M5 Stuart - Vrchol kariéry

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔31.01.2015 📕6.067

Výroba tanků M3 začala narůstat v roce 1941 a zároveň s tím se začínal projevovat již zmíněný nedostatek vhodných motorů. Vzduchem chlazené zážehové Continentaly dostávalo přednostně letectvo a vznětových Guibersonů, které je měly nahradit, byl k dispozici jen omezený počet. Bylo potřeba začít pátrat jinde – jenže nikdo tak výkonné motory nevyráběl.

Z auta do tanku

Ačkoli z dnešního pohledu by se mohlo zdát, že o motory s výkonem přes 200 k musí konstruktéři zakopávat na každém kroku, na začátku 2. světové války to byly výkonné motory, které příliš firem nevyrábělo. V automobilovém průmyslu však bylo relativně dost motorů s polovičním výkonem. Použitím dvojice vidlicových zážehových osmiválců Cadillac series 42, se zdvihovým objemem po 5,6 l, vznikla pohonná jednotka s celkovým výkonem 220 k při 3200 otáčkách. Motory byly umístěny vedle sebe a samostatnými Kardanovými hřídeli poháněly třístupňovou automatickou převodovku Hydramatic s dvoustupňovou automatickou přídavnou převodovkou, takže řidič měl k dispozici 6 + 2 rychlosti.


Zadní pohled na M5 Stuart ukazuje svislé boky korby na rozdíl od M3A3, který je měl šikmé.

Celek byl na základě schvalovacího dokumentu z 6. června 1941 vestavěn do pokusné M3E2, přestavěné z tanku se sériovým číslem 752, a vozidlo bylo odesláno do General Motors Proving Ground k jízdním zkouškám. Při nich zdolalo bez závad 2000 mil (3220 km), načež bylo odeslané do Aberdeenu, kde testy pokračovaly.

Navenek se tank od běžných M3 odlišoval vyšší stavbou motorového prostoru, což bylo vynuceno umístěním chladičů horizontálně nad motory. Interiér získal na prostornosti, protože díky dole uloženým klikovým hřídelům bylo možné snížit tunel Kardanových hřídelí, pohánějících vpředu umístěnou převodovku. Kapalinou chlazené motory byly proti vzduchem chlazeným „hvězdičákům“ mnohem tišší. Automatická převodovka usnadňovala práci řidičů tanků a umožnila zkrátit jejich výcvik. Navíc se motory v zimě snadněji startovaly.

Během zkoušek byl tank vybaven věží bez výzbroje. Bojovou hmotnost vozidla simulovala dvojice velkých litinových závaží, upevněných na předním šikmém plátu před řidičem a jeho pomocníkem. 13. listopadu 1941 dostal pokusný tank přidělené označení lehký tank M4.


Na čelním pohledu jsou vidět „zátky“ uzavírající nouzové průzory.

Krátce předtím byl postaven pokusný tank M3A1E1, který byl vybaven nově tvarovanou svařovanou korbou. S ní se počítalo pro velkosériovou výrobu, protože byla méně pracná než korba nýtovaná. Sloučením obou projektů, resp. „napasováním“ horní části nové svařované korby na podvozek č. 752 (M3E2) vzniklo nové vozidlo, označené M3E3.

Zbytečné obavy

Nová korba byla celkově prostornější, podobně jako na tancích M3A3, měla však svislé boky, což byl hlavní rozlišovací znak. Řidič a jeho pomocník měli pro výhled vpřed k dispozici otočné periskopy v příklopech a jako nouzovou náhradu otvory s průměrem 5 cm v čelním pancéřovém plátu. Otvory byly uzavřené kuželovou zátkou, kterou bylo možné zevnitř vytlačit ven. Ve dně měla očko s řetízkem, takže ji bylo možné zase vtáhnout zpět, bez nutnosti opustit bezpečí pancíře.

Pomocník řidiče měl k dispozici kulomet ráže 7,62 mm v kulové lafetě. Druhý kulomet stejné ráže byl vestavěn pevně mezi oběma muži a zaměřoval jej řidič. Pomocník řidiče měl kromě toho k dispozici druhé brzdy směrového řízení a plynový pedál, takže v případě vyřazení řidiče mohl tank alespoň částečně řídit a vyvést zpod palby.


M5 Fire Lady s „řezače živých plotů seržanta Culina“.

Věž tanku byla beze změny převzata z typu M3A1, včetně stabilizátoru Westinghouse a hydraulického pohonu Oilgear. Díky nižšímu tunelu Kardanů bylo možné většinu příslušenství přestěhovat do korby, pod podlahu koše věže, takže muži ve věži měli více místa.

V únoru 1942 byla objednána sériová výroba, ale aby se předešlo zmatkům a záměnám se středním tankem M4 Sherman, bylo označení změněno na lehký tank M5. U sériových tanků byla původní třístupňová automatická převodovka nahrazena čtyřstupňovou stejného výrobce. Výroba se rozběhla v dubnu 1942, nejprve ve společnosti General Motors, resp. v její divizi Cadillac v Detroitu, a pokračovala do prosince. Výrobní linku závodu opustilo 1470 lehkých tanků M5. V srpnu zahájil General Motors výrobu také v závodě v Southgate v Kalifornii. I zde byla výroba ukončena v prosinci, kdy brány závodu opustilo 354. vozidlo. V červenci 1942 se k výrobě připojila firma Massey Harris, která dodala dalších 250 kusů, takže celková výroba verze M5 dosáhla čísla 2074 kusů.

S náběhem výroby začínaly narůstat obavy z příliš komplikovaného pohonu tanku, především z nových automatických převodovek a z toho, zda je budou mechanici schopni v poli opravit. Ukázalo se však, že automatická převodovka patří k nejspolehlivějším částem tanku. Pokud došlo k bojovému poškození, byly škody takového rozsahu, že byla nutná výměna celé převodovky, lhostejno, zda šlo o manuální nebo automatickou.

Jediná oprávněná připomínka se týkala nárůstu počtu náhradních dílů ve skladech a nutnost zpracovat nové manuály údržby. Logistické jednotky tankových útvarů však zvládly i tento úkol bez větších obtíží. Vzhledem k počtu vyrobených kusů se dařilo jednotky vyzbrojovat monotypově, takže měly většinou buď tanky M3, nebo M5, čímž se většina problémů eliminovala.


Detail nových lisovaných kol a hnacích kol bez otvorů.

Nový tank byl považován za mnohem spolehlivější, pohyblivější a jednodušší na obsluhu než kterýkoli z jeho předchůdců. V rámci standardizace došlo stejným nařízením, kterým byly vypuštěny boční pevné kulomety tanků M3A1, ke zrušení pevného kulometu v čelním plátu tanku M5. Opatření platilo od března 1942.

Paralelní vylepšování

S vývojem nové věže pro tank M3A3 byla stejná úprava zavedena i na tancích M5. V převisu věže mohla být namontovaná radiostanice typu SC508, SC528 nebo SC 538. Zadní stěnu věže bylo možné svěsit a vzniklým otvorem demontovat kanon M6. Boční střílny pro osobní zbraně osádky se v polních podmínkách často zavařovaly jako zbytečné, až byly nakonec zcela vypuštěny již ve výrobě.

Došlo také k přemístění závěsu protiletadlového kulometu Browning M1919 ráže 7,62 mm na pravou stranu věže. Tato zbraň byla často nahrazována 12,7mm Browningem M2HB, protože osádky zastávaly názor, že palebné síly není nikdy dost. Těžký kulomet byl účinnější nejen proti letadlům, ale byl velmi dobrým lékem i proti odstřelovačům, ukrývajícím se v budovách nebo korunách stromů. Pozdější verze dostaly na pravou stranu věže protáhlý kryt kulometu.

Poměrně významnou změnou z hlediska bezpečnosti byl příklop ve dně korby, za sedadlem pomocníka řidiče, umožňující opustit tank v případě převrácení. Nový tank dostal označení M5A1 a od listopadu 1942 začal průběžně nahrazovat starší M5 na výrobních linkách v Detroitu a od prosince i v Southgate a ve firmě Massey Harris.

V Southgate běžela výroba do srpna 1943 a výsledkem bylo 1196 vyrobených tanků. Cadillac dodal do května 1944 3530 kusů a Massey Harris do června téhož roku dalších 1084 M5A1. Zdokonalená verze se vyráběla ještě ve čtvrtém závodě, železniční American Car & Foundry Company, kde bylo od října 1943 do dubna 1944 vyrobeno přesně tisíc kusů. Celkový počet vyrobených M5A1 tak dosáhl 6810 tanků.

S rozšiřováním výroby docházelo k postupnému přezbrojování tankových útvarů, vždy po celých jednotkách, aby se minimalizovaly dopady na logistiku. Nejprve jednotky vyzbrojené staršími M3 všech verzí a postupně i jednotky vyzbrojené tanky M5, které dostaly status omezeného standardu a používaly se jen k výcviku, příp. k plnění pomocných úloh (obrana letišť nebo týlových základen).

Zajímavé je podívat se, jak vypadalo pancéřování tanku. Čelní pláty korby verze M5A1 dosahovaly tloušťky 64 mm a věže 51 mm, což jsou čísla porovnatelná se středním tankem T-34/76. Boční a zadní pláty byly samozřejmě tenčí, aby příliš nenarůstala hmotnost tanku. Ostatně, hlavním úkolem Stuartů byl průzkum, nikoli souboje s nepřátelskými tanky. S rozšířením pancéřovek, především typu Panzerfaust 60, se osádky snažily odolnost čelního pancíře ještě zvýšit připevňováním různého materiálu, od beden s materiálem přes náhradní články pásů po pytle s pískem, které fungovaly jako představný pancíř.


Boční pohled na M5 ukazuje zvýšenou korbu, kvůli umístění chladičů a množství materiálu, který osádky vozily, kde se dalo.

Na základě zkušeností z bojového nasazení především v Tichomoří došlo postupně k náhradě paprskových kol plnými, protože se ukázalo, že při divokých bojích v džungli dokáže nepřátelská pěchota tank znehybnit zasunutím ocelové tyče do kol. Než došlo k tovární úpravě zavedením lisovaných kol, pomáhaly si osádky tanků často tím, že otvory v litých kolech nechávaly v dílnách zavařit kusy plechu.

Obecně platí o nasazení tanků M5 totéž, co o jejich předchůdcích: Pokud suplovaly roli středních tanků, nemohl výsledek dopadnout jinak než debaklem, především kvůli slabé výzbroji. K tomu však naštěstí docházelo jen výjimečně, protože již byly k dispozici plnohodnotné střední tanky v dostatečném počtu. Jako lehký tank patřila M5 k nejvyváženějším a nejspolehlivějším konstrukcím. Při plnění průzkumných úkolů se plně osvědčila. Neocenitelné služby poskytovala v Pacifiku, kde dokázala podporovat útoky armády i námořní pěchoty na místech, kam se střední tanky nedostaly. V tomto směru byla ještě vítanější samohybná houfnice M8 HMC (viz dále), jejíž granáty měly, díky své hmotnosti, větší tříštivý i trhavý účinek.

Stuarty v cizině

Nová verze lehkého tanku se v rámci smlouvy Lend and Lease dodávala spojencům. Britové dostali 1131 kusů obou verzí M5, které používali pod společným označením Stuart VI. Britové ze svých zásob předali 110–130 Stuartů VI Polákům (údaje se rozcházejí). Používaly je 1. tanková divize v Normandii a západní Evropě a 2. tanková brigáda (později divize), která byla nasazena v Itálii.

Také 1. československá obrněná brigáda dostala 38 kusů, se kterými dorazila po válce do vlasti. Tanky vydržely ve výzbroji až do důsledné „sovětizace“ výzbroje po roce 1948. Ještě v roce 1947 byly nasazeny na Slovensku proti skupinám tzv. banderovců.

Sovětský svaz dostal jen pět kusů, protože měl již nejhorší období za sebou a postupně dokázal vyzbrojit tankové jednotky vlastní technikou z přestěhovaných výrobních závodů. Významnějším „odběratelem“ byly jen francouzské jednotky v severní Africe, které se přidaly na stranu Spojenců a dostaly 226 kusů M5A1.

Kanadská 1. armáda, nasazená v západní Evropě, dostala 259 kusů Stuartů verzí M3 i M5. Několik kusů se podařilo ukořistit Němcům, kteří je z nedostatku jiné techniky používali k průzkumu. Od června 1944 začalo postupné nahrazování M5A1 novými lehkými tanky M24 Chaffee, ale to nijak nebránilo tomu, aby Stuarty zůstaly ve službě v první linii až do konce války.

Po válce byly M5A1 z výzbroje amerických pozemních sil poměrně rychle vyřazeny. Jednak byly k dispozici rostoucí počty nových M24 Chaffee, a navíc došlo v rámci demobilizace k drastické redukci počtu útvarů napříč všemi druhy vojsk. Válečné přebytky posloužily k vyzbrojení celé řady poválečných armád zemí Evropy. Tanky M5A1 dostala Francie, která je používala až do poloviny 50. let, kdy začaly být nahrazované domácím typem AMX-13.


M5 Stuart s asymetrickými pásy T75.

Seznam dalších uživatelů je dlouhý: Belgie, Nizozemsko, Itálie, Turecko, Řecko, Portugalsko a Jugoslávie. Vzhledem k tomu, že tanky byly jednoduché, spolehlivé a snadno dostupné ve velkých počtech, mohly si jejich pořízení dovolit i země, jejichž tradice v budování tankových vojsk byla velmi malá, nebo vůbec žádná: Tchaj-wan, Nikaragua, El Salvador, Paraguay, Uruguay, Venezuela, Indie, Kolumbie, Nový Zéland a další. Některé země tyto tanky používaly ještě na přelomu 20. a 21. století.

Navzdory počátečním potížím se tak tanky Stuart staly jedněmi z nejrozšířenějších na světě. Pro zájemce jsou nejbližší kusy k vidění v muzeu Koblenz v Německu, v ruské Kubince, v Muzeu Atlantického valu ve Francii, v britském Bovingtonu, ale také např. v Bělehradě a samozřejmě po celých Spojených státech. Řada Stuartů všech verzí je v soukromých rukou, protože jejich provoz, údržba a přeprava je mnohem jednodušší než v případě středních tanků ze stejného období nebo moderních tanků, které mají i čtyřnásobnou hmotnost.

Přestavby

Již v minulém díle jsme se zmínili o tom, že spolehlivý podvozek tanku M3 byl vítanou platformou pro stavbu dalších bojových vozidel. U verze M5(A1) tomu nebylo jinak. Primárním úkolem Stuartů se postupně stával průzkum. Při tomto druhu bojové činnosti není úkolem osádek bojovat s nepřítelem, ale zjistit, kde je přední okraj jeho obrany nebo poslední sledy pronásledovaných jednotek. Důležité je ho spatřit dřív, než on spatří vás. Protože se pro obranu využívají přirozené horizonty, rozhoduje každý centimetr výšky vozidla.

Z toho důvodu vzniklo odstraněním věže a montáží kulometu M2 průzkumné vozidlo T8. Stejná úprava bez věže se koncem války používala jako dělostřelecký tahač nebo jako obrněný transportér. Montáží krabicové nástavby vzniklo obrněné velitelské stanoviště s mapovými stolky a rozšířeným radiovybavením. Montáží zvukotechniky, výkonných zesilovačů a reproduktorů vznikla verze pro psychologický boj.

Pro vyloďovací operace a překonávání vodních toků byly k dispozici soupravy krabicových přívodů vzduchu umožňující hluboké brodění. Na tank bylo možné připojit dozerovou radlici. Ta se uplatnila nejen při úpravě výjezdů na břeh nebo zahrnování protitankových příkopů, ale v Tichomoří často sloužila jako účinný kryt pro postupující pěchotu. Fanaticky bojující Japonce v podzemních krytech bylo místo pracného pobíjení často jednodušší prostě zahrnout zeminou a pohřbít je zaživa.


75 mm M8 HMC.

Plamenometné verze, které měla v oblibě především námořní pěchota v Pacifiku, vznikly montáží plamenometu E7-7 místo kanonu nebo E9-9 místo kulometu v korbě. Během bojů v Normandii, především v oblasti kolem Carentan, dostávaly tanky na příď tzv. Culin Hedgerow Cutters, tedy řezače seržanta Culina, které jim usnadňovaly prorážení náspů s živými ploty, jimiž se krajina jen hemžila. Slangově byly takto vybavené tanky všech typů zvané Rhino (Nosorožec). Pro ničení opevněných cílů se zkoušela montáž raketometu na strop věže.

Největší přestavbou byla samohybná houfnice označená jako 75mm M8 HMC (Howitzer Motor Carriage), jejíž prototyp byl zmíněný v minulém díle. Sériová výroba houfnice M8 začala v divizi Cadillac společnosti GM v září 1942. Do ledna 1944, kdy byla ukončena, opustilo brány závodu 1778 kusů. Americká armáda houfnice M8 úspěšně nasadila v Evropě i v Pacifiku.

Vojáci prvosledových jednotek oceňovali především snadnou dostupnost palebné podpory, kdykoli se dostali do problémů a těžší technika nebyla z mnoha důvodů dostupná. Kromě toho se věže M8 HMC používaly k vyzbrojení obojživelných vozidel LVT (Landing Vehicle Tracked). Jediným zahraničním uživatelem M8 HMC byla Francie, která dostala 174 kusů.

S rostoucí bojovou hmotností M5, která dosahovala 17 t, se objevily obavy z neúměrného nárůstu měrného tlaku, který by mohl ovlivnit průchodivost tanku. Výbor pro vyzbrojování v březnu 1943 inicioval program zabývající se řešením tohoto problému. Uvolnil z výroby tři tanky a pod označením M5A1E1 je nechal jednotlivým výrobcům upravit.

Cadillac své vozidlo vybavil distančními podložkami, navařenými pod závěsy všech kol, a širšími pásy T64 s gumovými patkami, vyvinutými firmou Burgess-Norton. Řešení nebylo úspěšné: po projetí 1250 km na továrním zkušebním polygonu se pásy prakticky rozpadly. Dalším pokusem o zvětšení styčné plochy byla montáž spojek s prodlouženými konci, na vnitřní i vnější stranu pásu. Spojky se dostávaly do záběru jen v měkkém terénu. Na tvrdém podkladu se tank pohyboval po pryžových patkách standardního pásu. Testy probíhaly ve Fort Knoxu, kde se ukázalo, že pásy se svlékají, a navíc docházelo k velkému poškozování gumových obručí pojezdových kol při zatáčení. Posledním pokusem byla montáž asymetrických pásů T75, které přečnívaly jen na vnější stranu tanku vybaveného standardním podvozkem. Testy v Aberdeen Proving Ground prokázaly pokles rychlosti a silné zhoršení ovladatelnosti tanku. Další experimenty na toto téma byly zastaveny.

Poslední úpravou byla instalace závěsu T73 s novou maskou kanonu. Úprava byla provedena v červenci 1944 na jedné M5A v Aberdeenu; ale vzhledem k tomu, že se již vyráběly tanky M24 se silnější výzbrojí, byly práce záhy zastaveny.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 2/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔31.01.2015 📕6.067

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře