Krvavá Smaragdová řeka - boje 14. horské brigády na Soči ve 3. a 4. italské ofenzívě

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔05.07.2014 📕4.151

Seriál

  1. Krvavá Smaragdová řeka - boje 14. horské brigády na Soči ve 2. italské ofenzívě
  2. Krvavá Smaragdová řeka - boje 14. horské brigády na Soči ve 3. a 4. italské ofenzívě

Podobné články

Další články autora

Boje o vrcholky Monte San Michele - třetí italská ofenzíva na Soči 

Začátkem října roku 1915 byla 14. horská brigáda převelena z armádní zálohy na Komenském Krasu do oblasti severně od Tolminu, mezi 3. a 8. horskou brigádu operující v prostoru Tolminského předmostí (Tolminsko mostišče), Vodel vrhu, Grmuče, Mrzlého vrhu a planiny Sleme. Vedením 14. horské brigády se ujal po onemocnění Obst. Grossmana nově dosazený velitel maďarské národnosti Obst. Hauser. Vojáci z vysokomýtského praporu, z důvodu své národnosti, záhy pocítili útlak a šikanu od tohoto brigádníka. Po nekonečných nočních pochodech na sever směrem ke Krnskému pohoří se stal místem působení I. polního praporu nejprve týlový prostor u železniční stanice Sveta Lucia (Santa Lucia, Most na Soči). Tato důležitá stanice na jedné z hlavních zásobovacích cest byla vstupní branou pro celé Tolminské předmostí a její vojáky z XV. armádního sboru operující na Mengore (Sveta Marija), Tolminu, hřebenu Vodelu, Mrzli vrhu a planiny Sleme. Odtud byl v polovině října vysokomýtský I. polní prapor odeslán do polních pozic severně od Tolminu k Zatolminu a Dolje (Doljach), kde obsadil zákopový systém na úpatí a ve svahu vrchu Vodel (1053 m. n. m.) nad obcí Dolje v Krnském pohoří. Čtrnáctá brigáda se v té době skládala z těchto pěších praporů č. V/BHIR3, II/IR42, II/IR 45, I/IR98 a XI. MaBaon./IR28.

Sedmdesátihodinová intenzivní dělostřelecká příprava, vojáky nazývaná Cadorna - Wetter (tzv. Cadornovo bouřlivé počasí), předcházela třetí bitvě na Soči trvající od 18. října do 4. listopadu 1915. Záplavy olova a oceli drtily obranná postavení a přerývaly znovu a znovu prostory Krasu i horské velikány na Krnu a okolí. Takřka na devět set hlavní polních houfnic, kanonů a moždířů všech ráží chrlilo smrtelné pozdravy zakopaným obráncům po celé délce Sočské fronty. V průběhu bojů Italové poprvé použili i větší množství stíhacích a bombardovacích letek (squadriglia) určených k napadání strategických pozemních cílů. Třímotorové létající stroje typu Caproni, standardní pozorovací a bombardovací letouny italské armády, se ukázaly být velmi účinnou vzdušnou zbraní. Předehrou vlastní ofenzívy byl dílčí atak během 13. - 14. října na Monte San Michele. Předcházela mu třídenní zničující palba (vojáky nazývaná zhoubná palba - Vernichtungsfeuer) a jeho vrcholy zvané Cime 1 až Cime 4 byly zaplavovány granáty a šrapnely těžkých kalibrů italského obléhacího dělostřelectva. Den poté, po vytvoření přehradné palby, vyrazila na zteč masa pěšího vojska. Do zadýmené a oblaky prachu zahalené krajiny Krasu se nahrnuly husté rojnice lehké (Bersaglieri) i řadové pěchoty (Fanti).

S bojovým pokřikem „Avanti! Avanti! Vpřed! Kupředu!“ postupovali italští vojáci čtyř pěších brigád po svazích Monte S. Michele ve dvoukilometrovém úseku sahajícím až k San Martino del Carso. V území pokrytém hlubokými krátery, kusy střepin, sutí a rozervanými torzy těl padlých obránců se překvapivě setkaly s odhodlanou obranou přeživších rakousko-uherských vojáků. Čpavý dým a hořící zbytky porostu, zápach střelného prachu, spáleného masa, nasládlý pach čerstvé krve a hnijících těl nepohřbených mrtvých z předchozích ofenzív zhoršoval již tak děsivou scénu bitevního pole. Smrtící kulometná a dělostřelecká přehradná palba obránců a prudké bezohledné protivýpady smetly veškeré pokusy o proražení pásma obrany. Po krátké čtyřdenní přestávce vynucené vyčerpáním obou stran, vypukla tato řež 28. října nanovo. Sedm italských pěších divizí bylo vysláno na smrt, aniž by se podařilo prorazit obranu. Prudké boje zde trvaly až do 3. listopadu a výsledkem byly jen mimořádně vysoké ztráty obou stran. 67 tis. Italů oproti 41 tis. vojákům R-U monarchie. (Pozn. autora: Každý zdroj opět uvádí rozdílné údaje). Na jiných úsecích fronty u Krnu, Plavu a Kanalu, Mrzlim vrhu, Tolminu, Gorizii a Monfalcone italský útok zůstal, s výjimkou drobných územních zisků, i nadále neúspěšný. V protiútocích na jižním úseku fronty u Tržiče se vyznamenal pěší pluk č. 47 lublaňské 28. pěší divize. V první linii na Monte dei Sei Busi odolala tlaku italských útoků i za cenu strašlivých ztrát olomoucká 106. LstID polního podmaršálka Ernsta Klettera Edl. von Gromnik, který velel divizi od listopadu 1914 již během polního tažení v Haliči a ruském Polsku. Její stojedenáctou domobraneckou brigádu tvořil chebský LstIR6 a kroměřížský LstIR25. V sesterské stodesáté domobranecké brigádě byl zařazen LstIR31 z Těšína a haličský LstIR32 z Nového Sadu. V této domobranecké pěší divizi umístěné ve Vojščici působil zásobovací důstojník Ldst. Oblt. Josef Stránský, velitel divizní muniční kolony pro pěchotu při štábu divizního muničního parku, jehož dobové fotografie zařazené v publikaci věrně dokumentují každodenní službu týlového zabezpečení bojujících jednotek.

Jednotlivé kompanie vysokomýtského praporu byly ve třetí bitvě nasazeny v prvním pásmu obrany na svazích Vodelu vypínající se nad údolím řeky Soče u Tolminu spolu s II. polním praporem prešpurkského c. a. k. pěšího pluku č. 72, který byl rozložen v rovinatějších pozicích u Dolje. Pochodový prapor „Pražských dětí“ číslo XI./IR28 byl v záloze. Jeho velitelem byl v té době setník Klemens Ritter von Machotka, původně velitel kulometného oddílu. Tento jediný zachovaný prapor (vyjma náhradního praporu) na „věčné časy“ rozpuštěného pěšího pluku působil na Soči od první bitvy a svými bojovými výkony nejen u Monte San Michele zásadně přispěl k rehabilitaci a znovuobnovení pluku. Silná italská palebná příprava těžkého a středního dělostřelectva vedená z protilehlých kopců pohoří Kolovratu poškodila na mnoha místech zákopový systém pracně zbudovaný ve svazích Krnského pohoří. Pro milovníky vojenských památek je v sedle Solarie di Drenchia v Kolovratském pohoří umístěna italská pamětní deska z r. 1915 a památník Riccarda Di Giusta.

Dozvuky přípravné dělostřelby, poslední osamocené výbuchy, které zvedaly gejzíry hlíny a kamení náhle utichly. Zlověstný klid se rozhostil nad sirným dýmem zahalenou hornatou krajinou. Vysokomýtští v krátké pauze před samotným útokem italské pěchoty narychlo zpevňovali obrané pozice kameny, přeraženými kusy zbytků stromů a pytli naplněnými suťovitou zeminou. Během 24. října došlo v úseku I. polního praporu ve svahu Vodelu a též u obce Dolje v pásmu obrany II./IR72 k těžkým obranným bojům s jednotkami alpinů 19. praporu Cividale útočící od Gabrje. V počáteční fázi útoku směřovala italská horská pěchota na linii obrany od řeky po obec Dolje a silnicí vedoucí k Zatolminu. Druhý polní prapor prešpurkského pluku všechny útoky odrazil. Síla dalšího náporu alpinů se po tomto nezdaru zaměřila na rakousko-uherskou obranu na Grmuči a Vodelu. Osa útoku směřovala ve směru od Gabrje, údolím potoka Sopotnica a od zemědělských usedlostí V Grapi a Torneranno. Kulometná palba a mířená střelba z pušek osmadevadesátých pokosila v drátech první vlnu útočníků. Druhá vlna drápající se do svahu Vodelu prošla poškozenými zátarasy a byla zastavena silným střeleckým ohněm až před vlastními okopy. Nebyl dobyt jediný kousek českého zákopu, přičemž záložní prapor Pražských dětí nemusel být použit. Odražením všech italských pokusů o zabrání pozic přešla část zbylých setnin z I./98 do protiútoku a zatlačila alpiny zpět do výchozích pozic u řeky.

Vyčerpaný prapor se po protiútoku stáhl nazpět do své linie a očekával věcí dalších. V boji bohužel padl velmi schopný adjutant vysokomýtského praporu reservní poručík Johan Pecha, který byl praporu dočasně přidělen od XI./IR28. Zabit byl i profesor střední školy, reservní kadet Friedrich Haller. V boji se obzvláště vyznamenal setník Franz Kröpfl, který osamocen na pravém křídle spolu se svým Subabschnittem podal neuvěřitelný výkon. O život však přišla polovina jeho mužů včetně podřízených velitelů pěších čet. Tito vojáci se prostě obětovali, aby ochránili bok praporu. V současné době je v osadě Torneranno u Gabrje zrestaurovaná italská kaple, která byla součástí dřívějšího italského vojenského hřbitova. V nedalekých obcích Kamno a Volarje byl umístěn rozsáhlý italský polní lazaret. V Kamnu se do současnosti dochoval zpustlý italský vojenský hřbitov s obnovenou pamětní deskou věnovanou padlým a v lazaretu zemřelým vojákům z pěší brigády Emilia (pěší pluky č. 119 a č. 120). Na levém břehu Soči severně od Kamna se též nalézá v letech 1993 a 2005 restaurovaná italská vojenská kaple vystavěná dle návrhu arch. Giovanni Michelucciho. Sloužila k masovým vojenským mším probíhajícím pod širým nebem. 

Velkou podporou R-U pěchoty v pozicích okolo Tolminu byla dělostřelecká baterie umístěná na vrcholku Kozlova Robu (426 m. n. m.) naproti hoře Vodelu z jižní strany chráněná vrchy Bučenice a Mengore. Na Hradním vrchu (Schlossberg), jak si Kozlov Rob vojáci přejmenovali, se nacházela dělostřelecká pozorovatelna dřevěné konstrukce a silné palebné pozice. Na jeho úpatí vedle polní cesty na odvrácené straně od fronty byla vojáky vystavěna malá dřevěná kaplička s křížkem a nápisem Ave Maria. Mrtví vojáci I. polního praporu 98. pěšího pluku byli po ukončení bojů sneseni ve stanových dílcích z Vodelu přes Zatolmin pod Kozlov Rob a zde v týlu fronty pochováni na vojenském hřbitově Gräberliste Schlossberg. Italská správa v poválečné hromadné likvidaci vojenských pohřebišť pochované z tohoto válečného pohřebiště po exhumaci převezla a znovu pohřbila na vojenském hřbitově v Loče, který byl založen R-U armádou již v roce 1916 a byl jako jeden z mála v této oblasti zachován do dnešních dnů. Lehce raněným byla poskytnuta první pomoc na praporních (Batalionshilfplatz) nebo plukovních (Regimentshilfplatz) obvazištích za bitevní čarou. Po rychlém ošetření se po vlastní ose přesunovali postižení vojáci do zázemí k další léčbě nebo odpočinku, následně pak do rekonvalescentu a poté zpět k bojujícímu tělesu. Těžce ranění vojáci po svém transportu z předních linií a provizorním ošetření v prostoru za zákopy byli přeneseni do Tolminu a následně převezeni na povozech, kárách nebo sanitními vozy (v oblasti působila např. K. u. K. Sanitär Kraftwagen Kolonne Nr. 28) do železniční stanice Most na Soči, kde byli přeloženi do hytláků a po kolejích dovezeni do sborové nemocnice v Klavže a Podmelci. Velké množství polních nemocnic soustředěných v těsné blízkosti frontového pásma zajišťovalo kvalitní odbornou lékařskou péči věnovanou těžším případům. Pro ilustraci se v Klavže nacházel K. u. K. Feldspital Nr. 3/15 (Feldpost 375) z krakovského polního zdravotního oddílu č. 15. Na třech zdejších vojenských hřbitovech byli pochováni zemřelí z této polní nemocnice a též padlí rakousko-uherští vojáci shromažďovaní z nedaleké frontové linie Tolminského předmostí. Poslední místo odpočinku zde našli i zemřelí italští ranění a nemocní ze zajateckého tábora v Kněži. V okolí Klavže jakožto důležitému týlovému centru v Baška dolině umístěnému na Bohinjské železnici spojující tehdy Santa Lucii, Bohinjskou Bistrici, Jesenici a Villach byli umístěny ubytovací prostory pro odpočinek vojáků stažených z bitevní čáry, muniční sklady, opravárenské dílny apod. V Podmelci byl rozložen štáb 15. horské brigády. V nedaleké Kněži sídlilo velitelství XV. armádního sboru, výstrojní sklady a četná ubytovací zařízení.

Pro bližší ilustraci si uvedeme skutečný osud rakousko-uherského zdravotního úředníka působícího v Klavže. Tehdejší mladíci podléhající odvodní povinnosti totiž velmi často volili dobrovolnou službu v ozbrojených i neozbrojených složkách c. a k. armády a námořnictva. Válečný příběh Jana Rajmana z Rožďalovic na Nymbursku patří mezi ty nejzajímavější. Ztráta jednoho článku prstu u nohy jej při odvodu zařadila k službě v nebojovém útvaru. Po vypuknutí války s Italským královstvím v roce 1915 nastoupil výkon služby úředníka u c. a k. polní nemocnice č. 3/15. V nemocnici sloužil i jeho starší bratr Josef. Z mnoha unikátních fotografických snímků, které Jenda Rajman během bojů pořídil, lze naprosto přesvědčivě sledovat dění v bezprostředním týlu na zdejší jihozápadní italské frontě v letech 1915 - 1917 a fungování vojenského zdravotnického systému první pomoci. Na snímcích se objevují budovy, zařízení a personál nemocnice včetně osádek a vozů sanitní automobilové kolony č. 28. Snímky dokumentárně zachycují i vlakovou vykládku, selekci a převoz raněných na operační sály, pohřbívání zemřelých a ubytovací zařízení všeho druhu. Na jeho dobových pohlednicích se objevuje číslo polního poštovního úřadu 375, který organizačně spadal pod velitelství XV. armádního sboru působícího ve zdejší oblasti. Po dalším nasazení na Piavské frontě se autor fotografií šťastně vrátil koncem roku 1918 domů s několika válečnými dekoracemi včetně Stříbrné medaile za statečnost II. třídy Františka Josefa I. a Rakouského železného záslužného kříže.

Jeho současní potomci zmíněné fotografie v roce 2011 nechali publikovat knižně pod názvem Fotografové války 1914-1918. Toto souborné dílo fotografa, historika a kurátora historických sbírek Ing. Jaroslava Kučery zahrnuje dokumentární fotografie čtyř přímých účastníků světového válečného konfliktu sloužících v armádě Rakousko-Uherské monarchie. Oni fotografové byli Gustav Brož, Jan Myšička a Karel Neubert. Snímky Jendy Rajmana do této publikace dodal jeho vnuk pan Pavel Hančar. V roce 2010 jsem měl osobně možnost porovnat Rajmanovy fotografie uveřejněné na výstavě v Galerii Melantrich Polabského muzea Poděbrady v Rožďalovicích se skutečnými místy jeho působení, které jsem navštívil při své druhé expedici mapující vojenské hřbitovy českých vojáků na Sočské frontě. Vidět současnou krajinu středního Posočí se všemi pozůstatky bojů včetně několika původních vojenských pohřebišť a porovnat ji s originálními fotografiemi se pro fandu vojenské historie stane zážitkem na celý život. Pro zajímavost je dobré se zmínit i o výstavě fotografií těchto čtyř válečných fotografů amatérů na Pražském hradě v Tereziánském křídle Starého královského paláce, v roce 2011 uvedenou pod stejným názvem jako publikovaná kniha. A též předchozí výstavu z roku 2009, která představila ucelenou autorskou kolekci dobových válečných fotografií setníka Jindřicha Bišického ze štábu II. polního praporu c. a k. pěšího pluku č. 47 hraběte von Beck-Rzikowsky, před odhalením totožnosti autora původně nazvanou Pěšky 1. světovou válkou - Objektivem neznámého vojáka. Identitu autora znovuobjevil jeho vnuk PhDr. Michal Rybák. Stejný název jako výstava opět nese i následně vydaná publikace těchto fotografií. Válečná spolupráce a celoživotní přátelství plukovního fotografa Hptm. Bišického (ročník 1889) s náčelníkem gen. štábu IR47, setníkem Ludvíkem svobodným pánem von Vogelsang, autorem publikace o válečném nasazení tohoto štýrského pluku ve Velké válce, vedlo k prvnímu zveřejnění válečných fotografií a akvarelů v knize jeho přítele vydané v Grazu roku 1932. Originální název této historické publikace zní Das Steierische Infanterieregiment Nr 47 im Weltkrieg.                

Bohinjská železniční dráha budovaná v letech 1890-1906 se stala důležitou zásobovací tepnou pro celé Tolminské předmostí. Trať je u Bači pri Modreju přemostěna nejdelším a nejmohutnějším viaduktem vypínajícím se nad řekou Idrijca a u obce Lazi zakončena silnou několikaposchoďovou pevností, chránící viadukt, vstup do okolí Mostu na Soči a týlový prostor při soutoku Bači s Idrijcem. Nedaleko této pevnosti jsme při naší návštěvě zdejšího úseku fronty v roce 2009 stanovali a vnitřek kolosu důkladně prohlédli. Kamenné bloky, masivní střílny a strategické umístění v krajině dokládá důležitost objektu. V poválečném období okupace Posočí pevnost využívala italská armáda jako skladiště munice. Dnes je objekt zcela nevyužit a ve svém zachovalém stavu již funguje jen jako atrakce pro náhodné poutníky. Málokdo o něm totiž ví. V průběhu bojů na Soči byla železniční trať od Mostu na Soči do Gorice nesjízdná, neboť probíhala v blízkosti první linie. Vykládka byla prováděna převážně v nočních hodinách a do konečné stanice většinou posunem jednotlivých vagónů. V obci Loče nacházející se severně od Tolminu u řeky Tolminky lze dnes nalézt vojenský hřbitov s ostatky českých vojáků pěších pluků č. 8, 18, 91 a praporů polních myslivců č. 17 a 25 ze zdejšího úseku fronty pochovaných během bojů v letech 1915-1917. V okolních pozicích na Vodelu, Grmuči a Mrzli vrhu byli pro upřesnění rozloženy v obraně též rakousko-uherské pěší prapory č. II/IR18, III/IR18, IV/81 a IV/IR42. Padlí z okolí Sela pri Volčah, Mengore, Selski vrhu a Tolminu jsou pohřbeni též na vojenském hřbitově v obci Modrejce nedaleko Mostu na Soči. Původní za války založené hřbitovy vojáků padlých při obraně soustavy zákopů na Mengore a Bučenici, byly po válce zlikvidovány. Na Bučenici byl dle dochovaných dobových fotografií velmi zajímavě dekorativně upravený hřbitov bosensko-hercegovinského praporu č. V./BHIR1. Na Mengore se dochoval pouze centrální pomník na místě bývalého vojenského hřbitova. Blíže se o těchto pietních místech zmíním v příslušné kapitole. Jako doplňující informaci uvádím místo působení hlavního skladu dělostřeleckého materiálu, armádních opravárenských dílen, muničních zásob pro pěchotu a dělostřelectvo pro sočskou frontu se sídlem v Lublani. V průběhu prvních bitev na Soči se sklady na lublaňském hlavním nádraží rozrostly, až byly 300 metrů dlouhé a 10 metrů hluboké a obsahovaly 400 vagonů různého střeliva. Další skladiště byly na seřaďovacím nádraží u stanice Zalog, severně od Lublaně, později též vznikly u železniční stanice Kamnik. V augmentačních skladištích v Lublani byly též umístěny zásoby ekrasitu, dynamonu a cheditu. Odražení prvních italských ofensiv vyžadovalo několik desítek vagonů střeliva, od čtvrté bitvy pak několik set, od deváté bitvy pak několik tisíc. V desáté a jedenácté pak 5200 a 4000 železničních vozů. V období těsně před desátou italskou ofenzívou bylo v týlu uskladněno na 1800 rezervních vagonů dělového a puškového střeliva, min, ručních granátů, raket a světlic. Muniční službou bylo zaměstnáno přes 16 tis. vojáků a civilních zaměstnanců. V září 1915, březnu 1916 a květnu 1917 zde služebně působil nám dobře známý Ldst. Oblt. Josef Stránský ze 106. domobranecké pěší divize.        

Parlamentní bitva - čtvrtá italská ofenzíva na Soči

Po skončení bojů ve třetí italské ofenzívě byla čtrnáctá horská brigáda odsunuta za frontovou linii a její místo v této oblasti zaujal samborský c. a k.  pěší pluk č. 77 Philipp Herzog von Württember. První polní prapor vysokomýtského pluku po tzv. ablésování (slangově z německého výrazu die Ablösung, vystřídání) odpochodoval z bitevní čáry na Vodelu přes Tolmin do Mostu na Soči. U Bače se přemostil a údolím Idrijca dorazil do města Slap (Slap ob Idrijci) rozloženého pod masivem Kalski Breg. Ocitl se u tzv. retablierenku v prostoru pro zotavení z bojového nasazení, kde se zformoval, jeho příslušníci se řádně najedli, provedli základní hygienu a odpočinuli si. Zde obdrželi chybějící části výstroje, nechali si opravit obuv apod. Za hradbou vrcholků nad městem a řekou Idrijca se nacházela Banjšická náhorní plošina s dalším důležitým týlovým prostorem Čepovanským údolím. Jak dokládají mnohé vzpomínky pamětníků, cesty byly v horách lemovány mršinami koní v různém stádiu rozkladu. Hrůzný to pohled pro pochodující vojsko. Pro očekávanou další italskou ofensivu zde byl prapor doplněn pochodovou setninou lučeneckého pěšího puku č. 25 Edler von Pokorny a připravoval se posílit jednotky ve strategicky důležitém  prostoru jižně od Gorice. V první polovině listopadu byl prapor rozložen v týlu jižně od Santa Lucie a očekával rozkaz k přesunu za bojovou linii VII. armádního sboru 5. armády, spolu s II. polním praporem pěšího pluku č. 37, XI. pochodovým praporem pěšího pluku č. 28 a bosňáky z pátého praporu bosensko-hercegovinského pěšího pluku č. 3 v rámci armádní zálohy 14. horské brigády.

V našem vyprávění jsme se na sočské frontě zatím zmiňovali pouze o bojových složkách vysokomýtského prvního polního praporu. V rámci tohoto útvaru působil též oddíl bojového trénu, který vykonával nadlidskou činnost při zásobování svých spolubojovníků vším potřebným. Tato tvrdá služba se stala osudovou pro Josefa Feltla, příslušníka vozatajského oddílu I. polního praporu c. a k. pěšího pluku č. 98. Svobodný syn rolníka z obce Sádek u Poličky, narozený 3. června 1894, narukoval 26. října 1914 k vysokomýtskému pluku do josefovské pevnosti. Jako pěšák se nejprve zúčastnil bojů na srbské frontě. Poté byl zařazen k týlové složce zabezpečující zásobování. Ze Srbska odešel v rámci praporu na Sočskou frontu. Jeho další smutný osud nechme vzpomenout z úst pozůstalých: „Sloužil zde u oddílu vozatajského. Dne 15. listopadu roku 1915 večer se navracel od zákopů, kam vozil potraviny, zpět do stanoviště vozatajstva ve Vogersku asi deset kilometrů na východ od Gorice. Chtěl si zkrátit cestu, a proto místo po mostě přes řeku jel starým brodem, kde byla prohlubeň a voda povoz odnesla až k pilířům mostu. Okolo brodu tábořilo vojsko, vojíni mu šli na pomoc, ale nepodařilo se jim jej zachránit. Jeho tělo bylo nalezeno až třetí den po nešťastné události. Tělo bylo uloženo do dvou rakví - počítalo se již s tím, že bude převezeno. Se svolením vojenského faráře provedl pohřeb místní farář ve Vogersku. Během obřadu, když průvod vycházel z kostela za zvuku vojenské hudby, začala italská letadla místo bombardovat, vzápětí zasáhlo dělostřelectvo a pohřeb se tak zdržel. Zprávu o pohřbu podal rodině šikovatel Janeček (Pozn. autora: Fldw. Janeček byl jedním z vyšších poddůstojníků, velitelů vysokomýtské vozatajské kolony), který se o pohřeb zemřelého postaral. Začátkem května roku 1918 matka zemřelého Anna Feltlová sama vykonala cestu do daleké země pro tělesné pozůstatky jediného syna. Pohřeb se konal v sobotu 11. května roku 1918 a tělo bylo uloženo do rodinné hrobky na katolickém hřbitově.

Pozvolný příchod zimního období zastavil rozsáhlejší bojové operace na horním toku Soče a horská fronta nakrátko přešla do defenzívy. Přeskupením a posílením italské druhé a třetí armády na celkem 28 bojeschopných divizí přešel generální štáb gen. Cadorny k myšlence rozhodujícího útoku na samotnou Gorici s podpůrnými útoky na křídlech od Plavy přes severní část planiny Doberdoba k Monfalcone. Místní útoky v průběhu 9. listopadu předcházející vlastní čtvrté ofenzívě začaly v okolí Tolminu, Mrzli vrhu a u Podgory. Na 1400 děl 2. a 3. italské armády provedlo 10. listopadu zničující tříhodinovou dělostřeleckou přípravu zaměřenou na Monte San Michele, výšiny jz. od San Martino del Carso a Gorické předmostí, která zahájila čtvrtou bitvu na Soči trvající do 14. prosince 1915. V poledne prvního dne ofenzívy zaútočily brigády Lazio, Brescia a Ferrara na všechny vrcholky Monte San Michele. Útok se podařilo Rakousko-Uherské obraně zpacifikovat za cenu těžkých ztrát a nasazení posil ze záložní linie.

14. horská brigáda se přesunula po zahájení čtvrté ofenzívy usilovnými nočními pochody přes týlové shromaždiště v Čepovanu k Vogersku do prostoru jihovýchodně od Gorice. Zde byla armádní záloha rozdělena a I. polní prapor IR98 byl spolu s XI. pochodovým praporem Pražských dětí přidělen do týlu 6. pěší divizi v prostoru Biglia (Bilje) - Miren, ve vzdálenosti cca 5 km jižně od Gorice. Druhý polní prapor pěšího pluku č. 37 a pátý prapor BHIR3 přiděleni k posílení 17. pěší divize a rozloženi v jejím týlu ještě jižněji. Zintenzivnění bojů o vrcholky Monte San Michele a okolí města San Martino del Carso vedlo k přeskupení záloh blíže frontové linii do těchto nejvíce ohrožených úseků. V záložní linii setrvaly prapory 14. horské brigády relativně v klidu až do 16. listopadu 1915. V průběhu tohoto dne vysokomýtští s bosensko-hercegovinskou pěchotou vyhnali v protiútoku čelní jednotky z předsunuté italské brigády Macerata a obsadili ztracenou obrannou linii tzv. trincea delle Frasche - Razzi na spojnici rakousko-uherských pěších divizí č. 17 a 22 jižně od San Martino del Carso. Původní frontová linie dvou ustoupivších praporů z jednotek kroměřížského pěšího pluku domobrany č. 25 a lublaňského 17. pěšího pluku byla díky rychlé reakci těchto záloh obnovena.

V následujících dnech po čtyřiadvacet hodin trvající italské bubnové palbě tzv. Trommelfeuer, která přibíjela obránce k zemi a zasypávala je v kavernách a usmrcovala v rozbitých krytech mělkých dolin, vyrazila na první zteč na celém jižním úseku fronty silná masa italské pěchoty. Všechny záložní prapory byly okamžitě zalarmovány a v průběhu 18. až 29. listopadu zasazeny v kritických okamžicích do úporné obrany a též do několika razantních protiútoků v oblasti Monte San Michele. Na jeho severním a jihozápadním svahu se podařilo po těžkém boji zatlačit sily italské 21., 22. a části 29. pěší divize zpět do výchozích postavení. V jednom z pokusů o konečném vytlačení obránců ze všech vrcholků hory provedly v průběhu 18. listopadu italské pozemní síly rozhodující nápor. Štýrskohradecký prapor polních myslivců č. 9 spolu s pochodovým praporem XI./IR28 všechny útoky na vrchol Cime 4 prováděné ze sz. a jz. strany svahu odrazily a v protiztečích vrhly za vlastních těžkých ztrát útočníky z italských brigád Brescia (19. pěší pluk) a Ferrara (47. pěší pluk) zpět.

Boje na zdejším úseku fronty trvaly až do 29. listopadu. Hrstka přeživších z praporů záložní 14. horské brigády byla v následujících dnech stažena z frontové linie. Těžké ztráty na životech vojska a civilního obyvatelstva nastaly též 18. listopadu během bezohledného italského bombardování ze vzduchu i ze země dosud neevakuovaného města Gorice. Ze starobylého třicetitisícového města zbyla jen halda sutin, ze kterého k italskému zděšení opět kladli rozhodný odpor jeho obránci a i nadále bylo týlem pro hlavní prostor obrany města na pravé straně řeky Soči známém jako Gorické předmostí. Během 6. prosince se vojáci ze silně opotřebovaných praporů devadesátých osmých a Pražských dětí opět nakrátko vrátili do týlových pozic u Tolminu a Santa Lucii. Zde opětovně bránily oba prapory při nečekaném pokusu o průlom fronty sev. od Tolminu zákopy na svazích Vodelu. Po ukončení italských útoků 14. prosince 1915 byl pod velením čerstvě povýšeného majora Karla Reischla polní prapor č. I/IR98 znovu začleněn do armádní zálohy, ve které setrval takřka až do konce roku 1915 a strávil tak druhé vánoce v poli ubytován v okolí obce Volčja Draga u Šempeteru. Po odpočinku a doplnění sil byl ještě před koncem roku 1915 převelen spolu s celou 14. horskou brigádou do oblasti Kotoru k XIX. armádnímu sboru a určen k připravované lednové ofenzivě proti Černé Hoře a postupu do Albánie.

Pozn. Publikovaný text je ukázkou z druhého dílu Kujebáků, který se jmenuje Vojáci Velké války aneb pietní místa 98. pěšího pluku a vyjde letos ke stému výročí Velké války.

Seriál

  1. Krvavá Smaragdová řeka - boje 14. horské brigády na Soči ve 2. italské ofenzívě
  2. Krvavá Smaragdová řeka - boje 14. horské brigády na Soči ve 3. a 4. italské ofenzívě

Podobné články

Další články autora

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔05.07.2014 📕4.151

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře