Na španělském nebi - Martinsyde F.4 Buzzard - Stíhačka, která nestihla Velkou válku

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔31.01.2015 📕2.775

Když 17. července 1936 začalo v Maroku nacionalistické povstání, které vyústilo v krvavou občanskou válku, nacházelo se ve stavu španělského námořního letectva Aeronáutica Naval stále ještě několik exemplářů dvouplošné stíhačky Martinsyde F.4. Ono „stále ještě“ je na místě, neboť tento archaický typ vznikl za 1. světové války!


Martinsyde F.4A ze stavu Escuadrilla de Combate y Acompañamiento

Předchůdce typu F.4, jednomístný stíhací dvouplošník Martinsyde F.3, se objevil jako privátní konstrukce roku 1917. Pohonnou jednotku tvořil řadový, kapalinou chlazený motor Rolls-Royce Experimental Falcon o výkonu 213 kW (285 k). První prototyp od léta procházel továrními testy. Oficiální zkoušky na letišti Martlesham Heath začaly v listopadu. Ještě před jejich zahájením bylo 9. října 1917 objednáno úvodních šest exemplářů a 10. prosince následoval kontrakt na 150 sériových F.3, které měla stavět mateřská firma Martinsyde Ltd., sídlící ve Wolkingu.

První dvě F.3 výrobce dodal v dubnu 1918. Sériové stroje poháněl motor Rolls-Royce Falcon III o výkonu 206 kW (275 k). Bohužel, stejná pohonná jednotka byla přednostně dodávána pro úspěšné dvoumístné stíhačky Bristol F.2B Fighter. Proto ve verzi F.3 dokončili pouze menší množství strojů: šest kompletních letounů původní objednávky (B1490–B1495) a určité množství draků ze 150kusového kontraktu, které byly ovšem uskladněny bez montáže nedostatkových Falconů III.

Mateřská firma proto konstrukci přepracovala pro jednotku Hispano-Suiza 8Fb o výkonu 224 kW (300 k). Nová verze dostala označení F.4 a počínaje zářím 1918 oficiální jméno Buzzard (Káně). Prvním strojem s francouzským motorem se stal letoun sériového čísla D4256. Dodán byl 21. června 1918 a koncem měsíce se objevil ke zkouškám v Martlesham Heath. Konstruktér G. A. Handasyde odvedl dobrou práci. Testy ukázaly, že jeho letoun představuje mimořádně výkonný typ. Udivoval zejména maximální rychlostí, kterou držel prim mezi britskými válečnými letadly (a která v té době patřila mezi nejvyšší na světě).

Sériové F.4 měly oproti svému předchůdci F.3 samozřejmě přepracovánu motorovou instalaci s jednotkou Hispano-Suiza 8Fb. V zájmu zlepšení pilotova výhledu směrem dolů byla zmenšena hloubka spodního křídla a současně pilotní kabina posunuta dozadu. Došlo k rozsáhlejšímu použití překližky jako potahu na trupu. Výzbroj tvořily obvyklé dva kulomety Vickers Mk.I ráže 7,7 mm.


Stíhačky F.4A Escuadrilla de Combate y Acompañamiento, květen 1935

Britové objednali výrobu ve velkém množství. Mateřský podnik získal v srpnu zakázky na dalších 400 strojů, v září pak na tři stroje speciální dálkové verze (Buzzard Mk.Ia), firma Boulton & Paul v září a říjnu na 500 letounů, Hooper & Co. v říjnu na 200 a Standard Motor Co. téhož měsíce na 300. F.4 měla šanci stát se jedním z nejdůležitějším letounů tvořících výzbroj stíhací složky RAF. O typ byl zájem i v zámoří a americká vláda objednala plných 1500 strojů verze F.3 s motory Liberty (k jejich výrobě ovšem nikdy nedošlo).

Zaostávající dodávky motorů a další faktory zpozdily výrobu. V říjnu bylo dodáno jen 13 strojů (podle jiného zdroje bylo do 2. listopadu dodáno pouze sedm, z toho tři bez motorů). Pak však 11. listopadu 1918 skončila válka a zavádění nových stíhaček se stalo zbytečným, neboť pro mírové redukované letectvo plně dostačovaly již užívané stíhací typy. Mateřská firma nicméně pokračovala ve výrobě i po skončení války (dodávky od dalších výrobců byly samozřejmě odvolány). Ke splnění původní 150kusové objednávky došlo v únoru 1919. Martinsyde poté pokračoval ve výrobě strojů na základě 300kusového kontraktu z 22. srpna 1918 (objednávka byla 13. května 1919 zmenšena na 250 strojů) až do druhé poloviny roku. Nakonec bylo z druhé objednávky dohotoveno minimálně 182 stíhaček (dle jiného zdroje pouze 174). Celkem pak vzniklo něco přes 330 strojů F.3 a F.4.

Martinsyde F.4 byl jednomotorový jednomístný jednopříhradový stíhací dvouplošník celodřevěné konstrukce s pevným záďovým podvozkem a s jednoduchými ocasními plochami. Křídla měla dřevěnou konstrukci, potah byl plátěný. Křidélka se nacházela na obou křídlech. Trup měl dřevěnou konstrukci, horní část přídě (motorový kryt) kryl plech, přední část trupu až po kabinu překližka a zbytek trupu plátno. Pilot seděl v otevřené kabině chráněn větrným štítkem. Ocasní plochy měly dřevěnou konstrukci a plátěný potah. Pevný podvozek byl záďového typu, čtyři vzpěry nesly hlavní kola s průběžnou osou. Pod zádí byla umístěna ostruha. Pohonnou jednotku tvořil kapalinou chlazený řadový dvanáctiválec do „V“, Hispano-Suiza 8Fb. Původně byl užit čelní chladič, ale část pozdějších strojů (včetně letounů sloužících ve Španělsku) měla aerodynamičtější tvar přídě a dvojici chladičů kapaliny Lamblin, umístěných pod trupem na úrovni vzpěr podvozku. Vrtule byla dřevěná dvoulistá. Výzbroj tvořily dva trupové synchronizované kulomety Vickers 7,7 mm.


První F.4 D4256 v barvách britského RAF

RAF se nikdy nepokusilo stíhačky F.4 zařadit do nějaké prvoliniové jednotky a nevyužilo je rovněž při výcviku. Postavené letouny byly odprodány jako válečný přebytek. Mateřská firma Martinsyde přežívala ještě nějakou dobu po skončení války a nabízela závodní úpravu své F.4 či dvoumístné verze F.4A. Úspěch se ale nedostavil, neboť trh byl zcela naplněn jinými letouny z válečných přebytků. Buzzardy se ale nakonec k zákazníkům přece jen dostaly, byť odlišnou cestou.

Mnoho z pro RAF vyrobených F.4 totiž roku 1920 zakoupila od státu firma Aircraft Disposal Company. Vytvořila ji letecká společnost Handley Page Ltd. na jaře téhož roku k prodeji leteckých válečných přebytků. Vedle několika letounů britským civilním zájemcům typ hojně prodávala do zahraničí. Právě tento export poskytl F.4 možnost k další existenci.

Největšími uživateli Buzzardů se stalo sovětské, finské a španělské letectvo. Menší množství a jednotlivé exempláře se dostaly k řadě dalších držitelů. Portugalské letectvo získalo jeden stroj roku 1919 od mateřské firmy a tři další roku 1923, tentokrát pravděpodobně od ADC. Irské letectvo zařadilo do výzbroje v srpnu a říjnu 1922 celkem čtyři F.4. Letouny se zapojily do bojů probíhající občanské války. Poslední z nich havaroval 16. května 1929. Litva získala na začátku 20. let dvě F.4, zakoupené Američany litevského původu. Jeden z nich, nazvaný Amerikietis (Americký muž), létal jako cvičný ještě roku 1937. Roku 1925 získalo od ADC jeden stroj uruguayské vojenské letectvo. Lotyšsko koupilo od ADC roku 1923 jednu standardní F.4 a o něco později sedm strojů ADC.1, což byly F.4 modifikované pro hvězdicový motor Armstrong Siddeley Jaguar. Ve výzbroji se poslední z nich udržely až do roku 1938. Jednu F.4 s sebou vzala britská letecká mise roku 1921 do vzdáleného Japonska, další exemplář byl roku 1920 darován Polsku.

Největší počet letounů F.4 sloužil bezesporu u sovětského VVS RKKA. Ruské zdroje udávají minimálně 41 (maximálně pak kolem sto) strojů dodaných v letech 1922–1923. Vznikající sovětské vojenské letectvo získalo od společnosti ADC nejdříve 20 strojů, které dorazily do Petrohradu na palubě lodě Miranda 2. června 1922. Na podzim následujícího roku přišlo do SSSR dalších 21 letounů. V září 1923 mělo sovětské vojenské letectvo ve stavu 25 strojů a o rok později 38. Jako první F.4 převzala 2. samostatná stíhací letka (2. OIAE), patřící do Moskevského vojenského okruhu.


F.4 kódového označení MA-33 finského vojenského letectva, Utti 1928

Rudé letectvo britské stíhačky využívalo velmi intenzivně. Poté co bylo nutno vyřadit původní opotřebené pohonné jednotky, dostaly sovětské F.4 jejich domácí kopie M-6 o výkonu 217 kW (290 k). Moskevský závod č. 39 vyrobil minimálně jeden exemplář sovětské napodobeniny letounu, označené MF-4. V dubnu 1928 stroj zahájil zkoušky u NII VVS. K sériové stavbě nejspíše nedošlo.

V prvoliniové výzbroji VVS RKKA se F.4 udržely do let 1926–1927 a pak byly převedeny k plnění výcvikových úkolů. Se základy stíhacího řemesla se na nich v SSSR mimochodem seznamovali také tajně školení němečtí piloti. 14. června 1930 byl typ oficiálně vyřazen z výzbroje VVS RKKA (krátce předtím se ve službě nacházelo 14 strojů, z nichž devět bylo letuschopných). Poslední tři vojenské letectvo vyřadilo roku 1931. Nějakých 11 exemplářů získala paramilitantní sovětská organizace Osoaviachim. Používala je až do roku 1932, zprvu k nácviku vyšší pilotáže a poté jako instruktážní draky při výcviku mechaniků.

Finsko získalo první F.4 od britské ADC v březnu 1923. Stroj s kódovým označením 8E 1 posloužil při porovnávacích testech s nizozemským dvouplošníkem Fokker D.X a francouzským hornoplošníkem G.L.2. V únoru 1927 pak Finové objednali 14 dalších F.4 pro své vojenské letectvo Suomen Ilmavoimat. Obdržely kódová označení MA-24–MA-37 (původní 8E 1 byla přeznačena na MA-23). Sloužily u Maalentoeskaaderi (pozemní letecké eskadry) v Utti. Po přezbrojení MLE na nově dodané Gamecocky II velení Buzzardy převedlo do Ilmailukoulu (letecké školy) v Kauhavě. Většina silně opotřebených F.4 dosloužila v první polovině 30. let, pouze stroj MA-30 byl v Kauhavě využíván déle. Závěrečný let absolvoval 14. prosince 1938 a zrušen byl 24. února 1939.

A nyní k letounům sloužícím ve Španělsku

Svou stíhačku se v zemi pokusila udat již mateřská firma. F.4 nesoucí civilní poznávací značky G-EANM přelétl na Iberský poloostrov pilot F. P. Raynham v říjnu 1919. Stroj předvedl z madridského letiště Cuatro Vientos. Pak G-EANM odlétl do Portugalska, kde byl zakoupen z výtěžku sbírky britských vystěhovalců.


Litevská F.4 nazvaná Amerikietis

Buzzardy se staly výzbrojí španělského vojenského letectva Aviación Militar i námořního letectva Aeronáutica Naval. Označení španělských strojů zcela nekoresponduje s továrním označením. Standardní jednomístné stíhačky, u výrobce i u ADC značené jako F.4, Španělé provozovali jako F.4A. Pod identickým označením (F.4A) se ovšem v Británii ukrývaly dvě odlišné verze vyvinuté ze základní konstrukce mateřskou firmou – obě však byly dvoumístné! Jednak šlo o dvoumístný sportovní letoun z roku 1920 (vznikly tři stroje – jeden z nich nicméně v jednomístné úpravě) a dále o průzkumný stíhací letoun, vyznačující se větším rozpětím. Náležitá tuhost nosné plochy u něj byla zajištěna přidáním dalšího páru mezikřídelních vzpěr. Stroj se tak změnil ve dvoupříhradový dvouplošník. V zadní kabině se nacházel oběžný kruh Scarff pro pohyblivou zbraň pozorovatele. Také tyto stroje Španělé zakoupili a zdá se, že právě ony posléze obdržely označení F.6.

Kratší služba čekala Buzzardy u španělského vojenského letectva. Pro Aviación Militar bylo objednáno 10 nebo 12 stíhaček F.4 (ve Španělsku F.4A). Stroje zastupovaly základní provedení, vybavené čelním chladičem. V květnu 1922 z nich byla vytvořena první stíhací letka (Escuadrilla „Martinsyde). Prošla bojovým křtem ve Španělském Maroku, kde z Melilly provozovala osm F.4A, nesoucí čísla 1–8. Letouny zasahovaly v prostoru pohoří Ríf do bitevních akcí proti domorodým povstalcům, vedeným šejkem Abd al Karímem. Prvními dvěma španělskými stíhači, kteří přišli o život během operační akce, se stali 25. června 1922 během kolize nad Melillou právě příslušníci této letky: tte. Enrique Mateo Lafuente a tte. Carlos Morenés Carvajal.

Zbývající letouny se z Maroka na Iberský poloostrov vrátily roku 1924. Postupně procházely revizemi v dílnách vojenského letectva v Cuatro Vientos, přičemž došlo k modifikaci chlazení pohonné jednotky. Namísto původních čelních chladičů nyní stroje dostaly dvojici chladičů Lamblin. V roce 1925 byly zbývající F.4 vojenského letectva zařazeny do Escuadra de Instrucción (cvičné eskadry) na letišti Cuatro Vientos. Kolem roku 1927 bylo několik zbývajících letounů, po revizi v dílnách Parque Central, předáno námořnímu letectvu. Tečku za užitím Buzzardů u Aviación Militar učinila 25. března 1931 smrtelná havárie, při které na F.4A zahynul v Cuatro Vientos tte. Emilio Esparza Goñi.


Portugalská F.4 ze stavu Grupo Independente de Aviaçao de Caça

Podstatně déle provozovalo Buzzardy španělské námořní letectvo. První dva dvoupříhradové dvoumístné stroje (pravděpodobně označení M-NYAB a M-NYAC) španělské námořnictvo zakoupilo od výrobce roku 1921. Ve španělském námořním letectvu posléze obdržely typové označení F.6. V roce 1922 námořnictvo získalo čtyři další dvoumístné stroje (včetně minimálně jednoho s jednopříhradovým uspořádáním křídel: M-NYAD).

V roce 1924 španělská nákupní komise vedená Gomezem Ceballosem zakoupila od ADC pět jednomístných F.4 ve verzi s chladiči Lamblin. Na místo určení dorazily v létě a byly coby F.4A používány nově vytvořenou námořní letkou Escuadrilla de Caza na barcelonském letišti El Prat. Tato jednotka také převzala čtyři z přeživších dvoumístných strojů. Letouny sloužící u letky nesly registraci M-NYAA, -AB, -AC, -AE, -AF, -AG, -AH, -AI a -AJ.

V červenci 1927 mělo Aeronáutica Naval ve stavu šest bojeschopných strojů, zatímco tři další byly odeslány na letiště Cuatro Vientos. Zde prošly rekonstrukcí u dílen vojenského letectva Talleres de Aviación Militar. Vrátily se do služby v dubnu 1928. Stav posílily také letouny získané od vojenského letectva (ve výkazech námořnictva se objevily „nové“ F.4A označení M-NYAK a -AL).

K první nehodě námořní F.4A došlo 19. července 1926 v Barceloně. Při kolizi stíhaček zahynul tte. Juan Manuel Durán González. Jeden z dvoumístných letounů havaroval 19. září 1927 v El Prat. O život přišel námořní pozorovatel, pilot vyvázl těžce zraněn.


Dvoumístná F.4A (ve Španělsku pravděpodobně značená F.6) dodaná do Španělska roku 1921

V roce 1931 námořnictvo letouny přesunulo z Barcelony na novou moderní základnu San Javier u Cartageny. Nejdříve sem odeslali dvě demontované dvoumístné F.6. Stíhací F.4A se z Barcelony přemístily v říjnu téhož roku. Jednotka, nyní nazývaná Escuadrilla Martinsyde, poté disponovala sedmi prvoliniovými a třemi záložními stroji.

V červnu 1933 došlo u 10 strojů ke změně označení. Letouny obdržely imatrikulace EA-EAA–EA-EAJ. A protože námořníci praktikovali dvojí označování svých strojů, F.4A a F.6 zároveň obdržely typové kódové označení pomocí písmen „MS“ plus čísel (MS-1–MS-10). Současně sedm z nich prošlo revizemi v dílnách námořního letectva v Casa Antunez v Barceloně. Modifikována byla střelecká výzbroj, původní synchronizační zařízení Constantinesco bylo nahrazeno španělským, systému Hispano.

V únoru 1934 se na letišti San Javier nacházelo pět letuschopných strojů (stroj MS-4 byl ztracen během nehody téhož roku). Označení letky se v průběhu služby měnilo. Nejdříve na Escuadrilla de Caza (stíhací letka) a pak roku 1935 na Escuadrilla de Combate y Acompañamiento (bojová a doprovodná letka). V červnu 1936, nedlouho před pučem, byl pozemní personál letky převeden k torpédové letce č. 1, vyzbrojené bojeschopnějšími Vickersy Vildebeest. Zdá se tedy, že velení námořnictva s dalším využitím archaických Buzzardů již nepočítalo, byť stroje nadále zůstávaly formálně ve výzbroji.

Escuadrilla de Combate y Acompañamiento měla v osudových červencových dnech roku 1936, kdy vypuklo povstání, ve stavu šest F.4A, doplněných třemi dvoumístnými stroji. Letuschopných bylo pouze pět jednomístných strojů (MS-3, -5, -8, -9 a -10) plus dva dvoumístné F.6. Jedna F.4A se, podobně jako jedna F.6 (exemplář MS-1 v dvoupříhradovém provedení), nacházela v dílnách.

Po vypuknutí občanské války zůstaly všechny stroje v republikánských rukou. Ti se pokusili archaické letouny opět využít. Od 19. července se obstarožní F.4A pod velením Francisca Piedra Yebenese věnovaly hlídkové službě nad mateřskou základnou. Jeden z pilotů, Oficial 3° Carlos Lázaro Casajust, stíhal za řízením stroje MS-3 u Cartageny letoun, z kterého se vyklubal dopravní hornoplošník Latécoère 28 od Air France.


Formace stíhaček F.4A Escuadrilla de Combate y Acompañamiento, rok 1935

S typem se během svého španělského pobytu setkal britský námezdní pilot Charles Kennett. Absolvovat let v něm však odmítl pro jeho mizerný technický stav. Po návratu do Británie v novinovém článku poněkud paranoidně uvedl, že požadovaný start s Martinsydem představoval součást republikánského spiknutí, majícího za cíl likvidaci zahraničních letců!

Na konci srpna 1936 byly dvě F.4A přesunuty podstatně blíže bojišti, na jihošpanělské letiště El Rompedizo u Málagy. Detachementu velel důstojník Oficial 3° Francisco Piedra Yébenes. Do přímých bojových akcí zde letouny nezasáhly pro neustálé problémy s opotřebenými pohonnými jednotkami. Když byl jeden z Buzzardů na letišti El Rompedizo zneschopněn selháním motoru, velení se rozhodlo odřad posílit pomocí další F.4A. Ta však musela během přeletu ze San Javieru kvůli poruše pohonné jednotky nouzově přistát u Almerie. Pokus o bojové užití letounů tedy skončil naprostým debaklem.

Zbývající letouny ještě krátce, do října či listopadu 1936, sloužily u nové Escuela de Caza (stíhací školy) v San Javieru. Jakmile měli republikáni k dispozici kvalitnější cvičné stroje, Buzzardy vyřadili. Olétané F.4A přesunuli ještě na konci roku 1936 do Parque de Reserva (leteckého parku) v San Pedru. Zde byly odstaveny. Tak neslavně tedy skončila kariéra nejstarších stíhaček sloužících během občanské války u republikánského letectva.

TTD

Rozpětí: 9,87 m
Délka: 7,80 m
Výška: 2,90 m
Nosná plocha: 29,76 m2
Hmotnost prázdného letounu: 820 kg
Vzletová hmotnost: 1087 kg
Max. rychlost: 230 km/h
Cestovní rychlost: 182 km/h
Výstup na 5000 m: 13 min. 30 sec.
Dostup: 7320 m
Dolet: 510 km
Zdroje (výběr):
Permuy L.: Los pilotos de caza de la Aviación Republicana, vol. 1. Barcelona 2001;
Salas Larrazábal, J.: Aviones Militaires Españoles. Madrid 1986;
Bruce, J. M.: Martinsyde Buzzard. Berkhamsted 1999;
internet

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 2/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔31.01.2015 📕2.775

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře