Na španělském nebi - Douglas DC-2

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 15.621

Takto popsal francouzský spisovatel a nominální velitel známé Escuadrilly España André Malraux na stránkách své knihy Naděje jednu z bojových akcí vládního letectva v srpnu 1936. Vedle Potezů 540 se na ní podílely také Douglasy DC-2. Z řádků je zřejmé, že moderní americké dopravní letouny republikáni nepoužívali pouze k dopravě, ale také při daleko nebezpečnějších činnostech. Text pokračoval příletem šesti Junkersů Ju 52/3m: Douglasy byly nuceny pokusit se o útěk: se svým nešťastným kulometem vedle pilota nemohly ani pomyslet na to, že by se daly do boje s německými letadly se třemi stanovišti pro střelce, vyzbrojenými moderními kulomety. Sembrano považoval vždycky rychlost za nejlepší obranný prostředek bombardovacích letadel. Douglasy skutečně prchaly oklikou na plný plyn, zatímco se mezinárodní letadla spouštěla na tři dolní Junkersy…

Významná část Malrauxem v Naději popisovaných událostí měla svůj předobraz v realitě, byť s ní Francouz často zacházel velmi volně. Bojové nasazení Douglasů v bombardovací roli popsal celkem realisticky. Nouzově militarizované DC-2 představovaly na začátku občanské války nejvýkonnější letouny brázdící španělské nebe a typ v bombardovací roli nasazovali jak republikáni, tak povstalci.

Reklama


Povstalecká DC-2 s vojenským kódem 42-1 a jménem Capitan Vara de Rey

Douglas DC-2 vznikl dalším vývojem prototypu DC-1, který poprvé vzlétl 1. července 1933. „Jednička“ spatřila světlo světa na základě požadavků amerického leteckého dopravce Transcontinental and Western Air (TWA). Konstrukční tým mateřské firmy Douglas Aircraft Co., sídlící v kalifornské Santa Monice, při vývoji nového typu využil novátorské moderní technologie J. K. Northropa, jehož firmu Douglas krátce předtím koupí 51 % akcií ovládl. Vznikl tak letoun daleko překračující původní požadavky TWA, letoun, který výrazně ovlivnil další směřování dopravního letectví na celém světě.

Sériové stroje objednané společností TWA prošly některými úpravami (především prodloužením trupu a zvětšením počtu cestujících z 12 na 14) a nesly označení DC-2. První exemplář s registrací NC13301 byl zalétán 11. května 1934. Následoval velký komerční úspěch. Továrna vyrobila celkem 198 sériových DC-2 (136 z nich v civilním provedení) pro zákazníky v USA a z mnoha států světa. K rozšíření typu mimo USA výrazně přispěl nizozemský továrník A. H. G. Fokker. Rozpoznal kvality DC-2 a v lednu 1934 získal výrobní a prodejní práva pro evropský kontinent. Nové letouny ovšem ve svém podniku neprodukoval – spokojil se s montáží v USA vzniklých exemplářů. Prostřednictvím Fokkera získala pět strojů DC-2 také Československá letecká společnost (ČLS). A pochopitelně také Španělé.

Douglas DC-2 byl samonosný celokovový dvoumotorový dolnoplošník. Trup poloskořepinové konstrukce ze slitin na bázi hliníku, s potahem z alcladu, se vyznačoval aerodynamicky dokonalými tvary. Osádku tvořili dva piloti. Za krytou pilotní kabinou se nacházel úložný prostor pro zavazadla. Oddělená, zvukově i tepelně izolovaná kabina cestujících zahrnovala 14 sedadel. Byla montována v řadách po sedmi po obou stranách trupu, uprostřed se nacházela 40 cm široká ulička. Za kabinu cestujících konstruktéři umístili dvě toalety a malou kuchyňku. Křídlo poloskořepinové konstrukce z hliníkových slitin bylo originální žebronosníkové (třínosníkové) soustavy Northrop, dělené na centroplán (zahrnující palivové nádrže), vnější části (s 15° úhlem šípu náběžné hrany) a koncové oblouky. Bylo vybaveno čtyřdílnými odštěpnými hydraulicky ovládanými vztlakovými klapkami a plátnem potaženými křidélky. Ocasní plochy měly konstrukci z hliníkových slitin a plechový potah, výškovku a směrovku krylo plátno. Později vyrobené stroje (včetně LAPE dodaných DC-2-115J) obdržely zvětšenou kýlovou plochu a směrovku. Pohonnou jednotku do Španělska importovaných strojů tvořila dvojice vzduchem chlazených hvězdicových devítiválců Wright SGR-1820-F2 Cyclone po 538 kW (720 k). Roztáčely stavitelné třílisté kovové vrtule Hamilton Standard. Podvozek se skládal ze dvou hlavních kol, nesených podvozkovými nohami, hydraulicky zatahovanými do motorových gondol. Pod zádí se nacházela pevná ostruha s kolečkem.


DC-2-115B, c/n 1334, EC-AAY, Orión, N° 22, LAPE, 1935–1936

Reklama

Navzdory tomu, že v době vzniku představovala DC-2 bezkonkurenčně nejmodernější dopravní letoun na světě, nebyla prosta nedostatků. Obtížně se s ní přistávalo, byla těžká na příď, kvůli příliš malým ocasním plochám nevyhovovala směrová stabilita a ovládání křidélek a kormidel vyžadovalo od pilotů značnou sílu. Na druhou stranu však nabízela bezkonkurenční výkony a velmi pohodlnou kabinu cestujících. Její kralování netrvalo dlouho: záhy ji z pomyslného trůnu sesadil mladší sourozenec, DC-3.

DC-2 se do Španělska dostaly na základě kontraktu z roku 1934. Generální ředitel civilního letectva (Director General de Aéronautica) comandante Ysmael Warleta rozhodl zakoupit pro státem kontrolované aerolinie Líneas Aéreas Postales Españoles (LAPE) pět strojů tohoto typu. Španělé je objednali u firmy N. V. Nederlandsche Vliegtuigenfabrik Fokker, sídlící v Amsterdamu.

Všechny letouny dodané do Španělska přebíral v USA u výrobce zástupce firmy Fokker. Letouny poté putovaly v demontovaném stavu přes oceán. Vyloděny byly ve francouzském Cherbourgu, smontovány v Querquevillu a poté přeletěly na letiště Barajas.

Dva úvodní exempláře dorazily roku 1935. Jako první přilétl v dubnu do Barajasu Douglas DC-2-115D výrobního čísla (c/n) 1330, který obdržel španělskou registraci EC-XAX, jméno Hércules a v rámci flotily LAPE číslo () 21. V květnu následovala DC-2-115B, c/n 1334 (EC-AAY, Orión, N° 22). Dva další letouny se ve Španělsku objevily v následujícím roce, v březnu a červnu, tedy nedlouho před vypuknutím občanské války: Douglas DC-2-115J, c/n 1417 (EC-EBB, Sagitario, N° 24) a DC-2-115J, c/n 1521 (EC-BFF, Mallorca, N° 25).

LAPE moderní DC-2 nasadilo na zahraničních tratích. Počínaje 29. květnem 1935 létaly na lince Madrid–Paříž (provoz toho dne zahájila DC-2 EC-XAX). Do jejich dalších osudů dramaticky zasáhlo vypuknutí armádního puče 17. července 1936.

V té době se nacházely tři DC-2, jako nejcennější stroje z letadlového parku LAPE, v prostoru Madridu na letišti Barajas. Čtvrtý letoun byl na pařížském letišti Le Bourget a urgentně jej povolali zpět do Španělska. Přilétl do Madridu bez cestujících brzy ráno 18. července. Všechny stroje tak zůstaly v republikánských rukou, pod velením prozatímního ředitele LAPE ten. Joaquína Mellada Pascuala. Ne však nadlouho.


Republikánská DC-2-115D, c/n 1330, EC-XAX, Hércules (u LAPE nesla číslo 21)

Civilní letci z LAPE (ostatně většinou šlo o vojenské piloty na odpočinku či záložníky mající zkušenosti s vojenským využitím transportních letounů) byli odhodláni zasáhnout do boje s povstalci. Rychle vznikl plán první bombardovací akce. Již ve 3.05 hod. 18. července vyrazil Douglas DC-2-115J, EC-BFF Mallorca k letu na jih Španělska do Sevilly. Na palubě se nacházel Mellado a skupina republice loajálních letců z personálu letecké společnosti. V Seville hodlali převzít dva Fokkery F.VIIb-3m patřící do letadlového parku LAPE, nouzově je vyzbrojit a společně zaútočit na povstalecké marocké letiště Sania Ramel u Tetuánu.

DC-2, EC-BFF Mallorca dosedla na přistávací dráhu tabladského letiště ve 4.45 hod. Letecká základna v tu dobu připomínala přetopený parní kotel. Část personálu byla pro povstání, část zůstávala věrna republice. V hangáru LAPE Melladovi muži objevili pouze jediný Fokker a ten již byl pro sabotáž letuneschopný. Nedosti na tom, záhy se stal obětí útoku také samotný Douglas DC-2. S povstalci sympatizující cap. Martinez Vara de Rey vyřadil střelbou z pušky jeden z jeho motorů. Nálada na letišti byla stále napjatější. Kolem 13.00 hod. na bázi přistály další republikánské letouny: DC-2-115B, EC-AAY Orión a dvě F.VIIb-3m.

Náletu se tak nakonec zúčastnila trojice Fokkerů a DC-2, EC-AAY. Stroje vzlétly krátce po 15.00 hod. Osádky se před startem dohodly, že po bombardování již nebudou přistávat v nejisté Tabladě, ale raději se vrátí přímo do bezpečnějšího Madridu. DC-2, stejně jako dva z Fokkerů (třetí se musel předčasně vrátit), skutečně šťastně přelétly Gibraltarský průliv a zaútočily na Tetuán, silnici do Ceuty a na letiště Sania Ramel. Vedle pum svrhly také letáky. Skutečný efekt náletu byl ovšem mizivý, neboť pumy namísto na přístavní doky dopadly na palác marockého sultána a zabily 15 lidí. To pouze posílilo odhodlání Marokánců bojovat na straně Frankových povstalců.

Reklama


DC-2 kódu 42-1 se stala za války osobním letounem španělského generalissima Franka

DC-2, EC-BFF ponechanou v Tabladě ukořistili povstalci, kteří tamní letiště ovládli záhy poté. Opravy probíhaly do 25. července a vzápětí byla krátce nasazena při dopravě vojáků mezi Marokem a kontinentálním Španělskem. Létal s ní cap. Carlos de Haya. Právě v její kabině přelétl 6. srpna gen. Franco ze Španělského Maroka na Iberský poloostrov. Povstalecké letectvo výkonnou DC-2 využívalo k průzkumu a (30. července) také ke svrhování zásob pro nacionalisty obklíčené v klášteře Santa María de la Cabeza v horách u Córdoby. A nasadilo ji rovněž v bombardovací roli.

Dne 4. srpna se stala aktérem skutečně podivného souboje, když osádka ve vzduchu narazila na republikánskou DC-2, EC-EBB Sagitario, provádějící nálet na Badajoz nedaleko španělsko-portugalských hranic. Osádky nouzově militarizovaných „dopraváků“ po sobě zuřivě pálily kulomety umístěnými v trupových oknech.

Coby bombardér v létě 1936 sloužila přímo v epicentru bojů, při podpoře povstaleckého postupu na Madrid. V noci z 27. na 28. srpna se zúčastnila, opět pilotována Carlosem de Hayou, jednoho z prvních náletů na španělské hlavní město. Cílem bylo letiště Cuatro Vientos. Při nočních náletech dokonce sloužila jako značkař. V noci z 2. na 3. září vyznačila svrženými pumami pro osádky tří italských S.81 republikánské letiště Talavera de la Reina. Nálet ovšem vyzněl do prázdna, neboť vládní síly krátce předtím postupem povstaleckých vojsk ohrožené letiště vyklidili. Ve stejné oblasti mimochodem působily také vládní „bombardéry“ DC-2. Jeden z nich 2. září provedl, společně s dvojicí Potezů 540 Escuadrilly España a dvěma stíhačkami Hispano-Nieuport 52, nálet do prostoru Talavery de la Reina.

Povstalecká DC-2 se časem vrátila ke klidnější službě dopravního letounu. Již nesouc nacionalistické vojenské kódové označení 42-1 a (na památku muže, který napomohl jeho získání) jméno Capitan Vara de Rey, stala se osobním letounem španělského gen. Franka. A v této roli sloužila až do konce války.


Letový snímek DC-2, patřící americké společnosti TWA

Po ztrátě stroje EC-BEF nějakou dobu zůstaly republikánům tři DC-2. Postupně se podařilo v zahraničí získat dva další exempláře: Úvodním z nich se stala DC-2-115M, c/n 1527. Firma Fokker ji v USA převzala 17. srpna 1936. Stala se pátým letounem španělské předválečné objednávky. Pravděpodobně s tímto strojem lze spojit informaci z francouzských novin, zmiňující přelet DC-2, za jejímž řízením seděl známý sympatizant republikánské věci, zkušební šéfpilot Air France Louis de Marmier, z Le Havru na pařížské letiště Le Bourget. Odtud se pak stroj nepochybně dostal do Španělska. Ve flotile LAPE obdržel číslo 26. Na poznávacích značkách a jménu se podklady neshodují: jednou z možností je EC-BFF (stejnou imatrikulaci nesl povstalci ukořistěný stroj Mallorca) a jméno Granada.

Další stroj republikáni získali z druhé ruky. DC-2-115D, c/n 1320 byla původně prodána do Rakouska, kde měla sloužit s registrací A-500 jako vládní letoun. 5. dubna 1936 ji zakoupili Švýcaři pro Swissair (obdržela poznávací značku HB-ISA). Do Španělska pak byla prodána v říjnu 1936, přičemž jako oficiální kupec figurovala Air France. 26. října 1936 přelétla z Le Bourget do Barcelony (pilot José-María Carreras). Ve Španělsku nejdříve sloužila jako osobní letoun faktického velitele republikánského letectva, sovětského poradce k/b Jakova V. Smuškeviče. V létě 1937 jej získalo LAPE jako N° 27 EC-AGA.

Během občanské války mimochodem obdržely nové poznávací značky také ostatní republikánské DC-2 patřící LAPE. I zde existují v podkladech jisté rozpory. Ze stroje c/n 1330 EC-XAX Hércules se stal EC-AGL a z letounu c/n 1334 EC-AAY nově EC-AGK. V případě letounu c/n 1417 EC-EBB Sagitario je pravděpodobná kombinace EC-AGK (někdy uváděnou značku EC-AGN nesla zcela jistě jediná do Španělska prodaná DC-1).

Po velkou část občanské války DC-2 sloužily spolehlivě k dopravě, často za velmi svízelných podmínek. Mj. zajišťovaly spojení s izolovanými severními republikánskými provinciemi (poprvé 26. července, kdy zde pilot Eduardo Soriano s DC-2, naloženou zásobami, přistál na letišti Cué v asturijském Llanes). Od 25. července 1936 se podílely na kontroverzní evakuaci rezerv španělského zlata do Francie (většina zlatých cihel skončila v „bezpečí“ Stalinova Sovětského svazu). Osádky DC-2 chovaly ve veliké oblibě pro jejich vysoké výkony, spolehlivost a solidnost stavby. Často operovaly za hranicí danou možnostmi konstrukce, ze špatně vybavených prašných polních letišť, ohrožovány akcemi nepřátelského letectva. Jeden příklad mluvící sám za sebe: V květnu 1937 přistála na letišti Tarragona DC-2, EC-AGA naložená 35 vojáky i s výzbrojí a vybavením na palubě!


DC-2-115M, c/n 1527, N° 26, LAPE, únor 1937

Nejzajímavější část jejich španělské historie však bezesporu představovalo úspěšné angažmá v bombardovací roli. Z mobilizovaných letounů společnosti LAPE totiž republikáni na letišti Barajas v létě 1936 vytvořily dvě letky, v jejichž čele stál Pedro Tonda Bueno a Vicente Vallés.

Vládní letectvo své DC-2 nouzově upravilo k provádění náletů. Vstupní dveře pro cestující, umístěné na levé straně trupu, byly odstraněny. Mechanici ze dřeva vyrobili jednoduchý skluz, s jehož pomocí letci lehčí, 11kg pumy vyhazovali na pokyn druhého pilota, který hrál v pilotní kabině roli bombometčíka. Pumy byly ve značném množství (70–80) skladovány na sedadlech. Těžší, 50 a 100kg, byly uloženy přímo na podlaze u dveří a muži je na pokyn prostě vystrčili. K obraně sloužily dva kulomety Vickers s bubnovými zásobníky. Byly pohyblivě umístěné po jednom na každé straně trupu, v zadních oknech pasažérské kabiny (nacionalistický EC-BEF naopak obdržel pohyblivý kulomet do čelního štítku kabiny). Při bombardovacích akcích osádku obvykle tvořilo 5–6 mužů, z nichž 2–3 shazovali pumy a bránili letoun pohyblivými kulomety.

DC-2 se ve vládních barvách v úvodní chaotické části bojů zúčastnily řady riskantních bombardovacích akcí. Při nich mj. využívaly jako předsunuté základny letiště v odříznutých severních enklávách republiky. DC-2 při nich bombardovaly kasárny v Gijónu či důležitou povstaleckou základnu v Léonu. Mezi nejpozoruhodnější akce patří opakované nálety na námořní arsenál v galicijském El Ferrolu na pobřeží Biskajského zálivu. První útok provedla DC-2 15. srpna. Letoun EC-EBB Sagitario (piloti Ernesto Navarro Márquez a Francisco Coterillo Llano) nejdříve přelétl z Madridu na letiště v Llanes. Po poledni pak pronikl nad El Ferrol. Během prvního průletu osádka obhlédla cíl a při druhém pak na arsenál (kde se nacházely křižníky Almirante Cervera, Canarias a Baleares) svrhla půl tuctu pum. DC-2 nálety zopakovaly ještě 28. srpna (stroj EC-XAX Hércules, pilot Eduardo Lasterra Vidaurre) s využitím letiště La Albericia a 3. září.

Republikánské DC-2 si připsaly rovněž jedno potvrzené vzdušné vítězství. Obranná palba osádky Douglasu nad jihošpanělskou Córdobou sestřelila 29. července povstaleckou stíhačku Hispano-Nieuport 52. Její pilot, ten. Jesús Férnandez Tudela, se musel z hořící stíhačky zachránit na padáku.


Pohled do pilotní kabiny DC-2

Občanskou válku přečkaly tři republikánské DC-2 a rovněž letoun 42-1 (DC-2-115J, c/n 1521), používaný povstaleckým letectvem. Dva vládní stroje byly během bojů zničeny (DC-2-115M, c/n 1527 povstaleckým náletem na letišti La Albericia v Santanderu 7. dubna 1937). Ostatní tři získali vítězové. Po skončení občanské války prošly revizí v dílnách v Seville a poté je používala ministerstvem letectví zřízená letecká dopravní společnost Tráfico Aéreo España a od března 1941 nová letecká společnost Iberia.

Po skončení občanské války obdržely letouny vojenská označení a v dubnu 1940 civilní poznávací značky: DC-2-115D, c/n 1320 dostala vojenské označení 42-5 a civilní registraci EC-AAA, DC-2-115D, c/n 1330 kombinaci 42-3 a EC-AAD a DC-2-115J, c/n 1417 vojenské označení 42-4 a civilní poznávací značky EC-AAB. Již v červenci 1936 povstalci ukořistěná DC-2-115J, c/n 1521, 42-1 obdržela v dubnu 1940 civilní registraci EC-ACC. Letouny poté sloužily ke vzdušné dopravě a většina z nich dolétala roku 1947.

TTD

Rozpětí: 25,91 m
Délka: 18,89 m
Nosná plocha: 87,24 m2
Hmotnost prázdného letounu: 5452 kg
Vzletová hmotnost: 8263 kg
Max. rychlost: 343 km/h
Cestovní rychlost: 321 km/h
Dostup: 7015 m
Dolet: 1126–1635 km
Zdroje (výběr):
Dudek, S., Ovčáčik, M., Susa, K.: Douglas DC-2. Praha 2004;
Howson, G.: Aircraft of the Spanish Civil War 1936–1939. Washington 1990;
Larrazábal, J. S.: Air War over Spain. Londýn 1974;
Malraux, A.: Naděje. Praha 1938

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 6/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více