Svobodní Francouzi v bitvě o Británii

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔10.02.2015 📕3.743

Na výzvu generála de Gaulla z 18. června 1940 zareagovalo jen pár francouzských pilotů, přičemž většina z nich neměla bojové zkušenosti z právě skončené bitvy o Francii. Při zpětném pohledu byli jen hrstkou participující na obraně Velké Británie proti nacistickým vetřelcům. Bylo jich velmi málo a přijeli příliš pozdě. Odešli bojovat, zatímco většina jejich krajanů se mylně domnívala, že „Němci byli vždy korektní národ“. Po britském útoku na přístav Oran, kdy 3. července 1940 pod palbou britských lodních děl zahynulo 1297 francouzských námořníků a francouzské bitevní loďstvo prakticky přestalo existovat, i tak nepatrný příliv uprchlíků přestal úplně. Britové Francouzům nedůvěřovali a k jejich bojovému nasazení docházelo jen pozvolna, a navíc omezeně.

Prvními Francouzi u bojových perutí RAF možná překvapivě nebyli stíhací piloti, ale letci v bombardérech. Už 15. července 1940 ke 149. Peruti, sídlící v Mildenhallu v hrabství Suffolk, dorazili tři Svobodní Francouzi: pilot por. Raymond Roques, radista-střelec čet. Marcel Morel a pozorovatel por. André Jakob. Peruť měla ve výzbroji stroje Wellington a Francouzi od noci z 21. na 22. července až do noci ze 13. na 14. srpna podnikli šest bojových letů.


François de Labouchere

Dva piloti hydroplánů, Raymond Bette a Raymond Besacier, 22. července přišli k 210. peruti Coastal Command, která byla vyzbrojena čtyřmotorovými stroji Sunderland. Peruť byla dislokována na základně Oban v Ecosse. Besacier absolvoval operační let už druhý den po příchodu, když jako druhý pilot letěl na ochranu lodního konvoje v severním Atlantiku. Let trval 12,5 hodiny.

Na přelomu července a srpna došlo k přesunu ze Saint-Athanu do Odihamu, kde se soustředili francouzsky hovořící stíhací piloti, tedy Francouzi a Belgičané. Týkalo se to 45 francouzských pilotů (včetně dvou es z bitvy o Francii, Alberta Littolfa a Julese Joireho), kteří byli zapsáni adm. Muselierem na seznam pilotů vstupujících do RAF. Z nich jen 40 mužů přeškolení absolvovalo a 23 válku nepřežilo.

K 6. OTU v Sutton-Bridge 2. srpna dorazili: čet. Noel Castelain, prap. James Denis, čet. Claudie Deport, prap. Louis Ferrant, čet. René Guédon, rtm. Georges Grasset, rtn. Robert Grasset, čet. Raymond Jabin, čet. Jules Joire, rtm. Albert Littolf, rtn. Adonis Moulénes, čet. Xaver de Scitivaux a prap. Roger Speich.

Do Hawardenu k 7. OTU přišli na přeškolení: por. Yves Ezanno, por. princ Ernst Rudiger von Starhemberg, ppor. Max André, ppor. Constant Boutin, ppor. François Court, ppor. André Feuillerat, ppor. Marcel Finance, ppor. Jean Ganuchaud, ppor. Marcelin Labas, ppor. Marcel Langer, ppor. Jean Mahé, ppor. Daniel Neumann, ppor. Marcel Sallerin, ppor. Robert Sandré a ppor. Jean Stourm. Tito muži byli následně posláni do severní Afriky.

Muži pro anglické bojiště se přeškolovali na letišti v Old Sarum nedaleko Salisbury: rtn. Maurice Choron, čet. Pierre Blaize, čet. Henri Bouquillard, čet. Yves Briére, čet. Émile Fayolle, čet. Charles Guérin, čet. François de La Bouchére, čet. Henry Lafont, čet. Edmond Lignin, čet. Xaver de Montbron, čet. René Mouchotte a čet. Georges Perrin. Na Hurricany si však museli pár týdnů počkat, protože nejdříve létali na cvičných dvouplošnících de Havilland Tiger Month. Za 11 dnů nalétal každý průměrně 40 hodin, což kontrastovalo s 35 hodinami, které obvykle nalétali ještě ve Francii. Z této skupiny byl později vyjmut Edmond Lignin, jenž měl v budoucnu létat na pozorovacím a průzkumném Lysanderu. Teprve v druhé polovině srpna byli Francouzi odesláni k přeškolení na bojové Hurricany. Do 5. OTU v Aston Downu dorazili četaři Blaize, Briére, Guérin, Fayolle a Labouchére. K nim se připojil i Jean Demozay.


Návštěva generálů v Manstonu u svých pilotů. Zleva: Demozay, Fayolle, Mouchotte, Perrin, Choron, gen. de Gaulle, gen. Valin, neznámý, Laurent a Maridor

V 6. OTU v Sutton-Bridge si osvojovali novou techniku rtn. Choron, četaři Bouquillard, Lafont, Montbron, Mouchotte a Perrin. Na Hurricanu letěl Lafont 25. srpna a Labouchére o den později. Oba si pochvalovali, jak je pilotáž lehká.

K 64. peruti byli 14. září 1940 přiděleni Maurice Choron a Xavier de Cherade de Montbron. Jednotce vyzbrojené stroji Spitfire v té době velel mjr. A. R. D. Mac Donnel, DFC, a nacházela se na letišti Leconfield v hrabství Yorkshire. Jednotka si potřebovala zahojit rány, jelikož v bitvě o Británii již přišli o 10 strojů a devět pilotů.

K 85. peruti dorazili 13. září Émile François Fayolle a François de Labouchére. Peruť, sídlící na letišti Church Fenton, během předchozího měsíce přišla o 14 Hurricanů a 10 pilotů. Kromě dvou Francouzů zde sloužila i trojice Poláků. Čet. Yves Briére a čet. Charles Guérin přišli o den později k 232. peruti na letiště Sumburgh na Shetlandách, odkud se podnikaly lety na ochranu lodních konvojů, poté následovalo přeložení na letiště Casteletown. Francouzi zde v září nevykonali jediný bojový let.

S úkolem chránit irské město Belfast sloužila čtveřice Henry Lafont, Henri Bouquillard, René Mouchotte a Georges Perrin krátce u 245. perutě na letišti Aldegrove. Než se tam stačili „ohřát“, již všichni 19. září putovali k 615. peruti sídlící na letišti Prestwick. Peruť za předešlých šest týdnů přišla o pět mrtvých, šest zraněných a dva nezvěstné piloty. Bouquillard a Mouchotte byli přiděleni k letce A a Perrin s Lafontem k letce B.

Vstup do boje

Prvním francouzským účastníkem bitvy o Británii se stal rtn. Choron, když 16. září 1940 v 10.50 odstartoval spolu se dvěma dalšími Spitfiry 64. perutě na hlídku v prostoru Leconfield. Po 40 minutách zase trojice spořádaně přistála; na nepřítele ve vzduchu nenarazili. V půl dvanácté odstartoval i Choronův kolega čet. de Montbron ve stroji N3122, aby identifikovali neznámý letoun. I jeho roj se po chvíli vrátil s prázdnou.

Čet. de Montbron byl 30. září přeřazen k 92. peruti v Biggin Hillu. Čet. Bouquillard a čet. Perrin ve stejný den odešli od 615. k 249. peruti dislokované na letišti North-Weald. Ve stejné době dorazily z letecké školy dvě nové posily. Čet. Didier Beguin a por. Philippe de Scitivaux de Greische. Oba měli zkušenosti z bitvy o Francii, kdy létali na strojích Potez 63. Beguin jako průzkumný pilot a de Scitivaux jako pilot stíhací. 9. října 1940 dorazil ke 111. peruti nově přeškolený Svobodný Francouz Pierre Blaize.


Charles Guérin na palubě lodě President Honduce, která ho dopravila z Gibraltaru do Velké Británie

V 8.50 12. října odstartovalo šest Hurricanů 249. perutě ke hlídce nad Londýnem. Ve výšce 7600 m byli napadeni formací Bf 109 a Hurricane Mk.I, V6854, pilotovaný čet. Perrinem, inkasoval zásahy. Jedna kulometná střela se zastavila až o přezku padáku na těle pilota, granát ráže 20 mm prosvištěl jen několik centimetrů pod Perrinem, explodoval v dolní části kabiny a střepina se zakousla do jeho levé nohy. Letoun byl zcela zdemolován, a tak Francouz neváhal a snažil se co nejdříve ho opustit. Padák se mu otevřel ve výšce 600 m a dopadl na zem nedaleko Eastchurche. Po krátkém pobytu v nemocnici se vrátil k peruti.

Při hlídkování 16. října 1940 v oblasti Londýna ve výšce 4500 m poblíž Hornchurche Henri Bouquillard vážně poškodil německý bombardér identifikovaný jako Dornier Do 215, což znamenalo vůbec první vítězství ve vzduchu pro Svobodné Francouze v řadách britského letectva. Na nepřátelský letoun útočil společně s britským pilotem npor. Loftsem a po přistání uvedl: Provedl jsem útok šikmo zezadu. Palba byla zahájena na vzdálenost 300 yd a během 10 sekund střelby jsem se přiblížil až na 100 yd. Zadní střelec bombardéru asi po třech sekundách střílel mým směrem, ale netrefil mne. Mám dojem, že jsem jeho palbu umlčel. Letoun Do 215 velmi strmě klesal a z jeho levého motoru vycházel hustý černý dým. Ve výšce 4000 stop jsem na něj zaútočil z boku zprava. Dornier poté šikmo vlétl do mraků a zmizel.

Sluší se dodat, že Hurricane, V6878, pilotovaný Loftsem inkasoval několik zásahů od německého střelce. Kvůli náhlému úniku oleje musel proto nouzově přistát v terénu.

Již o devět dnů později však byl Henri Bouquillard sám sestřelen při šarvátce s několika Bf 109. Tehdy letěla 249. peruť společně se 46. perutí a při spatření asi 15 nepřátelských Bf 109 došlo ke krátkému střetu. Na britské straně byl sestřelen čet. J. M. B. Beard, jenž se zraněním vyskočil na padáku. Tuto zkušenost absolvoval již podruhé tento měsíc. Druhým zasaženým byl Henri Bouquillard. I přes vážná zranění levé ruky a nohy dokázal se svým Hurricanem nouzově přistát na letišti v Rochestru, ale následující měsíc strávil v nemocnici Royal Navy v Chathamu. Operační způsobilosti nabyl až 4. prosince 1940 a opět se vrátil k 615. peruti, která momentálně sídlila na letišti Kenley jižně od Londýna. Za své odvážné činy byl 29. ledna 1941 vyznamenán gen. Charlesem de Gaullem spolu s dalšími čtyřmi Francouzi a neminulo ho ani povýšení.

11 Hurricanů 615. perutě 29. října 1940 startovalo k zachycení nahlášených nepřátel. Henry Lafont letěl na stroji V7383 za formací jako tzv. Charlie. Měl za úkol hlídat spolubojovníky před nenadálým útokem ze zadního prostoru. Bohužel, po několika minutách jeho Hurricanu unikl glykol a motor se začal nebezpečně rychle zahřívat. Lafont si vyhlédl prostor bez stromů a urychleně nouzově přistál. Dosedl v pořádku.

Dozvuky bitvy

V 7.15 1. listopadu odstartovalo z letiště Coltishall sedm Spitfirů k hlídce. Rtn. Choron letěl na stroji P9556. Většina pilotů se z hlídky postupně vracela a přistávali mezi 8.05 a 8.40. Choron ještě s jedním britským pilotem zachytili nad mořem dvojici německých hydroplánů He 115 a zaútočili. Choron nepřítele zasáhl, ale po přistání ho nárokoval jen jako pravděpodobně sestřeleného. Později byl nárok překvalifikován na jistý sestřel. Ve stejný den další Francouz Xavier de Montbron participoval na sestřelu jedné Bf 109, kterou udolal společně s dvojicí britských stíhačů od 92. perutě. 7. listopadu Fayolle a Labouchére od 85. perutě zkoušeli štěstí při nočním stíhání, ale bezvýsledně. Za úspěch lze považovat, že v pořádku přistáli. Kromě nich si z perutě na noční stíhání trouflo jen pět nejzkušenější pilotů.


Francouzi v 7. OTU v Hawardenu, srpen 1940

O den později při cvičném letu zahlédl Jean Demozay z 1. perutě poblíž Sutton-Bridge Ju 88. Nepřítel zahlédl Hurricane včas a pokusil se schovat v mracích. Demozay spěchal, aby mu cestu překřížil. Palbu zahájil na vzdálenost 150 m. Zasáhl pravý motor, z kterého šel černý dým a vrtule se po chvíli zastavila. Další osud bombardéru nemohl Francouz sledovat, protože nepřítel zmizel v mracích. Pravděpodobně se jednalo o Ju 88 od jednotky III./KG 1, který ve stejný den nouzově přistál na holandském pobřeží. Poškození od stíhače bylo takového rázu, že bombardér se vrátil do služby až po dvou měsících.

Stejný typ nepřátelského letounu pokořil o den později i Xavier de Montbron z 92. perutě. Tehdy zahlédl Žlutý roj, ve kterém letěl de Montbron jako číslo 3, bombardér Ju 88 ve výšce 4900 m, jak se proplétá mezi mraky. Vedoucí roje kpt. Fokus zahájil palbu jako první z levé strany, z pravé střílel de Montbron. Po prvním útoku začal z levého motoru unikat bílý pruh kouře. Po druhém ataku již vzplanuly oba motory a Ju 88 havarovala mezi vesnicemi Rye a Dungeness. Xavier de Montbron při průletu viděl zpod trosek vylézat čtyři členy osádky. Sestřelený stroj patřil I./KG 77. Montbron, Demozay a ostatní poté odjeli do Londýna a ve francouzské restauraci Le Coquille (česky – „domeček“, „ulita) svá vítězství bujaře oslavili.

V noci ze 13. na 14. listopadu por. de Labouchére z 85. perutě neúspěšně hledal v neproniknutelné tmě útočící Do 17, jež právě bombardovala jeho letiště. Poté byli společně s Fayollem přeloženi ke 145. peruti, protože 85. peruť byla transformována na noční stíhací peruť. Po příchodu k nové jednotce seznali, že tam již slouží pět Poláků, dva Belgičané a jeden Čechoslovák, takže si měli alespoň s kým promluvit francouzsky.


Maurice Choron se svými britskými a belgickými kolegy u 609. perutě, červenec 1941

V prosinci 1940 se velení RAF rozhodlo k prvním nesmělým pokusům o ofenzivní operace, jež dostaly název Offensive patrol over English Channel. Jedné z prvních misí tohoto typu se 12. prosince zúčastnil i Svobodný Francouz Maurice Choron z 64. perutě. V 15.10 odstartovalo 12 Spitfirů pod velením mjr. MacDonnella. Po několikaminutovém hlídkování u francouzského pobřeží se vrátili Spojenci na základnu, protože se nepřítel neukázal.

13 francouzských účastníků bitvy o Británii, kteří v časovém rozmezí od 10. července do 31. října 1940 vykonali alespoň jeden operační let, nečekala dlouhá a růžová budoucnost: devět z nich zahynulo a dva skončili v zajetí. Perrin a Lafont přežili, ale jen díky tomu, že jim bylo ze zdravotních důvodů bojové létání zakázáno. Perrinovi v roce 1941 a Lafontovi o dva roky později. Nahradili je však jiní.

Celkem v řadách FAFL bojovalo 121 stíhacích pilotů, z nichž však 60 % válku nepřežilo. I z tak relativně malého počtu se Svobodným Francouzům podařilo v průběhu války vybudovat pět stíhacích perutí a dosáhnout 353 potvrzených sestřelů. I když je nutno dodat, že většinu dosažených vítězství vybojovala stíhací jednotka Normandie-Němen, působící na východní frontě.

Ztráty Svobodných Francouzů, účastníků bitvy o Británii

Datum

Jméno

Poznámka

Peruť

11. 3. 1941

ppor. H. Bouquillard

padl v boji

615.

15. 4. 1941

ppor. P. Blaizé

nezvěstný

615.

3. 5. 1941

ppor. C. Guérin

nezvěstný

615.

13. 5. 1941

rtm. Y. Briére

nezvěstný

615.

3. 7. 1941

ppor. X. de Montbron

zajat

92.

10. 4. 1942

des. P. de Scitivaux

zajat

340.

10. 4. 1942

por. M. Choron

nezvěstný

340.

19. 8. 1942

mjr. E. Fayolle

padl v boji

174.

5. 9. 1942

kpt. F de Labouchére

nezvěstný

340.

27. 8. 1943

mjr. R. Mouchotte

padl v boji

341.

26. 11. 1944

mjr. D. Beguin

nezvěstný

341.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 4/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔10.02.2015 📕3.743

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře