Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 10. italské ofenzívě

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔03.08.2014 📕5.400

Seriál

  1. Kraské peklo - úvod do bojového působení c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči
  2. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči ve 4. až 7. italské ofenzívě
  3. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 8. italské ofenzívě
  4. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č.98 na Soči v 9. italské ofenzívě
  5. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 10. italské ofenzívě
  6. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 11. italské ofenzívě

Podobné články

Další články autora

Maďaři pouští střed fronty - desátá italská ofenzíva na Soči

Čtyřicet pět kilometrů dlouhá fronta od Plavy k moři zažila 12. května 1917 mohutný italský útok, čítající živou sílu 280 tis. vojáků, po 54hodinové palebné přípravě více než třech tisíc hlavní italské 3. armády genpor. Emanuela Filiberta Duca d´Aosty. První fáze desáté ofenzívy byla zahájena odražením italských útoku při Plavech a u Zagory v odpoledních hodinách téhož dne. Další masový útok směřoval na Monte Santo (Sveta Gora), S. Katarinu a Škabrijel, Rožnou Dolinu, Panovec a Markuv hrib. Italské útoky byly zničující, ale obránci odolali a nedovolili jim obsadit své pozice. Rožna dolina zůstala uzavřená a útočník byl zahnán do výchozích pozic. Vojáci XVI. armádního sboru ubránili pozice a 19. května byli vystřídáni čerstvými silami a jejich velitel Rudolf Králiček si vysloužil povýšení na generála pěchoty. Další samostatné dějství této ofenzívy byla krvavá řež o Svatou Horu a Vodici, kterou nakonec R-U vojáci udrželi. Boje pokračovaly na zdejším úseku do 20. května, aniž by se útočníkům podařil větší vlom do obrany a za obrovských ztrát obou stran se fronta o mnoho neposunula. Pod vrcholem Kuku a při Plavech na břehu Soče pod úbočím kóty 383 vytvořili Italové vlastní vojenské hřbitovy. Pohřbení byli v poválečném období exhumováni a převezeni do italské kostnice v Oslavii. Na vrcholku Vodice je v současné době možnost navštívit dominující pomník z bílého vápence, věnovaný veliteli italské 53. pěší divize genpor. Mauriziu Gonzagovi a další z kamene vytesaný vojenský pomník sloupovitého charakteru s orlem na jeho vrcholku. Obě stavby se nacházejí v pamětním parku v areálu Vodice.    

Směr útoku ve druhé části desáté bitvy na Soči mířil na úsek Komenského Krasu od Vodic po Hermadu. Palebná příprava a vlastní útok zde započal s nesmírnou silou po třídenním klidu zbraní 23. května. Generální úder směřoval na české a maďarské pluky na jižní části III. úseku krasské fronty. Italové nepozorovaně přesunuli větší počet dělostřeleckých baterií z horního úseku fronty okolo Gorice k 3. armádě. Získali tak první výhodu. Dva a půl armádního sboru italských pěšáků bylo připraveno zaútočit na pouhých sedm kilometrů obranné linie rakousko-uherského XXIII. armádního sboru v prostoru od Hudi Logu po kótu Terme Romane 21 m. n. m. na pobřeží Jaderského moře. Před Kostanjevici byla navíc přisunuta jedna samostatná italská pěší divize určená k průlomu ze severu. Jak sami čtenáři mohou posoudit, lidské přečíslení bylo obrovské, což byla druhá výhoda, která směřovala ke zničení zde nasazených R-U jednotek. Na druhé výročí vstupu Italského království do války s rakousko-uherskou monarchií 23. května 1917, po nekonečné, v 6.00 zahájené desetihodinové smrtící bubnové palbě děl, kanonů a minometů, vyrazily italské pěší pluky ke zteči dělostřelbou naprosto vymazané první obranné linie. První průlom obrany nastal u Kostanjevice, kde italská 4. pěší divize vnikla do ruin města a zmasakrovala předsunuté obránce z 41. pěší divize honvédů. V rozvalinách města probíhal boj muže proti muži a povolané záložní honvédské prapory z pluků č. 12 a 31 navečer vytlačily brigádu Barletta z rozvalin města. Bok fronty u Hudi Logu a Lukatiče tak byl znovu kryt a linie obrany u Kostanjevice obnovena. Horší to bylo u Jamlje a níže u pobřeží.    

V průběhu desáté bitvy na Soči byl vysokomýtský pluk zařazen do sborové zálohy na přímořském úseku Komenského Krasu č. III. Během krátké pauzy v probíhající italské ofenzívě byl pluk po přesunu spojovacími zákopy od Korita z obrané linie K přes zákopy linie 1-c u Veršiče v nočních hodinách z 22. na 23. května nasazen do první linie obrany u Lukatiče. Za zády a po pravém boku byla vybudována druhá linie zákopů 1-b. Polní prapory 98. pěšího pluku vystřídaly vyčerpaný tarnovský 15. pěší pluk ze sesterské 21. pěší brigády josefovské divize a obsadily rozbombardovanou a zle poničenou bitevní čáru 1-a. Po svém levém boku navázaly na částečně kolmou obrannou linii „Lukatič“. Rychlé zpevňování zákopového systému a seznamování se s bojovým prostorem zmařila tma a šílená ranní dělostřelba zvedající gejzíry vápencového podloží a mračna prachu. Vojáci pluku přišli za noci do zcela neznámého terénu plného nových trychtýřovitých kráterů a změti kamení, střepin, rozsekaných zbytků těl útočníků i obránců, rozbité poházené výstroje a výzbroje, dohořívajících požárů po ostřelování, plné dýmu a zvířeného prachu. I když úsek 1-a znali z předchozích bojů, současný stav zákopů se naprosto změnil, včetně záchytné linie obrany 1-b. U Hudi Logu byly po pravé straně tohoto pluku na předsunutém úseku linie 1-a zakopány prapory čáslavského 21. pěšího pluku. V na něj navazujícím obranném pásmu byl na linii předních stráží (označených na vojenských mapách F.W.) a linii 1-a „V Podkorití“ nasazen I. polní prapor píseckého pěšího pluku č. 11. Po levé straně vysokomýtského pluku byly od Lukatiče přes kóty 238 Županov vrh, 205 až ke kótě 208 jih západně od Iamiana v linii obrany 1-a, 1-b zakopány uherské pěší pluky ze sedmé pěší divize. Takto tedy vypadal celý bojový perimetr vysokomýtského pluku, který se v následujících hodinách stal peklem na zemi.

Po znovuobnovení bojové činnosti během časných ranních hodin 23. května provedly italské jednotky mohutný útok proti rakousko-uherským pozicím u Iamiana v prostoru 7. pěší divize (IR38 Kecskemet, IR68 Szolnok) a jižně od města proti 16. pěší divizi (IR2 Brasov, IR31 Nagyszeben). Necelé tři hodiny po ukončení bombardování první linie a přesunu palebného ohně do hloubky obrany a týlového prostoru byly obsazeny italskými divizemi obě důležité kóty 144 Arupacupa, 208 jih a samotné město Iamiano. Zákopy linie 1-a, 1-b a následně i část linie 1-c byly proraženy v celém úseku tohoto mohutného náporu italských pěších divizí. Italové ze 33. pěší divize zlomili odpor obránců szolnockého 68. pěšího pluku na kótě 144. Bersaglieri z druhé brigády spolu s 11. a 7. pěší divizí pronikli do Iamiana a jeho okolí. Italský pěší pluk č. 114 útočící od Nova Vasi rozprášil kecskemétský 38. pěší pluk a napadl z týlu obranu Županova vrhu. Sesterský pěší pluk č. 113 rozbil taktéž z týlu R-U obranu na kótě 208. Italské pěší brigády Girgenti, Mantova a Padova útočící od jezera Doberdob (Lago di Doberdo) a Boneti smetly maďarské obránce v druhé a částečně i třetí linii a obsadily kóty 205, 238 Županov, 235 Kremenjak, 241 Srnjak a 247 Trnič severně a západně od Iamiana. Prapory maďarských pluků sedmé a šestnácté pěší divize umístěné v místech průlomu se jednoduše vzdaly. Obranná linie 1-c na severovýchodním směru pohltila část ustupujících promíchaných maďarských setnin, stejně tak jako severní obranná linie u Lukatiče v prostoru IR98. Přes dva tisíce metrů široká mezera na plošině Frnaža (Fornaza) vzniklá průlomem obrany mezi kótami 238 Županov vrh a 235 Kremenjak, měla v prostoru obrany před Selem strategický význam spočívající v možnosti ostřelovat Hermadu z Brestovické doliny. Ztráta pozic způsobila posunutí celé obranné linie až k záložním zákopům 1-c u Veršiče, Korita a Sela. Boj části šestnácté divize jižně od Iamiana u Lago di Pietrarossa, kót 91 a 92 mezi jezerem a Sabliči směrem ke kótě 21 na pobřeží byl stejně bezradný a do odpoledních hodin se přeživší Chorvati, Rumuni a Maďaři také vzdali. V této chvíli vítězící 3. italská armáda zajala v průběhu průlomů do R-U obrany na 5tis. vojáků ze sedmé pěší divize a 2,5 tis. ze šestnácté pěší divize. Zajatců ale bylo u obou divizí v průběhu dalších bojů daleko více a jejich celkový počet sahal téměř k třinácti tisícům. Fronta obou zmíněných divizí z XXIII. armádního sboru se naprosto zhroutila a obránci se zachytily na linii třetí obrany 1-c.

Průlom na jihu a středu Schenkova armádního sboru byl katastrofický, ale ne nezvladatelný. Ovšem za předpokladu vyřešení další krize vznikající v sektoru obrany Hudi Log - Lukatič - V Podkorití. Silně otřesení obránci z devadesátého osmého pluku, dezorientovaní po nočním střídání pozic, rozbití náhlou desetihodinovou dělostřelbou a různě ukrytí v polozasypaných kavernách, rozsekaných obranných postavení první linie 1-a a bez podpory silnějších zbraní jen stěží odrazili první popolední atak italské brigády Catarzano ze směru Nova Vas. Dalším útokům odolávali s vypětím všech sil a připravovali se ke stažení do druhé linie. Vojáci po skupinkách ve velikosti značně oslabených čet opouštěli bitevní čáru a obsazovali linii 1-b. Tohoto zakolísání využila řadová pěchota italské brigády Salerno z 34. pěší divize útočící od Opatje Sela a odkrytým úsekem pronikla do obrany sousedního čáslavského pěšího pluku č. 21. Obrovská přesila útočníků smetla přední obránce linie 1-a z jejího IV. polního praporu a zbytek zabila nebo zajala včetně štábu v čele s velitelem praporu Obstlt. Wernerem. Na výšině u Hudi Logu se začala celá obrana první linie vedle sebe zakopaných polních praporů II./IR21 a dále napravo III./IR21 nebezpečně prohýbat. Severně od toho co po italském bombardování z Hudi Logu zbylo a co se vesničkou již nedalo nazývat, se nacházela strategická křižovatka cest do Opatje Sela, Kostanjevice, Lokvice a právě Hudi Logu. Od křižovatky na tuto výspu u silnice bráněnou, II. polním praporem čáslavského pluku, razantně útočila celá italská brigáda Bologna a ze západu brigáda Lombardia ze 31. pěší divize, současně útočící na pozice III./IR21. Levé křídlo čáslavského polního praporu č. II bylo po likvidaci částí IV./IR21 ohroženo brigádou Salerno a čelně i z pravého křídla se na obránce valily další masy pěchoty. V tomto kritickém okamžiku se vzpamatovalo polní velitelství vysokomýtského pluku a okamžitě provedlo bleskový protiútok zbylých vojáků sloučených do síly dvou pěších půlpraporů zesílených záložní setninou z IV./IR21. Rychlá reakce a razance protiútoku způsobila zmatek mezi italskými vojáky, umožnila osvobodit zajatce ze IV./IR21 a zajmout skoro 400 pěšáků z nepřátelských brigád Catarzano a Salerno. Situace byla zachráněna, ale tlak nepřítele nepolevoval. Vysokomýtští následně provázali čerstvě dobytou linii 1-b s obranou 1-a u Lukatiče a Hudi Logu, zaujali obranné pozice a byli rozhodnuti okolí Bosco Malo (italský název Hudi Logu) za každou cenu udržet.

Následující den 24. května podnikl Ital odlehčující útoky u Brestovice a Fajti Hribu a chystal se ke generálnímu průlomu na plošině Fornaza. Hloučky zbytků uherské pěchoty sedmé pěší divize pod silným tlakem nejprve ustoupily z výšiny Srnjak a nakonec ustoupily i z výšiny Trnič a odpoledne dokonce opustily i linii 1-c. Další průlom fronty byl na spadnutí. Vysokomýtští byli v průběhu dne posílení dvěma prapory tarnopolského IR15, pozice sedmé pěší divize postupně zesiloval další pluk josefovské desáté divize, záložní břežanský 55. pěší. Mezitím italské brigády pronikly třetí linií obrany a střetly se s protiútokem dostupných záloh urychleně nasazených polním zbrojmistrem von Wurmem, který již ztrácel nervy z neustálých ústupů na středu XXIII. armádního sboru. Části 28. pěší divize obsadily Selo, přičemž štýrský 47. pěší pluk (doplňovací okres Marburg, Maribor) a jedenáctý písecký nastoupily v protiútoku mezi Kostanjevicí a Hermadou z linie K proti postupujícím Italům. Do noci se probily k linii 1-b a setkali se s vojáky IR98 a IR15, kteří své pozice neopustili a kladli nepříteli tuhý odpor. Linii obrany Lukatič se ale dobýt nepodařilo a obránci byli i přes zasazení čerstvých záloh na pokraji vyčerpání. Polní podmaršálek Alfréd von Schenk po poradě s veliteli divizí a pluků po potvrzení bídného stavu podřízených jednotek dospěl k rozhodnutí stažení 21. a 98. pěšího pluku z ohrožených obranných pozic u Hudi Logu a Lukatiče do záložních postavení v týlu, vyrovnání frontové linie, ucpání mezer čerstvými jednotkami záloh a přípravy k protiútoku směřujícím k dobytí celého ztraceného území XXIII. armádního sboru. Stažení obou pluků probíhalo ve vlnách postupně během noci z 24. na 25. května. Po odchodu vysokomýtského pluku z obranné linie 1-b u Lukatiče byli jeho vojáci zařazeni do zálohy a rozložili se v prostoru Dolnja Vas - Vojščica za pevnou obrannou linií K mezi Kostanjevici na Krasu a Brestovici pri Komnu. Početní stav jednotky se opět navýšil až 29. května příchodem pochodového praporu č. XXVIII. Pluk se tak stal opět bojeschopným.     

V průběhu 25. května udeřily síly obou italských divizí č. 33 a 34 v sérii několika silných, ale krátce trvajících útoků proti čerstvě příchozím jednotkám střídající torzo uherské sedmé pěší divize a záložní dvacáté osmé pěší divize. Italští velitelé hledali slabé místo linie 1-c při výměně jednotek. Střídající pražská devátá pěší divize se svými brigádami č. 17 (IR91, IR102) a č. 60 (IR30, IR80) těmto pokusům zatím odolávala. V odpoledních hodinách ale došlo k další katastrofě, způsobené průlomem obrany zdecimované uherské 16. pěší divize v Brestovickém údolí u Komarje, na úbočí Flondaru (Frankišče, kóta 146 m. n. m.), před San Giovanni (Štivan) a u ústí řeky Timavy. V celé šíři Brestovického údolí se valila v mohutné vlně útočící italská pěchota směřující proti Klariči. Na jihu byla ohrožena Medja Vas (Medeazza) a v nedalekém týlu na pobřeží Jaderského moře dokonce i Devin (Duino) s ruinami zdejšího středověkého hradu. Naštěstí zde bylo umístěno pět baterií vídeňského pevnostního dělostřeleckého pluku č. 1 Císaře Františka Josefa I., ke kterým se upíraly poslední naděje zoufalých a značně prořídlých skupinek obránců s prosbou o zastavení nebo alespoň zpomalení nástupu italské pěchoty. Celkem deset těžkých moždířů systému Škoda vzor M.11 ráže 305 mm svou hodinovou palbou zasypalo útočníky z šesti italských pěších praporů 16. a 45. pěší divize smrtelnou záplavou desítek tun železa. Po skončení dělostřeleckého ohně vyrazil do protiútoku u Klariči směrem na Komarje II./IR91 a III./BHIR3. Oba prapory nenarazily na nepřítele a zastavily se až před italskou obranou u Komarje. Granáty z moždířů u Klariči zabily na čtyři tisíce útočících Italů!     

Velení italského VII. armádního sboru bylo ztrátou taktické výhody náhlých průlomů znepokojeno a na 26. května přichystalo mohutný útok na Medju Vas. Co se týče vysokých ztrát na životech svých poslušných vojáků, například při výše zmíněném masakru během útoku na Klariči, nebrali italští generálové nějakou lidskou humanitu absolutně v potaz. Generál Cadorna s oblibou žertoval, že jediná munice co mu neschází, jsou jeho vojáci. Jak smutné, avšak zcela pravdivé. Ale vraťme se na jižní křídlo přímořské fronty, kde nepříznivou situaci zachraňoval písecký pěší pluk č. 11, neboť uherská 16. pěší divize v ranním útoku italské brigády Pistoia opět naprosto selhala a její vojáci rezignovali, vzdali se nebo utekli z frontové linie. IR11 zastavil útočníka na kótě 175 u Cisterny před okrajem Medeazzy a do večera málem vykrvácel v četných italských protiútocích. V okolí Medeazzy na kótě 145 jih se v obraně rozložil spolehlivý pěší pluk č. 47, který palbou ze strojních pušek odrazil všechny útoky brigády Toscana a donutil je ustoupit na linii u Caselio, což byly ruiny drážního domku u Jižního železničního tunelu. Jatka v tzv. Flondarském trojúhelníku pokračovala, dokud se protivníci naprosto nevyčerpali. Demoralizované zbytky 16. pěší divize po útoku na své pozice u Foce del Timavo opět ustoupily a nebýt liknavosti italských posil, mohla se fronta posunout až k Duinu. Proti této hrozbě se postavil příchozí c. a k. pěší pluk č. 28 Pražských dětí. Jeho čestným majitelem byl paradoxně z předválečného období ustanovený samotný italský král Viktor Emanuel III. Následující den se na exponovaných místech Sočské fronty opakoval již téměř příznačný jev a doposud útočící italská vojska nevydržela strašné vypětí sil, extrémní ztráty a zastavila z důvodu vyčerpanosti veškerou bojovou činnost. Pozvolna přešla do obrany na dobytých územích u Plavy na severním úseku a mezi Hudi Logem a pobřežím na jihu Sočské fronty. Další den 28. května 1917 italské vrchní velení armádním rozkazem ukončilo desátou ofenzívu, v níž doposud Italové přišli o 60 tis. obětí válečných ztrát. Rakousko-uherská vojska ztratila v desáté bitvě na Soči do 28. května 1917 přibližně 21 tis. vojáků, kteří padli do zajetí. Většinu z nich tvořili příslušníci 7. a 16. pěší divize. Ostatní ztráty si shrneme až po definitivním ukončení bojů 5. června 1917.

Ukončení italských útočných operací přišlo právě v čas a generální štáb Sočské armády v čele s genobst. Boroevićem naplánoval protiútok z prostoru Hermady, směřující k dobytí ztracené linie 1-c ve flondarském trojúhelníku. V časných ranních hodinách 4. června krátká dělostřelecká příprava v prostoru XXIII. armádního sboru zasypala nic netušící italské pozice. Velkou podporou byly opět baterie třistapětek, chrlící smrt z palebných pozic za Hermadou. Po vytvoření dělostřeleckého štítu postoupila rakousko-uherská pěchota zesílené 12. horské brigády (prapory č. I/IR3 Kroměříž, I./IR93 Šumperk, II./100 Těšín) do obrané linie mezi Medeazzou, Klariči a Brestovickým údolím, zajala sedm tisíc pěšáků zčásti schovaných v kavernách a dobyla linii 1-c. Druhá útočná skupina zesíleného pěšího pluku č. 28 vyrazila po přesunu dělostřelecké přípravy do hlouby italských postavení proti Štivanu, okolí Jižního tunelu (tunel San Giovanni di Duino), kóty 145, 110 a 169 až po Medeazzu (Medja Vas). Po těžkých bojích dobyli ve večerních hodinách osmadvacátníci ztracenou linii 1-c, obsadili Severní tunel a dosáhli tak významného strategického cíle. Protiútok R-U vojsk proběhl současně na celém úseku Schenkova sboru. Vysokomýtský pěší pluk č. 98 byl nasazen s ostatními jednotkami 10. pěší divize na středu útoku jižně od Kostanjevice a znovudobyl přidělený úsek linie 1-c.

Pátého června roku 1917 skončila desátá bitva na Soči, přičemž ještě následující den se Italové pokusili o vlastní protiútok směřující k dobytí ztracených pozic, ale jejich úsilí bylo zmařeno rozhodnou obranou pěchoty podpořené zničující palbou houfnic a moždířů dělostřeleckých pluků III. úseku, kterým velel Obst. Josef Janečka. Navíc při odrážení těchto italských protiútoků se zmocnila ztracených pozic linie 1-c před Hudi Logem u Veršiče čerstvě dorazivší jednotka chebského 73. pěšího pluku dočasně přiděleného pod velení josefovské 10. pěší divize. Poslední den protiútoku přibyly další posily reprezentované kroměřížským pěším plukem č. 3 a těšínským č. 100. Touto tečkou se definitivně uzavřela desátá ofenzíva, která stála Itálii 36 tis. mrtvých, 96 tis. raněných a 27 tis. zajatých. Za habsburskou monarchii položilo život 7 300 vojáků. Raněných a zmrzačených bylo celkově přes 45 tis. Do italského zajetí padlo 23 400 mužů.

V závěru této kapitoly si uvedeme doplňující informaci, kdy dle dobových deníkových záznamů byla 4. června 1917 vykonána krátká přehlídka bojových útvarů vysokomýtského pluku, při které byl mužstvu a důstojníkům představen nový regimentskommandant. Plukovník Hohenberger byl převelen od pluku na alpskou horskou frontu v jižním Tyrolsku, kde se nejprve stal od listopadu 1916 do ledna 1917 náčelníkem štábu sboru Roth. Zde vystřídal ve funkci plukovníka gšt. Hermanna rytíře Langer von Langenrode. Od ledna do srpna 1917 byl náčelníkem štábu XX. armádního sboru. Funkci převzal od plukovníka gšt. Karla Günsteho. Po průlomu sočské fronty u Kobaridu byl jmenován 28. října 1917 velitelem vlastní horské brigády „Hohenberger“, složené z vysoce prestižních útvarů I. a II. polního praporu pluku tyrolských císařských myslivců č. 2, III. polního praporu pluku tyrolských císařských myslivců č. 3 a III. polního praporu bosensko-hercegovinského pěšího pluku č. 4. Horská brigáda byla začleněna do nově vytvořené 52. pěší divize. Velkou válku tento velice schopný polní velitel dosloužil jako generálmajor. V poválečném období byl povýšen na polního podmaršálka nově vybudované rakouské armády a stal se v období od 1. prosince 1920 do 1. listopadu 1922 velitelem 6. horské brigády působící v oblasti Kärnten, Salzburg, Tirol a Vorarlberg. Z této brigády vznikla 1. června 1935 šestá pěší divize. Polní podmaršálek Hohenberger bohužel tragicky zahynul v průběhu další poválečné vojenské služby v Alpách zasypán lavinou.

Jméno nového velitele vysokomýtského pluku se mi podařilo zjistit ze zlomku později pořízeného zápisu, uloženého u náhradního praporu v Kaposváru. Přesně šlo o Standesbefehl Mob. 122 z 16. listopadu 1917. Novým velitelem pluku se stal Oberst. Hugo Scheler. Tento zkušený polní velitel sloužil v hodnosti majora v červenci 1914 jako velitel kroměřížského I. polního praporu c. a k. pěšího pluku č. 3 generalissima a polního maršála arcivévody Karla na Balkáně v Doboji. Po vyhlášení války prošel tvrdými boji v Srbsku a v roce 1915 v rámci 12. horské brigády velel v hodnosti podplukovníka tomuto detašovanému praporu na sočské frontě. Začátkem roku 1917 byl přeložen k c. a k. pěšímu pluku č. 63 svobodného pána z Pitreichů a zúčastnil se dalších bojů na Soči. Po svém povýšení na plukovníka se stal regimentskommandantem IR98. Náčelníkem štábu vysokomýtského pluku byl jmenován Obstlt. generálního štábu Alois Konečný Edler von Marienbrück (GstbsKps. – zkratka příslušníků sboru důstojníků generálního štábu, tzv. zelených kabátů, absolventů c. a k. vysoké Válečné školy pro důstojníky ve Vídni). Opět jsem vycházel z archivních materiálů náhradního praporu, označených Standesbefehl Mob. 121, tentokráte z 6. listopadu 1917. O dalších pozdějších možných vyšších velitelích vysokomýtského pluku se neví. Archivy mlčí, neboť velká část dokumentů uložená u náhradního praporu byla v závěru války ztracena, nebo v poválečné době skartována. V plukovních denících sesterských útvarů z 10. pěší divize se jejich nacionále taktéž nevyskytují. Je zcela možné, že plukovník Scheler zůstal v čele pluku až do Dohodového průlomu na řece Piavě v říjnu roku 1918. Mezi další důstojnické a praporčické posily vyslané náhradním praporem k bojujícímu pluku v říjnu a listopadu 1917 lze jmenovat Hptm. Messlera, Hptm. Siegla,  Hptm. i.d.R. Webera, Oblt. i.d.R. Konrada, Oblt. i.d.R. Jaška, Lt. i.d.R.  Holejšovského, Lt. i.d.R. Prokeše, Lt. i.d.R. Philippiho, Fhn. i.d.R. Kaluše, Fhn. i.d.R. Schwarze a Sanitäts Fhn. i.d.R. Hodáně.  

Seriál

  1. Kraské peklo - úvod do bojového působení c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči
  2. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči ve 4. až 7. italské ofenzívě
  3. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 8. italské ofenzívě
  4. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č.98 na Soči v 9. italské ofenzívě
  5. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 10. italské ofenzívě
  6. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 11. italské ofenzívě

Podobné články

Další články autora

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔03.08.2014 📕5.400

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře