Když je zlo líčeno jako dobro a dobro jako zlo

Autor : Hana Lukešová / Kopretina 🕔09.07.2014 📕3.370

Co je dobré a co je zlé? Touto problematikou se zabývá lidstvo od pradávných dob až do současnosti. Kdysi dávno patřily k uznávaným charakterovým hodnotám pracovitost, soběstačnost a cílevědomost. Lidé s těmito vlastnostmi se těšili respektu i uznání a okolí se snažilo dosáhnout stejného postavení. Nyní však převládá ve společnosti závist, schopní a pracovití lidé čelí ústrkům, někdy až nenávisti ze strany svých spoluobčanů.

Americký novinář Georg Will zveřejnil studii, podle které lidé prosazující co největší zásahy státu do společnosti, umělé snižování majetkové nerovnosti obyvatelstva pomocí vysokých daní, myšlenku, že je lepší utrácet cizí peníze nežli vlastní, jinými slovy socialisticky orientovaní lidé snadněji podléhají snaze po jednoduchých řešeních. Takové postupy vedou k lepší manipulaci se společností, takže se společnost často přikloní k zdánlivě líbivým heslům o zavedení pořádku – od toho je pak už jen krok k otevření prostoru různým diktátorům. Vzpomeňme jen, jak se chopil moci nacismus a komunismus, ve svých projevech i důsledcích vlastně ultralevicové ideologie.

A proč to vše píši? Protože velká část socialistů zastává - pro mne nepochopitelně - antisemitský postoj.

Socialisty různých barev spojuje antiizraelismus a zběsilý či latentní propalestinský postoj. Izraelci jsou bohatší a úspěšnější než jejich palestinští sousedé a právě tato skutečnost vyvolává u euromarxistů (samozřejmě, že i u amerických a asijských marxistů) nezaslouženou solidaritu s chudšími lidmi bez prozkoumání a uznání podstaty odlišností. Západní levice považuje stát Izrael za bohatý kapitalistický útvar, koloniálním způsobem utiskující chudé, tudíž i a priori nevinné palestinské Araby. Jak snadné je potom pomocí socialistických médií udělat z demokratického a pracovitého Izraele démona Blízkého východu, jehož obyvatelé jsou zpupní, pyšní, zpanštělí, kteří týrají chudé, ubohé a slabé palestinské obyvatelstvo, Gazu označují jako „koncentrační tábor“, blokádu Gazy jako „kolektivní trest pro 1,5 milionu lidí“. Ovšem je tomu skutečně tak? Skutečně jsou Izraelci bezcitní jako esesmani (tak je skutečně někteří antisionisté označují)?

Po vyhlášení Státu Izrael, stvrzeném všemi mocnostmi světa včetně SSSR, přepadly okolní arabské země mladý židovský stát, který se k zármutku antisionistů, respespektive antisemitů ubránil.

Palestinské obyvatelstvo v očekávání bojů a po výzvách svých pokrevních politiků opustilo Svatou zemi. Místo aby se o palestinské bratry postarali ti, kteří je k masovému odchodu vyzývali, zřídili pro ně uprchlické tábory a po dobu více než šedesáti let neučinili nic pro zlepšení nebo odstranění následků vlastní nenávistné politiky. Uprchlické tábory tedy nebyly „vynálezem“ Židů, jak se traduje, ale výsledkem nechuti arabských zemí vyřešit alespoň trochu přijatelným způsobem úděl svých bratří. Naopak - využili těchto uprchlických enkláv k opakovanému rozněcování nenávistných útoků na židovský stát. Téměř s jistotou lze tvrdit, že některým arabským státům tento status quo vyhovuje. Jak snadné je totiž roznítit v potřebný čas na těchto územích nepokoje a pak tvrdit, že to je výsledek izraelské politiky!

Stejná situace panovala v Judeji a Samaří (na Západním břehu Jordánu) pod jordánskou okupací a v Gaze pod správou Egypta. Po skončení dalšího válečného střetnutí v červnu 1967 vstoupili Židé na území Západního břehu Jordánu a byli otřeseni životními podmínkami palestinských občanů. Pod vládou Izraele se totiž životní úroveň Palestinců prokazatelně zvýšila, našli zde možnost práce a výhod demokracie, čímž se jejich život přiblížil euroatlanským normám.

Přesto to nebrání různým levicovým intelektuálům, politikům a levicovým médiím v jejich službách převracet pravdu. Mezi nejhorší novinářské „kachny“ patřilo informování o případech, tzv. „janinském masakru“, zmlácení Tuvieho Grosmana a úmrtí Mohameda Al Doura. Ze všech těchto zločinů bez prošetření okolností byl okamžitě obviněn Izrael. O janinské operaci zmíním jen to, že byl Izrael obviněn z válečných zločinů, měl údajně zabít 500 Palestinců. Tuto palestinskou lež papouškovala levicová televize CNN a International Internatavisen Jyllands-Posten. Zevrubné vyšetřování však dokázalo, že na palestinské straně padlo 54 bojovníků, z nichž bylo pouze 7 civilistů. Vidíme jasně - lež jako věž. Dalším nechutným případem levicové lži se stalo informovaní v kauze Tuvieho Grosmama. V září roku 2000 deníky The New York Times, TheAsociated Press a The Wall Street Journal otiskly fotku, kterou pojmenovaly „Izraelský policista bije palestinského mladíka na Chrámové hoře“. Snímek měl být svědectvím brutálního zásahu izraelských jednotek proti Palestincům. Nakonec vyšlo najevo , že Tuvie Grosman byl ve skutečnosti židovský chlapec narozený ve Spojených státech, který navštívil Jeruzalém, město svých předků, a neznalý poměrů si „zkrátil cestu“ přes arabskou část Jeruzaléma. Jeho automobil přepadl zběsilý palestinský dav. Arabové ho vytáhli z auta a bili hlava nehlava, kopali do něj, mlátili mu hlavou o zem . Grosmanovi se podařilo jen štěstím uniknout a dobelhal se na izraelskou benzínovou pumpu. Následně se izraelští vojáci snažili rozehnat rozvášněné palestinské mladíky, ale v tomhle okamžiku skupina nenávistných fotografů začala pořizovat své fotky, ve kterých zachytili údajnou „brutalitu“ izraelských vojáků. Kam až jsou média ochotna zajít?

Ovšem nejobludnější novinářskou lží se stalo informování o úmrtí Mohameda Al Doura. Televize France 2 odvysílala 30.9.2000 sedmadvacetiminutový záznam natočený na místě palestinským kameramanem Talalem Abu Rahmehem, jenž pracoval pro Charlese Enderlina, blízkovýchodního korespondenta jmenované televize. Snímek obletěl celý svět. Na snímku byl zachycen palestinský tatínek Jamal Al Doura se zkrvaveným tělem svého syna Mohameda. Za vraha dítěte označily deníky a televize, opět bez důkazů, židovský stát. Philippe Karsenty, pracující pro organizaci Media Rating, ale poukázal na hrubé nedostatky tohoto záznamu. Prohlásil jej za zinscenovaný, televize France 2 podala žalobu a spor s Karsenthym vyhrála. Karsenthy se odvolal, zpočátku byl pro něj případ beznadějný, ovšem událostí se začali zabývat nezávislí činitelé a ti vylhanost celého záznamu dokázali, čímž dali za pravdu Karsenthymu. Ano, pravda vyšla najevo, ale za jakou cenu? Zatímco zprávy očerňující Izrael otisknou noviny na úvodní straně listu, vysvětlujícímu popisu izraelsko-palestinské konfrontace zdaleka tolik času a prostoru nevěnují.

Mnozí lidé dále přehlížejí i současné dění. Národ, který je vystaven terorismu, se musí podle toho zařídit. V kterých arabských sídlištích se musí odpadkové koše a nádoby zajišťovat proti bombám, jak je tomu v izraelských městech? Nebo musí mít arabští školáci na svých vycházkách ozbrojený doprovod? Proč se nemusí chránit Arabové? Protože židovští extrémisté nepoužívají zdaleka tak agresivních metod jako extrémisté arabští. Židovští extrémisté, kteří jsou v poměru k počtu obyvatel téměř v zanedbatelné menšině, musí jednat v intencích demokratických zákonů Státu Izrael a mají jen omezený akční rádius.

Všechny války byly Izraeli vnuceny. V současnosti Arabové z Gazy pálí stovky raket na izraelská města, způsobují tím Izraelcům nezměrné utrpení a nikoho to nezajímá - ano, nikoho. O tom jsme se mohli přesvědčit během válečného střetnutí mezi izraelskými vojáky a palestinskými teroristy v Gaze z roku 2009. Mnozí levicoví intelektuálové a levicové sdělovací prostředky zobrazovali Izraelity jako bestie a krvelačné vrahy, kteří bezdůvodně ničí palestinská obydlí a zabíjejí palestinské civilisty, pravdou však je, že Židé útočili výhradně na vojenské cíle a na příslušníky Hamasu a veškeré civilní oběti na palestinské straně si může přičíst na vrub samotné vedení Hamasu. A jak tendenčně byly zmanipulované zprávy, které informovaly o střetu mezi Izraelci a teroristy na lodi Mavi Marmara na začátku června 2010! Není bez zajímavosti, že po prošetření incidentu zprávy levicových médií „roztály“ a zmizely jako loňský sníh.

Na závěr se zmíním o neúspěšném mírovém procesu mezi izraelskými Židy a palestinskými Araby. Izraelci od počátku své existence až do současnosti usilovali o mír se svými arabskými sousedy. Ve svém bytostném zájmu nabízel Izrael navrácení všech území Egypťanům a Palestincům výměnou za konečný a definitivní mír, ale arabský postoj byl jednoznačný, žádný mír, žádné jednání, žádné uznání. Na mírovou smlouvu s Egyptem si museli Izraelci počkat až do r. 1978 a s Jordánskem dokonce až do r. 1994. Nakonec začal v devadesátých letech nekonečný kolotoč mírových jednání mezi Izraelci a Palestinci. Za viníka krachu mírových snah je samozřejmě považován Izrael, jak také jinak, že?

Na mírovém jednání v Oslu údajně Arafat uznal právo Izraele na existenci, ale je tomu doopravdy tak? Jásir Arafat, palestinsko-arabský vůdce, řekl dne 22.12.1995: „Krví a mečem dosáhneme svého cíle. Včera Gaza a Jericho, dnes Betlém, zítra Jeruzalém a celá Palestina.“ Po roce 2000 nabízel Ehud Barak návrat veškerých palestinských území (Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy) za uznání Izraele jako židovského státu (tzn. řešení palestinského uprchlického problému mimo Stát Izrael). Jásir Arafat rezolutně a tvrdě Barakův návrh odmítl. A tak to platí dodnes - Benjamin Netanjahu podává palestinským Arabům ruku a zve je k mírovým pohovorům, několikrát uvalil embargo na výstavbu osad na Západním břehu Jordánu, přesto Mahmúd Abbás vždy odmítl a kladl si další nesplnitelné cíle. Palestinci tak promarnili bezpočet možností získat samostatný stát.

Ve svých článcích jsem opakovaně zmiňovala, že jednou nastane chvíle, kdy se budou tzv. Palestinci a ostatní arabské státy muset smířit s myšlenkou, že Izrael zůstane jejich sousedem i nadále, že jenom mírová koexistence je řešením. Pokud se nenarodí nebo před arabský lid nepředstoupí osvícená a mírovému úsilí skutečně nakloněná , realisticky uvažující skupina politiků , proteče ještě spousta krve a slz na obou stranách konfliktu. Izrael má ale v tomto směru čistý štít.

Autor : Hana Lukešová / Kopretina 🕔09.07.2014 📕3.370

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře