Když se výcvik stane hrou

Autor : Vladimír Marek 🕔01.02.2015 📕2.266

Instruktoři z řad Vojenské policie ČR se v Lógaru již delší dobu podílejí na výcviku příslušníků Afghánské národní policie.

Afghánský mladík ve stejnokroji modrošedé barvy naznačí výpad hlavní „kalašnikovu“, hned v zápětí se ale otočí o 180° a udeří protivníka pažbou. V tomto okamžiku ho jeden z českých vojenských policistů zastaví a metodicky mu ukazuje, jak dosáhnout toho, aby tato obranná technika měla ještě větší dynamiku.

Jsme přítomni na jednom z kurzů, které v pravidelných intervalech organizují na základně Shank čeští vojenští policisté z provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) v Lógaru. Šest desítek začínajících afghánských policistů pochází většinou z Kábulu a okolí. Při nástupu dostal každý z nich nové boty, stejnokroj, kompletní sportovní vybavení a na zimu teplé oblečení. Přidělili jim rovněž taktické součásti, jako jsou chrániče kolen a loktů, obušky, pouzdra na zbraně a další materiál. Cvičí se většinou celý den až do 17 hodin. Ráno, v poledne a večer je vyčleněn prostor pro modlení. Šestitýdenní kurz obsahuje 266 výcvikových hodin.

80 % negramotných

Oddělení Vojenské policie provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru má celkově 18 lidí: Dva příslušníci jsou začleněni do výjezdové skupiny, která se používá pro policejní ochranu a zabezpečení kontingentu. Zbytek tvoří velitel a 15 instruktorů. Ti mají různé specializace. Vedle pyrotechnika je zde instruktor na prohledávací operace, zvládání nepokojného davu, na techniku používání obušku apod. To umožňuje zajištění skutečně širokého spektra výcviku.

V prvních třech týdnech je zhruba 50 hodin vyčleněno afghánským zákonům. Legislativní teorii vyučuje místní prokurátor Abdul Kvajom. Větší část této přípravy je věnována výhradně praktickým záležitostem. Naši policisté vytvoří námět a na jeho základě drilují jednotlivé disciplíny. „Absolvováním tohoto kurzu by jeho účastníci měli být schopni zadržet pachatele, zkontrolovat vozidlo a dokumenty a prověřit některé další věci. Problém je ale v tom, že až 80 % z nich je negramotných,“ zdůrazňuje náčelník oddělení Vojenské policie PRT Lógar kpt. Miroslav Balog.

Po skončení praktického výcviku je večeře a hodina vyčleněná na modlení. Následují dvě hodiny zaměřené na výuku psaní a čtení. Policisté by měli být schopni vypsat jednodušší formulář, zdokumentovat pokutu apod. V každém kurzu se vždy objeví nějaká výrazná osobnost. Většinou dostane funkci vedoucího třídy. Další vybraní lidé mají odpovědnost za ostatní v době volna, příp. se podílejí na vedení výcviku. Jde o to, aby se co nejvíce zapojili, aby tento kurz přijali jako svůj vlastní.

„Zaměřujeme se i na zlepšení hygienických návyků. V tomto směru nemusíme ale na posluchače příliš tlačit. V Afghánistánu jsou sice v oblasti hygieny obecně velice špatné podmínky, o to více ale místní dbají na to, aby byli umytí a čistí,“ vysvětluje kpt. Miroslav Balog. „Přestože mnozí z posluchačů přijeli z poměrně odlehlých částí země, měli v zavazadlech nejen mýdla, ale i zubní pasty, kartáčky a žiletky. Tekoucí voda a další vymoženosti civilizace tady nejsou běžné. O to více si jich ale místní lidé váží. Na zdejší ubytovně bydlí 60 policejních elévů – v místnostech jsou doslova namačkáni –, přesto je tam neustále pořádek.“

Neudrží pozornost

Většina našich instruktorů má výhodu v tom, že v minulosti již vedli výcvik policistů v podobném prostředí v Iráku. Musí totiž pracovat s naprosto jinými lidskými zdroji, než na jaké jsme zvyklí v České republice. V gramotnosti přitom prý není zase až tak velký rozdíl mezi Afghánistánem a Irákem. „Zpočátku se mi zdálo, že policisté v Iráku měli ještě horší fyzickou kondici než ti zdejší. Pokud ale afghánské posluchače vystavíme dlouhodobější fyzické zátěži, začnou se třást a tvrdí, že dál již nemohou. Disponují určitou sílou, v některých případech i rychlostí, absolutně jim ale chybí vytrvalost. Podle mého názoru nejsou zvyklí doma moc pracovat; většinou se jim také nedostávají základní návyky zručnosti. Když k nám nastoupí, ze všeho nejvíce vyhledávají stín. Kleknou si – a víc se nehýbou. Pro Evropana je až zarážející, jak dlouho vydrží v této pozici. Podivujeme se nad tím, že je nebolí kolena,“ říká velitel. „Problém je také udržet si delší dobu jejich pozornost. V tomto směru se musíme chovat, jako bychom vyučovali děti. Volíme co nejatraktivnější formy. Snažíme se o něco podobného, jako je výcvik hrou. Nemají totiž rádi teorii, ale spíš praxi.“

Při výcviku s posluchači z muslimské země je rovněž potřeba dodržovat určité zásady. Všechno se musí dělat výhradně pravou rukou – levá by se neměla vůbec ukazovat. Naši instruktoři se posluchačů raději ani nedotýkají. Mohli by to totiž brát jako urážku. Také fyzické tresty, např. v podobě zvyšování kondice prostřednictvím kliků či dřepů, jsou zakázány. To se ale v žádném případě netýká afghánských instruktorů. Není výjimkou, že afghánský velitel zbije za sebemenší prohřešek svého podřízeného. Naši vojáci byli upozorněni, že v Afghánistánu je něco podobného běžné. Patří to k jejich kultuře. „V minulém kurzu se nám stalo, že jejich velitel zmlátil jednoho ze začínajících policistů tak, až omdlel. Museli jsme ho ještě v noci převézt do nemocnice: Dělali mu rentgen a sono. Kontrolovali, zda má v pořádku vnitřnosti, zda nekrvácí dovnitř,“ popisuje Miroslav Balog.

Policie není armáda

Afghánci jsou ale jinak velmi přátelští. Mají velkou radost, když je někdo pochválí, příp. když něco dostanou. Stačí jim dát třeba jen mýdlo. Je na nich vidět, že si všeho váží mnohem víc než lidé u nás. České instruktory respektují bez problému. Jsou zvyklí na autority a dodržování jisté subordinace.

Poněkud problematická je kvalita posluchačů nastupujících do kurzu. Afghánská národní policie nemá stále ještě ani po letech dostatek lidí. Výrazně pokulhává za armádou, jak co do kvantity, tak i kvality lidských zdrojů. Je to dáno i historicky: armáda má v Afghánistánu mnohem větší tradici. Zdejší lidé respektují kmenové vůdce a jejich právní zvyklosti. Jsou přesvědčeni, že nepotřebují žádného policistu.

„Je mi 22 let. Pocházím z Pandžíru. Doma mám ještě tři bratry a pět sester. Neměl jsem práci, navíc mne lákalo povolání policisty. Chtěl bych se tady naučit pořádně používat zbraň a další dovednosti nezbytné pro policejní činnost. Je to velice kvalitní kurz; hodně věcí jsem tady již zvládl. Po jeho skončení začnu pracovat jako policista – budu pomáhat lidem. Nejde mi přitom jenom o peníze; chtěl bych také udělat něco pro svoji zem,“ vysvětluje důvody, proč hodlá rozšířit řady afghánské policie, jeden z posluchačů Sameuláh Bachši a okamžitě se vrací mezi ostatní cvičící.

Určitým problémem kurzu je ale nedostatečná zpětná vazba na posluchače po jeho skončení. Instruktoři se většinou nedovědí, jak moc se uplatní v praxi. Jistým řešením by přitom bylo organizování kurzů i pro pokročilé policisty, o kterých česká strana uvažuje. To by ale již měla být více výběrová záležitost. Jednalo by se maximálně o 20 lidí. Tato forma by byla kratší, ale o to intenzivnější.

Nejkrásnější na výcvikovém programu je závěrečné vyřazení. Všichni posluchači dostanou od našich instruktorů fotografie. Ti nejlepší navíc obdrží čisticí soupravu na zbraně, baterku, dalekohled, příp. i další dárky. Obdarovaní z nich mají nepředstíranou radost.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 4/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔01.02.2015 📕2.266

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře