Zbraňaři par excellence - Bratři Josef a František Koučtí (3.díl)

Autor: Jiří Fencl 🕔︎︎ 👁︎ 24.713

Pistole CZ 75

Jak už víme z předchozího čísla, nastoupil k 1. 1. 1966 Josef Koucký jako brigádník do České zbrojovky (tehdy n. p. Přesné strojírenství Uherský Brod), pro kterou pak přerušovaně pracoval až do 1. 8. 1985, tedy do svých 81 let. František se sice sám uvádí v období od 1. 7. 1972 do 30. 6. 1974 jako vedoucí vývojový pracovník téhož podniku, jeho další spolupráce pak ale také pokračovala ve formě brigád, a to až do září 1980. Lze proto s úspěchem předpokládat, že i na konstrukci vynikající samonabíjecí pistole CZ 75 se podíleli oba bratři, i když se jednoznačně připisuje jen Františkovi, pro kterého byla určitě vrcholem kariéry. Určitý podíl na vývoji zbraně měl ostatně třeba také Stanislav Střižík, puškař vývojového oddělení podniku. A celý projekt by asi nikdy nevznikl a nebyl dotažen do výrobního stadia bez účinné podpory tehdejšího technického ředitele podniku Miloše Plocka.

Už v letech 1950–1960 se postupně staly typickým uherskobrodským výrobkem zejména krátké zbraně (samonabíjecí pistole vz. 50 a vz. 70, 6,35mm pistole „Z“ a DUO, vzduchová pistole ZVP, už zmíněná terčová ZKP 493, automatická plynová APP, signální vz. 67, revolver Grand či startovací pistole UB 70 a UB 71). A tak tu byla velmi úrodná půda i pro novou pistoli v ráži 9 mm Para, vystavenou poprvé v Madridu a označenou odborným tiskem jako „bomba z Madridu“ – pistoli CZ 75 Františka Kouckého. Tehdy bohužel nikdo netušil, o jak převratnou konstrukci se jedná, ani že se zbraň stane na dlouhá léta vlajkovou lodí České zbrojovky. A výsledek? – Naprosto nedostatečná patentová ochrana konstrukce měla za následek, že varianty této zbraně dnes vyrábí ve světě doslova kdekdo.

Reklama

Pistoli si oblíbil i světově uznávaný expert na střelbu krátkou zbraní Jeff Coopper, který o ní napsal: „Líbilo se mi, jak mi sedla do ruky.

Konstrukce pistole v sobě totiž poprvé geniálně spojila všechny progresivní prvky: náboj 9 mm Luger, velkokapacitní dvouřadový zásobník na 15 nábojů s jednořadým vyústěním a patentovaný unikátní dvojčinný spoušťový a bicí mechanizmus s vnějším kohoutem (DA). Komora se uzamykala výkyvem zadního konce hlavně prostřednictvím uzavřené kulisy. Naprosto dokonalým designem a ergonomií rukojeti vyniklo tenkostěnné celoocelové tělo. Nemenší nadšení vzbudil také originálně řešený spoušťový mechanizmus s příznivou charakteristikou odporu spouště a malým rozdílem napínacích úhlů při režimu SA a DA.


Památeční exemplář pistole CZ 75 Františka Kouckého

Zbraň byla připravena do sériové výroby v roce 1973, výroba pak začala v roce 1975. O úspěšnosti konstrukce nejlépe svědčí to, že se v různých variacích úspěšně vyrábí (a vyváží) dosud. Není pochyb o tom, že k tomu také přispěly tehdejší výjimečné podmínky, které připomíná Františkova zpráva vedení Zbrojovky z roku 1972: „Nakonec musím ještě upozornit na jednu okolnost, a sice na to, že pro vývoj této pistole nebyly dány prakticky žádné technické podmínky [původně byla stanovena pouze ráže 9x19 mm, později pak ještě velkokapacitní zásobník; pozn. autora]. Byl jsem proto nucen se řídit jen svým vlastním názorem a zkušenostmi. S jakým úspěchem nebo neúspěchem jsem svůj úkol splnil, ať prosím objektivně posoudí hodnotitelská komise. V Praze dne 10. července 1972. František Koucký.“

Určitě lze bez nadsázky říci, že byla pistole model 75 přímo nadčasová a že svým řešením nezestárla a vyrábí se v různých modifikacích i po více než 30 letech (ČZUB už vyrobila všech verzí více než milion kusů), a co víc, dnes její napodobeniny vyrábí už více než osm světových výrobců pistolí. Patří tak určitě do plejády nejlepších československých konstrukcí zbraní.

A na závěr něco o bratrech Kouckých samých jako o lidech

Syn Františka Vojtěch vzpomíná na dědu, Františkova a Josefova otce, ředitele hračkárny Kotek: Byl prý velmi zručný a doma pořád něco dělal. Postavil nejprve dům číslo 83, kde „jsme řadu let bydleli a s bratrancem Josefem si úžasně vyhráli. Když jsem chodil do 1. třídy, v roce 1957, odstěhoval se strýc Josef s rodinou do Prahy [Sovovy 3/503, Karlína; pozn. autora] a sem už pak jezdili jen na víkendy jako na chalupu. Když totiž otec ovdověl a znovu se oženil, postavil si pro sebe a manželku nový dům, číslo 118, a ,spodní‘, číslo 83, nechal oběma bratrům jako spoluvlastnictví. Dům ale chátral, protože na něm žádný z nich nic nedělal“. A jestli byl šikovný i táta František? – To neví, protože ten doma nic nedělal. „Vrhl se do zbraní, a to ho tak moc vytížilo, že doma nedělal nic.“ Doma sice měli dílnu, ale v té pak hospodařil už Vojtěch, i když ho prý odtud pořád vyháněli. Otec údajně mohl nějak i za socializmu „dělat doma“, ale on prý nechtěl: měl v Praze kancelář, kde dělali s bratrem Josefem, nejdřív ve Velflíkově; pak za ním Vojtěch, když byl malý, jezdil na Jiráskovo náměstí na ministerstvo všeobecného strojírenství, kde dělali v nějakém suterénu, a pak i do Chodova. Přes týden bydlel otec v podnájmu, aby měl svůj klid a mohl přemýšlet (tam prý za ním syn vůbec nechodil), a domů jezdil jen na víkend.

Jako trvalé bydliště uvádí sám František do 31. 8. 1941 Krnsko 83, okr. Ml. Boleslav, jako přechodné pak Pevnostní 8, Praha 6 – Střešovice (od 1. 9. 1941 do 15. 5. 1953), od 16. 2. 1953 pak už jen Krnsko 83.

O strýci Josefovi toho Vojtěch vlastně moc neví, i když spolu, když byl malý, žili v domě číslo 83. Pokud se pamatuje, ani on nebyl šikovný a oba, on i František „byli jen teoretici“. Později se vídali, jen když přijeli do Krnska na víkend, kde měli každý půl domu jako spoluvlastnictví. Sem nahoru do čísla 118 pak někdy docházel za tátou až ve stáří, když také ovdověl a zůstal úplně sám. O čtyři roky starší bratranec Josef totiž nedodělal (zřejmě vysokou) školu a už v mládí „zdrhl“ do Německa. Byl údajně ekonom, ale živil se prodejem léků. Až po revoluci sem zase začal jezdit. Když pak asi před čtyřmi lety zemřel, jeho rodina zůstala v Německu. Strýc Josef také občas docházel do vsi za sestrou. Oba bratři totiž měli dvě sestry, jedna žila v Brandýse a druhá, teta Marie, byla svobodná a žila v rodinném domě ve vsi.

Reklama


První obrazová příloha přihlášky vynálezu PV 6927-74 Františka Kouckého z 25. 9. 1975

Máma prý sice na otce tlačila, aby sehnal byt v Praze, on ale „byl liknavej“, protože mu zřejmě vyhovovalo, že sem jezdil jen na víkendy, a přes týden tak měl čas na práci. Na syna moc času neměl a mnoho spolu nepobývali, protože „byl stále zahloubaný do sebe“. Když třeba chtěli jet Vojta s mámou někam na dovolenou, říkal „kam bychom jezdili, v Krnsku je krásně“. A proti Praze tedy opravdu bylo! Pak začal Vojtěch studovat v Praze, bydlel tam na koleji a do Krnska jen dojížděl, po studiích pracoval u Pozemních inženýrských staveb jako geometr-geodet, bydlel v podnikovém bytě v Liberci a do Krnska jezdil jako na chalupu. V roce 1975 se pak rodiče přestěhovali do čísla 118. Otci už bylo 68 let, a „šel jako do penze“, pak si tam vzal prkno a dělal ještě na tom prkně, co mohl. Už špatně chodil, přesto ale vlezl jednou za měsíc do vlaku a jel do Uherského Brodu. Měl prý celou složku o pistoli ČZ 75. Vojtěch se přestěhoval s rodinou do čísla 118, až když otec zemřel.

František Koucký zemřel čtyři roky po svém bratrovi, 11. 1. 1994, a odpočívá v rodinném hrobě na Horním hřbitově v Krnsku.

A jak na oba vzpomínali někteří pamětníci?

Pan Alois Hanton vzpomíná, jak pro ně dělal výrobní dokumentaci na sériovou výrobu poslední samonabíjecí pušky (která se pak ale stejně nevyráběla). Josef prý byl šéfem odboru, zatímco František s věčným čibukem „dělal na prkně“ (Josef ne, ten prý byl vlastně „ouřada“). Oběma se tehdy údajně říkalo „páni bratři“.

Pan Jiří Čermák zase vzpomínal, jak se s nimi poprvé setkal na dálkové střelnici ve Vlašimi v polovině roku 1953. Udělali prý na něj hned napoprvé velmi dobrý dojem svým solidním zjevem a seriózním vystupováním. Podle něj se o nich v Brně mluvilo jako o „pražských konstruktérech“ (skupině konstruktérů údajně pro potřeby ústředí Zbrojovky) a – zřejmě už jen z tradice – jako o „panských nebo ředitelských konstruktérech“.

Reklama


Památeční exemplář – řez pistole CZ 75

Někteří pamětníci (včetně Nečasova syna Augustina) zase vzpomínají, že se oba Koučtí neměli moc rádi s A. Nečasem; byla prý mezi nimi „určitá rivalita“: oba prý rádi „stahovali všechno na sebe“, takže když Nečas něco udělal, Koučtí se na tom chtěli spolupodílet. Nebyli prý sice jeho nadřízení, ale chovali se jako „služebně starší“. Např. „Granda“ prý udělal Nečas prakticky sám, pak se prý ale Koučtí „přifařili“. Kde však podobná řevnivost mezi tvůrčími pracovníky není? A co ještě? Lepší nápady z obou prý měl František – Josef „to prý dával dohromady“.

Když se oba sešli (v roce 1941) ve Zbrojovce, vytvořili vynikající tým, který si záhy získal velké renomé zejména v konstrukci vojenských automatických zbraní, a později, když se oba odmítli přestěhovat do Brna, a rezignovali tak na další práci pro MNO, i zbraní loveckých a sportovních.

Odborná pověst bratří Kouckých byla vynikající i v zahraničí. Jsou také autory desítek patentů. Po roce 1948 byli oba, jako politicky neangažovaní, trpěni s nelibostí jen díky své nepostradatelnosti. Dobře to dokumentují výňatky z kádrových materiálů. Přesto říká Vojtěch o svém otci Františkovi doslova: „Docela mě překvapilo, že jako většina lidí, kteří chodí v 60 do penze, můj táta o tom v žádném případě neuvažoval. I když jsme se v roce 1975 přestěhovali sem nahoru do vsi, přivezli mu rýsovací prkno, a on vlastně pilně každý den, i o sobotách a nedělích, něco konstruoval, vymejšlel, a to vlastně až do té doby, co mohl.“

A o obou bratrech dodává: „Vím, že i když byli táta se strejdou uznávaní u nás doma i po celém světě, určitě to nepřispělo k tomu, že by na to byli nějak hrdí, pyšní, nějak se s tím chlubili – byl to prostě jejich koníček. Bylo to v nich. Oba žili velmi skromným životem právě proto, že po ničem jiném netoužili než po tom, co dělali.“

Spolupracovník Františka na pistoli CZ vz. 75 Stanislav Střížík k tomu dodává: „Pan Kratochvíl (František) měl úžasnou představivost a ta mu umožňovala nakreslit dokonalé výkresy, které, když se realizovaly jednotlivé díly, neměly opravdu žádnou chybu. A můžu potvrdit, že za celou dobu těch několika let vývoje, kdy jsem měl tu čest montovat jednotlivé funkční vzorky a prototypy, se nestalo, že by se muselo něco dodatečně opravovat, aby to šlo smontovat. Byl jsem svědkem, kdy se pracovník technologie ptal: ‚Pane Koucký, jak tuto operaci uděláte, jak si to představujete?‘ On se jen podíval na ten výkres a řekl: ‚Víte, tak na tuto operaci použijete korunkovou frézičku s průměrem 15 mm, krček o průměru 6 mm – a není pak problém tu operaci udělat.‘ A to se mi na něm ohromně líbilo, že ho nemohl nikdo zaskočit, že opravdu věděl i o půlnoci, kdybyste ho vzbudili, jak to udělat.“


Oba bratři nad svým samopalem ZK 383

A tak se uzavírá příběh obou bratrů, kteří prokázali během svého života nejen úžasnou píli, invenci a originální nápady, ale jsou autory více než desítky sériově vyráběných zbraní a bezpočtu prototypů a vývojových vzorků, a navíc také desítek patentů. Jedním z nejslavnějších výtvorů s označením Koucký je ale bezpochyby slavná pistole CZ 75, kterou dnes sice najdeme v nejrůznějších modifikacích po celém světě, málokdo už ale ví, že se zrodila v hlavě šikovného českého konstruktéra.

Zdroje:
Čermák J.: Čtyřicet let konstruktérem zbraní, 1946-1986. Brno 1999;
Havel, V.: Zrození legendy. ČT 1 dne 24. 7. 2008 v 15.25 hod.;
Lugs, J.: Handfeuerwaffen. Militärverlag der DDR. Berlín 1973;
Skalický, J., Bělohlavý, K.: Zašlapané projekty: Pistole CZ 75. ČT 1 dne 26. 2. 2009 ve 22.05 hod.;
Skramoušský, J., Packan, P.: Dva písty aneb Samonabíjecí puška ZK 375. SM 1/2002, s. 15–17;
Skramoušský, J.: ZK 383 v letech 1938–1945. SM 7/2004, s. 18 a 57–58; s: Josef Koucký (1904–1989), SM 2/2005, s. 14;
Šáda, M.: Československé ruční palné zbraně a kulomety. Praha 1971; kádrové materiály obou bratrů;
rozhovory se synem Františka Vojtěchem a synem A. Nečase Augustinem ml.;
vzpomínky pamětníků obou bratrů, A. Hantona, Ing. Pallicha a M. Slaniny

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více