První stíhačky Morane-Saulnier

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔31.01.2015 📕3.745

V době, kdy první stíhací letoun vznikl, vládly nebi především dvojplošníky. Přesto byly první stíhačky jednoplošné, kupodivu na obou stranách fronty. Ale vraťme se k Francouzům a k firmě Aéroplanes Morane-Saulnier.

Zastánci jednoplošné koncepce

Dvouplošníky byly v počátcích letectví preferované především z pevnostních důvodů. Kvůli malé rychlosti a malému součiniteli vztlaku tehdy známých profilů bylo nutné používat křídla s relativně velkou plochou. Zvětšování hloubky profilu nepřinášelo pozitivní výsledky, protože na tenkých „ptačích“ profilech se brzy objevovalo turbulentní proudění a nárůst vztlaku byl malý.

Cestou tedy bylo zvětšování rozpětí. Zde však konstruktéři naráželi na problémy s pevností. Použití dvojice křídel umožňovalo zmenšit rozpětí téměř na polovinu a celou konstrukci důkladně vyztužit vzpěrami a napínacími lanky. Nárůst čelního odporu byl při malých rychlostech akceptovatelný.


Morane L britského RFC. Jednomístná verze tohoto typu letounu se stala první stíhačkou

První návrhy „aeroplánů“ konstruktérů Adera, Penauda, Možajského a dalších byly většinou jednoplošníky. Většímu rozšíření však bránila absence dostatečně výkonné pohonné jednotky, umožňující dosáhnout vyšší rychlosti potřebné pro dosažení potřebného vztlaku. Druhým důvodem byly rostoucí požadavky na rozsah manévrů letounů, a tím pádem i přetížení přenášené konstrukcí. Neochvějný nástup dvouplošníků začal.

Jedním z mála zastánců koncepce jednoplošníků byl Louis Blériot. Jeho spolupracovníkem byl Raymond Saulnier. Ten v roce 1911 mateřskou firmu opustil, spojil se s přítelem z dětství Léonem Moranem a Gilbertem Borelem. Společně založili firmu Société Anonyme des Aéroplanes Morane-Borel-Saulnier. Borel po pár měsících společnost opustil. Na jeho místo nastoupil Saulnierův bratr Robert a firma změnila název na Aéroplanes Morane-Saulnier.

Na aerosalonu pořádaném v prosinci 1911 v Paříži představila firma na svém stánku čtyři jednoplošníky. Jeden měl poměrně pokrokovou konstrukci trupu, svařenou z ocelových trubek. Dalším byl parasol (letoun s nadsazeným křídlem), označený jako typ L, později vyráběný v jedno- nebo dvoumístné verzi.

Letouny firmy Morane-Saulnier byly v předválečném období úspěšné. V červenci 1913 Marcel Brindejonc des Moulinais obletěl evropské metropole a po ulétnutí 4800 km se vrátil domů jako hrdina. O tři měsíce později jistý Rolland Garros přeletěl na Morane-Saulnieru H jako první Středozemní moře. Vzlétl ze St. Raphaelu a po téměř osmi hodinách letu překonal vzdálenost 730 km a přistál v Bizertě.


Detail zástavby kulometu a „sekaček“ na vrtuli Morane L

V roce 1914 se letouny Morane-Saulnier účastnily celé řady leteckých podniků, mj. v rakouském Aspernu, kde Roland Garros zvítězil ve stoupavosti a obsadil na typu N celkově druhé místo, za rakouským pilotem Edmundem Sparmannem. Posledním závodem, který Garros stihl před vypuknutím války, byl přelet Londýn–Paříž–Londýn. Závodil na typu Morane-Saulnier O. Přestože se potýkal se závadami na motoru a ani kompas nefungoval bez chyb, podařilo se mu obsadit druhé místo.

Válka začíná i ve vzduchu

Válka zastihla Rolanda Garrose na letecké exhibici v Německu. O vypuknutí války se dověděl večer, cestou do města. Jako občan Francie měl být okamžitě internován. Zjistil však, že v nastalých zmatcích na něho nějak zapomněli. Okamžitě se vrátil na letiště. K jeho překvapení nikdo nehlídal ani jeho letoun. Neváhal – a ještě za tmy odstartoval. Tento výkon byl sám o sobě obdivuhodný, protože v té době byly noční lety něčím naprosto ojedinělým a počet pilotů, kteří něco podobného zvládli, se dal spočítat na prstech jedné ruky. Cestou stihl zaznamenat pozice německých vojsk a nahlásit je armádě.


Roland Garros s prototypem Morane N na závodech v Aspenu

Po přeletu okamžitě vstoupil do Aviation militaire – francouzského vojenského letectva. Byl zařazen k průzkumné eskadře MS.26, kde létal na strojích Morane-Saulnier L. Tento letoun byl původně sportovním strojem. Po výstavě v Paříži objednala 50 kusů Osmanská říše, které však po vypuknutí války zrekvírovalo francouzské letectvo, přestože letouny pro Turky byly původně vybaveny slabšími motory o výkonu 50 k, zatímco Francouzi používali motor Gnome o výkonu 80 k. Licenci na Morane-Saulnier L zakoupila firma Pfaltz Flugzeugwerke, která je vyráběla v neozbrojených průzkumných verzích A.I a A.II a stíhací E.III, vyzbrojené pevným kulometem LMG 08.

Roland Garros si dobře uvědomoval význam leteckého průzkumu, a začínal se zabývat myšlenkou, jak se otravných nepřátelských průzkumných letadel zbavit. Piloti průzkumných letadel to řešili tak, že jejich pozorovatelé si s sebou do vzduchu brali nejprve pušky, později i kulomety. Střelba na cíl pohybující se vůči střelci pod různými rakurzy vyžadovala značné umění – a výsledky nebyly nijak oslňující.

Nicméně, první sestřel zaznamenala 5. října 1914 osádka francouzského Voisinu III, která poslala k zemi německý Aviatik B.II. Vítězem byla dvojice serg. Joseph Frantz a cpl. Louis Quénault od eskadry VB.24.

Mnohem horší byla situace, když byl pilot v letounu sám. Jedním z takových experimentátorů byl např. Jean Navarre od bombardovací eskadry MF.8. Když potkal německý pozorovací letoun, německý pozorovatel mu zamával. Gesto opětoval, potom pustil řízení, přiložil k líci pušku a vypálil. Protivníka nesestřelil a sám se málem zřítil.


Vzácný letový snímek Gilbertova Moranu „Le Vengeur“ s typickým zahroceným vrtulovým kuželem

Roland Garros se problematice stíhání usilovně věnoval. Uvědomoval si, že sestřelení nepřátelského letadla bude vyžadovat víc než jen ozbrojený průzkumný letoun nebo bombardér. Stíhací letoun musel mít vyšší rychlost, dostup a – pokud možno – i stoupavost než protivník. Pokud měl pilot něco trefit, nemohl se zdržovat se zaměřováním pohyblivé zbraně. Kulomet musel být umístěn v ose, aby mohl mířit celým letounem.

Překážející vrtule

V listopadu 1914 odcestoval do Le Bourget za Raymondem Saulnierem. Ten se již od jara věnoval vývoji synchronizačního zařízení, které by přerušovalo střelbu. Celá práce však skončila neúspěchem, protože francouzské kulomety trpěly nekvalitní municí, způsobující řadu zádržek, a synchronizací se situace ještě zhoršila.

Synchronizační zařízení bylo z letounu demontováno a Garros s pomocí svého mechanika Julese Huea postavil mnohem primitivnější, avšak funkční zařízením. Na vrtuli letounu Morane-Saulnier L namontovali v březnu 1915 tzv. deflektory, které ji chránily před poškozením. Letoun byl vyzbrojen kulometem Hotchkiss ráže 8 mm, namontovaným před pilotem. Zbraň se nabíjela z boku, páskovými zásobníky na 24 nábojů.


Příď Morane N. Patrné je zúžení listů vrtule při použití deflektorů

Deflektory byly kovové klíny se žlábkem, nasazené na vrtulový list v místě, kde protínaly dráhu střel. Střely, které by list prostřelily, byly odráženy do boku tak, aby nezasáhly pilota. Vrtule byla v místě nasazení deflektorů zúžena, aby představovala „menší cíl“. Zařízení fungovalo bez závad, ale mělo své nevýhody.

Klíny snižovaly účinnost vrtule o 8–10 %, takže rychlost letounu klesla zhruba o 15 km/h. Odražené střely představovaly asi desetinu vystřílené munice, která byla prakticky bezúčelně vyplýtvána. Nejhorší bylo, že se nárazy přenášely přes hřídel vrtule a na motor, který rázy trpěl, čímž klesala jeho životnost.

Morane L se tak stal prvním letounem s tažnou vrtulí, jehož pilot mohl střílet okruhem vrtule. Rolandu Garrosovi se 1. dubna podařilo v leteckém souboji sestřelit německý Albatros. Oba členové jeho osádky zahynuli. Některé starší prameny připisují první vítězství Eugenu Gilbertovi, příp. posouvají datum až na 1. května. Každopádně, zavedení deflektorů přineslo zásadní změnu v leteckých soubojích.


Mechanik připravuje Morane N ke vzletu

Roland Garros získal velmi rychle další dvě vítězství, za což se mu dostalo od francouzských novinářů označení „eso“. V té době ještě nebyl oficiální statut stíhacího esa zaveden, tím méně pravidlo o pěti sestřelech. Ostatně v roce 1915 bylo problémem ve vzduchu nějaké letadlo potkat a ještě větší jej sestřelit.

Svou druhou oběť Garros dostal 15. a třetí 18. dubna. Ten den se od něho štěstí odvrátilo a Francouz musel po útoku na německý zásobovací vlak přistát klouzavým letem za německými liniemi poblíž Ingelmünsteru. Palivová instalace jeho Moranu byla zasažena palbou ze země a letoun začal hořet. Slavný předválečný pilot padl do zajetí. Mnohem horší však bylo, že se Němcům dostal do rukou vynález deflektorů.

Záhadná záměna

Některé prameny uvádějí, že Garros létal na letounu Morane-Saulnier N. Je však spolehlivě prokázáno, že až do svého sestřelení létal na typu L. Morane-Saulnier N výrobce původně eráru vůbec nenabízel. Jedna teorie říká, že Garros nejdřív namontoval deflektory na prototyp Morane-Saulnier N a tuto kombinaci testoval v zázemí. Při přeletu na frontu letoun poškodil, takže byl nucen upravenou vrtuli přemístit na Morane-Saulnier L, kterým byla vyzbrojena jeho jednotka.


Konec britského Morane N s číslem 5069

Jako první na letounu Morane-Saulnier N začal létat Garrosův přítel Eugene Gilbert od stejné eskadry. Pravděpodobně na stejném prototypu, se kterým Garros závodil v rakouském Aspernu. Stejně jako Garros, měl Gilbert svůj Morane vyzbrojený kulometem Hotchkiss Modele 1909 a vybavený deflektory na vrtuli. Na Garrosovu počest nesl letoun na boku nápis Le Vengeur (Mstitel).

Eugene Gilbert se stal průkopníkem operačního využití deflektorů. Jeho zásluhy byly nesporné, koneckonců vynálezu se často říkalo „Gilbertovy sekačky“. Gilbert se na svém stroji zúčastnil 6. a 7. června soubojů bez prokazatelného výsledku. Úspěch, i když nepotvrzený dalšími svědky, hlásil až 11. června, kdy údajně sestřelil dvoumístný německý letoun. O šest dnů později sestřelil německý Aviatik, ale Le Vengeur byl značně poškozen odvetnou palbou.

Le Vengeur dostal přiděleno evidenční číslo MS388 a následně byla objednána omezená sériová výroba. Prvních pět vyrobených letounů číselnou řadou navazovalo (MS389–MS393). Na továrních výkresech datovaných 16. června 1915 je letoun označen Morane-Saulnier Nm, kde „m“ znamená pravděpodobně militaire. Jedná se však jen o tovární označení. Oficiální francouzské vojenské označení sériových strojů bylo Morane-Saulnier V (pátý typ).

Od původního Garrosova letounu představeného v Aspernu se vojenské verze Moranu N lišily jiným tvarem vrtulového kuželu, který postrádal výraznou špici. Letoun dostal jinak tvarovanou trojúhelníkovou kýlovou plochu a došlo k úpravě kapotáže zadní části trupu. K pohonu sloužil rotační devítiválec Le Rhone 9C s výkonem 80 k.

Letoun měl elegantně tvarovaný trup a bývá v dobových dokumentech označován jako Monocoque (Skořepina), ale o skořepinovou konstrukci se nejednalo. Trup měl klasickou příhradovou konstrukci potaženou plátnem.


Morane G, který je s Moranem N často zaměňovaný

Morane-Saulnier N znamenal zásadní změnu v leteckých soubojích. Přesto nebyl příliš oblíben, kvůli obtížné pilotáži. Ve francouzském letectvu se nedočkal zvláštního rozšíření. Žádná stíhací eskadra nebyla vyzbrojena výlučně tímto typem. Dostávaly je po pár kusech jen vybrané jednotky. Ani přidělování letounů pilotům nebylo bez problémů. Např. Jean Navarre nebo Pelletier „Pivolo“ d’Oisy je dostali až po intervencích u nejvyššího velení. Přestože poskytovali stroji kladné reference, nebyly návrhy na větší rozšíření typu vyslyšeny.

První britské

Po Garrosově sestřelení zavedli Němci do výzbroje Fokker E.III, vybavený synchronizačním zařízením, což znamenalo pro spojenecké letouny učiněnou pohromu. Koncem léta 1915 se o Morane-Saulnier Nm začali zajímat Britové, kteří nutně potřebovali adekvátní ochranu pro své průzkumné stroje Bristol Scout a Martinsyde S.1. Royal Flying Corps (RFC) obdrželo své první Morany 18. září 1915. Kvůli tvaru trupu a vysoké rychlosti byly stíhačky v RFC známé pod přezdívkou Bullet (Střela).

První stroj, s evidenčním číslem 5067, dostala 3. Sq. na základně Losinghem, druhý stroj, s číslem 5068, obdržel No. 1 Aircraft Depot v St. Omeru a třetí (5069) dostal o den později 3. Aircraft Park v Candas. První známou akcí britských Bulletů byl souboj Lt. Hendersona, který odrazil útok německého Albatrosu. Až do roku 1916 probíhaly různé potyčky, ale ani jedna neskončila sestřelem.

Sgt. Bayetto od 3. Sq. RFC se 6. března 1916 zapletl do souboje s devíti Fokkery (pravděpodobně E.III). Podle hlášení se jeden Fokker zřítil neřízený k zemi. Tento letoun byl 1. května odeslán do Británie a jako jediný z první trojice přečkal delší dobu. Morane 5069 pilotovaný 2/Lt. Turnerem byl 9. března 1916 ztracen v souboji s německým dvoumístným letounem. Morane 5068 byl o 10 dnů později poškozen při nouzovém přistání.


Detail kulometu na přídi Morane N

Na základě prvních zkušeností byl vydán požadavek, aby perutě RFC vyzbrojené letouny Morane „Parasol“ (L) dostaly do výzbroje po jednom Moranu „Bullet“ (N) na každou letku, pro jejich ochranu. To se zatím týkalo perutí číslo 1, 3, 24 a 60. V lednu 1916 byla objednávka rozšířena na celkem 24 letounů, každý vybavený dvěma vrtulemi s deflektory: jednou namontovanou na letounu a druhou náhradní.

Britové své letouny vybavili kulomety Lewis Mk.I ráže 7,7 mm. Na základě jejich požadavků bylo několik letounů vybaveno jiným křídlem s upraveným profilem, který umožňoval zvýšení maximální rychlosti až o 13 km/h. Daní za tuto úpravu bylo snížení stoupavosti. Britští piloti však měli tuto rychlejší verzi raději. Další úpravou byla montáž výkonnějších motorů Le Rhone 9J s výkonem zvýšeným na 110 k do několika strojů.

Bojové zkušenosti

Morane-Saulnier N ze stavu 60. Sq. byl v dubnu 1916 testován s ukořistěným Fokkerem E.III (210/16). Podle svědků: Oba letouny vzlétly společně, ale brzy bylo zřejmé, že Morane má nad Fokkerem převahu. Stoupal rychleji a byl rychlejší i v horizontálním letu. Bullet prokázal převahu i v souboji nad letištěm.

Navzdory tomuto zjištění nebyly skutečné výsledky z reálných bojů tak oslnivé. O bojovém nasazení tohoto typu se příliš údajů nedochovalo. Celá řada soubojů však končila bez zjevného vítěze. 3. července vedl S/L Waldron pětičlennou hlídku. Dva letouny se musely vrátit kvůli poruchám motorů. Zbylá trojice zaútočila na formaci dvoumístných nepřátelských strojů. Waldronův Morane se zřítil neřízený k zemi. 60. Sq. přišla o svého velitele.

Prvním prokazatelným úspěchem „Bulletů“ z druhé dodávky byl sestřel 2/Lt. Vincenta, který 27. července zničil německý dvoumístný letoun. Stanley Vincent později dosáhl hodnosti Air Vice Marshala a po 2. světové válce velel slavné 11. stíhací skupině. Bylo to jedno z mála, těžce vybojovaných, vítězství pilotů Morane N.

V létě 1916, kdy probíhaly krvavé boje na Sommě, již „Bullety“ sloužily již jen u 24. Sq. RFC. Ostatní perutě byly přezbrojeny na modernější Morane-Saulnier I, které se však ve výzbroji RFC také dlouho neohřály – nahradily je francouzské Nieuporty 17 nebo britské D.H.2 s tlačným motorem.

Firma Aéroplanes Morane-Saulnier si byla vědoma omezení, která představovalo vytvoření stíhačky provizorním ozbrojením sportovního letounu. V létě 1915 navrhla aerodynamicky jemnější stroj Morane-Saulnier G, který však nezapřel tvarovou příbuznost se svým předchůdcem. Také výzbroj zůstala stejná.

Nedochovaly se žádné doklady, které by potvrzovaly, že by kromě prototypu bylo vyrobeno více kusů. Nejsou známy ani letové údaje. Dochovaly se jen vnější rozměry stroje. Letoun měl bezmála o metr větší rozpětí než Morane N a o 79 cm delší trup.


Pilot Morane N při přebíjení kulometu. Pásky s 24 náboji se kladly na boční skluz

Zástavbou výkonnějšího motoru Le Rhône 9J do upraveného draku Morane N vznikla výše zmíněná verze I, jejíž prototyp byl zalétán v lednu 1916. Morane I vznikl na základě britského požadavku GenMaj. Trencharda. Řešil největší bolest Morane-Saulnieru N, kterou byly „sekačky“ na vrtuli. Od typu I byly stíhačky Morane vybaveny synchronizačním zařízením Alkan, které řešilo střelbu okruhem vrtule mnohem elegantněji. Morany vybavené synchronizačním zařízením jsou však již jinou kapitolou.

Význam stíhaček Morane vybavených deflektory na vrtuli je nesporný. Přestože šlo o zařízení jednoduché a primitivní, bylo účinné. Takto vybavených stíhaček bylo vyrobeno jen kolem 50 kusů. Nikdy nedosáhly obliby a rozšíření strojů Nieuport – ale letecké boje již nikdy nevypadaly jako dřív.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔31.01.2015 📕3.745

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře