Crotale 01 - Rozšíření chřestýši

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔11.02.2015 📕3.903

Některé zdánlivě okrajové projekty mohou přerůst v nečekaný mezinárodní úspěch. Jedním z takových byl vývoj protiletadlového systému Cactus, který si u francouzské firmy Thomson objednala jihoafrická vláda. Přestože šlo o zahraniční zakázku, systém se postupně dostal pod označením Crotale i do výzbroje francouzských ozbrojených sil.

Jihoafrická republika (JAR) patřila, před nástupem černošského prezidenta Mandely a vlády Afrického národního kongresu, dlouhodobě mezi nejvýznamnější vojenskou sílu v oblasti. Měla rozvinutý vlastní zbrojní průmysl, o čemž svědčí např. vývoj vlastního výkonného bojového vozidla Rooikat nebo tanku Olifant. JAR patřila i mezi významné importéry, a místní zbrojní trh rozhodně nebyl zanedbatelný. Import se týkal hlavně systémů, na jejichž vývoj místní firmy nestačily – jedním z nich byly protiletadlové systémy.

Zahraniční objednávka

Od vzniku JAR se historií táhne série pohraničních konfliktů se sousedními zeměmi, za jejichž území vedla partyzánskou válku Lidová organizace Jihozápadní Afriky (SWAPO – South-West African People’s Organization), vedená Samem Nujomou a Hermanem Toivem Ja Toivem. Její militantní křídlo, zvané Lidová osvobozenecká vojska Namibie (PLAN – People’s Liberation Army of Namibia), provádělo nepřátelské útoky ze základen v Zambii, Namibii (do roku 1968 Jihozápadní Afriky) a Angole. Do bojů se na straně povstalců zapojovalo i letectvo zmíněných zemí a jihoafrické jednotky musely tuto situaci řešit.

Od 60. let se v oblasti začaly objevovat sovětské nadzvukové letouny, a na obranu proti nim již hlavňové prostředky nestačily. Proto v červenci 1964 podepsala vláda Jihoafrické republiky s francouzskou firmou Thomson-Houston (později Thomson-CSF, dnes Thales) kontrakt na vývoj a dodávku samohybného protiletadlového raketového systému, schopného ničit nízko letící cíle za každého počasí. Původně se sice JAR obrátila na Velkou Británii, ale království se zdráhalo obdobný systém své bývalé kolonii poskytnout. Francouzi uvolněné místo na trhu využili již z principu.


Palebná jednotka systému Crotale na podvozku P4R

Firma Thomson, dnešní terminologií „systémový integrátor“, byla odpovědná za celou dodávku. Jinak na jejích bedrech ležel především vývoj radaru a veškeré elektroniky, zatímco samotné řízené střely vyvíjela firma Matra (Mécanique Aviation Traction).

Přestože šlo původně o čistě zahraniční objednávku, projevilo o podobný systém zájem i francouzské Armée de l’Air (ALA). Nakonec bylo dohodnuto, že JAR zaplatí 85 % ceny za vývoj a Francie zbylých 15 %, což byl pro Francouze dobrý obchod. JAR objednala osm palebných čet, ALA v únoru 1971 potvrdilo objednávku jednoho vozidla s přehledovým radarem a dvou odpalovacích zařízení pro vlastní testy.

V roce 1967 proběhly první zkušební střelby. Dodávky pro JAR byly zahájeny v roce 1971. JAR zavedlo nový systém do výzbroje pod označením Cactus. Po předání sedmi palebných čet dostalo svá vozidla ALA a objednávka pro JAR byla dokončena předáním osmé čety v roce 1973. Po intenzivních testech objednalo ALA celkem 20 palebných čet pro obranu svých leteckých základen a základen strategických řízených střel S2 a S3 s doletem až 3500 km. Dodávky byly pro francouzské letectvo dokončeny v roce 1978 a systém nesl označení Crotale (Chřestýš).

Konstrukční limity

V době vzniku systému Cactus/Crotale byla většina elektroniky postavena na elektronkách, citlivých na vibrace a otřesy, proto byl podvozek vozidla P4R vybaven diesel-elektrickým přenosem výkonu a hydropneumatickým odpružením Messier. Vznětový motor v zadní části vozidla nepohání převodovku, ale alternátor připevněný přímo na výstupní hřídel. V jednotlivých kolech se nacházejí elektromotory s planetovými redukčními převodovkami. Elektromotory pohánějí také klimatizační jednotku, hydraulické motory otočných nástaveb, posilovač řízení i kompresory systému pružení. Ve střední části vozidla je místo pro dva operátory a veškerou elektroniku. Vpředu uprostřed sedí řidič. Přístup do korby zajišťují dveře na její pravé straně. Vyrovnání vozidla do horizontální polohy umožňují tři hydraulické opěry.


ACU vybavená radarem Mirador IV

Protože byla u systému požadována schopnost postřelovat cíle za každého počasí, musel být vybaven radarem pro vyhledávání cílů. Další požadavek znamenala přepravitelnost letadlem. Tehdejší úroveň miniaturizace neumožňovala vestavět radar i elektroniku nutnou pro odpal řízených střel do jednoho vozidla. Palebnou četu tak tvoří vozidlo pro vyhledávání cílů a řízení palby ACU (Acquisition and Coordination Unit) vybavené radarem a dvě vozidla vybavená čtveřicí odpalovacích zařízení. Palebnou četu mohla tvořit i tři odpalovací zařízení, ale tuto organizační strukturu nakonec používaly jen Bahrain a Libye. Rozdělení systému na dvě vozidla neumožňuje vést palbu za jízdy, protože vozidla je nutné propojit pomocí kabelů. Přechod z pochodové do palebné polohy nepřekračuje pět minut od zastavení.

ACU je vybaveno pulzně Dopplerovským 2D radarem Mirador IV, pracujícím v pásmu E (vlnová délka 10–15 cm). Anténa se otáčí konstantní rychlostí 60 ot./min. Radar je schopný detekovat nízko letící cíle, pohybující se v rozsahu rychlostí 35–440 m/s, do vzdálenosti 18,5 km. Přesnost zaměření cíle je 0,75° v azimutu a 440 m ve vzdálenosti. Během jedné otáčky je systém schopen zpracovat až 30 cílů a zobrazit 12 nejnebezpečnějších.

Vozidlo ACU bylo postupně vybaveno dotazovačem IFF (vlastní–cizí). Po zaměření cíle počítač automaticky prověří jeho totožnost a přidělí jej jedné z palebných jednotek. Potřebná data jsou přenášena po kabelu, což prakticky vylučuje možnost elektronického rušení. Palebné jednotky předávají na ACU údaje o počtu zbývajících řízených střel a stavu jejich připravenosti k odpalu.

Odpalovací zařízení

Palebná jednotka Cactus/Crotale je postavena na stejném podvozku, P4R. V otočné nástavbě je kromě čtyř odpalovacích zařízení ještě střelecký monopulzní radiolokátor THD 5000 a naváděcí zařízení Thomson Stresa. Radiolokátor s parabolickou anténou pracuje v pásmu J (vlnová délka 1,5–3 cm) a je schopen sledovat cíl do vzdálenosti 17 km. Pro přenos řídicího signálu slouží další anténa, vyzařující v pásmu I (vlnová délka 3–3,75 cm).


Palebná jednotka systému Shahine se šesti odpalovacími kontejnery

Radar palebné jednotky je schopen sledovat jeden cíl a pro zvýšení pravděpodobnosti jeho zničení na něj navádět až dvě řízené střely. Časová prodleva mezi odpalem obou střel je 2,5 s. Pravděpodobnost zničení manévrujícího cíle s efektivní odraznou plochou 1 m2, pohybujícího se v rozsahu rychlostí 50–250 m/s, je za optimálních podmínek 80 % jednou střelou. Při postřelování dvěma střelami vzrůstá na 96 %.

Samotná řízená střela, označená R440, má hmotnost 84 kg, celkovou délku 2,89 m a průměr těla 15 cm. Celková hmotnost včetně kontejneru činí 100 kg. Na vozidle se náhradní kontejnery nepřepravují. Přebíjení zajišťuje nákladní automobil vybavený lehkým jeřábem. Přebití trvá vycvičené obsluze dvě minuty. V nouzi je možné kontejnery přebít i ručně, za cenu prodloužení časového intervalu.

Řízená střela disponuje bojovou hlavicí s 13,9 kg trhaviny. Střepiny, pohybující se rychlostí 2300 m/s, mají ničivý účinek v okruhu 8 m. Iniciaci zajišťuje přibližovací infračervený zapalovač, zálohovaný kontaktním zapalovačem. Oba se odjišťují povelem z odpalovacího zařízení ve vzdálenosti 350 m od cíle.

Po roce 1985 došlo k modernizaci systému Crotale a řízená střela byla vybavena rádiovým přibližovacím Dopplerovským zapalovačem Thomson-CSF FPE, pracujícím v pásmu I/J. V roce 1987 byla zavedena nová tříštivá hlavice TDA s řízenou fragmentací. Střepiny vytvářejí prstenec, zvyšuje se tedy jejich hustota v prostoru, a díky vyšší hmotnosti jsou schopné na hranici účinného dosahu (8 m) probít ocelovou desku silnou 10 mm. Jsou dostatečně účinné i na zničení pláště nepřátelské střely s plochou dráhou letu.


ACU systému Shahine na podvozku tanku AMX-30

Střelu R440 pohání raketový motor SNPE Lens III s hmotností prachového zrna 25,5 kg. Střela dosahuje maximální rychlosti 750 m/s zhruba 2,8 s po opuštění odpalovacího kontejneru a je schopna manévrovat s přetížením až 27 G ještě ve vzdálenosti 5 km od odpalovacího zařízení. S rostoucí vzdáleností a klesající rychlostí klesá i záloha kinetické energie a možnost manévrování. Ve vzdálenosti 10 km již střela zvládá manévry s přetížením jen 8 G.

Řady zájemců rostou

O nový protiletadlový systém poměrně záhy projevili zájem i další odběratelé, kteří tradičně využívali francouzskou techniku. Ještě koncem 60. let zaslal objednávku Libanon, ale ta byla posléze zrušena. V roce 1975 objednala Saúdská Arábie upravenou verzi systému na pásovém podvozku tanku AMX-30. Systém byl zaveden do výzbroje jako Shahine. Arabský uživatel byl se systémem zjevně spokojen, protože v roce 1978 objednal 22 ACU a 44 palebných jednotek standardního provedení Crotale a v roce 1990 modernizovanou verzi Crotale NG, ke které se dostaneme později.

Zahraniční úspěchy vedly výrobce k vývoji nových verzí. Pro statickou obranu leteckých základen nabízí Thomson-CSF systém Crotale namontovaný v kontejnerech. ACU je přepravovaná na podvozku nákladního automobilu Renault TRM 9000 6x6 a palebná jednotka v samostatném polopřívěsu. Alternativně jsou obě jednotky nabízené v kontejnerech, které se v bojovém postavení skládají na zem, a k jejich přepravě může sloužit jakýkoli automobil, jenž má rameno pro manipulaci s kontejnery.


Kontejnerová verze Crotale, označovaná jako ATTS

Základní verze systému, označovaná jako Crotale 1000, se vyráběla od roku 1969. ALA dostalo svých 20 palebných čet již ve verzi Crotale 2000, která se vyráběla od roku 1973. Proti původnímu provedení dostala systém IFF. Pro sledování cílů v podmínkách silného rušení nebo při požadavku na pasivní činnost je možné využívat infračervenou kameru se zorným polem ± 5° a televizní systém s uzavřeným okruhem CCTV (Closed Circuit TV). Od roku 1978 se produkovala verze Crotale 3000, jež měla TV kanál s automatickým sledováním cíle.

Poměrně zásadní modernizací bylo zavedení verze Crotale 4000 s výsuvnými anténami rádiového datalinku LIVH (Liaison Inter Vehicule Hertzienne). Vozidla již nebylo nutné propojovat kabelem, takže došlo ke zkrácení přechodu z pochodové do bojové polohy a naopak. Kromě toho se výrazně zvětšila vzdálenost mezi jednotlivými ACU, až na 10 km, a mezi ACU a palebnými jednotkami na 3 km (z původních 800 m). Díky kódování datového přenosu je systém odolný vůči elektronickému rušení. Schopnost operovat v noci v pasivním režimu byla značně rozšířena zařazením barevné termokamery do televizního okruhu.


Detail nástavby palebné jednotky systému Crotale

Poslední verzi, odvozenou od základního provedení, představuje Crotale 5000, která se vyráběla od roku 1985. Identifikovat ji je možné podle nové antény radiolokátoru na ACU. V roce 1990 byl původní vysílač Stresa nahrazen vysílačem RTK, pracujícím v pásmu K (vlnová délka 0,75–1,5 cm). Vysílač je postaven důsledně na polovodičové technice a má dosah zvýšený z 8 na 10 km.

Arabská Shahine

Saúdská Arábie objednala devět baterií tvořených dvěma vozidly ACU a čtveřicí palebných jednotek (dvě čety). Pro arabského zákazníka byl systém značně upraven. Nástavby obou vozidel byly postaveny na podvozcích upravených tanků AMX-30 firmy GIAT. Spolu s raketovým systémem byly objednané i samohybné protiletadlové dvojkanony AMX-30 DCA.

ACU postavená na podvozku AMX-30 celkově váží 32 700 kg. Radar je vybaven novou jednotkou pro automatické zpracování údajů. Počítač udržuje v paměti až 40 cílů a sleduje 12 nejnebezpečnějších z nich. ACU je kromě radaru vybavena TV kamerou pro optickou identifikaci cílů.

Palebná jednotka má celkovou hmotnost 38 800 kg. Počet odpalovacích zařízení byl zvýšen na šest. Radar má digitální jednotku pro zpracování údajů a anténu s kruhovou polarizací. Vozidla systému Shahine není potřeba propojovat kabelem. Přenos dat a rozmístění vozidel baterie zajišťuje IVPDL (Inter Vehicle Positioning and Data Link) s dosahem 500–4000 m mezi ACU a palebnými jednotkami a až 7000 m mezi oběma ACU.


Jihoafrické Cactusy dostaly na příď hydraulické rameno pro jednodušší nabíjení dvojice kontejnerů

Přebíjení zajišťuje vozidlo MTLV (Missile Transport and Loading Vehicle). Kontejnery jsou nabité upravenými řízenými střelami R460 s hmotností 100 kg. Hnací motor má delší dobu hoření, což střele zaručuje mnohem větší zálohu kinetické energie. Ve vzdálenosti 6 km od palebné jednotky manévruje s přetížením 35 G, ve vzdálenosti 10 km zvládá manévry s přetížením 15 G. Iniciaci bojové hlavice zajišťuje přibližovací infračervený, u modernizovaných verzí rádiový zapalovač. Maximální dosah na cíl na vstřícném kurzu stoupl z 10 km na 11,8 km a maximální výška cíle z 5000 m na 6800 m.

Dodávky verze označené jako Shahine 1 probíhaly od ledna 1980 do roku 1982. V lednu 1984 podepsala vláda Saúdské Arábie s firmou Thomson-CSF kontrakt Al-Thakeb v hodnotě čtyř miliard dolarů na dodávku modernizované verze, označené Shahine 2. Verze Shahine 2 se vyráběla v samohybné i ve statické verzi ATTS (Air Transportable Towed System), vestavěné v kontejnerech. Dosah radiolokátoru stoupl na 19,5 km, kromě toho dostal systém datalink SHADL (Shahine Data Link), který umožňuje zpracovávat údaje z velitelského a řídicího stanoviště Litton TSQ-73, používaného na systému MIM-23 HAWK.

V roce 1990 podepsala Saúdská Arábie nový kontrakt Dattier v hodnotě 492 milionů dolarů. Obsahem byl upgrade systémů Shahine 1 na standard Shahine 2 v letech 1991–1993. Spolupráce pokračovala v roce 1994 kontraktem za 670 milionů dolarů na průběžné udržování systému v provozuschopném stavu.

První zářez na pažbě

Řady uživatelů systému Crotale se neustále rozrůstaly, systém nakoupily Bahrain (jedna ACU + tři palebné jednotky), Egypt (12 + 24), Lybie (9+27), Pákistán (11 + 23), poněkud nepřesné údaje jsou o dodávce systému do Jihokorejské republiky a Číny. Vzhledem k tomu, že někteří uživatelé pocházeli z poměrně horkých regionů, bylo jen otázkou času, kdy ve spárech Crotale skončí první nepřátelský letoun.

Během občanské války v Čadu používaly systém Crotale obě strany: Libyjci, podporující Goukouni Oueddeie, i Francouzi, podporující společně s USA Hissena Habrého. Libyjská armáda zahájila v únoru 1986 rozsáhlé tažení na čadské hlavní město N’Djamena. Součástí ofenzivy byly i nálety, včetně bombardérů Tu-22B.

Francouzi reagovali operací Epervier, v rámci které na místní letiště vyslali kontingent stíhaček Mirage F.1 a bitevních letounů SEPECAT Jaguar. Protivzdušnou obranu místního letiště pak zajišťovaly baterie systému Crotale, doplněné automatickými kanony ráže 20 a 40 mm čadské armády.


Mezi mnoho uživatelů systému Crotale patří Pákistán

O měsíc později byla obrana posílena jednou baterií 403. protiletadlového pluku, vyzbrojeného systémem MIM-23 HAWK s větším dosahem. Nicméně, úspěch si připsaly právě obsluhy HAWKů, které sestřelily 7. září 1987 libyjský bombardér Tu-22B. Crotale k vůni střelného prachu zatím jen přičichl.

Dalším bojovým nasazením libyjských Crotale byla činnost proti americkým letounům F-111, které zaútočily na cíle v Libyi v rámci operace El Dorado Canyon. Akce byla odvetou za teroristický útok libyjských agentů na berlínskou diskotéku La Belle. Při výbuchu trhaviny zahynul americký voják, turecká dívka a 300 osob utrpělo různě těžká zranění. Cíle v okolí Tripolisu bránily dvě baterie systému Crotale. Útočící americké letouny zničily jednu ACU zásahem protiradiolokační řízené střely.

První úspěch zaznamenaly až jihoafrické Cactusy během pohraniční války s Angolou. V únoru 1988 byl během operace Arno v oblasti Cuito Cuanavale – Chambinga, v jižní Angole, nasazen smíšený protiletadlový odřad, tvořený ukořistěnými taženými protiletadlovými dvojkanony ZU-23, přenosnými řízenými střelami Strela 2 a jednou četou (ACU a dvě palebné jednotky) protiletadlového systému Cactus.

Během operace došlo ke třem „soubojům“ s útočícími MiGy-21 a MiGy-23 angolského letectva. Při jednom z náletů byly odpáleny čtyři řízené střely R440. Tři explodovaly dostatečně blízko cíle, kterým byl angolský MiG-21. Letoun měl poškozený hydraulický systém, ale dokázal se vrátit na mateřskou základnu. 1. března 1988 však byl v oblasti Baixa Longa údajně sestřelen angolský MiG-23ML.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 5/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔11.02.2015 📕3.903

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře