Boj o Sokolovo - 1. část

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔24.01.2015 📕5.202

Seriál

  1. Boj o Sokolovo - 1. část
  2. Boj o Sokolovo - 2. část
  3. Boj o Sokolovo - 3. část
  4. Boj o Sokolovo - 4. část
  5. Boj o Sokolovo - 5. část
  6. Boj o Sokolovo - 6. část
  7. Boj o Sokolovo - 7. část
  8. Boj o Sokolovo - 8. část
  9. Boj o Sokolovo - 9. část
  10. Boj o Sokolovo - 10. část
  11. Boj o Sokolovo - 11. část
  12. Boj o Sokolovo - 12. část
  13. Boj o Sokolovo - 13. část
  14. Boj o Sokolovo - 14. část

Podobné články

Další články autora

Předmluva

Historie bojů o Sokolovo, prvního bojového vystoupení čs. jednotek na východní frontě, byla v totalitním období široce propagandisticky využívána a překroucena. Zpodobňování čs. vojáků jako neohrožených a uvědomělých soudruhů bez lidských slabostí a prodchnutých láskou k Sovětskému svazu a komunistické straně jejich pravý obraz v očích českého národa ošklivě pošramotil. Po listopadu 1989 došlo k opačnému extrému – národ se od zprofanovaných socialistických idolů odvrátil. V té době se více začalo psát o vojácích a letcích ze západu a příběhy bojovníků z východu byly brány jako výplod komunistické propagandy. Ve skutečnosti však čs. vojáci na východní frontě (alespoň jejich drtivá většina) nebojovali za „komunistický ráj na zemi“, bojovali za svou vlast, za ideály masarykovského Československa a památka řady padlých v čele s Jarošem, byla později komunisty zneužita, ačkoliv tito mrtví nikdy členy strany nebyli. Zbaveno tohoto propagandistického nánosu Sokolovo zůstává tím, čím má být – bojem za vlastní národní svobodu a ukázkou nevšední odvahy a odhodlání.

Úvod

Vyprávění o prvním střetnutí československých vojáků na východní frontě s německými jednotkami by mělo začít nelehkými počátky budování 1. polního praporu (což byl v okamžiku odjezdu na frontu oficiální název této jednotky) v Buzuluku. Toto téma je však samo o sobě tak obsáhlé a bohaté, že by vydalo na samostatný článek.  Proto, ač nerad, tuto část historie našich jednotek v SSSR shrnu pouze v krátkosti. Na druhou stranu nelze zcela přejít dříve opomíjený fakt, že totiž na 80 % příslušníků čs. praporu prošlo některým ze sovětských táborů nucených pracích, a proto tuto problematiku nastíním alespoň ve stručnosti. Zrovna tak považuji za nutné zmínit veškeré aspekty budování jednotky i jejího bojového nasazení, které dříve nebyly příliš zdůrazňovány, nebo naopak byly přímo překrucovány.

V SSSR

Národnostní skladba budoucí čs. vojenské jednotky v SSSR byla pestrá. Jádro budoucího praporu tvořili příslušníci bývalého polského legionu. Šlo o občany bývalé Republiky Československé, kteří po záboru své vlasti odešli do Polska v naději, že zde budou moci po boku Poláků bojovat proti Němcům. Polsko se však zhroutilo dříve, než mohlo k vybudování čs. jednotek dojít. Příslušníci legionu se při ústupu před Němci dostali na území Polska okupované Sověty a odtud byli transportováni do SSSR, kde byli internováni. Jejich budoucnost byla nejasná a neveselá, neboť v té době byl v platnosti sovětsko-německý pakt o neútočení a spolupráci. Sověti Němce považovali za přátele a jejich postoj k Čechoslovákům z toho vycházel. Většina příslušníků legionu byla nakonec odtransportována do zahraničí, kde se připojili k čs. jednotkám ve Francii nebo na Středním Východě. 

 Další část budoucího praporu tvořili političtí emigranti, především komunisté, kteří odešli do SSSR, jakožto proklamovaného „ráje na zemi“ během 30. let. Třetí skupinu tvořili čs. občané, kteří v době obsazení republiky právě v SSSR pracovali nebo pobývali. Další část pak představovali krajané usedlí na Volyni (polské i sovětské). Do čs. jednotek byli později z Dělnicko-rolnické rudé armády (DRRA) uvolňováni také sovětští občané české nebo slovenské národnosti. Všechny tyto skupiny však byly v počátečním období budování pozdějšího 1. polního praporu početně celkem malé.

 Podstatnou část naopak tvořili Židé. Část z nich po okupaci emigrovala do Polska, odkud doufala uniknout na Západ, avšak německý útok na Polsko jejich záměry zhatil a oni se také ocitli v sovětské okupační zóně. Druhou skupinu tvořili Židé deportovaní především ze severu Moravy do již obsazeného Polska gestapem, kde měl vzniknout koncentrační tábor v Nisku nad Sanem. Protože však transporty předběhly samotnou stavbu tábora, byli Židé dílem postříleni, dílem převezeni do jiných koncentračních táborů a dílem vyhnáni do blízké sovětské okupační zóny.

 Poslední nemalou část tvořili uprchlíci z Podkarpatské Rusi (mnozí se opět hlásili jako Židé), kterou po rozpadu Československa okupovalo Maďarsko. Osud jak Židů, tak Rusínů byl tragický. Většina z nich byla ihned po překročení sovětské hranice zatčena, obviněna ze špionáže a odvezena do táborů nucených prací.

 Zde je třeba říci, že tyto tábory, jakkoliv se o nich předlistopadová literatura pokoušela pomlčet, si naprosto nezadaly s německými koncentračními tábory. Už sám přesun naznačoval, co asi lze v těchto táborech očekávat, jak dosvědčuje vzpomínka Hynka Strompfa z Orlové u Ostravy, Žida pocházejícího právě z tábora Nisko a pozdějšího poručíka čs. armády v SSSR: „Vlak sice často zastavoval, ale ven nás nepustili, dveře neotevřeli, jíst ani pít nedali. Deportovaní se začali bouřit, ve stanicích tloukli na stěny vagónů a křičeli, aby je lidé slyšeli. Velitel transportu na tyto zoufalé demonstrace reagoval teprve na gomelském nádraží. Když stráž otevřela dveře vagónů, naskytl se úděsný obraz: ve výkalech ležely desítky mrtvých a stovky nemocných, potácející se lidé vystupovali do prostoru hlídaného strážemi, jež Rusům, rozhořčeným takovým zacházením, nedovolily, aby se k nám přiblížili. Pod tlakem protestujících lidí telefonoval velitel transportu na ústředí NKVD. Teprve potom mrtvoly odklidili. Nemocné ošetřili a do vagónů přinesli nádoby pro osobní potřebu. Dali nám najíst a navařili kaši, kterou tak omastili, že mnoho vězňů dostalo po požití průjmy a někteří z toho zemřeli. Transport čítal na 6000 židovských uprchlíků z Polska, z Rakouska a z Československa. V cestě jsme pokračovali asi 14 dnů, na jednotlivých nádražích však již otevírali dveře a dostávali jsme jídlo i pití. Na trati jsme viděli desítky podobně napěchovaných deportačních vlaků směřujících stejně jako náš – do táborů nucených prací.“

 V jednom se ovšem tyto tábory od německých koncentráků lišily – zatímco Němci k likvidaci vězňů používali technické prostředky (zejména plyn), Sovětům stačila vyčerpávající dřina ve strašných mrazech (pracovalo se do –45°C) ve spojení s nedostatkem potravy (kolem 300 gramů chleba na den). Její množství bylo navázáno na plnění pracovních norem (buď přímo na výdej stravních dávek, nebo mzdy, za niž si museli vězni jídlo kupovat), jak vzpomíná Artur Arie Alter, rodák z Ostravy a pozdější poručík 1. čs. samostatné brigády v SSSR: „Mzda stěží stačila na to, abychom se najedli a mohli pracovat. Kdo normu delší čas neplnil, dostal menší mzdu, hladověl, slábl, klesal psychicky i fyzicky níž a níž, až pomalu zemřel. V tomto tvrdém životě nikdo nemohl svému druhovi pomoci, protože měl stále před očima každodenní umírání hladem některého ze spoluvězňů. I z naší skupiny několik zemřelo, zvlášť na mě těžce dolehlo, když z nedostatku jídla a vyčerpáním zemřel můj přítel Grosser z Ostravy, se kterým jsme uprchli z Niska.“

 Situaci v lágrech dále komplikovali kápové, což byli většinou sovětští kriminálníci, kteří ostatním vězňům kradli jídlo a ošacení, případně je fyzicky napadali. Jídlo se stalo klíčem k přežití, o čemž svědčí i vzpomínka Viléma Überreicha (taktéž ostravský rodák, budoucí poručík čs. armády v SSSR): „V baráku bylo peklo. Lidé se na pryčnách tísnili jako dobytek, umírali vleže, ve spaní. Mnoho vězňů večer ulehlo a ráno se již neprobudilo. Jejich spolunocležník to však nehlásil. Tajil to tak dlouho, jak jen bylo možno, neboť tak dlouho mohl dostat 300 gramů chleba mrtvého souseda. Stávalo se, že živý ležel s mrtvým i tři noci, než se na to přišlo.“

Zoufalá situace nutila vězně jíst i shnilé hlavy slanečků vyhrabané z kompostu a podobné odpadky; to vyvolávalo epidemie různých nemocí, zejména tyfu. Také se mezi vězni vyskytly případy kanibalismu. Lidé umírali po tisících – například v komplexu táborů v oblasti Chorvoja zahynulo v létě 1941 z 20 000 vězňů během tří měsíců plných 14 000 lidí.    

Dřina vězňů v gulagu při stavbě bělomořského kanálu roku 1932 
Zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0d/Canal_Mer_Blanche.jpg 

Seriál

  1. Boj o Sokolovo - 1. část
  2. Boj o Sokolovo - 2. část
  3. Boj o Sokolovo - 3. část
  4. Boj o Sokolovo - 4. část
  5. Boj o Sokolovo - 5. část
  6. Boj o Sokolovo - 6. část
  7. Boj o Sokolovo - 7. část
  8. Boj o Sokolovo - 8. část
  9. Boj o Sokolovo - 9. část
  10. Boj o Sokolovo - 10. část
  11. Boj o Sokolovo - 11. část
  12. Boj o Sokolovo - 12. část
  13. Boj o Sokolovo - 13. část
  14. Boj o Sokolovo - 14. část

Podobné články

Další články autora

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔24.01.2015 📕5.202

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře