Stalinovy pozemní křižníky (1. díl)

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔01.02.2015 📕5.733

Idea pozemní bitevní lodě

Je třeba si uvědomit, za jakých podmínek vznikly tanky a kde. Prostředek, který měl přinést zásadní obrat v podmínkách statické zákopové války, byl Brity označován jako pozemní bitevní loď, teprve později dostal z krycích důvodů označení tank. A národ, který první použitelné tanky stvořil, na ně v řadě případů i nadále pohlížel jako na pozemní koráby.

Britští konstruktéři vytvořili pětivěžový tank Independent, který, jak název napovídal, měl operovat samostatně, nezávisle na ostatních druzích vojsk. Idea byla taková, že velitel tanku bude mít k dispozici výzbroj potřebnou pro splnění jakékoli palebné úlohy, se kterou by se mohl setkat. Ukrytý za dostatečně silným pancířem měl sledovat bojiště a podobně jako kapitán lodě řídit „plavbu“ na bojišti a dávat rozkazy k zahájení palby jednotlivým věžím.

Výzbroj měla zahrnovat věž s kanonem velké ráže, schopným vystřelovat tříštivo-trhavé granáty s dostatečným množstvím trhaviny pro ničení opevnění a se střepinovým účinkem pro ničení měkkých cílů, dále věže s kanony malé ráže s vysokou úsťovou rychlostí, jež měly průbojnou municí likvidovat nepřátelské tanky a obrněné cíle, a několik kulometných věží s dostatečnou zásobou munice, které budou schopné „utopit v krvi“ jakýkoli pokus pěchoty o koordinovaný útok.


Těžké tanky T-35 byly navzdory svému bojovnému vzhledu častou kořistí Wehrmachtu

Tank měl využít průlomů v obraně a dělat paseku v zázemí, kde mohl napadat zálohy a nechráněná týlová zařízení. Proto měl být vybaven dostačenou zásobou munice, paliva, ale také potravin a vody na několik dnů. V týlu nepřítele už se mohl tank pohybovat relativně bezpečně, protože dostatečně účinné ruční protitankové zbraně prakticky neexistovaly a polní děla neměla potřebnou pohyblivost.

Ač Britové sami tento koncept záhy opustili, především z finančních důvodů, v jiných zemích se setkal s nečekaně pozitivním ohlasem. V Sovětském svazu se tank Independent stal vzorem pro pětivěžový těžký (průlomový) tank T-35, který byl v roce 1933 zařazen do výzbroje. Přestože bylo vyrobeno jen 61 kusů, dostávalo se T-35 široké publicity a byla hojně prezentována na přehlídkách a rozsáhlých manévrech s účastí zahraničních vojenských pozorovatelů.

Manévry Rudé armády byly bohužel především dobře zorganizovaným divadlem, které mělo hlavně ohromit zahraniční vojenské delegace, což se více či méně dařilo. Jakékoli praktické závěry, na základě tohoto teatrálního představení, byly dost zavádějící. Tak se stalo, že na přelomu let 1937 a 1938 začalo ABTU (Avtomobilnoje Broně Tankovoje Upravlenije) pracovat na specifikaci pro vývoj nového, průlomového tanku.

Začarovaný kruh

Situace v Evropě se přiostřovala, takže bylo žádoucí, aby nedocházelo ke zbytečným zdržením. Proto byly jako řešitelé předběžně vybrány konstrukční kanceláře dvou výrobních závodů: Leningradského Kirovského závodu (LKZ) a závodu č. 185 S. M. Kirova. Protože zatím neměly k dispozici konkrétní zadání, až do srpna 1938 pracovaly jen na možných koncepčních řešeních.

Práce se rozběhly až po vydání nařízení obranného výboru rady ministrů č. 198 ze 7. srpna 1938, ve kterém byly technické specifikace a také termíny. Nebezpečně krátké, jak bylo SSSR zvykem. Tank SMK (Sergej Mironovič Kirov), jejž projektoval inženýr A. Jermolajev v Kirovských závodech, měl být hotov 1. května 1939 a konkurenční T-100, projektovaná inženýrem E. Palejem v závodě č. 185 S. M. Kirova, měla být hotova o měsíc později.


Vícevěžová koncepce měla veliteli tanku poskytnout možnost splnit jakoukoli palebnou úlohu

Nutno říci, že konstruktéři byli postaveni před poměrně složitý problém. Tanky měly být vyzbrojeny třemi kanony. Dvěma protitankovými ráže 45 mm a jedním ráže 76 mm, který měl dostatečně těžké granáty na ničení polních opevnění. Při předpokládané síle pancéřování byla omezujícím faktorem nejvyšší povolená hmotnost 55 t. Bylo třeba šetřit každým kilogramem.

Obě konstrukční kanceláře vycházely ze zkušeností z provozu T-35. Při posuzování koncepce padly okamžitě za oběť samostatné kulometné věže. Ale to bylo málo. Bylo nutné zmenšit celkové rozměry tanku. S třemi věžemi se toho moc vymyslet nedalo. Zvláště když byla šířka vozidla omezená železničním profilem.

Protože se dvě věže s kanonem ráže 45 mm nevešly do korby „mezi pásy“ vedle sebe, umístil je kolektiv A. Jermolajeva podobně jako na tanku T-35 – diagonálně. Hlavní věž osadil doprostřed mezi ně, na vyvýšenou barbetu. Přední věž byla posunuta vpravo a vlevo vedle ní bylo místo pro řidiče. Zadní věž byla posunutá vlevo a do volného místa se podařilo vměstnat motor, který přes redukční převod (kytaru) poháněl převodovku.

Řešení to nebylo ideální, protože obě menší věže měly omezený odměr; zadní byla ve většině případů k ničemu, protože v boji se cíle objevovaly zpravidla před tankem. Obsluha zadní věže by navíc v sousedství motoru zřejmě trpěla nadměrným teplem.


Boční pohled na těžký tank SMK

Palejův tým šel opačnou cestou. Na šířku korby se dvě menší věže nevešly, ale na šířku celého tanku ano. Věž se 76mm kanonem tedy umístili vpředu a na nástavbu za ní dvě menší věže vedle sebe. I toto řešení mělo své nevýhody: Kruhový odměr neměla ani jedna z věží. Hlavní věž mohla střílet prakticky jen v přední polosféře a velitel tanku, který v ní měl stanoviště, měl jen omezený rozhled. Ale na rozdíl od konkurence mohly dopředu střílet všechny tři věže.

Speciální komise se na plnorozměrné dřevěné makety a sady výkresů přijela podívat ve dnech 10. a 11. října 1938. Oceňovala, že tanky se vešly do hmotnostního limitu i s požadovanou výzbrojí a pancéřováním, ale na druhou stranu jim bylo jasné, že jen za cenu značných kompromisů. Traduje se, že když 10. prosince Stalinovi na zasedání v Kremlu předvedli modely tanků a objasnili problémy, po chvíli váhání beze slova sejmul jednu věž z SMK a potom i z T-100.

Z obou tanků se staly dvouvěžové. Kromě toho dostala konstrukční kancelář Kirovského závodu povolení postavit ještě exemplář s jedinou věží, který bude z SMK vycházet. Vozidlo vešlo později v obecnou známost pod označením KV (Kliment Vorošilov).

Závod o čas

Změnou základní koncepce konstruktéři nic nevyhráli, protože museli vozidla začít navrhovat prakticky od začátku. V lednu byly schváleny výrobní výkresy všech tří tanků. Jako první dokončil svůj tank SMK Kirovský závod (zatím bez motoru). Stihl to přesně na oslavy 1. máje. Výroba T-100 v závodě č. 185 se o dva měsíce opozdila, stejně jako výroba Kirovského KV.

Po dodávce motorů a odstranění drobných nedostatků, byly všechny tři tanky odeslány do Kubinky k testům na polygonu. 20. září 1939 byly hlavním číslem na ukázkách nové techniky pro vládní činitele. Ze známých jmen byli přítomni K. Vorošilov, A. Ždanov, A. Mikojan (bratr leteckého konstruktéra), V. Malyšev a další.


Zadní pohled na prototyp tanku SMK. Před nasazením na frontu byl zadní kulomet nahrazen zbraní ráže 12,7 mm

Do konce listopadu najezdily SMK 1700 km, T-100 přes 1000 km a KV asi 600 km. 30. listopadu 1939 Sovětský svaz napadl Finsko a vypukla tzv. zimní válka. Sověti se domnívali, že vítězství bude otázkou 14 dnů. Na 21. prosince (Stalinovy narozeniny) byla v Helsinkách naplánována vítězná přehlídka. Zimní válka byla pro Kreml vítanou příležitostí vyzkoušet nové tanky v boji. Jen nebylo možné otálet, aby válku vůbec stihly.

Před odesláním na frontu došlo k úpravám výzbroje. Na tanku SMK byl kulomet DT (Děgtarjev Tankovyj) v zadním převisu věže nahrazen kulometem DŠK (Děgtarjev Špagin Krupnokalibernyj) ráže 12,7 mm, u tanku T-100 došlo k náhradě kanonu L-10 výkonnější L-11 s delší hlavní (bylo potřeba vyměnit i masku kanonu) a na tanku KV byl sekundární kanon 20 K ráže 45 mm nahrazen kulometem DT.

Do boje tanky vyrazily obsazené zčásti továrními zkušebními osádkami (tedy civilisty), na což vydala Moskva speciální povolení, a část tvořili vojáci. Vzhledem ke krátkosti času se zdálo být jednodušší poskytnout civilistům zkrácený střelecký výcvik a naučit je pár základních povelů než přeškolit na zcela nový tank některou z operačních osádek.

Členové zkušebních osádek tank znali „zpaměti“ a v případě jakýchkoli technických obtíží s pojezdovou částí si dokázali poradit. Vojáci zase dostali šanci se s tankem seznámit a obsluha výzbroje se nijak nelišila od běžně zavedených kusů.

Velitelem tanku SMK byl npor. Petin, jeho zástupcem čet. Mogilčenko, střelec a radista byli řadoví vojáci. Osádku doplňovali civilisté: řidič Ignatjev, mechanik motoru Kunicyn a mechanik převodů Tětěrjev.

Velitelem tanku T-100 byl por. Astrachov, dalšími vojáky byli střelci Artamonov a Kozlov a radista Smirnov. Civilní část tvořil řidič Pljuchin, náhradní řidič Drožžin a mechanik motoru Kaplanov. Mechanici obou tanků plnili méně náročné funkce nabíječů.

Ze všech tří vozidel byla vytvořena rota (!) těžkých tanků pod velením kpt. Kolotuškina. Rota dorazila na frontu 10. prosince a byla zařazena do sestavy 90. tankového praporu 20. brigády těžkých tanků. Navzdory počátečnímu optimizmu nebyly výsledky bojového nasazení nijak oslnivé.

Těžký – až moc

Rota těžkých tanků se v rámci 90. praporu účastnila bojových operací v prostoru Summy. 19. prosince se 90. praporu podařilo prorazit finské pozice, ale došlo k poškození tanku SMK. Tento incident byl barvitě vylíčen E. Roščinem, včetně známé epizodky s odmontováním příklopu finskými průzkumníky.

Když odhlédneme od faktu, že celá kuriózní historka vypadá jak ze špatné detektivky, tak je zajímavé, že dotyčný E. Roščin se podle dobových dokumentů akce vůbec nezúčastnil, takže jeho „osobní svědectví“ poněkud ztrácí na věrohodnosti. Nicméně je hojně dokola opisováno mnoha autory.


Samohybné dělo T-100Y přežilo ve sbírkách v Kubince

Co se samotného příklopu týká, pravda je, že tank se zpočátku zkoušel s příklopem z obyčejné oceli, protože chyběl pancéřový plát. Ale V. Ignatjev, řidič SMK a pracovník Kirovského závodu, ve svých pamětech dokládá, že před odesláním tanku na frontu byl vyroben příklop z plnohodnotné pancéřové oceli. Další Roščinovo tvrzení, že se akce účastnily všechny tři tanky, lze také vyvrátit.

Tank KV dostal 18. prosince zásah a musel být odeslán k výměně kanonu. Podle hlášení a návrhu na vyznamenání osádek, odeslaného na štáb severozápadního frontu, vyrazily 19. prosince do akce SMK a T-100 v doprovodu tří středních tanků T-28. V prostoru Summy byl tank SMK vyřazen z boje.

Řidič T-100 Pljuchin svým tankem kryl poškozený SMK před těžkou dělostřeleckou a kulometnou palbou (T-100 dostal sedm zásahů z kanonů ráže 37 a 45 mm). Obě osádky mezitím připravovaly tanky na vlečení SMK, ale neúspěšně. Na namrzlém terénu neměla T-100 dostatečnou adhezi a s SMK nepohnul. Když pokusy selhaly, osádka SMK vyřadila hnací ústrojí a výzbroj tanku a spodním nouzovým průlezem opustila tank. Stejnou cestou nastoupila do T-100.

Při akci byl raněn zástupce velitele SMK čet. Mogilčenko, kterého se nepodařilo dostat ven průlezem ve dnu korby. Soudruzi Drožžin a Kozlov ho pod palbou evakuovali příklopem v menší věži. Osádky T-100 a T-28 je zatím kryly palbou. T-100 navíc zhasla motor, ale závadu se podařilo rychle odstranit.

Pokus o odvlečení zatím ještě utajovaného tanku byl učiněn 20. prosince. Na akci byly pod velením kpt. Nikulenka vyčleněny: jedna rota 167. motostřeleckého praporu a 37. ženijní rota s podporou sedmi tanků T-28. Odřad postoupil asi 150 m před poškozený tank, ale potom se dostal do silné dělostřelecké a minometné palby. Celkové ztráty: 43 raněných, dva mrtví a dva nezvěstní – a nesplněný úkol.

Tank se několikrát pokoušeli odvléci i Finové, ale ani jim se nedařilo. SMK stál zasněžený v lese, na území nikoho, až do konce února, kdy se Sovětům podařilo prolomit Mannerheimovu linii. 26. února 1940 tank obhlédl inženýr A. Špitanov, který konstatoval, že je ho možné ve výrobním závodě bez větších obtíží opravit.

SMK se podařilo odvléci až začátkem března, společným úsilím šesti (!) tanků T-28. SMK byl na stanici Perk-Jarvi částečně rozebrán a odeslán do výrobního závodu k opravě. Oprava měla být ukončena v průběhu roku 1940, ale z nejasných příčin k tomu nikdy za celou válku nedošlo. Po válce byl sešrotován.

Sériová výroba nebyla zahájena, protože jak se praví v závěrečné zprávě provedených testů, datované 22. února 1940, SMK dosahuje požadovaných parametrů, ale zařazení do výzbroje Rudé armády nedoporučujeme. K dispozici je tank KV, který má silnější pancéřování a lepší technické parametry“.

Další osudy T-100

Tank T-100 se od 22. února do 1. března, po opravě motoru, účastnil dalších bojů v sestavě 20. tankové brigády a od 11. do 13. března v sestavě 1. tankové brigády. Nasazován byl společně s prvními tanky KV-1. Za tu dobu najezdil 155 km a dostal 14 zásahů z protitankových zbraní. Ani jednou se nepodařilo prostřelit pancíř.

Po skončení bojů byla T-100 dopravena do výrobního závodu, kde prošla opravou a dostala nový motor. Podle deníku údržby najezdil tank k 1. dubnu 1745 km, z toho 315 km v bojových podmínkách, během nasazení v Karelské šíji.

Během zimní války vznikl požadavek na zesílení výzbroje, protože na ničení betonových opevnění a protitankových jehlanů byl 76mm kanon slabý. Volba padla na 152mm houfnici M-10, a tehdejší zástupce komisaře pro obranu komandarm (komandir armii) G. Kulik vydal příslušné nařízení. Tank dostal přidělené označení T-100Z. Zároveň byly ukončeny práce na základní variantě T-100.


Tank T-100 během nasazení na frontě ve Finsku

Nová věž byla dokončena v polovině března, ale na tank nebyla nikdy namontována. Mezitím byla zahájena výroba tanků KV-1 a KV-2, které byly finančně a technicky mnohem méně náročné a takticky lépe využitelné. Další práce na vývoji T-100Z byly ukončeny.

Tanku T-100 byla vytýkána špatná funkce chlazení, protože při jízdě lesem se mřížky sacích otvorů ucpávaly listím. Dále bylo nutné upravit systém řazení a směrové ústrojí. Sériová výroba nebyla doporučena. Ředitel závodu č. 185 nesouhlasil. Poukazoval na fakt, že jde o tanky zcela nové třídy a že na T-100 je v případě potřeby možné namontovat výkonný námořní kanon B-13 ráže 130 mm, což na podvozek KV není možné. Ale nebylo mu to nic platné.

Na podporu tohoto tvrzení vypracovala konstrukční kancelář pod vedením inženýra Šufrina projekt tanku vyzbrojeného právě kanonem B-13 v otočné věži. Sekundární výzbroj tvořily tři kulomety DT. Tank označený jako Objekt 103 však zůstal jen na papíře.

V létě 1940 byla T-100 dopravena do Kubinky. Když začala válka, byla evakuována do Kazaně a později do Čeljabinsku. Na půdě závodu č. 100 zůstala do konce války. Podle některých zdrojů se ještě v 50. letech nacházela na Čeljabinském tankovém učilišti, ale dnešních dnů se bohužel nedožila.

Projekty na bázi T-100

Na základě zkušeností z Finska požadovala vojenská rada Severozápadního frontu vývoj vyprošťovacího tanku schopného pohnout vozidlem typu SMK nebo T-100. Kromě toho měl sloužit k přepravě a ukládce mostových polí pod palbou nepřítele. Zároveň byl vznesen požadavek na konstrukci samohybného děla vyzbrojeného houfnicí ráže 152 mm. Ale ředitel výrobního závodu požádal o zrušení obou projektů ve prospěch vývoje samohybného děla s kanonem B-13. Bylo mu vyhověno.

Nové vozidlo dostalo označení T-100X. Na podvozku byla postavena jednoduchá nástavba s námořním kanonem, který disponoval omezeným odměrem. Výkresy byly výrobnímu závodu v Ižorsku předané 8. ledna 1940. T-100X měla být na rozdíl od T-100 vybavena podvozkem odpruženým torzními tyčemi. Podvozek měl postavit Kirovský závod, který měl s tímto systémem větší zkušenosti.

Kvůli zrychlení výroby byl projekt upraven do podoby T-100Y. Původní kulový závěs masky kanonu byl nahrazen výrobně jednodušším křížovým. 24. února dorazil podvozek, 1. března začala montáž a 14. března T-100Y vlastním chodem opustila výrobní halu. Protože mezitím zimní válka skončila, nebylo samohybné dělo bojově nasazeno.


Zasněžený vrak tanku SMK, který se v zimě nepodařilo odtáhnout ani Sovětům ani Finům

T-100Y byla v létě 1940 také dopravena do Kubinky, ale během války nebyla evakuována. Naopak společně s prototypem samohybného děla SU-14-1 (na podvozku T-35) byla zařazena do stavu oddílu samohybných děl zvláštního určení. Bohužel, informace o tom, zda a jak si vedly na frontě, se nedochovaly. Potěšitelné je, že obě monstra se zachovala do dnešních dnů.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔01.02.2015 📕5.733

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře