Boj o Sokolovo - 4. část

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔09.02.2015 📕4.548

Budování praporu

Samotný vznik čs. jednotek v SSSR byl provázen od počátku problémy. Tím základním byla vůbec nechuť Sovětů k budování čs. jednotek na jejich území.  Postoj Sovětů k výstavbě čs. jednotky se změnil až po odražení německých sil před Moskvou a stabilizaci fronty.

1. polní prapor formálně vznikl 12. 2. 1942, ačkoliv technicky se na jeho výstavbě pracovalo již od prosince předchozího roku.  Prapor měl být součástí Československé motorizované brigády, a tomu měl odpovídat jak výcvik, tak výzbroj jednotky. Zatímco výstroj dodávala londýnská vláda a čs. vojáci tak obdrželi britské battledressy, výzbroj měli zabezpečit Sověti.

Prapor měl disponovat značnou mobilitou (vozidla měla být opět dodána z Velké Británie) a palebnou silou, kupříkladu všechny pěší roty měly být vyzbrojeny samonabíjecími puškami Tokarev SVT 40, nikoliv opakovačkami Mosin 1891/30, které zůstaly pouze příslušníkům týlového zabezpečení.

Následující tabulka ukazuje tabulkové počty jednotlivých hlavních druhů zbraní 1. polního  praporu:

Typ zbraně Počet
Puška Tokarev SVT 40 553 ks
Puška Mosin vzor 1891/30 192 ks
Samopal Špagin PPŠ-41 47 ks
Lehký kulomet Děgťarjov DP vzor 1928 40 ks
Těžký kulomet Maxim vzor 1910 12 ks
Protitanková puška Simonov PTRS vzor 1941 16 ks
Protitankový kanón Zaborovskij M-42 ráže 45 mm 2 ks
Minomet Šavyrin vzor 1940 ráže 50 mm 9 ks
Minomet Šavyrin vzor 1941 ráže 82 mm 9 ks

K tomuto počtu by bylo třeba připočítat také osobní zbraně důstojníků, rotmistrů a poddůstojníků, které tvořily pistole Tokarev TT-30 a revolvery Nagant vzor 1895 v počtu celkem 47 kusů.

Na druhou stranu je třeba dodat, že prapor obdržel tyto zbraně až 20. října, tedy 8 měsíců po svém vzniku (a těžké zbraně jako minomety a kanóny dokonce až 14. listopadu), což komplikovalo výcvik. Ten proto probíhal zejména v teoretické rovině a s dřevěnými maketami zbraní, které svépomocí vyrobili příslušníci praporu.

Důvody proč vojáci tyto zbraně tak dlouho nedostali, byly složité. Krátce předtím totiž byly v SSSR vybudovány polské divize, které však místo nástupu na sovětskou frontu odešly na Střední Východ. Sověti nechtěli, aby se celá situace opakovala. To samozřejmě nepřispívalo k utužení morálky, protože, jak dosvědčuje Karel Fanta (budoucí štábní důstojník 1. čs. armádního sboru v SSSR), „když Čechoslováci pochodovali přes město Buzuluk na cvičiště a místo pušek nesli na ramenou klacky a za sebou táhli na provázku dřevěné atrapy kulometů a děl, děti za nimi posměšně pokřikovaly.“

Podobnou vzpomínku přidává také tehdejší desátník Teodor Fiš (psáno též Theodor Fisch): „Cvičilo se však dále, pilně, tvrdě a s plnou vážností, hlavně když přihlížel velitel Svoboda. Myslím, že on tím trpěl nejvíce, ale nedal to na sobě znát, a když někdo projevil malomyslnost – což se stávalo často, neboť dřevěné náhražky zbraní k sebevědomí vojáků nepřispívaly – Svoboda vždycky energicky zakročil, zvlášť v době, kdy neustávaly řeči, že nám Rusové nadávají zbraně, protože nás nepovažují za spolehlivé.“


Čs. vojáci pochodují ulicemi Buzuluku v roce 1942
Zdroj:  http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b9/
%C4%8Cs._voj%C3%A1ci_v_Buzuluku_1942.gif

Navzdory všemu výcvik i budování jednotky pokračovalo. Prapor byl velmi různorodý z hlediska svého složení, jak věkově (nejmladšímu příslušníkovi praporu bylo 17, nejstaršímu 62 let), tak národnostně. Například k 1. 5. 1942 se v Buzuluku nacházelo 606 osob, z toho 286 Židů, 277 Čechů, 21 Slováků, 19 Rusínů a 3 Maďaři. Je však nutno podotknout, že Židů bylo podstatně více, při odvodu se totiž neudávala národnost, nýbrž mateřský jazyk a ne všichni Židé udali jako svůj mateřský jazyk jidiš. Navíc těm, kdož uvedli jako mateřský jazyk němčinu nebo maďarštinu, bylo důrazně doporučeno tento údaj pozměnit, takže docházelo k dalšímu zkreslení. Uvnitř praporu docházelo také k národnostním třenicím, zejména k projevům antisemitismu, a to i ze strany některých důstojníků. Právě tak docházelo ke třenicím politickým, protože někteří příslušníci praporu včetně důstojníků ostře vystupovali proti komunistům i sovětskému zřízení. To vyvrcholilo zatčením několika osob NKVD „pro protisovětskou činnost“ a jejich opětovným odvezením do lágrů (JUDr. Karel Goliath, JUDr. František Polák, Benediktin Kahan, Ferdinand Zelinka).

V létě 1942 potom začala kampaň za nasazení praporu na frontě. Svoboda ve svých pamětech tvrdí, že Londýn se snažil nasazení jednotky do boje všemožně zdržet. Proto 28. srpna 1942 napsal z „vlastní“ iniciativy dopis přímo Stalinovi, v němž ho žádal o urychlené odeslání na frontu. Ve skutečnosti šlo o další kolo střetnutí mezi Gottwaldem a Londýnem o kontrolu nad jednotkou. Londýn ve skutečnosti chtěl totéž, pouze mu šlo o to, aby byla jednotka plně vycvičená a vybavená.

Dokládá to i zpráva, kterou dne 6. 7. 1942 při své návštěvě v SSSR odeslal prezidentu republiky ministr národní obrany divizní generál S. Ingr. Gen. Ingr v ní uvedl, že při jednáních se Sověty žádal zejména: „Urychlit vyzbrojení 1. praporu s tím, že měsíc po obdržení výzbroje může prapor odejít do přífrontového pásma k dokončení technického a zejména taktického výcviku ve spolupráci s jinými zbraněmi a pak na frontu. Přání, aby se naše jednotka mohla brzo zúčastnit bojů na frontě, jsem přednesl jménem vlády a motivoval jsem důvody politickými a propagačními. Bylo přijato velmi příznivě, sděleno, že o tom bude informováno vládě, a slíbeno, že vyzbrojení praporu bude urychleno a že při zasazení jednotky bude uděláno vše, aby byl úspěch.“

Svobodovi byla jeho korespondence s nejvyšším představitelem SSSR vytknuta londýnskou vládou, Stalin se nicméně rozhodl žádosti vyhovět. V srpnu 1942 došlo k reorganizaci, při níž v rámci Československé vojenské jednotky v SSSR vznikl 1. a 2. polní prapor.

Dne 28. října 1942 složili příslušníci praporu vojenskou přísahu a 31. listopadu potom absolvovali závěrečné přezkoušení před komisí sovětských důstojníků. Předseda komise generál G. S. Žukov po ukončení cvičení k vycvičenosti praporu uvedl: „… učinil jsem si měřítko, jakou práci jste vykonali. Je kolosální. Viděl jsem vaše cvičení, kde nedostatky byly v menšině. Velkých chyb nebylo. Vojáci pracují dobře, velitelé ovládají látku. Co jsem viděl ve střelecké přípravě, překonalo moje očekávání, počínaje od družstva a speciálními zbraněmi konče…“

Přesto sami příslušníci praporu vnímali věc trochu jinak. Tehdejší čet. Elefant k tomu po válce uvedl: „Podle mého soudu náš polní prapor nebyl tehdy zralý ani schopný jít na frontu. Je pravda, že všichni jsme chtěli bojovat proti Němcům, ale to všechno bylo připravováno uměle a teatrálně.“

Tento názor podporuje také budoucí podporučík M. Kriegel: „Mnoho dobrovolníků nebylo tehdy fyzicky a zdravotně schopno, neboť přišli v zuboženém stavu ze sovětských lágrů. Dobrovolníci nechtěli jít tak brzo na frontu, považovali to za předčasné. Byla to Svobodova ctižádost a politika K. Gottwalda, kteří bez nás, naším jménem žádali, aby prapor mohl odjet na frontu.“

Za všechny můžeme v této souvislosti uvést alespoň příklad dvacetiletého Michala Vološina z Podkarpatské Rusi, jenž byl roku 1939 zatčen při překročení sovětské hranice a v červnu následujícího roku odsouzen na tři léta nucených prací. Propuštěn byl v prosinci 1942, 28. 1. 1943 se hlásil v Buzuluku, bez výcviku byl zařazen do sestavy 1. polního praporu a 8. 3. 1943 padl při obraně Sokolova…

Přípravy k frontovému nasazení navzdory všemu vrcholily. 27. ledna 1943 1. polní prapor převzal bojovou zástavu a začal se balit k odjezdu na frontu. Nakládání materiálu do vlakové soupravy bylo ukončeno 30. ledna v 09.00 hod. V 10.15 hod. potom prapor odpochodoval na nádraží, kde 26 důstojníků, 10 rotmistrů, 237 poddůstojníků, 7 poddůstojnic, 663 vojínů a 31 vojínek nastoupilo do transportu č. 22904. Čechoslováci vyrazili na bojiště.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔09.02.2015 📕4.548

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře