Mirage IIICJ vs. MiG-21F-13 (2.)

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔11.02.2015 📕5.352

Když se dnes zeptáte na palubní kanon ve výzbroji stíhaček, asi vám nikdo neřekne, že jde o zbytečnost. Ale v době, kdy došlo k souboji, se začínaly objevovat řízené střely, které byly zdánlivě všemocné. Nicméně, odvahu škrtnout kanon z výzbroje zatím nikdo nenašel.

Kanon je po ruce vždy

Základní výzbroj obou letounů tvořily palubní kanony. Kanon NR-30 MiGu-21F byla zbraň s jednoduchým závěrem využívající k pohonu automatiky krátký zákluz hlavně. Hmotnost celého, 2,1 m dlouhého kanonu byla 66,5 kg. Pneumaticky nabíjená zbraň měla kadenci přibližně 900 ran/min., podle podmínek střelby, a byla vestavěná na pravé straně trupu.

V zásobníku obepínajícím trup MiGu-21F-13 mezi vnějším potahem a palivovou nádrží bylo 30 nábojů 30x155. Každý z nich obsahoval 430 g vážící střelu, které 95 g prachu dokázalo udělit úsťovou rychlost 780 m/s. Po přepočtu měl pilot k dispozici nepřetržitou dvousekundovou dávku a na cíl dopadlo během jedné sekundy 6,45 kg munice.

Mirage IIICJ byl vyzbrojen dvěma kanony DEFA 552, umístěnými na společné spouštěcí lafetě. Jednalo se o revolverový kanon s pětikomorovým bubnem, systému Clark. Kanon dlouhý 1,95 m měl hmotnost 80 kg a k pohonu používal odběr plynů z hlavně. K nabíjení zbraně sloužily pyropatrony. Díky své konstrukci dosahovala kadence kanonu 1250 ran/min.


Přístrojová deska Mirage III

Dva zásobníky, umístěné na lafetě společně s kanony, obsahovaly palebný průměr 125 nábojů na hlaveň, což představovalo šestisekundovou dávku. Kanon používal poněkud méně výkonnou munici 30x113, takže úsťová rychlost dosahovala 760 m/s nebo 820 m/s, podle toho, zda šlo o střely APHEI (Armour Piercing High-Explosive Incendiary) nebo HEI (High-Explosive Incendiary).

Projektily kanonu DEFA byly proti NR-30 lehčí, jen 245–275 g podle typu střely, ale měly modernější konstrukci a hendikep vyrovnávala kadence. Sekundová dávka Mirage zasypala cíl 10,5 kg „železa“.

Nevýhodou francouzské zástavby byla blízkost ústí hlavní a sacích otvorů motoru. Horké spaliny po výstřelu nasáté motorem způsobovaly přetažení kompresoru, což mohlo vést až k odtržení plamene ve spalovací komoře. Automatika ovládání motoru byla postupně upravena tak, že při střelbě omezovala dodávku paliva, aby zůstal zachován poměr paliva a kyslíku ve spalovací směsi. Přesto se nedoporučovala střelba nepřetržitou dávkou.

Při této příležitosti je možná dobré se zastavit u velikosti palebného průměru. Mirage měla k dispozici třikrát delší dávku; Izraelci považovali i to za nedostatečné, a náčelník štábu Chel Ha’ Avir prověřoval u výrobce možnost zvýšení palebného průměru na 2x 250 nábojů –pro tak velké zásobníky ale nebylo v draku místo.

Rozborem výsledků prvních soubojů odhalili Izraelci jednu „slabinu“ kanonů. Kvůli svému původnímu určení používaly Mirage III střely HEI se zpožďovačem, aby byly škody napáchané na draku bombardérů co největší. Ale při střelbě na stíhačky se stávalo, že střela malým drakem prošla a explodovala až na druhé straně. Náprava byla rychlá a snadná. Munice dostala kontaktní zapalovače.

Oba kanony měly přibližně stejný účinný dostřel v rozsahu 100–700 m. Piloti na základě svých zkušeností nezahajovali palbu pod 200 m, protože ohrožení vlastního letounu nárazem trosek protivníka bylo velmi vysoké, střelba nad 500 m už vyžadovala zkušenosti a nad 700 m byla plýtváním střelivem. Tento způsob se používal jen jako výstražná palba nebo k upoutání pozornosti.

Zázrak-nezázrak

Hlavní výzbrojí obou letounů měla být novinka zavedená americkým letectvem – samonaváděcí řízené střely. Proti svým předchůdkyním a vrstevnicím, naváděným po paprsku nebo poloaktivně, stačilo zaměřit cíl a stisknout spoušť. Víc se pilot o raketu nemusel starat. Ona si našla cíl sama – teoreticky.

Praxe byla poněkud odlišná. Samonaváděcí hlavice cíl buď nedokázala zaměřit, nebo ho ztratila na málo kontrastním pozadí, příp. raketu letoun vymanévroval. V nejhorším případě měla poruchu, což také nebylo nic neobvyklého. Na obranu raket je třeba říct, že značná část „selhání“ šla na vrub nedodržení limitů při odpalu, což byl důsledek nedostatečného výcviku a technického povědomí pilotů o nové výzbroji.


Přístrojová deska MiGu-21F-13

Celé to vycházelo z toho, že řízené střely byly navržené pro sestřelování bombardérů s jadernými bombami na palubě. Takový cíl měl být napaden zezadu a ze spodní polosféry, aby se nacházel proti kontrastnímu pozadí. Těžké bombardéry letěly většinou rovně a poloměry těch nejostřejších zatáček se počítaly na kilometry.

V soubojích stíhaček bylo všechno jinak. Cíle byly malé, létaly nízko, prudce manévrovaly a horký vzduch nad písečnými dunami neposkytoval dostatečný tepelný kontrast, aby se čidlo rakety „chytilo“. Výsledek byl nasnadě a není divu, že až do 70. let padla většina letadel v této oblasti za oběť kanonům.

MiG-21F-13 měl k dispozici dvojici řízených střel R-3S (NATO kód AA-2 Atoll), což nebylo nic jiného než více, či spíše méně zdařile okopírovaná americká střela AIM-9B Sidewinder. Sověti se dostali k rozhodujícím částem AIM-9B v roce 1958 prostřednictvím svých čínských, tehdy zrovna přátel.

Sovětská R-3S vznikla prostým okopírováním a úpravou na možnosti sovětského průmyslu. To se týkalo např. standardních materiálů (plech, spojovací materiál), kde byly použity nejbližší vyšší metrické standardy imperiálních měr. R-3S měla tedy všechny nectnosti AIM-9B, nad kterými se rozplývá řada publikací zabývajících se válkou ve Vietnamu… A některé ještě přidala.

Možnosti řízené střely odpovídaly datu vzniku jejího vzoru, tedy AIM-9B. Samonaváděcí hlavice 451-K, s čidlem na bázi PbS (sulfid olovnatý), nebyla chlazená a měla slabou rozlišovací schopnost. Čidlo dokázalo zachytit rozpálenou trysku zhruba v rozmezí kužele s vrcholovým úhlem 50° za nepřátelským letounem.

Velkým taktickým omezením bylo přetížení nosiče při odpalu, které nesmělo překročit 2 G a ve výškách nad 12 000 m jen 1,6 G. Což prakticky znamenalo přímý let. Lepší to bylo s rozsahem rychlostí nosiče při odpalu, která mohla být v rozmezí 900–2200 km/h.

Dosah R-3S závisel na převýšení, vzájemných rakurzech a hlavně rychlostech nosiče a cíle. V malých výškách se pohyboval mezi 0,7–2 km, ve velkých mohl dosáhnout 1,2–7 km. Cíl ničila hlavice s celkovou hmotností 11,3 kg, obsahující 4,5 kg trhaviny a předfragmentovaný plášť, vytvářející 1100 střepin s účinným dosahem kolem 10 m.

Odpálení hlavice zajišťoval optický přibližovací zapalovač 454-K, zálohovaný kontaktním piezoelektrickým zapalovačem I-107. Motor PRD-80 s tahem 20 kN a dobou chodu 1,7–3,2 sekundy dokázal střele udělit rychlost 1,7 M.

Spolehlivost střel R-3S nebyla nijak vysoká ani při kvalifikované obsluze. Dá se předpokládat, že v arabských zemích nebyla technická obsluha lepší než v zemi vzniku. Přesto R-3S zaznamenaly úspěchy.

Vlastní i cizí

Izraelské Mirage IIICJ nesly střely Shafrir I domácí konstrukce. O Shafrirech je toho známo, navzdory jejich věku, poměrně málo. Na vývoji této střely se podílel minimálně jeden technik USN, který pracoval na AIM-9 jako zbrojíř. Shafrir se, stejně jako většina PLŘS ve zbytku světa, nechal inspirovat původní AIM-9, ale nešlo o kopii jako v případě R-3S.

Hlavním důvodem pro vlastní vývoj byla cena: Sidewindery stály 3–4krát více než domácí Shafriry, což by se při izraelské spotřebě docela prodražilo. Druhým neméně závažným aspektem byla snaha o nezávislost na dodávkách ze zemí, jejichž politici dělají rozhodnutí – spíše než na základě zdravého rozumu – pod tlakem médií a jimi zmanipulovaných davů.


Lafeta s kanony DEFA 552 z Mirage III

Izraelští konstruktéři použili na tělo 152mm trubku, zatímco na „Sidech“ byly 127mm. Proti svému vzoru však byly o 34 cm kratší, což dávalo tělu větší tuhost a odolnost proti přetížení od vlastního manévru. Povolené přetížení nosiče při odpalu se neuvádí, ale údajně byl odpal možný až do úhlu náběhu 30°.

Celá střela byla také o bezmála 20 kg těžší než duo AIM-9/R-3S, z čehož většina připadla na hmotnost paliva a bojové hlavice. Všechny komponenty byly údajně domácí produkce, až na napájecí baterii. Minimální vzdálenost pro odpal byla 500 m, maximální dolet se udává na 5 km, ale jako v případě R-3S hodně záleželo na podmínkách při odpalu.

Shafrir I nebyl nikdy oficiálně zaveden do výzbroje Chel Ha’ Avir a asi 60 vyrobených kusů bylo nasazeno jen pokusně. Stejně jako v případě amerických a dalších pilotů, nebudily řízené střely ani u izraelských stíhačů žádnou důvěru a byly terčem posměšků dřív, než byly poprvé odpáleny. Výsledky nasazení v šestidenní válce byly zklamáním. Z mnoha odpálených Shafrirů nezasáhl ani jeden, což je na pováženou.

Dá se usuzovat, že příčiny byly stejné jako v jiných letectvech: slabé technické znalosti a odpaly mimo obálku. Pro tuto skutečnost svědčí i úprava zvukové signalizace odpalu na střele Shafrir II. Zatímco AIM-9 i R-3S měnily intenzitu bzučení ve sluchátkách podle toho, „jak dobře vidělo“ čidlo cíl, což mohlo vést k nesprávnému vyhodnocení a unáhlenému odpalu, Shafrir II nedával na výběr: buď bzučel, nebo ne. Nic mezi tím. A pravděpodobnost zásahů se vyhoupla skokově na téměř 50 %.

Dlouhá ruka Mirage

Zbraní s největším dosahem a největším ničivým účinkem v izraelském arzenálu byla bezmála 200 kg vážící řízená střela Matra R.530, kterou bylo možné zavěsit na centrální závěsník pod trupem. Střela byla poháněná motorem Hotchiss-Brandt/SNPE se dvěma stupni tahu.

Ve startovním režimu dosahoval motor po dobu 2,7 sekundy tahu 82,7 kN. Dalších 6,5 sekundy běžel motor v cestovním režimu. To stačilo na dosažení rychlosti 2,7 M. Střela byla konstruovaná jako modulární s výměnnou naváděcí hlavicí.

K dispozici byla pasivní infračervená hlavice AD-3501 firmy Société Anonyme de Télécomunications nebo poloaktivní radiolokační AD-26 od firmy EMD s hmotností 18 kg. Obě se odpalovaly v boresight módu, tzn. že cíl bylo nutné zaměřit celým letounem.


Kanon NR-30 z výzbroje MiGu-21F

Obě byly všerakurzové, tedy umožňovaly napadení cíle i na vstřícném kurzu. Ale platilo to jen pro cíle letící výš než 10 000 m nad zemí nebo 3000 m nad mořem. Tam nehrozily vlivy země nebo oblačnosti a vzhledem k okolní teplotě byla pro IR hlavici dostatečně kontrastním cílem i „teplá“ náběžná hrana křídla.

Poloaktivní hlavice AD-26 byla schopná spolupracovat s radiolokátory ozařujícími cíl ve frekvenčním pásmu X. Maximální dosah střely byl až 20 km. V počáteční fázi byla naváděna povelově po paprsku, až do okamžiku, kdy hlavice zachytila signál odražený od cíle, což bylo na vzdálenost až 10 km.

K ničení cíle sloužila bojová hlavice s 27 kg trhaviny. Existovala dvě provedení. V novějším byla trhavina ovinutá silným předfragmentovaným drátem, který vytvářel oblak střepin definovaného tvaru. Starší verze využívala k tvorbě střepin jen plášť hlavice. Zapalovač byl bezkontaktní rádiový se čtyřmi plochými anténami na těle rakety. Záložní zapalovač byl kontaktní.

Izraelci počítali jen s nákupem RL verze, a to v nevelkém počtu. Velitel Chel Ha’ Avir Ezer Weizman dokonce navrhoval R.530 vůbec nekupovat a místo toho pořídit další letouny. Nakonec bylo zakoupeno jen 15 kusů R.530, které v Izraeli dostaly označení Yahalom, k nim tři cvičné registry a devět vypouštěcích zařízení. Zařízení převzaly 101. a 117. tajeset, zařazené do systému PVOS, pro své hotovostní letouny. V roce 1964 dosáhly s R.530 plné operační způsobilosti.

Možnosti až vzácně podobné

O efektivitě nasazení palubních zbraní nerozhodují jen jejich samotné výkony. Podstatnou měrou se na tom podílí celý zbraňový systém letadla. V tomto směru se v obou případech nesešel původní záměr konstruktérů s výsledným způsobem nasazení, což bylo vidět na výsledcích.

Cílem obou letounů měly být vysoko letící bombardéry. Mirage IIIC byl vybaven sofistikovaným poloautomatickým systém navedení, který byl „krmen“ údaji z radiolokátoru Cyrano. Systém „povoloval“ střelbu kanonem jen v případě, že cíl byl v oblasti palebné obálky.

Problém byl v tom, že Cyrano byl, stejně jako většina tehdejších radarů, v malých výškách zahlcen falešnými odrazy od země a nebyl schopen poskytnout ani tak primitivní údaj, jakým je vzdálenost cíle. Izraelští konstruktéři navrhli jednoduchou úpravu, jež umožňovala nastavit prvky pro střelbu ručně.

Na řídicí páce se nacházela dvě tlačítka, kterými se dala nastavit dálka střelby. Stisknutím prvního na 250 m, druhého na 400 m a obou současně na 600 m. Jinými slovy, pilot nastavil velikost cíle a zvolenou vzdálenost, na niž chtěl střílet. Podle toho se měnil průměr kruhu, tvořeného svítícími kosočtverci. Když cíl vyplnil „kruh“, byla vzdálenost „akorát“ – a stačilo stisknout spoušť. Jednoduché, ale funkční.


Motor Tumanskij R11F-300 pohánějící MiG-21F

Ve velkých výškách, kde radiolokátor odrazy netrpěl, měl Mirage III díky palubnímu radiolokátoru a střelám R.530 omezenou možnost nasazení i za zhoršených povětrnostních podmínek. Ale byla využívána jen sporadicky.

V Sovětském svazu měly MiGy-21F-13 plnit úkoly denní stíhačky, s omezenou možností operovat v noci. Za zhoršených povětrnostních podmínek měly být zastoupeny těžkými stíhačkami Suchoj Su-9 a Su-11.

V noci se kamera fotokulometu MiGu-21F-13 nahrazovala „nočním“ zaměřovačem SIV-52. Šlo o monokulární infradalekohled s 10násobným zvětšením a zorným úhlem 23°, který byl schopný zachytit cíl o velikosti bombardéru, letící ve výšce 7000–8000 m na vzdálenost 3–4 km. V SSSR a zemích VS se však používal zřídka, v arabských zřejmě vůbec.

MiG-21F-13 byl vybaven jen radiolokačním dálkoměrem SRD-5MK, který ovšem v malých výškách trpěl stejnými problémy jako Cyrano. Ale zaměřovač ASP-5 umožňoval nouzově řešit měření dálky ručně. Pilot nastavil na hlavě zaměřovače velikost cíle a otáčením rukověti na páce ovládání motoru cíl „zarámoval“ v záměrném obrazci. Zaměřovač potom z podobnosti trojúhelníků „přepočítal“ zdánlivou velikost cíle na jeho vzdálenost a provedl opravu prvků pro střelbu.

V praxi to tedy znamenalo, že bez ohledu na technickou úroveň palubní avioniky byly možnosti obou letounů při zaměřování protivníka prakticky stejné – stejně primitivní.


Motor Atar 09B pohánějící Mirage IIIC

Z hlediska letových výkonů se dalo říct prakticky totéž. Mirage IIICJ měly díky větší ploše křídla menší plošné zatížení a menší poloměr ustálené zatáčky. MiGy-21F-13 naopak díky menší hmotnosti disponovaly větší stoupavostí. Mirage III měly díky objemnějším přídavným palivovým nádržím větší dolet i vytrvalost, což izraelským pilotům poskytovalo taktickou výhodu.

V boji však „běžel čas“ pilotům na obou stranách stejně rychle. Po odhození přídavných nádrží byli odkázaní na palivo ve vnitřních nádržích, jejichž objem byl prakticky shodný: 2550 l u Mirage a 2480 l u MiGu.

Parametry letounů i výzbroje byly tedy víceméně shodné. Výsledek souboje tak závisel na úrovni výcviku, taktice a také na pověstné „špetce štěstí“, kterou každý bojovník potřebuje.

 

Mirage III CJ

MiG-21F-13

První vzlet

16. 11. 1956

16. 5. 1958

Délka letounu

14,78 m

15,76 m

Rozpětí křídel

8,22 m

7,15 m

Výška letounu

4,25 m

4,10 m

Plocha křídel

35,02 m2

23,00 m2

Vzletová hmotnost – maximální

11 800 kg

8625 kg

Vzletová hmotnost – normální

9720 kg

7870 kg

Hmotnost prázdného letounu

5915 kg

4980 kg

Počet a typ motorů

1x Atar 09B-3

1x Tumanskij R-11F-300

Tah motoru /s forsáží

42 kN / 54,9 kN

38,25 kN / 56,30 kN

Max. rychlost ve výšce 13 000 m (v čisté konfiguraci)

2,15 M

2,05 M

Max. rychlost u země (v čisté konfiguraci)

1,14 M

1,05 M

Max. dostup

17 000 m

19 000 m

Doba stoupání do výšky 10 000 m

3 min. 20 s

3 min. 12 s

Max. dolet

2400 km

1580 km

Max. dolet v čisté konfiguraci

1200 km

1300 km

Délka vzletu

900 m

800 m

Radiolokátor / RL dálkoměr

Thomson CSF Cyrano I

SRD-5MK

Hlavňová výzbroj

2x 30 mm DEFA 552

2x125 nábojů

1x 30 mm NR-30

30 nábojů

Řízené střely

2x Shafrir I

1x Yahalom

2x R-3S

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 5/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔11.02.2015 📕5.352

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře