V Mustangu nad Barmou a Čínou - Col. James John England

Autor : Michal Rak 🕔01.02.2015 📕3.409

Podobné články

Další články autora

England se narodil 26. ledna 1915 v městečku Wilford ve státě Arkansas, rodina se ale brzy přestěhovala do sousedního státu Tennessee do města Jackson. Zde po skončení středoškolské výuky nastoupil na místní univerzitu Lambuth College, kterou úspěšně zakončil v roce 1936. Po napadení USA Japonskem vstoupil do armádních záloh a byl vybrán k pilotnímu výcviku. Ten prodělal mezi 19. prosincem 1941 a 8. srpnem 1942, kdy mu byla udělena jeho „křidélka“. Mezitím, 16. července, byl povýšen do hodnosti poručíka. Následovalo převelení k jednotce, se kterou strávil celou svou kariéru.

311. stíhací bombardovací skupina

Jednotka vznikla 28. ledna 1942, k aktivaci došlo ale až 2. března na letišti Will Rogers Field v Oklahomě. Výzbroj nejprve tvořily střemhlavé bombardéry Vultee A-31/V-72 Venegeance, ale nové osádky si je neoblíbili. Během výcviku došlo k několika smrtelným nehodám a velení s bojovým nasazením ani nepočítalo. V prosinci 1942 byl výcvik ukončen a začalo přezbrojovaní. Novým typem ve výzbroji se stala střemhlavá bombardovací verze později slavného letounu Mustang – stroje A-36A Apache.


North American P-51A Mustang (Jackie, Bílá 75, sériové číslo 43-6077), letiště Dinjan, Indie, jaro 1944

England byl poslán k 384. bombardovací peruti a zúčastnil se intenzivního výcviku, který zahrnovaly též armádní manévry na přelomu ledna a února 1943. Dne 2. února byl James povýšen do hodnosti nadporučíka a dále pronikal do tajů létání s „Apačem“. V červnu 1943 doplnila výzbroj jednotky stíhací verze Mustangu P-51A. U jednotky měly působit jako ochrana bombardovacích A-36, ale samy měly možnost nést pod křídly pumy.

V létě 1943 byl výcvik skupiny ukončen a bylo rozhodnuto o jejím odeslání do zámoří k bojovému nasazení. Jako cílové bojiště byla zvolena Barma a v červenci 1943 vyplul personál jednotky do Indie. Na místo určení jednotka dorazila v září a třicátého došlo ke změně v názvu. Z 311. bombardovací skupiny (střemhlavé) se stala 311. stíhací-bombardovací skupina (311. FBG) a Englandova peruť byla zcela přečíslována na 530. stíhací-bombardovací peruť (530. FBS).

Nad barmskou džunglí

Jednotka dorazila na bojiště v době, kdy se zrovna Spojencům moc nedařilo. Všechny pokusy o ofenzivu ztroskotaly a fronta se stabilizovala. Od července do října nastoupilo období monzunů, které výrazně omezilo jakékoliv operace. Spojenci se v té době snažili navýšit své síly v oblasti; zejména narostl počet jednotek amerického letectva. 311. FBG byla od 11. října umístěna na letišti Dinjan na východě Indie. Zároveň bylo rozhodnuto, že Jamesova peruť bude vyzbrojena všemi dostupnými stroji P-51A a bude působit jako stíhací ochrana pro Apache. Protože stíhací operace v této oblasti probíhaly v menších výškách než v západní Evropě nebo Středomoří, stala se brzy z Mustangů smrtící zbraň.

Standardní japonskou stíhačkou v oblasti byly v té době Nakajimy Ki-43-II Oscar. Šlo o lehký, velmi obratný stroj, jenž se však již svými výkony nemohl měřit s novými spojeneckými letouny. Navíc byl jen lehce pancéřován a měl slabou výzbroj dvou velkorážných kulometů. Ovládali ho ale zkušení piloti z elitních jednotek 50. a 64. Sentai, kteří dokázali zatím tyto hendikepy eliminovat. Bombardovací jednotky byly vyzbrojeny stroji Mitsubishi Ki-21 Sally a Kawasaki Ki-48 Lily. Také Japonci využili přestávky v bojích k posílení svých početních stavů a k dodávkám nových strojů, jako byly stíhačky Ki-44 Tojo, Ki-45 Nick nebo bombardéry Ki-49 Helen.


Skupina pilotů 311. FBG před letounem Kathleen velitele jednotky Col. Chandlera, letiště Dinjan, Indie; první zleva: James England

K prvnímu bojovému letu 311. FBG došlo 16. října 1943. Osm strojů vzlétlo k útoku na pozemní cíle. Akce ale nedopadla dobře: došlo ke ztrátě tří strojů, jejichž piloti se ztratili ve špatné viditelnosti, a museli nouzově přistát. England pak svou první úspěšnou misi absolvoval 25. listopadu.

Ten den mělo přes 60 bombardérů B-24 napadnout cíle v okolí Rangúnu; na doprovodu se podílelo též šest P-51A od 530. FS. Opět ale panovalo špatné počasí a celá akce se od počátku začala hroutit: Několik strojů havarovalo, další se odpojily od svých svazů a vrátily se domů. Mustangy na své svěřence vůbec nenarazily. Piloti ale pokračovali do cílové oblasti. Zde už na roztroušené americké skupinky čekali japonští stíhači ve strojích Ki-43 a Ki-45. Čtveřice Ki-43 od 64. Sentai si za svůj cíl vybrala právě Mustangy. Japonci zaútočili s převahou výšky a podařilo se jim Američany zaskočit. England se pravděpodobně stal terčem útoku velitele roje por. Hinokiho, který nahlásil jedno vítězství, ačkoliv pád protivníka nespatřil. James ale svému pronásledovateli unikl, a ještě se dostal do výhodné pozice za jednu Ki-45, kterou sestřelil, a otevřel tak svůj účet vítězství. Méně štěstí mělo ale jeho číslo, Robert L. Lockett, který se nevrátil – pravděpodobně se stal obětí prap. Kinošity.

O dva dny později se Mustangy do oblasti Rangúnu vrátily a opět poskytly doprovod B-24, které měly zopakovat předchozí neúspěšnou akci. Nad cílem opět na Američany čekaly stoje Ki-43 a Ki-45, jež doplňovala jedna Ki-44. Japonskou formaci vedlo jedno z předních es barmského válčiště, kpt. Jasuhiko Kuroe. Ten nařídil nejprve zaútočit na stíhačky a po jejich odlákání na bombardéry. Japonci se do Američanů zakousli opravdu tvrdě a po přistání ohlásili nejméně osm vítězství – dvě B-24, dva P-38 a čtyři P-51 – při vlastní ztrátě tří strojů.


James ve společnosti svých kolegů od 530. FS, zleva: pilot William W. Griffith a členové pozemního personálu Francis L. Goering a Eugene J. Crawford

Američanům se ani tato akce moc nepovedla. Skutečně přišli o dva Lightningy, Liberatory se dokonce nevrátily tři a Mustangy skutečně čtyři. Výsledek bombardování byl ale hodnocen jako „excelentní“. England měl den úspěšný. Hned po první přepadu se mu podařilo vymanévrovat útočící stíhačku, kterou identifikoval jako námořní Zero. Dostal se jí do týla, zmáčkl spoušť a po jeho dlouhé dávce ve výšce 2100 m nepřítel explodoval. Následně se před jeho zaměřovač připletlo další Zero, které poškodil. Zbytek pilotů 530. FS přidal další tři jistá a tři pravděpodobná vítězství a tři letouny poškodil. James se zřejmě utkal s jedinou Ki-44 v oblasti, jejíž pilot Širo Suzuki od 64. Sentai byl naposledy spatřen, jak útočí na formaci Mustangů a jak se jeden dostává za něj. Byl to Jamesův poslední úspěšný boj v roce 1943, a ačkoliv se dále aktivně podílel na operacích jednotky, na další vítězství si musel počkat čtyři měsíce. Mezitím byl 2. ledna 1944 povýšen na kapitána.

Jaro 1944

Své skóre England rozšířil až 27. března. 19 dnů předtím totiž spustili Japonci operaci U-Go, jejímž cílem bylo dobýt severovýchodní část Indie (region Manípur). Celá ofenziva ale ztroskotala během bitev u dvou měst: Imphál a Kohima, kde byla během června a července japonská vojska poražena a následný spojenecký postup vytlačil do léta 1945 Japonce z Barmy. Zahájení ofenzivy s sebou přineslo zintenzivnění leteckých operací včetně útoků japonských bombardérů proti důležitým cílům. K jednomu z největších soubojů došlo ve zmíněný den.

Cílem formace devíti bombardérů Ki-49 od 62. Sentai byl významný dopravní uzel v městečku Ledo. Doprovodnou formaci tvořilo přes 60 stíhaček Ki-43 od 50., 64. a 204. Sentai. Nad cílem však panovalo špatné počasí. Velitel bombardérů chtěl ale cíl zasáhnout za každou cenu, a formace začala v oblasti kroužit. A to po více jak 40 minut! Tento čas dovolil zalarmovat všechny dostupné stíhačky. Jednalo se o P-51 a A-36 od 311. FBG a Curtissy P-40N od 80. FG a 20. TRS. Právě ve chvíli, kdy se přiblížili Američané, oddělily se bombardéry od svého doprovodu, zamířily k domovu – a zadělaly si tak na masakr. Japonští stíhači totiž na tento manévr nestačili zareagovat a následně se museli bít s protivníkem. Bombardéry tak zůstaly nechráněné. Američané to zaregistrovali a vrhli se na ně jako hejno vos. Po jejich útoku leželo v džungli osm hořících vraků; ale ani devátý stroj se na základnu nevrátil. Jeho osádka musela kvůli poškození nouzově přistát. Ze stíhacího doprovodu se nevrátily čtyři letouny a několik dalších bylo poškozeno.


Englandův Mustang Jackie v podobě na začátku jeho kariéry, podzim 1943

Po přistání ale Američané nárokovali ještě větší úspěch: podle pilotů bylo sestřeleno 13 bombardérů a 14 stíhaček, dalších čtyři stroje byly zničeny pravděpodobně a 15 neuniklo bez poškození. 311. FBG si z tohoto „koláče“ připsala 8 : 3 : 10 vítězství a mužem dne se stal právě England. Ten mezi 11.10–11.35 hod. poslal do věčných lovišť dvě stíhačky Oscar a jeden bombardér Helen, dva další stroje poškodil. Stal se tak prvním esem jednotky. Ovšem i Japonci své nároky nadhodnotili: ohlásili celkem 15 vítězství, ačkoliv byly ztraceny jen dva Mustangy a jeden Warhawk.

Po tomto boji se 311. FBG více věnovala útokům na pozemní cíle: starost o vybojování vzdušné nadvlády nad bojištěm totiž ležela na bedrech pilotů Spitfirů RAF a strojů P-38 od 459. FS. Zatímco první bojovali přímo nad frontou, druzí díky doletu svých strojů operovali daleko v týlu. K dalšímu souboji Mustangů s Japonci došlo až 11. května.


Mustang Jackie v péči pozemního personálu v pozdějším období. Na ocas přibylo bílé číslo „75

Piloti 530. FS byli vysláni na stíhací sweep do oblasti města Meiktila v centrální Barmě. Cílem bylo vylákat Japonce do vzduchu a tam je zničit. Záměr se zdařil, protože Američané kolem deváté hodiny spatřili a okamžitě napadli smíšenou skupinku letounů Tojo, Oscar a Nick. Zatímco Ki-43 pocházely od zkušené 204. Sentai, stroje Ki-44 patřily k 87. Sentai, která byla do Barmy přemístěna teprve před čtyřmi dny ze Sumatry. Ať tak či onak, proti bleskovému přepadu Mustangů neměli šanci ani jedni. Americký útok trval jen několik minut a piloti po něm ohlásili 13 jistých vítězství, na kterých se James podílel jedním Tojo a jedním Oscarem.

Japonci opět utrpěli těžké ztráty: 87. Sentai přišla o čtyři piloty a několik dalších, včetně velitele 1. čútai, vyskočilo na padácích; nárokovala ale tři sestřelené P-51. Druhá jednotka přišla o jeden stroj i s pilotem.

Do oblasti města Meiktila se 311. FBG vrátila úspěšně hned následující den, James se ale účastnil až akce 14. Mustangům se do cesty opět postavily stroje od 87. Sentai a po krátkém boji ohlásili Američané další čtyři vítězství, z nichž jedno si připsal James. Japonci tentokrát přišli „jen“ o jeden stroj i s pilotem. Během tří akcí si tak Englandova jednotka připsala 25 jistých vítězství a 87. Sentai utrpěla takové ztráty, že se na konci května vrátila zpět na Sumatru.

Velitelem perutě v Číně

Utkání z 14. května 1944 bylo poslední úspěšnou operací jednotky v Barmě. Velení s ní mělo totiž jiné plány. Na konci měsíce se u skupiny objevily první motorem Merlin poháněné P-51C Mustang a z označení vypadlo slovo „bombardovací“. Dne 11. července 1944 se England ujal velení své 530. FS a dohlížel na přeškolení pilotů, kteří s novými stroji provedli též několik bojových operací. Nejdůležitější změny se ale odehrály v srpnu. Nejprve byl England 1. srpna povýšen na majora a následně byla jednotka vyjmuta z podřízenosti 10. letecké armády a přesunuta do Číny k Chennaultově 14. letecké armádě. Její poslední válečnou základnou se stalo letiště Pungchacheng na jihovýchodě provincie Če-ťiang. Zde se stala součástí 312. stíhacího křídla, které se ještě skládalo z 33. a 81. FG, jež byly vyzbrojeny stroji P-47 Thunderbolt.


England v rozhovoru s mechanikem jeho Jackie, Eugenem J. Crawfordem; pod kabinou symboly všech osmi vítězství

Třistajedenáctka“ byla do oblasti převelena v době, kdy se nacházela ve své půlce japonská operace Iči-Go. Ta začala v dubnu 1944 a jejím cílem bylo obsadit východní části Číny, čímž by se otevřely zásobovací trasy do Thajska. Obsazeny měly být též důležité letecké základny v oblasti, které využívalo zejména americké letectvo, včetně jednotek vybavených novými bombardéry B-29, útočícími na Japonsko. To v oblasti mělo poměrně silný letecký kontingent. Standardními stíhačkami byly však stále Ki-43 v poslední verzi III. Ty používala 25. a 48. Sentai. Další dvě, 9. a 85. Sentai, používaly záchytné Ki-44 a v menším počtu se zde také vyskytovaly nejvýkonnější japonské stroje Ki-84 Frank. Zejména technická převaha tak byla na straně Američanů.

Piloti se okamžitě zapojili do operací na zastavení probíhající ofenzivy. Útočili proti pozemním cílům, včetně lodní dopravy na Žluté řece, a proti letištím, podnikali stíhací hlídky v nepřátelském týlu a prováděli doprovody bombardérů B-24, B-25 a B-29. K některým akcím perutě jednotky používaly předsunuté letiště u města Si-an. A právě při jedné z těchto akcí, přesněji 18. listopadu 1944, získal England první vítězství na novém bojišti. Během útoku na letiště u města Š’-ťia-čuang sestřelil krátce před půl dvanáctou jeden Oscar.


Nejčastějším protivníkem Mustangů byly Ki-43-II Oscar. Na obrázku letouny od 64. Sentai, léto 1943

K jedné z největších akcí v oblasti došlo přesně o měsíc později, 18. prosince. Cílem velké formace amerických letounů se stal významný dopravní uzel, město Hankow. Bombardéry měly napadnout nádraží, silniční křižovatky a letiště, stíhači pak jakýkoliv vhodný cíl, který by se jim připletl do cesty. Japonci na útok reagovali vysláním všech dostupných stíhačů a během odpoledne docházelo k zuřivým soubojům. 311. FG se do křížku s nepřítelem dostala kolem jedné hodiny. England pak v okolí letiště nahlásil svá dvě poslední vítězství. Nejprve poslal v plamenech k zemi jeden Oscar a v zápětí druhý letoun téhož typu poškodil. Japonci tehdy utrpěli opravdu těžké ztráty: zraněni byli např. velitelé 25. a 85. Sentai.

England zůstal v čele perutě do 6. února 1945. Pod jeho vedením jednotka provedla mnoho úspěšných akcí proti pozemním cílům v nepřátelském zázemí. Americká dominace ve vzduchu se stávala v té době stále silnější a James již na nepřátelské letadlo nenarazil. Přesto se stal jedním z nejúspěšnějších stíhačů operační oblasti Čína–Barma–Indie a 16. února se vydal na zaslouženou cestu domů do USA.

Ocenění

James England ukončil válku se skórem v poměru 10 : 1 : 3; s osmi vítězstvími na P-51A se stal zároveň nejúspěšnějším stíhačem na Mustangu poháněném motorem Allison. Všech těchto vítězství dosáhl na stroji se sériovým číslem 43-6077, pojmenovaném Jackie. Za dosažené úspěchy obdržel vysoké vyznamenání Záslužná legie (Legion of Merit), pětkrát Záslužný letecký kříž (DFC) a čtyřikrát Leteckou medaili (AM).


P-51C Mustang od 530. FS pojmenovaný Princess při letu nad Čínou

Po skončení války zůstal u letectva a dále postupoval po hodnostním žebříčku: dne 19. října 1950 byl povýšen na podplukovníka a na plukovníka 19. února 1958. Pracoval zejména na velitelství taktického letectva. Do důchodu odešel v srpnu 1968. James John England zemřel 30. března 2002 v Texasu.

Zdroje (výběr):
Ichimura, H.: Ki-43 Oscar Aces of World War 2. Oxford 2009;
Lowe, M.: North American P-51 Mustang. Marlborough 2009;
Olynyk, F.: Stars & Bars. Londýn 1995;
Shores, Ch.: Air War for Burma. Londýn 2005;
Smith, P. C.: Straight down! The North American A-36 dive-bomber in action. Manchester 2000;
www.valka.cz;
www.wikipedia.org

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Podobné články

Další články autora

Autor : Michal Rak 🕔01.02.2015 📕3.409

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře