44 a hlubinných pum. I přes neúčast nosiče na dalších operacích se však argentinští námořní letci nakonec dočkaly bojových úspěchů. Skyhawky se 9. května přesunuly na pozemní základnu a 21. května potopily fregatu HMS Ardent, dříve poškozenou letouny armádního letectva. Kromě toho se jim podařilo poškodit ještě několik dalších plavidel. Byla to však jen slabá náplast za úspěchy, které jim v případě realizace mohly přinést údery na britské letadlové lodě z počátku května.

Zdroje:
Mayo Portaaviones
Historia de la Aviacion Naval Argentina Tomo III
La Flota de Mar en la Guerra del Atlántico Sur
internet
archiv

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 6/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔12.02.2015 📕3.413

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře