Kdo jsou „správní Židé“?

Autor : Hana Lukešová / Kopretina 🕔09.07.2014 📕4.233

Než se dostanu k otázce zmíněné v nadpisu, stručně rozeberu všechny směry protižidovské nenávisti. Antisemitismus je jeden z nejstarších předsudků v dějinách světa. Protižidovské předsudky zahrnují náboženský antijudaismus, rasistický (biologický) antisemitismus a politický antisionismus. Všechny tyto ideologie jsou si velmi podobné, ale určité rozdíly najdeme.

Mezi nejstarší protižidovské předsudky patří tradiční antijudaismus, a to jak církevní (křesťanský), tak islámský. Církevní antijudaismus vycházel z předpokladu, že Židé svým odmítnutím Ježíše se navždy vydědili z Boží milosti, a proto jejich jediným posláním je trpět. Podle ideologie antijudaismu jsou Židé nebezpeční „sami sobě“, východiskem z jejich utrpení by bylo opuštění židovského náboženství, způsobu života, náboženských rituálů, svěcení židovských svátků. Trestem za dodržování vlastních tradic bylo vydědění z lidské společnosti, to znamená např. veřejné označení, společenská diskriminace a život ve speciálních vyčleněných oblastech, šlo většinou o ghetta. Přesto však na rozdíl od rasistického antisemitismu měli Židé východisko, a to přijmout křest, či konvertovat k islámu v muslimských státech. Někteří Izraelité podlehli tlaku náboženského antijudaismu a spáchali „autodafé“, to znamená zřekli se veškerých judaistických tradic, prokleli svůj původ a, co hůře, někdy se stali sami horlivými pronásledovateli svých bývalých souvěrců. Někteří z nich vstoupili do služeb inkvizice, aby odhalovali, zda Izraelité dodržují „správně“ křesťanské rituály, zda se jasně a rozhodně zřekli judaismu. Konvertovaní Židé byli ti nejpovolanější k tomu, aby ostouzeli judaismus a teologicky ospravedlňovali protižidovská nařízení.

Naproti tomu biologický (rasistický) antisemitismus se vymyká všem ostatním formám protižidovství. Rasistický antisemitismus hlásá, že je Izraelita nebezpečný pro celou společnost, je zkažený, hnusný a zvrácený ze své podstaty a není žádná „možnost nápravy“ . Jediným možným prostředkem je totální vyhubení všech potomků Davidových do posledního dítěte. Židé byli líčeni jako potkani, švábi, škodlivý plevel a ani konverze „nezachránila“ Izraelity před utrpením. Zvrácenost a bestialita rasového antisemitismu z 19. století, rozšířená do obludných rozměrů nacisty, neumenšuje krutost církevního a laického antijudaismu.

Laické antižidovství, rovněž vzniklé v 19. století, již nežádá po Izraelci, aby se obrátil ke křesťanství či k islámu, ale rovněž žádá totální dejudaizaci, a to ve jménu osvícenectví. Žid získá všechna práva a svobody, pokud opustí judaistický způsob života, svým způsobem „přestane být Židem“. Pokud by tak Žid nechtěl učinit, rovněž by ho čekala diskriminace. Je třeba ovšem pochopit, že v době osvícenství byla nežádoucí všechna náboženství, i křesťanství, hlásala se všeobecná ideologie ateismu, která se stala živnou půdou různých revolučních hnutí. Mnozí Židé podlehli vábničce a přidali se k revolučnímu nadšení, ovšem za velmi vysokou cenu, přestali být judaisty způsobem života. Mnoho bolševických hodnostářů bylo židovského původu a podílelo se i na bolševickém teroru, nicméně je třeba zdůraznit, že řadoví Izraelci z bolševismu žádný prospěch neměli, naopak na něj krutě doplatili.

Posledním směrem protižidovského smýšlení je politický antisionismus. Politický antisionismus hlásaný zejména v levicových kruzích démonizuje Stát Izrael a připisuje mu všechno zlo světa. Kolektivního Žida nahradil Izrael. Izrael je líčen jako nacistický stát, který provádí apartheid, staví „zeď apartheidu“, Gaza je přirovnávána k varšavskému ghettu a Osvětimi. Tento směr neustále zdůrazňuje, že Izraelci jsou odpovědni za veškerou šikanu palestinského obyvatelstva, za jejich chudobu, za krádeže vodních zdrojů, jakákoliv izraelská AKCE proti terorismu je chápána jako nadměrné použití síly. Přirovnávání postupu Státu Izrael k nacismu je bagatelizováním holocaustu. V Gaze ani na Západním břehu se nenašly žádné vyhlazovací tábory s plynovými komorami, Izraelci nezabíjejí denně 30 tisíc palestinských Arabů jako Osvětim v době „svého největšího pracovního výkonu“, Palestinci nenosí potupná veřejná označení a naopak mnoho z nich je zaměstnáno právě v Izraeli. Opravdu neskutečný „izraelský nacismus“! Srovnávání Izraele s nacismem, udávání, izolace, dehonestace a bojkotování Izraele jsou uznávány bojovníky za lidská práva, všelijakými levicovými intelektuály, za záslužné a demokratické. Řecký deník Elefterotypia v reakci na zabití Ahmada Jásina namaloval karikaturu, v které izraelský politik Šaron komentoval jeho likvidaci slovy „to nic, to je naše velikonoční praxe“. V italském listu Corriere de la Serra kreslíř Gianelli zobrazuje Šarona se samopalem v ruce, jak sedí na pootevřeném sarkofágu, z hrobu vyčnívá ruka, ale nadváha bývalého izraelského premiéra brání Ježíšovi vystoupit z hrobu. Na další z karikatur novin The Guardian bylo malé palestinské dítě zobrazováno jako Ježíšek. Nad ním stojí izraelský voják a miminko Ježíšek říká svému Otci-Bohu: „Otče, oni (Izraelci) mě chtějí opět zabít.“ Což je jasné obviňování židovského národa z bohovraždy.

Nyní se dostávám k tématu článku, kdo jsou „dobří Židé“, kteří slouží jako alibi pro politický antisionismus. Ovšem podle levicových antisionistů má Žid možnost uniknout nenávisti, a to tím, že se zřekne Izraele, že se přidá k jeho démonizaci, upustí od aspirace Židů na vlastní stát a sjednocený národ, přijme úděl „trpěné menšiny“ mezi všemi národy světa. Proizraelští sionističtí Židé jsou líčeni jako špatní lidé, šovinističtí, brutálně rasističtí, odmítající myšlenku všelidového humanismu. Na úsvitu třetího tisíciletí je sionistický Žid a Izraelita překážkou globalizovaných, postnacionálních, laických a „pokrokářských Židů“, kteří ve svých bratrancích, nepřizpůsobitelných liberálnímu dogmatu naší doby, vidí překážku svého POSTAVENÍ na levici. To je jeden z důvodů, proč některé židovské intelektuálské rodiny cítí tak intenzivní nenávist a vzteklé zaujetí proti vlastním kořenům, již ne ve jménu křesťanství, ale ve jménu laického odnárodněného globalismu. Shrnu- li to jednoduše - „dobrý Žid“ současné Evropy je ten, který se distancuje od Izraele, odsuzuje ho, odmítá jakoukoliv vazbu na svou židovskou identitu, chápanou jako národní, a vlastní židovství pojímá jako odsouzení Izraele a sionismu. Ti Židé, kteří tak učiní, jsou vítáni levicovými intelektuály, profesory, sociology a jsou chápáni jako „praví reprezentanti judaismu bez šovinismu a rasismu“. Pro Evropu a jejího oblíbeného Žida znamená sionismus „degeneraci židovského humanismu“, protože sionismus skoncoval s historickou židovskou pasivitou při perzekucích a uplatnil židovské právo na sebeobranu v právě době, kdy Evropa pud sebezáchovy zlověstně ztrácí.

Proizraelští Židé jsou chápáni jako „špatní Židé“, kteří si za případné násilí a netoleranci vůči nim mohou sami. Ti správní, „pokrokoví“ Izraelité hlásají myšlenku historického revizionismu, zvaného postsionismus. Mezi nejvýraznější reprezentanty tohoto proudu patří Avi Slam, Illan Papé a Beni Moris. Řada kritiků Izraele odmítá legitimitu izraelských osad na Západním břehu Jordánu. Byť osobně s touto kritikou nesouhlasím, zastávám názor, že každý má právo žít, kde chce, pokud někomu jinému neškodí (Arabové žijí v Izraeli, proč by Židé nemohli žít na palestinských územích?). To není zavrženíhodný názor, nicméně postsionisté zacházejí ještě mnohem dále - popírají legitimitu Izraele jako takového, svou kritiku vznášejí nejen k událostem roku 1967, ale i k samotnému založení státu Izrael v roce 1948, který byl garantován světovými mocnostmi. Správný Žid „se musí rozhodně a nekompromisně distancovat od sionismu a Izraele, přijmout palestinskou verzi dějin Svaté země“.

Postsionisté se odvolávají na „pravdu“, tvrdí, že dějiny Izraele byly sionisty zfalšovány k jejich obrazu. Podle nich se sionisté vůbec nemuseli bránit arabské agresi, naopak - sionisté měli již od roku 1881 plán na „etnickou čistku“, na „vyčištění“ tehdejší Palestiny od arabského obyvatelstva. Dobří Židé Morris, Papé, Schlam přitom neberou v potaz, že sionismus nebyl názorový monolit, nýbrž měl spoustu barev a odstínů. Historičtí revizionisté, ať už zmiňovaní židovští či nežidovští, se snaží dokázat, že projekt vyhnání palestinského obyvatelstva byl naplánovaný od psacího stolu a že existovaly jasné rozkazy k jeho uskutečnění. Izraelští vojáci pak údajně tyto rozkazy plnili. Podle těchto historiků temné sionistické spiknutí spočívalo v tom, že myšlenku rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát nemysleli sionisté upřímně, šlo jim prý pouze o předstupeň k zabrání celé Svaté země. Tím zbavují veškeré odpovědnosti za rozpoutání první kruté arabsko-izraelské války arabskou stranu, zkreslují historii, že tento stav nastal bezprostředně po vzniku Izraele a popírají skutečné existenční hrozby pro Židy žijící v novém Státě Izrael. Dodnes se podivují nad tím, že byl Izrael schopen porazit arabskou přesilu a rozšířit tím svá území. Avi Slam považuje samotný vznik Izraele za dědičný hřích, za temnou dějinnou epochu. Židovští revizionisté tvrdí, že tím, že Izraelci „násilně zabrali arabské území“, ztratili „svou nevinnost“. A jaké nabízejí řešení? Podle nich se Židé musí vzdát Izraele jakožto svého státu, mají se totálně odnárodnit, zrušit významné POSTAVENÍ judaismu, dovolit masový návrat milionů palestinských uprchlíků a zrušit veškerá obranná opatření.

K aktivní démonizaci Izraele přispívá i Norman Finkelstein, autor knihy „Průmysl holocaustu“. Jeho kniha se stala jednou z nejoblíbenějších děl poloviny minulého století. Ospravedlňuje gazské teroristy, v odpalování raket na Izrael vidí pouze akt zoufalství, způsobený izraelskou okupační armádou. Palestince chápe jako „Židy minulosti“ (oběti) a Izraelce jako „nové nacisty“ (bestiální vrahy). Podle něj je povinností každého slušného člověka přece NOVÝ nacismus (sionismus) porazit, a to za použití jakýchkoliv prostředků. Napadá příznivce Izraele, že zneužívají holocaust ke svým účelům, že zamezují kritiku Izraele pod rouškou humanismu. Je třeba zdůraznit, že hlavním ideovým proudem dnešních humanistů je právě již několikrát zmíněná ideologie antisionismu. Řadový člověk, který nemá příliš vědomostí o blízkovýchodní otázce, si řekne: Když židovský stát Izrael kritizuje sám Žid, tak to přece musí být pravda.

Další ikonou moderního antisionismu je americký lingvista Noam Chomsky, který klade za vinu americké podpoře Izraele teroristický útok ze dne 11. 9. 2001, kdy padly mrakodrapy Dvojčata k zemi a zemřely téměř 3000 Američanů. Podle něj je hněv muslimů vůči Američanům naprosto ospravedlnitelný. Sionisty doslova chápe jako „morální degeneráty“ a během izraelsko-libanonské války roku 2006 vyjádřil pochopení pro Hizballáh, který EU odmítá zařadit na seznam teroristických organizací. Ještě divočejší nenávist k Izraeli nežli Chomský má židovský intelektuál Richard Falk, který umocňuje klasická protiizraelská klišé a viní Izrael z apartheidu, navrhuje aktivní bojkot všech izraelských výrobků a zákaz vstoupu izraelským vědcům na území Spojených států, obviňuje izraelské politiky z etnických čistek v Jeruzalémě a snahu Izraele „judaizovat“ Jeruzalém, kritizuje údajně špatné zacházení s palestinskými vězni a žádá, aby významní izraelští politici byli postaveni před soud pro válečné zločiny v Haagu z důvodu páchaní holocaustu proti arabskému obyvatelstvu. Tisk na svých stránkách zveřejňuje spousty protižidovských karikatur, například psa s židovskou hvězdou, který močí na americkou Sochu Svobody. Namátkou lze třeba dále zmínit Gideona Levyho, píšícího do izraelského levicového deníku Haaretz, jenž v jednom ze svých článků napsal, že „izraelský svinský sionismus musí být zastaven“. A významná, všemi antisionisty milovaná osobnost je Mordechaj Vanunu, Izraelec, který byl odsouzený za velezradu.

Závěrem řeknu jenom to, že tito antisionističtí Židé dávají alibi modernímu politickému antisionismu, přispívají k démonizaci Izraele a pomáhají udržovat klasické protižidovské stereotypy, které často ústí k protižidovskému násilí.

Autor : Hana Lukešová / Kopretina 🕔09.07.2014 📕4.233

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře