Linka Paříž–Londýn

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔01.02.2015 📕3.824

První letecký poplach

Francouzský civilní letoun vstoupil do dějin hned tohoto prvního dne, kdy spojenecká koalice stála podivně rozkročena mezi mírem a válkou: Polsko bojovalo od 1. září o život, Británie právě deklarovala válečný stav a Francie váhala. Počínaje 11.30 začaly na jihu Anglie kvílet poplachové sirény. V 11.35 se poprvé během 2. světové války rozezvučely také v Londýně. Sirény, oznamující letecký poplach, inicioval neznámý letoun, pohybující se ve výšce 1500 m britským vzdušným prostorem. Byl zpozorovaný příslušníky hlásné služby z No. 1 Observer Group v Maidstoneu a považován za přilétající německý bombardér.


Na lince mezi Paříží a Londýnem létaly za války Dewoitiny D.338 Air France. Zde stroj n°11, F-AQBK

Nešlo však o nepřítele, nýbrž o sportovní letoun vojenského leteckého přidělence z francouzské ambasády v Londýně. Francouz se vracel z víkendového výletu a opomenul informovat o svém letovém plánu Brity. Vzlétl v míru, neboť Francie stále ještě otálela s vyhlášením války, ale nyní již prolétal nad státem ve válečném stavu. Nevědomky tak zahnal statisíce Angličanů, včetně ministerského předsedy Chamberlaina, který právě dočetl v přímém přenosu BBC prohlášení o vypuknutí války, do protileteckých krytů.

Úsměvná událost? – Snad; kdyby nezpůsobila první válečnou oběť ve Spojeném království. Jeden obyvatel Londýna, vyděšen kvílením sirén, podlehl srdeční zástavě…

Air France a Air Bleu jdou do války

Před vypuknutím války francouzský národní letecký dopravce Air France provozoval na prestižní trase mezi pařížským Le Bourgetem a londýnským letištěm Croydon moderní dvoumotorové dopravní letouny Bloch MB.220, doplněné několika třímotorovými stroji Dewoitine D.338. Během sezony roku 1939 (zahájené v polovině dubna) se na lince létalo šestkrát denně. Vždy v 9.00, 11.00, 13.00, 15.00, 17.00 a 19.00 startovaly letouny simultánně z obou letišť.

S vypuknutím války bylo letiště Croydon pro civilní provoz uzavřeno. 1. září odlétly všechny civilní stroje a následujícího dne se letiště stalo novým domovem pro stíhací Gladiatory 615. Sq. RAF.

Rovněž do činnosti Air France radikálně zasáhla válka. Po vypuknutí válečného konfliktu zastavila provoz na svých obvyklých tratích. Letecká flotila byla poskytnuta státu a část strojů byla zařazena přímo do Armée de l’Air, neboť vojenské letectvo trpělo absolutním nedostatkem dopravních a transportních letounů. Tento osud potkal v období 1939–1940 téměř všechny Blochy 220 (Air France si mohla ponechat pro své linky jen dva ze 16). Staly se výzbrojí GAT 1/14. Do Británie se tyto stroje nyní podívaly spíše výjimečně: jeden z nich podporoval akce francouzského leteckého detachementu na letišti Lympne v květnu a červnu 1940 (Military revue 2/2012).


Před válkou provozovala Air France na lince do Londýna Blochy MB.220

Air France 18. září obnovila omezenou činnost na tratích spojujících metropoli se zámořím. Rychle došlo ke znovuotevření leteckého spojení s Británií. Pro tuto velice důležitou trať byly nyní určeny Dewoitiny D.338. Část strojů zabavilo Armée de l’Air, které z nich hodlalo postavit pět dálkových sekcí SALC (Sections d’avions long-courrier). Jestli byl plán realizován v plném rozsahu, není zcela zřejmé. Některé stroje v každém případě dál používala Air France.

Obdobný osud jako část letadlového parku Air France čekal také na státní leteckou společnost Air Bleu, specializovanou na poštovní leteckou službu. Byla zrušena 2. září 1939 a jako SALC 1/110 se stala součástí Armée de l’Air. Používala především dvoumotorové transportní stroje Caudron C.445 Goéland a také několik jednomotorových Caudronů C.630 a C.635 Simoun. Do ledna 1940 její stroje absolvovaly 246 letů a přepravily 246 cestujících a 16 t nákladu, především pošty. V únoru téhož roku velení SALC 1/110 začlenilo do uskupení transportního letectva (Groupement des avions de transport) GAT 2/144. Goélandům byla za války svěřena doprava důležité pošty mezi Francií a Británií.

Podivná válka

Lety na civilních linkách byly s vypuknutím války načas přerušeny. Jakmile se situace pro Francii a Velkou Británii poněkud zklidnila a ukázalo se, že bezprostřední útok nacistického Německa na západní Evropu prozatím nehrozí, došlo k jejich obnovení. Provoz na trase mezi Paříží a Londýnem byl znovuotevřen 11. října 1939. Na ostrovech se ovšem při dopravních letech francouzských strojů změnilo cílové letiště. Namísto Croydonu, které britské ministerstvo letectví považovalo za příliš ohrožené ze strany nepřátelského letectva a začalo jej pro vojenské účely užívat RAF, nyní D.338 i C.445 po přeletu průlivu La Manche směřovaly do Hestonu.


D.338 n° 19, F-AQBS

Letiště Heston se nachází západně od Londýna (hrabství Middlesex). Vzniklo jako Heston Air Park a otevřeno bylo 5. července 1929. Zprvu sloužilo civilnímu sportovnímu létání. V září 1931 bylo přejmenováno na Heston Airport. S dalším rozvojem ve 30. letech 20. století začalo sloužit jako dopravní komerční letiště. V roce 1937 jej zakoupilo ministerstvo letectví. Stalo se domovskou základnou pro letouny British Airways, létající na evropských tratích. Právě odtud startoval britský ministerský předseda Neville Chamberlain v Lockheedu 14, G-AFGN, při osudovém letu 29. září 1938 do Mnichova. A také se sem v kabině stejného stroje 30. září vrátil, aby shromážděným davům ohlásil: Peace for our time. Jak je známo, „mír pro náš čas“, získaný na úkor Československa, trval pouhý prchavý rok…

Civilní provoz na letišti Heston pokračoval i po vypuknutí války. Odtud létaly počínaje 11. říjnem 1939 do Paříže britské čtyřmotorové dopravní letouny Armstrong Whitworth Ensign společnosti Imperial Airways, která na trase kooperovala s Air France. Letouny dopravních společností neutrálních států je mohly využívat pouze do října 1939; poté musely končit na civilních letištích u pobřeží (např. ve Shorehamu). Jedinými zahraničními návštěvníky poté zůstaly dopravní a kurýrní letouny francouzského spojence.


K dopravě pošty sloužily za války mezi Paříží a Londýnem dvoumotorové stroje Caudron C.445 Goéland

Dewoitiny D.338 nyní na trase létaly oběma směry jednou denně. Provoz probíhal bez větších komplikací až do 30. dubna 1940. Toho dne se k Hestonu po letu z Le Bourgetu přiblížila D.338 n° 15, F-AQBO (pilot Laulhe, radista Dousselin a palubní mechanik Lespar). Ve chvíli, kdy letoun dokončil poslední zatáčku před přistáním, došlo v důsledku razantního vysunutí přistávacích klapek ke ztrátě rychlosti. Pilot na chvíli pozbyl nad rozměrným třímotorákem kontrolu. Situace byla nebezpečná kvůli malé výšce. Pilotovi se podařilo letoun zvládnout přidáním plynu. Letoun sice srovnal polohu, ale nadále klesal a lehce přitom narazil do stromořadí, lemujícího letištní plochu. Náraz nebyl příliš silný a letoun po něm dosedl – ovšem přímo proti letištním budovám. Pilotovi se stroj podařilo ubrzdit a zastavil jen několik metrů od řídicí věže. Většina cestujících podle jeho slov nezpozorovala nic zlého. Došlo ovšem k poškození pravé poloviny křídla.

Poštovní Goélandy létaly do Hestonu pravidelně dvakrát denně. Vedle původních civilních strojů z parku Air Bleu jednotka SALC 1/110 dostala také několik vojenských C.445M. Během podivné války zprvu krátce sídlila v Étampes a pak na letišti Dugny-Le Bourget. Goélandy létaly do Británie přes Dieppe. Britové nepovolili francouzským kurýrním letounům žádné navádění ze země: piloti se museli spoléhat pouze na přesnost vlastní navigace. Trasa vedla koridorem přes Dieppe, Brighton, Shoreham, Tangmere, Haslemere, Brooklands a končila v Hestonu. Nad letištěm ve Shorehamu musel kurýrní letoun v rámci identifikace provést povinný okruh a teprve pak mohl pokračovat dále.


Pařížské letiště Le Bourget roku 1940

Letový personál SALC 1/110 se skládal z mobilizovaných starých harcovníků Air Bleu, kteří dostali důstojnické hodnosti: Cne. Daurata, S/Lt. Liperta a S/Lt. Vaniera. Další letci byli poddůstojníky, přičemž u jednotky sloužili také piloti vojenští. Za pěkného počasí nepředstavovaly lety větší problém. Horší to bylo za podzimních a zimních mlh a zatažené oblohy. Goélandy musely za omezené viditelnosti létat nízko nad zemí. Představa ztráty orientace nebyla pro letce ničím příjemným. Obávali se hlavně na trase ležícího Londýna, chráněného proti letounům Luftwaffe baráží z upoutaných balonů. Její lana pochopitelně mezi německým a francouzským letounem nijak nerozlišovala.

Německá ofenziva

Dopravní a kurýrní lety francouzských letounů do Hestonu pokračovaly i poté, co Wehrmacht zahájil 10. května 1940 svou západoevropskou ofenzivu. Postup německých vojsk záhy donutil osádky změnit trasu letů.

Dewoitiny D.338 Air France nyní začaly létat oklikou kurzem přes poloostrov Cotentin. K mezipřistáním docházelo na letišti v Lessay na západním pobřeží poloostrova. Pozemní personál zde doplňoval třímotorákům pohonné hmoty. Svou trasu musely přizpůsobit nové situaci také Goélandy SALC 1/110. Namísto přes Dieppe nyní létaly kurzem přes Calais a mezi 15. a 18. květnem přes Cherbourg. Neozbrojené dvoumotoráky se tak snažily vyhnout nebezpečí ze strany nepřátelského stíhacího letectva.

Lety do Hestonu měly pro francouzské osádky poněkud zvláštní nádech. Během pouhé půlhodiny, strávené ve vzduchu, se dostávaly do zcela jiného světa. Ve Francii zažívaly na vlastní kůži převahu Luftwaffe. Německé bombardéry křižovaly francouzský vzdušný prostor a téměř bez odporu napadaly cíle v týlu, včetně letišť. V zemi postupoval rozklad, vzmáhal se defétizmus a sílil chaos. V Hestonu naopak panoval až surrealistický klid, pořádek, pozemní personál pracoval, jak měl, a civilisté čekající na let zde nevzrušeně popíjeli tradiční odpolední čaj. Válka byla (prozatím) velmi daleko.


Interiér prostoru cestujících letounu D.338

SALC 1/110 několikrát během kampaně změnila základny. Po přesunu z Le Bourgetu působila z Lognes, Orléans, Melesherbes a posléze z Toulouse, kde ji zastihlo uzavření příměří. Vedle letů do Hestonu se věnovala také aktivitám ve Francii. Během akce 23. května protiletadlová palba sestřelila nad Boulogne-sur-Mer jeden stroj, dopravující do St. Omeru 300 kg krevního séra. Pilot S/Lt. Jules Monteuil padl do německého zajetí.

Air France létala do Británie beze ztrát až do 10. června. Toho dne pak došlo ke zničení D.338 n° 22, F-ARTD. Letoun převzalo v listopadu 1939 vojenské letectvo (obdržel volací označení R-245). Na začátku roku 1940 byl poskytnut společnosti Air France. Ke svému poslednímu letu do Hestonu vzlétl 10. června. Trojčlennou osádku tvořil pilot Casanova, radista Descamps a palubní mechanik Petit. Před britským pobřežím se musel letoun obrátit k návratu kvůli vyhlášení leteckého poplachu na ostrovech. Dewoitine po mezipřistání v Lessay zamířil zpět do Le Bourgetu. Nad Montreuil l’Argillé (Eure) se dostal do přesné palby britských protiletadlových dělostřelců. Zasaženému letounu začala divoce hořet levá polovina křídla. Casanova dokázal nouzově přistát. Zatímco osádka a cestující evakuovali vrak, ten se stal znovu cílem střelby i na zemi. Radista Descamps podlehl utrženým zraněním.

Ztrátou D.338, F-ARTD, skončila pravidelná doprava mezi francouzskou a britskou metropolí. K dalším pokusům o spojení letouny Air France již nedošlo. Situace na bojišti se vyvíjela skutečně katastrofálně: 14. června vstoupila německá vojska do Paříže. Bitva o Francii rychle spěla ke svému tragickému finále. Cesty obou Spojenců se rozcházely…

Zdroje (výběr):
Les Ailes Françaises 1939–1945, n° 11 – Le transport aérien 1er partie L’aviation française de transport militaire 1939/40, Air Magazine N° 590/1972;
Halpeny, B. B.: Military airfield of Greater London. Wellingborough 1984

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔01.02.2015 📕3.824

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře