Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči ve 4. až 7. italské ofenzívě

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔03.08.2014 📕4.925

Seriál

  1. Kraské peklo - úvod do bojového působení c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči
  2. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči ve 4. až 7. italské ofenzívě
  3. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 8. italské ofenzívě
  4. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č.98 na Soči v 9. italské ofenzívě
  5. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 10. italské ofenzívě
  6. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 11. italské ofenzívě

Podobné články

Další články autora

Záměrem šéfa generálního štábu italské armády gen. Luigi conte di Cadorny ve čtvrté ofenzívě na Soči, nazývané též Parlamentní bitvou, bylo docílit výrazného úspěchu, rychle dobýt Gorici a připravit se k výpadu proti Terstu, zavděčit se italským politikům a zahladit tak nezdar tří předchozích ofenzív. Další velké množství ztrát v této bitvě (49 tis. italských a 25 tis. rakousko-uherských vojáků) a opětovný neúspěch silně otřásl důvěrou veřejnosti a politických špiček k vrchnímu velení armády. Dosavadní vedení stylu ofenziv na Sočské frontě znepokojovalo i ostatní státy Dohody a neslučovalo se strategií vedení války spojenců na západní frontě. Příchod zimního období nevhodného pro vedení jakýchkoliv větších útočných operací po celé délce fronty v podstatě ukončilo krveprolití roku 1915 a oběma stranám nastal čas sbírat síly. Čtvrtou bitvou na Soči definitivně skončila i bojová pouť I. polního praporu vysokomýtských na této frontě a čekaly ho horské boje v pohoří Lovčenu na hranici s Černou Horou. Oproti tomu se z horské fronty jižních Tyrol na Soču přesunuly do zálohy úseku IIIb polního podmaršálka Alfréda Edlera von Schenka v druhé polovině října roku 1916, krátce před skončením 8. bitvy, polní prapory č. II., III., IV. z mateřského 98. pěšího pluku. Abychom se mohli blíže seznámit s jejich bojovou činností, nejprve zrekapitulujeme vojenskou situaci nastalou v průběhu páté až osmé italské ofenzívy probíhající v roce 1916.

V mezidobí čtyř ofenzív probíhajících od března do října 1916 bez účasti příslušníků c. a k. pěšího pluku č. 98 se za cenu těžkých ztrát podařilo italské armádě konečně dobýt Gorizii, zmocnit se Sabotinu, Monte San Michele, Doberdoba a proniknout z Doberdobské planiny na hranici Komenského krasu. Generální štáb (Comando Supremo) italské armády připravil pátou ofenzívu již na předjaří. Důvodem byl sílící tlak spojenců mířící na italskou pasivitu, neboť francouzský a anglický generální štáb požadoval okamžitou odlehčovací ofenzívu na zdejší tzv. jihozápadní frontě. Před Verdunem během 21. února 1916 totiž úspěšně začala německá ofenzíva. Cadorna reagoval okamžitě a po návratu z válečné porady států Dohody 6. března, která se konala ve Francii, nařídil další ofenzívu pro tehdy ještě zcela nepřipravenou a dělostřeleckou municí nedoplněnou italskou armádu. Silná, ale krátká dělostřelba 350 baterií ohlásila její zahájení 13. března 1916. Útoky 2. armády ve směru Mrzli vrh a 3. armády u San Martina del Carso a na Gorickém předmostí byly opět rezolutně odraženy. Italská 2. a 3. armáda ztratila dva tisíce mužů a 16. března se stáhla do výchozích postavení, aniž by něco získala. Víc než silně omezená dělostřelecká příprava a vlastní útoky nepřítele sužovalo Rakousko-Uherské obránce nepříznivé zimní počasí, sníh, bláto a husté mlhy. Takzvaná „Velká ofenzivní demonstrace italské armády“, jak se páté bitvě říkalo, skončila fiaskem. Rakouskou odpovědí na nevýraznou italskou ofenzívu a úspěšné působení vlastních vojsk na východní frontě, byl květnový útok do boku italské armády na frontě jižního Tyrolska. (Pozn. autora: Boje vysokomýtského pluku v této ofenzívě jsme si popsali v jedné z předchozích kapitol). Počáteční úspěch rakousko-uherských vojsk a rychlý postup do Tridentska zmařila Brusilovova červnová ofenzíva u Lucku. Přes nesporné rakousko-uherské úspěchy, ale opět nastala patová situace ve válce s Itálií, přičemž přesun tří pěších divizí do Ruska z jižního Tyrolska a poměrně vysoké ztráty při této ofenzívě čítající až 28 tis. vojáků značně vyčerpaly válečný potenciál celé armády.

Na Soči mezitím na obou dvou stranách fronty důrazně pracovalo dělostřelectvo a letectvo, které systematicky devastovalo krajinu, kde se do zemského povrchu stále hlouběji zakopávali vojáci, živí i ti mrtví bez rozdílu vojenského stejnokroje. Těch padlých se zdálo jako by bylo víc, neboť narychlo vykopaných válečných hrobů v místech, kde probíhala bitevní čára a ten který pluk byl bojově nasazen, přibývalo. Ve vrcholícím létě se z hygienických důvodů musely nafouklé zkrvavené trupy mnohdy bez údů a s vyhřezlými vnitřnostmi okamžitě odklidit. Bylo to důležité i pro morálku přeživšího mužstva. Pohled na zubožené kamarády ležící v blátě, plesnivé smrduté močůvce na dně kráterů, nebo roztrhané na předprsních palpostů ve špinavých roztrhaných cárech uniforem, ve vlastních chrlech, výkalech a kalužích krve bylo víc než děsivé. Pohled na mrtvé muže, se kterými každodenně trávili svůj čas na frontě, až do jejich poslední minuty působil depresivně a doháněl přeživší k šílenství. To co jeden z lidských smyslů uzřel na bitevním poli na vlastní oči, již z hlouby mysli nešlo vymazat. Válečná neurosa, nespavost, halucinace a noční můry doprovázely tyto zážitky po dlouhou dobu. Navíc se i po letech vracel onen specifický pach války. Nenapodobitelná směsice zápachů syrového masa a unikajících mrtvolných plynů. Štiplavý zápach ze střelného prachu a ekrasitu spolu s kouřem doháněl až k slzení. Pach rozryté zeminy, ocelových kusů granátů a vlastní tělesné špíny přiváděl jednotlivce k nekontrolovatelnému zvracení vody a řídkých žaludečních šťáv z bídné jednotvárné stravy. K tomu několikadenní dunění kanonády rvoucí zanícené ušní bubínky, otřásání země způsobující chvilkovou ztrátu rovnováhy, oslepující záblesky, vzedmuté nepříjemné vlny horkého vzduchu z výbuchů, hrůzostrašné výkřiky zasažených a nekonečný řev zmrzačených trvající až do posledního skonu. Ztráta veškeré duševní reality, panika a nepředvídatelné reakce způsobující náhlé zkraty byly příčinou četných sebevražd a zběhnutí. Obyčejní lidé vytržení z běžného života a hození do vroucího pekla války se jednoduše zastřelili nebo si dali pod bradu granát. Pobláznění zoufalí vojáci bez rozumu často vybíhali do otevřeného prostoru a stávali se tak obětí min, granátů a kulometů a to jen ve snaze utéci z přední bitevní linie. Taková byla realita zákopové války. Žádné propagandou šířené statečné činy hrdinů vykonané pro vlast na kvítím vonící louce pod vlajícím praporem. Nelze se proto divit drsnému a kolikrát i drastickému divokému chování mužů vracejících se do hinterlandu a způsobující incidenty, které by v normálním stavu nebyli schopni vykonat. Jedním z aspektů v zázemí relativně a v klidu žijícího obyvatelstva strádajícího jiným způsobem a vedené v nevědomosti vládní propagandou bylo nepochopitelné tvrdé chování c. a k. důstojníků k mužstvu a vyměřování nepřiměřených trestů pro jedince i celé skupinky proviněných. Vše se také odráželo od národnostní politiky v Habsburské monarchii. Ale vraťme se od filozofie a politizování zpět na frontu, kde pro obyčejného osmnáctiletého kluka byl bojový velitel, kvalitní důstojník navíc ovládající jeho rodný jazyk, dočasně ztraceným otcem a pravým mužem usměrňující jeho život určitým směrem k jedinému cíli přežít.

Ústup z Doberdoba a Gorizie - šestá a sedmá italská ofenzíva na Soči

Oproti dosavadním italským územním nezdarům se následující šestá ofenzíva na Soči trvající od 4. do 16. srpna r. 1916 stala hrobem pro tisíce obránců Italy dobytého Gorického předmostí, civilních obyvatel města a vojáků podél celé linie obrany na Doberdobské planině. Precizně připravená dělostřelecká příprava skoro osmi set minometů a 1.200 děl a kanonů se zaměřila na oblouk linie Gorického předmostí začínající u Solkanu, Monte Sabotinu, Oslavii (Oslavje), Podgoru, Kalvarii (Mont Calvario), dále okolí Monte San Michele, na jednotlivé výšiny jižně od města Doberdoba až k Monfalcone a smetla ze zemského povrchu obranná postavení první linie. Přesun posil tvořících sedm italských divizí ze severních úseků Sočské fronty, jedenáct divizí z jihotyrolské fronty a jejich nasazení na Gorickém předmostí a Doberdobské planině vytvořilo nesmírnou koncentraci italské pěchoty, alpinů, jezdectva a dělostřelectva, proti kterým obránci v počtu pouhých osmi silně oslabených divizí podporovaných necelými šesti sty dělostřeleckých hlavní neměly šanci. Klamný úder italské pěchoty na jižní části Doberdobské planiny v prostoru Vermegliano-Selz po šestihodinové dělostřelecké přípravě započal 4. srpna šestou bitvu na Soči. Italské pokusy prorazit frontu na jižním úseku fronty byly odraženy. Šestého srpna ráno začal jeden z nejkrvavějších dnů na Sočské frontě. Devítihodinová bubnová palba od Tolminu po Panzanský záliv vyhladila obránce, zaživa je pohřbila nebo donutila zešílet, vzdát se nebo ustoupit. U stovek přeživších se posléze dostavil nechvalně známý bombový šok. Jen proti Gorickému předmostí bylo namířeno přes 900 děl a takřka 400 minometů. V pekle následných italských pěších útoků a doslova sebeobětování při udržení pozic během palebné přípravy se rakousko-uherské síly stáhly z první linie za řeku do vlastního města Gorice. Ze 17 800 obránců vzdušnou čarou cca osm kilometrů dlouhého Gorického předmostí ustoupilo na levý břeh Soči něco málo přes 5 tis. vojáků.

V křížové palbě z obou boků, bombardováni ze vzduchu a za nesmírně krutě vedených pěších útoků zde hrstka obránců z rakousko-uherské 58. pěší divize polního podmaršálka Erwina Zeidlera von Görz zdržovala italské vojáky a umožnila evakuaci těžce raněných spolubojovníků, podpůrného lehkého dělostřelectva, trénu a důležitého vojenského materiálu do další pozice. Obranu města tvořily torza 4. a 5. horská brigády a 121. domobranecké pěší brigády, kterým se podařilo ustoupit z předmostí. Masové vraždění na několika stovkách metrů čtverečních pokračovalo dále. Město se ale pod soustředěným tlakem šesti italských divizí proti jedné R-U udržet nedalo a v průběhu 8. - 9. srpna jej obránci vyklidili a ustoupili na druhou hlavní obrannou linii vedoucí od Sv. Katariny napříč Panovcem, Rožnou dolinou a výběžkem Markova hribu, podél potoka Vrtojbice až po řeku Vipavu. Dál se italské jednotky pro rozhodný odpor obránců již nedostaly.

Na Krasu mezitím Italové po sérii krutých střetnutí obsadili 7. srpna vrcholky Monte San Michele. Po odchodu obránců z Gorice postupně ustoupili i vojáci VII. armádního sboru z Doberdobské planiny. V noci na 10. srpna zaujaly rakousko-uherské jednotky obranu podél krasového údolí Dol (Vallone) na západním okraji Komenského Krasu. Nová frontová čára se táhla od Mirnu, kóty 213 m. n. m. zvané Nad Logem, západně od Lokvice, okrajem Opatjeho Sela, okolo Nova Vasi, přes kótu 208 m. n. m. k západnímu okraji Iamiana (Jamlje) a kótě 144 m. n. m. Arupacupa (Gorupa Kopa), kótě 121 m. n. m. Cima di Pietrarossa (Goljak), skrz Monfalcone až k pobřeží. Ve dnech 13. a 14. srpna se ještě krátce bojovalo u Gorice a na severním okraji Krasu, přičemž italský tlak postupně polevoval a vyčerpaná vojska již nedokázala prorazit. Průlom druhé obranné linie se nezdařil a 16. srpna boje definitivně ustaly. Za cenu 51 tis. obětí se Italům taktický úspěch u Gorice a Doberdoba proměnit v rozhodující operační průlom směřující k Terstu opět nepodařil. Rakousko-uherské síly se pevně usadily na místy velmi kvalitně vybudované druhé obranné linii a za cenu 42 tis. obětí opět udržely přístupy k Terstu a do nitra monarchie.

V sedmé bitvě na Soči po masovém ostřelování celého jižního úseku fronty od Vipavy po jaderské pobřeží, též na horní Soči a východně od Gorice vyrazily síly patnácti italských divizí proti obráncům na Krasu. V čele útoku byly nasazeny pokusné speciální úderné jednotky (Arditi), které v té době ještě ve velmi omezeném množství razily v menších úsecích cestu pěchotě útočící v dalším sledu. Za použití granátů, ekrasitových náloží, ohňometů a ženijního vybavení likvidovali protipěchotní překážky a zátarasy, které nebyly zničeny dělostřelbou, umlčovali předsunutá kulometná hnízda a sváděli první boj muže proti muži v první obranné linii. S masovějším nasazením jednotek úderníků vzhledem ke strnulému stávajícímu stavu taktiky frontálního útoku pěchoty a patovému stavu vývoje bojů se italské vrchní velení rozhodlo až v průběhu roku 1917. Pro snížení počtu obětí byli v počáteční fázi útoku též posílání před drátěné překážky italští vojáci dobrovolníci, chránění ocelovými štíty a speciálním brněním. Ani tato „středověká“ taktika nebyla příliš účinná a po několika bezvýznamných pokusech od ní Comando Supremo rychle upustilo.  Zaměřme se nyní na vlastní průběh bitvy. Bojovalo se podél celé linie na Mirenském gradu, u Lokvice, Oppachiasella (Opatje Selo), Nova Vasi a Iamiana. Obránci částečně posílení třemi čerstvými divizemi v protiútocích za podpory vlastní dělostřelby vytlačily italské síly z předpolí do výchozích postavení a obranu Komenského Krasu udrželi. Co se týče zesílení linie obrany českými vojáky a jejich bojového vystoupení v této ofenzívě, tak k Iamianu dorazila z Tyrolska k 9. pěší divizi jako posila česká 17. pěší brigáda (IR91, IR102) a ke Gorici se s mariborským plukem č. 47 pozvolna přesouval též písecký 11. pěší pluk bojově nasazený v následující ofenzívě. Benešovští ze 102. pěšího pluku z poloviny vykrváceli při obraně kóty 144 m. n. m. zvané italskými pěšáky Quota 144 di Doberdo. Ustoupili na její východní úbočí až během dalšího frontálního útoku od obou jezer Lago di Doberdo a Lago di Pietrarossa vedeném Italy s nesmírnou razancí a čerstvými silami. Budějovický pěší pluk č. 91 byl nasazen při obraně jižní kóty 208 m. n. m. spolu s jičínským domobraneckým plukem č. 11 bránícím severní vrchol.

Na osmikilometrové frontě během čtvrtého dne bojů italští bersaglieri a fanti dobyli severní kótu 208 a vrcholek kóty 144, ale za cenu neúměrných ztrát. Jenom během prvního dne bojů přišly obě dvě strany o osm tisíc vojáků. Problémy s disciplínou v takto krvavě vedených útocích, svévole italských důstojníků, nelidský dril a tvrdé tresty, popravy pro výstrahu a nesmyslné bezvýchodné válčení o mnohdy jen stovky metrů zákopů vedly prostého italského vojáka k rebelantství a naprosté nechuti k čemukoliv. Vidina dobytí Terstu a oslava konečného vítězství se ztrácela v nedohlednu a dobové žerty narážející na toto vysněné město končily rčením: „Chceš-li vidět na vlastní oči Terst, kup si pohlednici“. Pro případný možný neúspěch rozhodl gen. Cadorna další útoky v sedmé ofenzívě zastavit. Celkové ztráty v bitvě trvající od 14. do 19. září 1916 byly opět značně vysoké a činily 17 tis. Italů oproti 15 tis. vojáků Rakousko-Uherska. Italská krize v armádě na Sočské frontě byla na spadnutí, ale pro monarchii vyvstala kritická situace naopak někde úplně jinde. Rumunsko po dlouhém váhání a otálení, na kterou stranu budoucích vítězů se má dát, nakonec vstoupilo do války na straně Dohody. Dne 27. srpna 1916 vyhlásilo Ústředním mocnostem válku a otevřelo tak další frontu v Sedmihradsku. Ta byla rakousko-uherskými vojáky sporadicky obsazená a bráněná jen slabými silami čítající pouhých 34 tis. vojáků. Do 12. září byla čtyřsettisícová rumunská armáda 50 až 80 km v hloubi Uherska. Zálohy R-U armády vhodné pro Sočskou frontu tak putovaly na další, již třetí velké bojiště.

Seriál

  1. Kraské peklo - úvod do bojového působení c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči
  2. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči ve 4. až 7. italské ofenzívě
  3. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 8. italské ofenzívě
  4. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č.98 na Soči v 9. italské ofenzívě
  5. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 10. italské ofenzívě
  6. Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 11. italské ofenzívě

Podobné články

Další články autora

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔03.08.2014 📕4.925

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře