Dvouplošné stíhačky Heinkel v SSSR

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔01.02.2015 📕2.783

Když sovětští specialisté z NII VVS roku 1937 zevrubně prozkoumali ve Španělsku ukořistěnou stíhačku He 51B-1, nijak výrazně je nepřekvapila. Jevila se logickým vyústěním vývoje starších dvouplošných stíhacích typů německé firmy Heinkel, s kterými měli Sověti značné zkušenosti. V předchozích letech zakoupili a odzkoušeli po dvou exemplářích HD 37 a HD 43. A upravenou HD 37 dokonce zařadili do výzbroje VVS RKKA pod označením I-7.

HD 37

Koncem 20. let pociťovalo velení VVS RKKA vážné problémy s výzbrojí své stíhací složky. Staré zahraniční typy, jako Fokker D.VII a D.XI či Martinsyde F.4, již nevyhovovaly. A po kvalitativní stránce zcela neuspokojovaly ani první sériově stavěné stíhací typy domácí konstrukce, Polikarpov I-1 a Grigorovič I-2. Velení sovětského letectva dostalo za této situace od špiček komunistické strany VKS(b) požehnání opět hledat vhodný letoun v zahraničí.


Stíhačka I-7 pro zimní provoz vybavená lyžemi, VVS RKKA, první polovina 30. let

U firmy Ernst Heinkel Flugzeugwerke GmbH, sídlící ve Warnemünde, Sověti 21. ledna 1928 objednali stavbu dvou strojů HD 37. Továrna pochopitelně koncem 20. let pracovala za podmínek omezení daných Versailleskou mírovou smlouvou, a typ zde vznikl v utajení. Konstrukční práce na nové stíhačce HD 37 byly ve Warnemünde zahájeny již roku 1927 s podporou leteckého odboru Říšského ministerstva branné moci (Fliegerstab der Reichswehrministeriums).

Prototyp, klasicky tvarovaný dvouplošník označený jako HD 37a, byl oficiálně deklarován jako letoun pro výzkum velkých rychlostí a výšek. První krátký „skok“ za jeho řízením absolvoval německý pilot. Oficiální letové zkoušky pak převzal švédský pilot Nils Söderberg, který HD 37a zalétal 19. dubna 1928.

Heinkel HD 37a byl jednomístný jednomotorový a jednopříhradový stíhací dvouplošník smíšené konstrukce. Pohonnou jednotku tvořil řadový, kapalinou chlazený dvanáctiválec BMW VI 7,3 Z o maximálním vzletovém výkonu 530 kW (750 k). Výzbroj tvořily dva kulomety.

Sovětská komise v čele se zástupcem velitele sovětského vojenského letectva Jakovem Alksnisem dorazila do Německa koncem dubna 1928. Nový typ jí ve vzduchu úspěšně předvedl Söderberg a Sověti poté převzali dva požadované stroje o výrobních číslech W. Nr. 291 a 292.


Sověti zakoupili dva exempláře stíhačky Heinkel HD 43

Zkoušky Heinkelu HD 37 v Sovětském svazu se rozběhly na Chodinském letišti v Moskvě u výzkumného ústavu sovětského vojenského letectva NII VVS v létě 1928. Prováděli je zkušební piloti Ivan Kozlov a Viktor Pisarenko. Jeden ze strojů byl záhy (obvykle je udáváno datum 20. července) zničen poté, co jej zkušební pilot Pisarenko nedokázal vyvést z ploché vývrtky. Letec se zachránil pod vrchlíkem padáku.

Po havárii následovalo vyšetřování a další testy se zbývajícím strojem, kterých se zúčastnil také urychleně do Moskvy odeslaný německý pilot. Ten bez problémů předvedl po pěti otočkách vývrtky oběma směry. Ukázalo se, že šlo havárii prvního stroje předejít pečlivějším studiem firemního manuálu. Uváděl nejen snahu letounu přecházet při šesté otočce do ploché vývrtky, ale také postup pro její správné vybrání v tomto případě.

Zkoušky u NII VVS Sověti ukončili na konci srpna 1928. HD 37 při nich u země dosahovala velmi dobré maximální rychlosti 301 km/h. Výrobcem uváděné hodnoty 312 km/h (310 k/h) se nepodařilo dosáhnout. Na výšku 5000 m letoun vystoupil za 10,2 minuty. Zkušební piloti jej hodnotili poměrně vysoko a po odstranění nedostatků jej doporučili pro výzbroj VVS RKKA.


První předsériová I-7 vyrobená závodem č. 1, rok 1931

Jakov Alksnis ve zprávě adresované I. S. Unšlichtovi napsal, že po stránce letových vlastností a obratnosti za sebou HD 37 daleko nechává letouny nacházející se ve výzbroji VVS: Fokker D-XI-IS 300HP, I-2 a I-2bis-M-5, a překonává vyvíjené letouny I-3 BMV-6 a I-4 JU-6… K objednávce nicméně prozatím nedošlo, neboť Sověti čekali na výsledky dalšího vývoje.

HD 43

V lednu 1929 nová sovětská komise, opět vedená Alksnisem, dorazila do Warnemünde. Objednala dva zlepšené prototypy, označené HD 43 (W. Nr. 326 a 327).

Při vývoji nové verze konstrukční tým přihlížel k údajům poskytnutým sovětskou stranou po testech HD 37 u NII VVS. Pohonnou jednotku opět tvořil motor BMW VI 7,3, chladič však prošel menší úpravou. Trup byl prodloužen a kabina poněkud posunuta vzad, stroj obdržel nové ocasní plochy a přepracovány byly též lehce vzad posunuté nosné plochy. Výsledný letoun vykazoval v porovnání s HD 37 mírně nižší hmotnost a nepatrně vyšší maximální rychlost.

Po zalétání putovaly oba letouny do Sovětského svazu a na podzim 1929 prošly testy u NII VVS. Sovětským zkušebním pilotům se však HD 43 jevily jako méně hodnotné než starší HD 37. Zhoršily se letové vlastnosti, obratnost a výhled z kabiny. Pro sériovou produkci byla tato verze odmítnuta.


Členové sovětské nákupní komise během pobytu u firmy Ernst Heinkel Flugzeugwerke GmbH ve Warnemünde (v pozadí je pravděpodobně stíhací typ HD 38, další konstrukce odvozená od HD 37)

Obě HD 43 se nicméně posléze dočkaly služby u bojových jednotek VVS RKKA. Jeden stroj dostala 9. OIAE ve Smolensku a druhý rozšířil výzbroj velitelství 15. AB v Brjansku. U stejné letecké brigády sloužil také zbývající Heinkel HD 37, pro řadovou službu vyzbrojený kulomety PV-1. K prvnímu lednu 1930 mělo sovětské vojenské letectvo ve stavu tři Heinkely, z nichž jeden byl neschopný letu. Stroje vydržely ve výzbroji dosti dlouho. Ještě v listopadu 1933 se ve službě nacházela jedna HD 37 (téhož měsíce přesunutá od 15. AB k další, podklady blíže neurčené jednotce) a jedna HD 43.

Úspěch mateřské firmě nepřinesla HD 43 ani v Německu, neboť Reichswehr ji do výzbroje svého tajně budovaného vojenského letectva nepřijal. Vedle dodávky dvou HD 43 do Sovětského svazu se jediným exportním úspěchem firmy Ernst Heinkel Flugzeugwerke GmbH stal prodej dvojice letounů do Siamu (dnešní Thajsko).

I-7

Přes odmítnutí HD 43 zůstávalo velení sovětského vojenského letectva rozhodnuto stíhačky Heinkel zařadit do výzbroje. Pozornost se vrátila k původním HD 37. Pro licenční stavbu byla posléze zvolena modifikovaná verze Heinkel HD 37c, která dostala sovětské vojenské označení I-7. Od původních HD 37 se odlišovala některými zlepšeními, která se objevila u HD 43. Kontrakt uzavřel sovětský Aviatrest a společnost Heinkel 27. března 1930. Sověti získali práva na tříletou licenční produkci, přičemž německá firma Heinkel měla dále poskytnout potřebnou technickou pomoc s jejím zahájením i průběhem.

Pro licenční výrobu byl po jistých průtazích vybrán moskevský závod č. 1. Při jejím rozběhu došlo ke znatelnému zpoždění. Nejdříve musela konstrukční kancelář závodu přepracovat německé výkresy podle sovětských norem a konstrukci upravit pro domácí materiály. Na zavedení sériové výroby dohlížel německý inženýr R. Gotfried. Výroba se potýkala s nízkou kvalitou dílenského zpracování i nedostatečnou jakostí použitých materiálů. Namísto původně plánovaných 60 I-7 kvůli tomu dokázal závod roku 1931 dokončit pouze úvodní dva předsériové exempláře.


Heinkel He 51B-1 v sovětských barvách.

Jeden z nich zalétal zkušební pilot A. I. Žukov 25. července. I-7 charakterizoval jako „normální“ letoun, ovladatelný, ale nedostatečně stabilní a s jistými komplikacemi při pilotáži. Porovnávací zkoušky předsériových I-7 s původním Heinkelem HD 37 ukázaly nárůst hmotnosti o 50–60 kg a pokles výkonů. Rychlost klesla oproti vzoru ze 301 na 291 km/h a dostup ze 7300 na 7200 m. Jestliže HD 37 vystoupila na 5000 m za 10,2 minuty, tak I-7 k tomu potřebovala již 11,3 minuty.

Zpráva NII VVS po ukončení zkoušek typ hodnotila v tom smyslu, že I-7 nesplňuje nejnovější požadavky sovětského vojenského letectva na stíhací letoun, nicméně je ho možno produkovat k vyzbrojení několika letek.

Výroba se nadále značně opožďovala. Plán na rok 1932 předpokládal dohotovení 60 strojů. Výroba se ovšem nadále potýkala s velkým skluzem a vzorové sériové letouny byly dokončeny až v říjnu 1932. Pokračovaly problémy s nižší úrovní dílenského zpracování i s horší kvalitou materiálů. Do konce roku 1932 bylo vyrobeno celkem 45 letounů. Prvních 12 z nich získala v listopadu téhož roku letecká brigáda ve Vitebsku. Mezi prvními letkami se na I-7 přeškolila 1. OIAE na letišti Krasnogvardějsk.

I během roku 1933 pokračovala produkce I-7 ve velmi pomalém tempu: bylo dodáno pouze 18 strojů. V roce 1934 opustilo továrnu 26 I-7 a výroba byla ukončena. Celkem vzniklo 131 stíhacích letounů tohoto typu.

Sériové I-7 byly poháněny řadovými, kapalinou chlazenými dvanáctiválci M-17 o výkonu 480 kW (680 k). Šlo o licenční německé motory BMW VI 7,3. V zimě mohli mechanici kola podvozku u I-7 nahradit lyžemi. Střelecká výzbroj se skládala ze dvou trupových synchronizovaných kulometů PV-1 ráže 7,62 mm. V trupu se nacházela pumovnice pro lehké, 8kg pumy.

V řadové službě I-7 příliš oblíbené nebyly. Pilotům vadily především nebezpečné vlastnosti při přistání. Velení VVS na ně pohlíželo jako na přechodový typ, který z první linie kolem poloviny 30. let vytlačilo duo Polikarpov I-15 a I-16. Přesnější datum definitivního vyřazení „sedmiček“ podklady neudávají. Na rozdíl od Polikarpovů nezasáhly I-7 do žádného ozbrojeného konfliktu, na kterých se sovětští piloti a letouny podíleli během dramatických 30. let.

He 51B-1

V letech 1937–1938 prošla letovými testy u NII VVS řada zahraničních typů získaných ve Španělsku. Stroje zde padly do rukou vládních sil a byly následně poskytnuty sovětskému „ochránci“. Sověti tak dostali příležitost důkladně odzkoušet ukořistěné povstalecké letouny. Převládaly německé konstrukce: Heinkel He 51B-1, Messerschmitt Bf 109A (někdy identifikovaný jako Bf 109B-1), Junkers Ju 52/3m a Heinkel He 111B-1. Sovětští technici z NII VVS rovněž prozkoumali do SSSR dopravené části havarovaného Junkersu Ju 86D-1. Z italských typů, které obecně budily menší pozornost, pak piloti NII VVS odzkoušeli Fiat CR.32.


He 51B-1 během zkoušek u NII VVS, rok 1938

Sověty testovaný Heinkel He 51B-1 padl republikánům ve zcela neporušeném stavu do rukou již 24. či 25. února 1937. Oblt. Otto-Hans Winterer nouzově přistál se stíhačkou patřící 2.J/88 na vládním území v prostoru Los Navalmorales, jižně od Talavery de la Reina (v sektoru Tajo). O ukořistění této He 51B-1 (ovšem bez uvedení typu) se zmiňuje také známý republikánský pilot García Lacalle ve svých pamětech.

Poté co byl ukořistěný stroj odeslán ještě během roku 1937 po moři do Sovětského svazu, prošel testy u NII VVS. Dokonce obdržel nové označení, vycházející ze systému používaného u sovětského vojenského letectva. Stala se z něj I-25 (I = Istrebitěl čili „stíhací letoun). Testoval ji zkušební pilot vojenského ústavu kpt. Pjotr M. Stěfanovskij. Součástí zkoušek byly rovněž cvičné souboje se sovětskými stíhacími typy. Testy He 51 probíhaly na Čkalovském letišti v Moskevské oblasti.

Stěfanovskij na adresu letounu ve svém hlášení uvedl: Letoun I-25 může navzdory malé rychlosti (315 km/h) vést aktivní obranný boj s letouny I-16 M-25, Di-6 a Di-6Š a dosáhnout úspěchu při překvapivém útoku na letouny SB, DB-3, R-9, ale iniciativu v boji si I-25 udržet nemůže. V boji I-16 s letounem I-25 jsou všechny výhody na straně prvně jmenované.

Celkově byla na základě zkoušek He 51B-1 (I-25) hodnocena (zcela oprávněně) jako letoun zastaralý. Kladného ocenění se dočkala její příjemná a jednoduchá pilotáž. A rovněž její konstrukce, která byla podle sovětských specialistů dovedena (vzhledem k Heinkelu HD 37 a HD 43) k dokonalosti. Sověti rovněž vysoko hodnotili kvalitu dílenského zpracování letounu a některé technické detaily. Líbilo se jim např. řešení motorové kapoty, díky kterému dokázal jediný mechanik pohonnou jednotku odkrytovat během pouhých tří minut.

Zdroje (výběr):
Andersson, L.: Soviet Aircraft and Aviation 1917–1941. Londýn 1993;
Arreaz Cerda, J.: Los Cazadores de la Legion Condor. Valladolid 1993;
Maslov, M.: Istrbitěl I-7. Aviacija, Aviation Magazine 1/99;
Sobolev, D. A., Chazanov, D. B.: Německij sled v istoriji otečestvennoj aviaciji. Moskva 2000

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔01.02.2015 📕2.783

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře