Korvety třídy Baynunah

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔01.02.2015 📕2.395

Vznik námořnictva Spojených arabských emirátů se datuje do roku 1978. Jeho počátky byly skromné a prvními většími jednotkami, kterými disponovalo, bylo šest hlídkových člunů třídy Ardhana. Tato plavidla s plným výtlakem 175 t, vyzbrojená dvěma 30mm a jedním 20mm kanonem, byla v letech 1975 a 1976 pořízena emirátem Abú Dhabí ještě před vytvořením sjednocené floty. Příliv petrodolarů však umožnil její rychlý růst a již v letech 1980 a 1981 ji posílilo šest raketových člunů třídy Banyas, patřící do úspěšného exportního typu TNC-45 německého výrobce Lürssen. Při plném výtlaku 259 t nesou podstatně silnější výzbroj než třída Ardhana, složenou ze čtyř protilodních ŘS MM.40 Exocet, 76mm kanonu a 40mm dvojkanonu.


Bohaté senzorové vybavení korvet zastupuje radar Sea Giraffe AMB, umístěný pod kuželovým radomem na stožáru; nad ním jsou systémy SLR-736E a Altese. Vedle stožáru je systém MLG-27, za ním jsou prázdné držáky OZ střel Exocet

Dalšími přírůstky floty byly dva raketové čluny třídy Mubarraz a dvě vrtulníkové korvety třídy Muray Jib, dodané v letech 1990 a 1991. Tvůrcem obou tříd byly znovu loděnice Lürssen. První se řadí k typu FPB-44 a při plném výtlaku 235 t jsou vyzbrojeny čtyřmi Exocety, 76mm kanonem a šestinásobným OZ Sadral pro PLŘS typu Mistral. Druhé jsou podstatně větší jednotky typu FPB-65 s plným výtlakem 660 t. Na svou velikost nesou extrémně silnou výzbroj, složenou z osmi střel MM.40, osminásobného OZ pro PLŘS Crotale, 76mm kanonu, systému Goalkeeper kategorie CIWS a jednoho vrtulníku, pro který je k dispozici také hangár.

Po těchto vesměs malých plavidlech námořnictvo Spojených arabských emirátů posílily podstatně větší fregaty Abu Dhabi a Al Amarat. Šlo o starší bývalé nizozemské jednotky třídy Kortenaer, zařazené do služby v letech 1997 a 1998. Stojí za zmínku, že jejich kariéra trvala jen do roku 2006, což ale neznamenalo konec jejich životní poutě. Obě jsou totiž v současnosti přestavovány na luxusní megajachty.

Náhrada za třídu Ardhana

Ještě před pořízením fregat byly v první polovině 90. let v rámci programu LEWA-1 zahájeny studie perspektivní náhrady hlídkových člunů třídy Ardhana. Požadavky na tucet malých úderných korvet s délkou cca 60 m byly zaslány předním světovým výrobcům v listopadu 1996. Důležitým bodem byly široký transfer technologií a know-how, umožňující domácím loděnicím ADSB (Abu Dhabi Ship Building) realizovat stavbu sériových jednotek. Krátce nato, v únoru 1997, došlo k zásadní změně specifikací, což je ostatně běžnou praxí při zbrojních programech arabských států. Plavidla měla být po novém vybavena letovou palubou a hangárem pro palubní vrtulník a v jejich konstrukci měla být aplikována pokročilá opatření k redukci signatur. Název programu byl v této fázi změněn na Baynunah.


Provedení trupu korvet je optimalizované pro plavbu vysokou rychlostí. V jeho zadní části pod čárou ponoru je vidět dva hranaté vývody zplodin dieselů pohonu

Zainteresovaní výrobci na tyto změny odpověděli upravenými verzemi svých původních projektů, které byly promptně připraveny do počátku následujícího měsíce. Další léta se však vlekla jednáními ohledně realizace stavby plavidel v domácích loděnicích. ADSB totiž byly založeny teprve v roce 1996 a bez značných investic nebyly schopné provést tak náročné předsevzetí. Za vítěze tendru byl 23. března 2001 vyhlášen návrh BR70 francouzských loděnic CMN (Constructions Mécaniques de Normandie) s plným výtlakem 830 t. Ve výběru sehrál svou roli i fakt, že CMN odkoupily část akcií ADSB od amerických loděnic Newsport News Shipbuilding. Ty byly nejen jejich konkurentem v tendru, ale také spoluzakladatelem loděnic ADSB. Následně bylo dohodnuto, že hlavním vykonavatelem programu bude domácí výrobce a loděnice CMN budou jeho hlavním subdodavatelem. Dne 24. prosince 2003 byl s ADSB podepsán kontrakt v hodnotě 540 milionů dolarů na dodání čtyř korvet s opcí na další dvě. Prototypová jednotka, pojmenovaná Baynunah, stejně jako celý program, měla být postavena v CMN, zbylé korvety s francouzskou technologickou pomocí zase v ADSB. V praxi to však znamenalo montáž plavidel ze sekcí vyrobených ve Francii. Opce byla využita v červenci 2005, kdy byly za částku 272,2 miliony dolarů doobjednány pátá a šestá jednotka třídy.

Kýl korvety Baynunah byl položen v srpnu 2005. Její zpuštění na vodu bylo naplánováno na přelom let 2008 a 2009 a zařazení do služby na rok 2010. Zadavatel však v průběhu stavby plavidla v prosinci 2006 znovu upravil svá zadání, a to dosti zásadním způsobem: kromě záměny primárního radaru TRS-3D za švédský typ Sea Giraffe AMB šlo především o doplnění výzbroje protiraketovým systémem RAM. Jeho jediná možná poloha na střeše hangáru však musela kvůli přidání dodatečných a relativně vysoko umístěných hmot vést ke zhoršení stability korvet. Loděnice CMN proto musely svůj projekt BR70 upravit do podoby větší verze BR71 s plným výtlakem 915 t. Celkový rozsah změn nebyl zveřejněn, ale značný nárůst výtlaku proti původní variantě indikuje použití dodatečného balastu pro lepší vyvážení plavidel. Zřejmě to bylo na úkor zásob PHM, protože při variantě BR70 byl udáván větší dosah (2400 nm při 15 uzlech), než je tomu nyní; stejně tak rychlost klesla o dva uzly. K další, menší změně došlo v červnu 2007, kdy bylo rozhodnuto nahradit původní italská dálkově ovládaná střelecká stanoviště Marlin-WS s 30mm kanony německým typem MLG-27.


Na maketě korvety Al Hesen vystavené na veletrhu NAVDEX 2011 je jasně vidět způsob umístění VVZ typu Mk.56 pro střely ESSM po stranách hangáru a OZ střel Exocet Block 3

Na prvním patře mohutné nástavby korvet je navigační můstek, níže se nachází bojové řídicí centrum s patrnými konzolami MAGICS 2. V trupu pod ním je vidět ubikace posádky

Tyto komplikace způsobily zpoždění programu o minimálně půl roku. Korveta Baynunah byla spuštěna na vodu teprve 25. června 2009 a v roce 2010 byly zahájeny její zkoušky na moři. Zástupci námořnictva Spojených arabských emirátů plavidlo převzali 11. listopadu 2011 a letos má být po dokončení dalšího cyklu zkoušek zařazeno do služby. Kýl v pořadí druhé a zároveň první „domácí“ jednotky Al Hesen byl položen počátkem července 2006. Zpuštěna na vodu byla rok nato a v současnosti na plavidle probíhají dokončovací práce a zkoušky. Prozatím poslední korveta, jejíž jméno bylo zveřejněno, je Al Dhafra. Její kýl byl položen v červenci 2007 a spuštěna na vodu byla v dubnu 2011. Do roku 2009 byly položeny kýly také zbylých tří jednotek třídy, další informace o nich však zatím scházejí.

Příbuzné rychlé jachty

Při projektování trupu korvet rodiny BR70 a 71 byly využity zkušenosti s jachtou Destriero, navrženou v CMN pro překonání transatlantického rychlostního rekordu (její maximální rychlost dosáhla rekordních 59,4 uzly!). Má příď s průřezem ve tvaru písmena „V“, optimalizovaným pro plavbu vysokými rychlostmi. Toto řešení má zajistit dobré nautické vlastnosti korvet při vlnobití odpovídajícím stavu moře č. 5. Konstrukčním materiálem použitým na trupu je ocel; nástavba a stožár jsou kvůli úspoře hmotnosti ze slitin hliníků. Záď je vyhrazena hangáru a letové palubě dimenzované pro palubní vrtulník hmotnostní kategorie do 4,5 t. Paluba je vybavena mříží pro zachycení harpuny systémů usnadňujících přistání vrtulníků na rozbouřeném moři. Korvety mají ve své finální podobě délku 71,3 m, šířku 11,3 m a ponor 2,9 m.

V konstrukci jednotek třídy Baynunah byla v široké míře uplatněna opatření k redukci signatur. Nástavba a stožár jsou složeny z velkých rovinných ploch odkloněných od kolmice. Povrch plavidel je „vyhlazen“ a zbaven menších prvků palubního vybavení, což významně přispívá k jeho celkové radiolokační odrazné ploše. Korvety nemají klasické komíny a spaliny agregátů pohonné soustavy jsou odváděny dvěma páry vývodů, umístěnými po stranách trupu pod čárou ponoru. Toto řešení snižuje IČ stopy plavidel. Konstruktéři loděnic CMN věnovali pozornost také poklesu akustických signatur třídy.


Spouštění prototypové korvety Baynunah na vodu v loděnicích CMN v Cherbourgu. Dva válcové objekty na rameně stožáru představují dálkově ovládané halogenové a UV světlomety

Pohon korvet tvoří čtyři diesely MTU 12V595 TE90 s výkonem po 4320 kW, uspořádané do soustavy typu CODAD. Tyto agregáty jsou umístěny po párech ve dvou strojovnách a pohánějí tři vodní trysky hydroreaktivního pohonu. Dvojice dieselů v přední strojovně je propojena převodovkou Renk ASL 2x115 a pohání centrální trysku Rolls-Royce KaMeWa 125BII, používanou při potřebě vyvinout maximální rychlost. Každý z dieselů v zadní strojovně pohání prostřednictvím převodovky AUSL jednu ze dvou trysek KaMeWa 112SII. Ty jsou určeny pro plavbu ekonomickou rychlostí a na rozdíl od centrální trysky mají možnost vektorování tahu do stran o 30°. Díky tomu nahradily klasická kormidla, která korvety vůbec nenesou. Dále jsou tyto trysky vybaveny obraceči tahu, zajišťujícími velmi rychlé zpomalení plavidel. Použití hydroreaktivního pohonu umožnilo zvětšit obratnost jednotek třídy Baynunah a současně snížit jejich ponor, a tím i riziko jejich poškození při nasazení v mělkých vodách Perského zálivu. Manévrování při malých rychlostech usnadňuje také tunelová manévrovací jednotka, umístěná v přední části trupu. Maximální rychlost korvet přesahuje 30 uzlů, dosah je však poměrně krátký: činí pouze 2000 nm při ekonomické rychlosti 15 uzlů. Tuto hodnotu však velení floty zřejmě považuje za postačující. Zdrojem elektrické energie jsou čtyři dieselgenerátory s výkonem po 275 kW.

Prameny se rozcházejí v počtu členů posádky korvet. Podle části z nich ji tvoří 37 mužů a pět členů leteckého personálu, podle jiných to je 55 a pět. Ubikace jsou plně klimatizované a posádce zajišťují vysoký komfort ubytování. Zásoby pitné vody a proviantu na palubě postačují pro operace trvající 14 dnů.

Korvety s výzbrojí fregat

Korvety třídy Baynunah jsou víceúčelové jednotky, které mají plnit široké spektrum úkolů včetně hlídkování, ochrany výlučného hospodářského pásma, instalací petrochemického průmyslu, přístavů apod. V případě konfliktu to bude zejména boj s hladinovými jednotkami protivníka, zajištění PVO vlastních plavidel, průzkum a kladení min. Při výběru rolí, které mají korvety v budoucnu plnit, byly brány v potaz možnosti ozbrojených sil hlavního potenciálního protivníka, kterým je Írán. Hlavním operačním prostorem plavidel budou vody Perského a Ománského zálivu.

Údernou výzbroj korvet tvoří osm francouzských protilodních ŘS typu MM.40 Block 3, odpalovaných ze dvou čtyřnásobných OZ typu ITL-70A. Jedná se o nejnovější variantu legendárních Exocetů, která se vyznačuje doletem prodlouženým na 180 km. Naváděcí soustava střel je doplněna terminálem systému GPS, který jim umožňuje útočit také na pozemní cíle. Detekci vzdálených cílů nacházejících se za radiolokačním horizontem (tedy více než cca 35–40 km od plavidla) zajišťuje palubní vrtulník AS-565SB Panther. Vybavený je radarem Agrion 15, FLIRem a systémem pro radiotechnický průzkum ELIPS. Vrtulník není bezzubý a může nést čtyři lehké protilodní střely AS.15TT s doletem 15 km. Protivzdušnou obranu korvet primárně zajišťuje osm amerických PLŘS typu RIM-162 ESSM s doletem přesahujícím 50 km. Odpalovány jsou ze dvou čtyřnásobných VVZ typu Mk.56, umístěných v nástavbě po stranách hangáru vrtulníku. Použití střel ESSM na plavidlech této velikosti je velmi nezvyklé, protože obvykle jsou jimi vyzbrojeny mnohem větší jednotky. Dalším atypickým rysem na kategorii korvet je použití druhého raketového systému PVO. Tím je výše zmíněný americko-německý systém RAM Block 1, s jedním 21násobným otočným OZ typu Mk.49 Mod.3 pro střely RIM-116B s doletem necelých 10 km. Systémy ESSM a RAM lze použít nejen proti letounům, protilodním ŘS a vrtulníkům, ale také proti menším hladinovým plavidlům. V případě Spojených arabských emirátů to značí zejména rychlé čluny iránských revolučních gard, které představují jednu z hlavních hrozeb civilní plavby v regionu. Hlavňovou výzbroj zastupuje víceúčelový 76mm kanon Super Rapid italské firmy Oto Melara s maximální kadencí 120 ran/min. Doplňují jej dva německé systémy MLG-27, každý s 27mm revolverovým kanonem BK-27 s kadencí 1000–1700 ran/min. na dálkově ovládané lafetě a s vlastními senzory SŘP. Korvety lze využít také v roli minonosek; kolejnice pro kladení min se montují na letovou palubu.


Na třípatrové struktuře na střeše můstku jsou za sebou směrem od přídě umístěny systémy NA-25XM, EOMS NG a Scanter 2001. Vedle ní je jeden z vrhačů klamných cílů MASS

Základem elektronického vybavení třídy Baynunah je bojový řídicí systém IPN-S/R italské firmy Selex, který integruje všechny prvky výzbroje a elektroniky. Ovládaný je pomocí šesti univerzálních řídicích konzol MAGICS-2 v bojovém řídicím centru. Primárním senzorem je 3D radar Saab Microwave Systems Sea Giraffe AMB s dosahem do 180 km. Palbu 76mm kanonu řídí systém NA-25XM firmy Selex s radiolokátorem RTN-25X a optoelektronickými systémy. Jeho součástí je i ozařovač s postupnou vlnou SSCWI australské firmy CEA Technologies, který zajišťuje navádění PLŘS ESSM. Senzory dále doplňuje navigační radar Terma Scanter 2001 a optoelektronický systém Sagem EOMS NG. Korvety nesou bohaté vybavení pro vedení EB zahrnující systém pro radiotechnický průzkum SLR-736E italské firmy Elettronica, systém pro odposlech rádiové komunikace Thales Altese, laserový výstražný přijímač Saab Avitronics NLWS310 a dva 32násobné vrhače klamných cílů Rheinmetall MASS. Pro detekci min a podvodních překážek je určen výsuvný trupový sonar NDS3070 Vanguard firmy L-3 ELAC Nautik. Do komunikačního vybavení plavidel patří rovněž automatizované systémy na přenos dat v standardech Link 11 a Link Y Mk.2, umožňující komunikaci s pobřežními velitelskými stanovišti, jinými plavidly a námořními hlídkovými letouny.

První v arabském světě

Baynunah je prozatím největším programem stavby bojových plavidel na Blízkém východě a dodavatel korvet ADSB drží primát prvních arabských loděnic v regionu schopných produkovat bojová plavidla. Třída Baynunah také představuje první větší bojové jednotky postavené v arabském světě. Nové korvety jsou, podobně jako jednotky třídy Muray Jib, charakteristické na svou velikost extrémně silnou výzbrojí, u níž je kladen velký důraz na zajištění PVO. Jejich slabinou je vybavení pro vedení protiponorkového boje, které u nich zcela absentuje. To je však dáno specifičností prostředí, kde budou operovat, protože vody Perského zálivu jsou pro nasazení ponorek nevhodné, což platí také pro část Ománského zálivu. Po zařazení korvet třídy Baynunah do služby významně vzrostou bojové možnosti námořnictva Spojených arabských emirátů, jež se v hladinových silách v mnoha ohledech vyrovná íránské flotě, a v některých ji může i předčit.

TTD korvet třídy Baynunah

Plný výtlak (t)

915

Max. délka (m)

71,3

Max. šířka (m)

11,3

Ponor (m)

2,9

Typ pohonu

CODAD

Výkon pohonu na hřídel (kW)

4x 4320

Max. rychlost (uzly)

30

Max. dosah (nm/uzly)

2000/15

Hlavňová výzbroj

1x1 76mm

2x1 27mm

Protilodní ŘS

2x4 MM.40 Block 3

Protiletadlové ŘS

2x4 ESSM

1x21 RAM

Vrtulník

1x AS.565SB

Posádka + letecký personál

55 + 5

Přehled zatím známých korvet třídy Baynunah

Takt. číslo

Jméno

Položení kýlu

Spuštění na vodu

Plánované zařazení do služby

P171

Baynunah

8. 8. 2005

25. 6. 2009

2012

P172

Al Hesen

5. 7. 2006

22. 7. 2010

2012

P173

Al Dhafra

červenec 2007

5. 4. 2011

2013

Zdroje: CMN, ADSB, Jane’s Fighting Ships, Conway’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995, Combat Fleets of the World, Morza Statky i Okrety, Nowa Technika Wojskowa, archiv

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔01.02.2015 📕2.395

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře