Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 8. italské ofenzívě

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔03.08.2014 📕5.806

Seriál

  1. Kraské peklo - úvod do bojového působení c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči
  2. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči ve 4. až 7. italské ofenzívě
  3. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 8. italské ofenzívě
  4. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č.98 na Soči v 9. italské ofenzívě
  5. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 10. italské ofenzívě
  6. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 11. italské ofenzívě

Podobné články

Další články autora

Zkáza honvédských pluků u Opatje Sela - osmá italská ofenzíva na Soči

Mimořádná hustota zasazených sil čtrnácti divizí v pásmu dvanácti kilometrů od Šempeteru k pobřeží, stále se zlepšující součinnost dělostřelectva a pěchoty, masivní palebná příprava, to vše byla veliká pozitiva italské 2. a 3. armády v osmé sočské bitvě. Obránci byli oproti tomu rozmístěni na pobořené nebo zcela zničené obranné linii. Vojáci ukrytí v nouzových plytkých okopech, nálevkovitých kráterech po granátech s předprsněmi vytvořenými z potrhaných pytlů naplněných pískem a drobnou sutí, za nízkými zídkami z ostrých vápencových kamenů, v dolinách ukrytí v polorozbořených kavernách bez dostatečných záloh, munice a stravy očekávali další nápor. V jednom však měli nespornou výhodu. Byli odhodlanější a sebevědomější oproti útočníkovi, který za sedm krvavých ofenzív nebyl schopen dobýt víc než pár kilometrů zničené zpustošené země a ruiny bývalých výstavních starobylých měst a vesniček. Vysokomýtský pluk byl v průběhu osmé bitvy na přesunu z jihotyrolské fronty, s úkolem posílit frontu na jižním úseku Komenského Krasu. Bojové setniny pluku se začátkem října nacházely v týlovém prostoru Sočské fronty a urychleně se přemisťovaly k přední linii obrany. Nyní se seznámíme s aktuální situací na frontě, kde vojáci z okolí Pardubic, Vysokého Mýta, Litomyšle, Poličky, Lanškrouna a Žamberka budou od října 1916 do října 1917 bránit přístup k Terstu, zabíjet a umírat.

Dešti smáčený rozmoklý terén Krasu spolu se silnou mlhovinou narušil první masové útoky 7. října předcházející osmé ofenzívě. Ataky proti jižní i severní kótě 208 a Nova Vasi narazily na silný odpor a byli vrženy zpět. Neschopnost útočníka prorazit posílila bojový duch obránců, kteří i po dalším dělostřeleckém ohni odrazili 9. října další hromadný útok italské pěchoty. V ranních hodinách 10. října se rozpoutalo ještě silnější ohnivé inferno a rozdrtilo vše živé v rakousko-uherských zákopech prvních linií. Jednoduché hliněné zákopy zcela zmizely z povrchu zemského, skrovné kamenné zídky rozmetaly minometné salvy. Desítky praporů italské pěchoty zaplavily zemi nikoho a vnikly často do prázdných okopů plných dělostřelbou pobitých těl obránců u Lokvice, Nova Vasi a Opatje Sela, krize nastala u Jamlje a na výšinách okolo Doberdobského jezera. Severní kóta 208 padla a až k Opatje Selu se po tisících vzdávali maďarští vojáci z honvédské pěší divize č. 20. Zbytek obránců ustupoval do naprosto nechráněného terénu mezi kótou 208 a Lukatičem. Mezitím se bojovalo u Mirenského gradu a kóty 343 m. n. m. Cerje (Veliki Hribach). Protiútok zbytků několika duchapřítomných jednotek a posledních záloh tyto italské pokusy o průlom obrany na Krasu zastavil. Hlavní úder byl ale veden 2. italskou armádou do prostoru Val di Rose (Rožne Doliny) na okraji Gorizie, kde útočník postoupil do hloubky jednoho kilometru a šíři půldruhého kilometru. Rakousko-uherské protiútoky byli neúspěšné a Italové se započali opevňovat v dobytých pozicích.

Večer 10. října byla krize na Komenském Krasu zažehnána a linie u Jamlje, Lokvice, Lukatiče obnoveny. Pouze u Opatje Sela se nepřítel vklínil do obrany ustoupivší 20. honvédské pěší divize a obránci urychleně budovali o kus dál zcela improvizovaná obranná postavení. Zálohy byly takřka vyčerpány a nejbližší pomoc mohla být očekávána pouze od čerstvé josefovské 10. pěší divize polního podmaršálka Emila Ritter von Gologórski, nacházející se na přesunu k frontě mezi Nabrežinou, důležitou železniční stanicí na trati vedoucí ze Sežany, a týlovým Gorjanskem. V jejím čele postupoval vysokomýtský pluk, přičemž s jeho bojovým zasazením do osmé bitvy na Soči bylo počítáno v průběhu následujícího dne. Pěšáci 98. pěšího pluku urychleně pochodovali od pobřeží přes Šempolaj, Gorjansko, Vojščici a Kostanjevici do frontové linie. Druhému polnímu praporu velel Mjr. Schneider, třetímu Hptm. Gruber, čtvrtému Mjr. Abrahamovicz. Hustá ranní mlha během 11. října nedovolila italským brigádám do doby oběda znovu zaútočit. Dělostřelecká přehradná palba a masa útočící pěchoty přeměnila odpoledne na několik hodin klidnou frontu v běsnící peklo. Na severním úseku fronty Komenského Krasu mezi vrchem Cerje (kóta 343 m. n. m.), kótou 296 a Pečinkou (kóta 292 m. n. m.) vyrazily čerstvě příchozí první dva polní prapory c. a k. pěšího pluku č. 98 do protiútoku. Pěší setniny vysokomýtských pronikly do ze včerejška obsazených pozic brigády Pisa, zajaly desítky italských pěšáků a začaly se opevňovat ve znovudobytých zákopech. Nechráněný prostor rozstřílených pozic a silná dělostřelecká palba donutila vysokomýtské navečer ustoupit zpět na improvizovanou linii obrany, zbudovanou chorvatským pěším plukem č. 96. Tímto lokálním protiútokem boje na severním úseku skončily. Příchozí útvary 20. pěší brigády z josefovské divize - čáslavský 21. pěší pluk a zbylé části do protiútoku nenasazeného devadesátého osmého pluku po ukončení osmé bitvy obsadily jihovýchodní klín obrany mezi Hudi Logem, Lukatičem a jižní kótou 208. Druhá část divize, složená z IR15 a IR55, tvořila polsko-ukrajinskou 21. pěší brigádu a byla prozatím v záloze. Zbylé části čerstvě příchozího vysokomýtského pluku byly před svým nasazením do první linie umístěny 12. - 13. října v týlovém prostoru Horní a Dolní Vojščice v tzv. sammelstelle neboli shromaždišti. V průběhu 12. října boje skončily a nastal čas pro rekapitulaci. Masové útoky a silná dělostřelba způsobily paniku a ústup honvédských pluků z 20. HID, nehledě na zajetí cca 4 tis. jejich příslušníků. Z divize zbylo pouhých 300 otřesených a ne zcela bojeschopných maďarských zeměbranců. Touto katastrofou se přetrhla linie obrany mezi VII. armádním sborem arcivévody Josefa a sektorem obrany IIIb (Abschnitt IIIb). Ztráty na životech byly opět děsivé a dosahovaly dohromady k 59 tis. vojáků (italské údaje se liší od R-U, které udávají necelých 56 tis. vojáků).

Příchodem josefovské 10. pěší divize na Sočskou frontu na podzim roku 1916 přibylo k mnoha číslům polních pošt sočských těles i vysokomýtskou jednotkou z horské fronty jižního Tyrolska používané č. 79. Označení tohoto c. a k. polního poštovního úřadu zůstalo divizi i pluku do konce roku 1916. V témže roce se u pochodových formací pluku Freiherr von Rummer velmi často objevuje feldpost polního poštovního úřadu č. 337. Jde o číslo polní pošty pochodových formací Mjr. Webera. V roce 1917 bylo zavedeno pro josefovskou divizi a její polní poštovní úřad č. 529. S tímto číslem polní pošty se u vysokomýtské jednotky lze setkat v období rakousko-uherské ofenzívy u Kobaridu a na Piavské frontě v roce 1917, až do říjnové ofenzívy vojsk Dohody a uzavření separátního míru v listopadu roku 1918. Razítko polního poštovního úřadu č. 275 přiřazeného k velitelství vozatajstva VII. armádního sboru lze v roce 1917 objevit na několika pohlednicích příslušníků trénu c. a k. pěšího pluku č. 98. V průběhu postupu vojsk Centrálních mocností od Soči do hloubi Benátské roviny je u korespondence vojáků z vysokomýtské jednotky v roce 1917 zaregistrován další feldpost č. 619. Další možná čísla etapních a polních poštovních úřadů jednotlivých sborových výcvikových, pochodových a vozatajských útvarů Sočské armády, vyskytující se u tohoto pluku máte možná ve svých sbírkách Vy, čtenáři.                 

Další bojové nasazení osmadevadesátníků, majících zkušenosti z bojových střetů se zcela odlišným nepřítelem na haličském a ruském bojišti a rozdílným druhem taktiky vysokohorské fronty jižních Tyrol, se uskutečnilo v 9. italské ofenzívě, která probíhala od 31. října do 4. listopadu roku 1916. Pluk byl nasazen na Komenském Krasu v první linii obrany v silné sestavě ryze českých pluků č. 21, č. 91 a č. 102 bránících prostor u Sela na Krasu, Lukatiče, Iamiana, Hudi Logu, Lokvice a Korita. Jednotky byly rozloženy na strategicky důležitých vrcholcích 144, 205 a jižní kóta 208 m. n. m. Vysokomýtští navazovali na obranu benešovského pluku č. 102 a hájili bitevní čáru 1-a probíhající od svahu kóty 208-jih po kótu 205, předpolí Županova vrhu 238 m. n. m., okolí Lukatiče až k linii obrany dělostřelbou rozbombardovaných ruin Hudi Logu. Zde tato linie navazovala na kolmo vedenou linii obrany 1-b, taktéž částečně obsazenou devadesátými osmými a pokračovala okolo výběžku Hudi Logu, kde již stál v pevných pozicích linie 1-a zakopaný celý čáslavský jedenadvacátý pěší pluk. Naproti linie R-U předních stráží (Feldwachen) v předpolí Nova Vasi a Boneti byl již rozložen protivník, konkrétně pěší brigády z italského XIII. armádního sboru.

Po skončení bojů v předchozí osmé ofenzívě zahájilo italské dělostřelectvo, kterému evidentně nechyběla zásoba munice, systematické ostřelování rakousko-uherských pozic. Jednotky zákopníků společně s obránci nových postavení hloubili hlavní obranný zákop a úkryty podél celé linie šest kilometrů dlouhého sektoru IIIb polního podmaršálka Alfréda von Schenka. Takzvaná Gruppe Schenk zahrnovala dvě silné české pěší divize - pražskou devátou a josefovskou desátou a dělostřelecké pluky z Čech začleněné do 9. a 10. polní dělostřelecké brigády. Vojáci se během ostřelování ukrývali v kavernách a rozsáhlé přírodní krasové kaverně grota Andrej (Grotta dell Infermeria) pod linií 1-a u kóty 144 bráněné vojáky budějovického pěšího pluku č. 91. Bezpečný úkryt poskytovala i krasová jeskyně Abisso Bonetti umístěná na jihovýchodním svahu kóty 208 jih, kde se ukrývali vojáci z polního praporu devadesátých osmých. V kavernách se svítilo petrolejkami, svíčkami a karbidkami. V oblibě byly zespodu několika menšími otvory opatřené italské pěchotní přilby, které sloužily pro vytápění menších polních krytů. Žhavé uhlíky poskytly blahodárné teplo, problém byl jen s odvodem kouře. Od sazí umounění vojáci proto takřka neustále slzeli. Nedaleko Lokvice, v týlu mezi lágrem Segeti (lager Segetti) umístěným na křižovatce cest z Jablance do Kostanjevica na Krasu, využívaly odpočívající záložní jednotky krasovou jeskyni jama Pečinka. Na jejím vrcholu (kóta Pečina 308 m. n. m.) byla umístěna důležitá pozorovatelna, italskými vojáky pojmenovaná Oko Krasu, s panoramatickým výhledem od severního okraje Krasu po Hudi Log. Pro noční osvětlování Doberdobské planiny byla vybavena silným reflektorem. V okolí Lokvice a Korita na Krasu byly též velmi potřebné a strategicky důležité zdroje pitné vody. Studny, zde nazývané štirny, a vodní kruhové rezervoáry, tzv. korita, lze najít i v názvech mnoha obcí na celém Krasu. Na mírném kopečku zvedající se za obcí Lokvica je umístěna štirna „Vrh Drage“ situovaná v dolině Draga. Lokve neboli mělké prohlubně v příznivém období naplněné vodou daly jméno i Lokvici, důležitému týlovému centru R-U vojáků umístěnému bezprostředně za frontovou čárou.     

Jednotlivé části jednotek v lokalitě jižního Krasu využívaly k přesunu do předních pozic obrany úzkorozchodnou železniční trať, vedoucí z hlubokého týlu až k frontové linii. Tato vojenská polní dráha byla vystavěna během srpna - října roku 1915 a ve své délce 22 km spojovala Dutovlje s Kostanjevicí na Krasu. Trasa železnice vedla z Dutovlje přes Gabrovici, Komen, Sveto, Lipu, Temnicu a Novelo do Kostanjevice, kde vytvořila smyčku sloužící ke změně směru jízdy. Speciální silniční vlaky s motorovým (generátorovým) vozem a deseti jednonápravovými přívěsnými vozy na benzino-elektrický pohon v kolejovém provedení tzv. B-Zug, zkonstruované Ing. Ferdinandem Porschem, zajišťovaly přepravu vojenského materiálu a vojáků od hlavní železniční tratě tehdy vedoucí ze Sežany do Ajdovščiny. Na podzim roku 1916 byla poslední stanicí úzkorozchodné trati obec Temnica, kde probíhala relativně bezpečná vykládka. V tomto prostoru bylo využito několik krasových jeskyní k uskladnění a ubikaci velkého množství zásob a vojáků. Krompirjeva jama umístěná jižně od Temnice sloužila k uskladnění potravin, odtud její název Bramborová jeskyně. Po přesunu bojů na Komenský kras v roce 1916 poskytovala bezpečný úkryt až 500 pěšákům bránící úsek IIIb. V jejích útrobách byl i menší sklad munice. Klobasja jama u Novela sloužila k ubytovacím účelům pro cca 200 vojáků. Její název Klobásová jeskyně je odvozen od dobré cirkulace vzduchu. Vedle se nachází další jeskyně tehdy slangově zvaná Lojzova jama, dříve Golobja jama (Pirotova jama) a Italy pojmenovaná na Grotta di Novello. Původní krasová propast, jejíž otevřené ústí stavební jednotky zakryly, mohla ukrýt až jeden tisíc mužů. Název jeskyně je odvozen od velitele stavebního oddílu VII. armádního sboru v civilu speleologa Aloise Bocka. V roce 1917 při průlomu italské fronty pozbyla trať smyslu a proběhla její likvidace. V širokém prostoru Rakousko-Uherského týlu se nacházely další daleko skromnější krasové prostory sloužící k vojenským účelům. V průběhu jedné z našich návštěv zdejší fronty jsme navštívili i jednu z těch menších, a to Stevakovu jamu nedaleko Bači. Její zajímavostí je dochovaný nápis z roku 1917, dokládající místo pobytu vojáků z devadesátého osmého pěšího pluku.

Než se začneme seznamovat s vlastním bojovým nasazením 98. pěšího pluku ve zcela opomíjené a takřka zapomenuté deváté bitvě na Soči, ve které si pluk vydobyl svou odvahou v obranných bojích u Lukatiče a Hudi Logu během 1. listopadu 1916 další pamětní den, vzpomeneme na padlé vojáky z kóty 144 Gorupa Kopa a okolí Doberdobského jezera. Na jejich památku byl na vojenském hřbitově Grosser Friedhof u Jamlje vytvořen pětimetrový monument věnovaný padlým příslušníkům 91. a 102. pěšího pluku deváté pěší divize. Jeho projektantem byl architekt Einj.-Freiw. Korp. Karel Novák a stavbyvedoucím Hptm i. d. R. Wenzel Urban z budějovického regimentu. Pamětní deska nese nápis: „Nepomíjející je sláva vaše, jako zeleň pošumavských jedlí“. Pomník byl bohužel v další ofenzívě zničen a obnoven byl až v roce 1920 se zachovaným originálním kamenem s vyrytými jmény jeho tvůrců. Věnován byl 91. pěšímu pluku a bohužel již nedosáhl monumentálnosti původního. Pomník však neměl jakožto dominanta a symbol úcty k padlým vojínům chvíli klidu a v roce 1969 byl zbořen spolu se hřbitovem. Ostatky vojáků byly exhumovány a převezeny na R-U vojenský hřbitov v Proseccu (Prosek) u Terstu. A abychom si malinko odlehčili od popisu pietních míst, zařadil jsem před další kapitolu další vlastní báseň jako ukázku myšlenkových pochodů člověka, který se ocitne uprostřed bývalého bitevního pole na Krasu, tenkrát o nějakých víc jak osmdesátlet později.

Sen krvavé řeky

 

Milovaná Kraňská zemi

kde smaragd Soči se pění

jako krev chrabrých mužů

jež tu dávno není

kde prachu oblak zříš

když masy jdou do zapomnění

ty zatracená bílá zemi

kde řev palby a řeky tě změní

a mladí starci železem drceni

potácí se v rozednění

za síly deště a bóry

vanoucí do omrzení

v zemi kde holá pláň

samotnému peklu se klaní

a listy ruje s krví ji barví

až čistého místa není

kde smrtka si jde pro ty

co v lokvích bdí skrčení

ty podlá a zlá zemi

kterou Vlaši bezohledně plení

tam bílé kosti kříže helmy

 za sto let v živé se nepromění.

Seriál

  1. Kraské peklo - úvod do bojového působení c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči
  2. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči ve 4. až 7. italské ofenzívě
  3. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 8. italské ofenzívě
  4. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č.98 na Soči v 9. italské ofenzívě
  5. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 10. italské ofenzívě
  6. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 11. italské ofenzívě

Podobné články

Další články autora

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔03.08.2014 📕5.806

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře