Tragická konfrontace v Libanonu

Autor : Hana Lukešová / Kopretina 🕔09.07.2014 📕2.546

V 80. letech se stal Izrael terčem drtivé kritiky mezinárodního společenství. K tomu je třeba zmínit některá nezbytná fakta, uvádějící tento postup na pravou míru. Po „černém září“, během něhož byli palestinští teroristé vyhnáni z Jordánska, se usadili v Libanonu, odkud podnikali nájezdy na severoizraelská města.

Podle statistických údajů působilo v různých táborech OOP (Organizace osvobození Palestiny) až 18 000 mužů. Během libanonského tažení objevili izraelští vojáci mnoho lehkých zbraní (minomety, rakety typu kaťuša a další zbraně). Jen za rok 1981 OOP provedla 270 teroristických akcí v Izraeli, na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Situace v Galileji se stala nesnesitelnou, tisíce Izraelců z této oblasti uprchly. Izrael dlouho toleroval palestinský teror směřující z Libanonu. Od roku 1978 se z určitých území Libanonu stala enkláva palestinských separatistů. Jeden z jejich nejhorších zločinů byla vražda amerického občana v Galileji a únos izraelského autobusu, při kterém zemřelo 34 civilistů. A právě z těchto důvodů zahájili Izraelci protiteroristickou operaci „Mír v Galileji“. Na začátku 80. let se masivní dělostřelba palestinských separatistů znásobila. Žádný Izraelec na severu země se nemohl cítit v bezpečí. A to byl důvod k zahájení války mezi Izraelem a OOP.

V červnu 1982 začalo izraelské vojsko úspěšně ničit a vytlačovat OOP z jižního Libanonu, bojovníci OOP prchali z této oblasti stále více na sever libanonského území. Izrael prováděl cílené nálety na sídla OOP, při kterých bylo mnoho palestinských teroristů usmrceno, a zároveň izraelští vojáci pronikali hlouběji do Libanonu a vytlačovali palestinské bojovníky co možno nejdál od izraelských měst. Americký ministr zahraničí Henry Kissinger spolu s americkým prezidentem Ronaldem W. Reaganem byli jedni z mála, kteří uznali oprávněný nárok Izraele vést protiteroristickou válku a chránit své území. Uznali, že žádný stát nemůže tolerovat narušení suverenity svého výsostného území. Izraeli se podařilo během tohoto válečného střetnutí zatknout či zneškodnit šest až devět tisíc teroristů. Aby Izraelci zabránili utrpení civilistů, souhlasili s návrhem amerického diplomata Philipa Habiba, který umožňoval palestinským jednotkám odchod z Libanonu. Přesto však palestinští bojovníci nedodrželi svůj slib neprodleně, jak bylo dohodnuto, a pokračovali v bojích ještě několik dalších měsíců. Až po další trvající konfrontaci splnili svůj závazek a odešli do Tuniska.

Ovšem zločiny OOP nebyly omezeny jen proti izraelským civilistům, předáci OOP vynikali krutostí i k vlastním lidem, kteří nesouhlasili s jejím násilným životním postojem. Libanonský chirurg Dr. Khalil Torbey zveřejnil případy, kdy OOP „házela lidi do nádrží s kyselinou“, takže se jejich těla změnila „v nepřehlednou změť pórovitých tkání“. Dr. Torbey pokračuje: „Ošetřoval jsem lidi s rukama utrženýma dělostřelbou a varlaty rozdrcenými mučením (činy OOP, nikoliv Izraele). Viděl jsem muže, zdůrazňuji, že to byli živí muži, kteří byli za nohy taženi rychle jedoucími automobily.“ Podle výpovědi Fredericka El Mura bylo oblíbenou metodou odstraňování odpůrců OOP přivázat oběti mužského pohlaví ke dvěma automobilům, které se pak rozjely opačným směrem. Cílem OOP bylo způsobit svým obětem co nejvíce utrpení. Samozřejmě, že i na straně Izraele došlo k tragickým omylům a zločinům. Izraelská letadla bombardovala i domy a obyvatele, kteří s teroristy nespolupracovali. Izraeli se vyčítá, že je zodpovědný za děsivý zločin vyvraždění palestinských civilistů v táborech Šabra a Šatila. Izraelská armáda tyto dva uprchlické tábory obklíčila a dovolila křesťanským falangistům vstoupit do této oblasti. Falangisté slíbili Izraeli, že se jejich AKCE omezí jen na zatčení teroristických předáků. Ovšem křesťanské falangy způsobily doslova děsivý masakr, povraždily 2 300 Palestinců včetně žen a dětí. Toto doslovné běsnění otřáslo veřejným míněním v Izraeli. Izraelci neprodleně žádali, aby nezávislé soudy prošetřily míru provinění izraelské armády. V Tel Avivu se sešlo více než 400 000 Izraelců, byla to největší demonstrace v dějinách Izraele. Na žádost demonstrantů byla zřízena vyšetřovací komise, do jejího čela se postavil soudce Jicchak Kahan, který došel k závěru, že ze strany Izraele neexistoval úmysl usmrtit palestinské civilní obyvatelstvo v táborech, ale kritizoval izraelskou armádu, že se nezajímala o „skutečné cíle křesťanským falangistů“. Terčem kritiky se stal Ariel Šaron, který však svou vinu popíral. Zde můžeme vidět rozdílný postoj Izraelců a palestinských teroristů. Zatímco Izrael civilních ztrát lituje, je jimi zděšen, řeší následky a vyhledává a odsuzuje viníky, palestinští separatisté smrt a násilí na nevinných lidech ještě fanaticky oslavují a podněcují k tomu i své vlastní civilní obyvatelstvo. V každém případě pak nemají žádnou snahu podobnému krveprolití zabránit. Tuto událost využili arabští a sovětští propagandisté k rozpoutání obludné protiizraelské nenávistné kampani, která v obměnách trvá do dnešní doby. Izraelské obranné síly byly připodobňovány německým vojenským útvarům SS, Davidova hvězda byla karikována jako hákový kříž a Izraelci presentováni jako esesmani. Vřed antisemitismu po celé dějiny nevymizel ani v minulém století, ba ani v současnosti, kdy nejeden obyčejný člověk, ale i politici či celé státy jsou náchylné převzít zkomolenou interpretaci židovsko-palestinského konfliktu.

Pádnou odpovědí na tyto škodlivé postoje je fakt, že Izrael je stát demokratický, hospodářsky prosperující, schopný přijímat a začleňovat nově příchozí komunity různých ras, prakticky přes neustálý vojenský stav vzdorovat moři nepřátel a chránit svá území a ještě jednat o míru se svými sousedy. Kolikrát byla již tato možnost na dosah ruky, aby jen kvůli nedodržení dohodnutých smluv ze stran Arabů nikdy mír v této oblasti nenastal.

Autor : Hana Lukešová / Kopretina 🕔09.07.2014 📕2.546

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře