Krvavá Smaragdová řeka - boje 14. horské brigády na Soči ve 2. italské ofenzívě

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔05.07.2014 📕3.496

Seriál

  1. Krvavá Smaragdová řeka - boje 14. horské brigády na Soči ve 2. italské ofenzívě
  2. Krvavá Smaragdová řeka - boje 14. horské brigády na Soči ve 3. a 4. italské ofenzívě

Podobné články

Další články autora

Motto: Ptá se jeden srbský voják druhého: „Má to peří a není to pták, má to pušku a není to voják, je to bázlivé a není to zajíc, co to je?“ Italský voják.

Jak se následně dozvíte, na Sočské frontě to nebyla zcela až tak pravda.

První jednotkou c. a k. pěšího pluku č. 98 Freiherr von Rummer nasazenou na Sočské frontě byl odloučený I. polní prapor, čítající v té době včetně praporního velitelství, štábní čety, kulometného oddílu a týlového zabezpečení plných 2 200 vojáků zařazených ve dvanácti bojových setninách. Do tohoto výsledného počtu jsou zahrnuti i vojáci připraveného pochodového praporu, který byl vytvořen přímo v Pule a čekal na okamžik, kdy bude poslán na frontu doplnit bojující polní prapor. V rámci 14. horské brigády působil první polní prapor na Sočské frontě nejprve jako čerstvá posila, zařazená do armádní zálohy v úseku IIIa sedmého armádního sboru generála jezdectva arcivévody Josefa v prostoru Doberdobské planiny. Prapor dorazil na frontu v průběhu zde vrcholící první bitvy, která probíhala od 23. června do 7. července 1915.

Po prožitých bojích v Černé Hoře a Srbsku v roce 1914 byla začátkem ledna roku 1915 zcela vybitá 14. horská brigáda přesunuta po železnici ze zimovišť ve Slavonii, přičemž vysokomýtští byli ubytováni v Továrníku, do vzdálené Puly (Pola) v Istrii. Jednotlivé pěší prapory této brigády byly doplněny na válečné stavy a jednotka zde působila v rámci druhé hlavní zálohy jako pevnostní brigáda v obvodu válečného přístavu Pula (tzv. Bereich des Kriegshafens Pola). Velitelem jednotek v přístavu byl voják českého původu Vizeadmiral Ritter von Chmelař. Velícím důstojníkem I. praporu devadesátých osmých byl veterán černohorského a srbského polního tažení, za bojové zásluhy do hodnosti podplukovníka povýšený, bývalý mírový velitel tohoto praporu, Obstlt. Anton Mader. Praporním adjutantem byl opětovně jmenován organizačně velice schopný veterán bojů ze Srbska Oblt. Robert Bratránek. Kulometnému oddílu velel taktéž veterán z Černé Hory a Srbska Oblt. Rudolf Ellerich. Velitelem připraveného pochodového praporu se stal další voják ze srbské fronty Hptm. Karel Reischl. Zkušeným velitelem 1. polní setniny, který prošel peklem bojů v Černé Hoře a Srbsku, byl mužstvem pro své bojové schopnosti ceněný setník Guido Kasper. Velitelem 2. polní setniny byl jmenován čerstvě povýšený veterán z ruské fronty nadporučík Alfred Kordon. Ten se po svém zranění v Haliči na jaře 1915 doléčoval v hinterlandu. Skrze vysokomýtský náhradní prapor přivedl z mladých záložníků a několika veteránů z východní fronty čerstvě zformovanou sedmou pochodovou setninu. I on měl bohaté bojové zkušenosti a byl svým mužstvem v pozdější době značně oblíben. Třetí setnině velel další zkušený voják, veterán ruské a srbské fronty, setník Franz Kröpfl. Velitelem 4. polní setniny byl záložní nadporučík Josef Finger, který si své povýšení vysloužil v těžkých bojích v Haliči v roce 1914. Lékařem praporu byl další fronťák, rodák z Pardubic, RgtsArzt. Dr. med. Řehák. Ostatní velitelé čet přišli k jednotce z reservy ve formě čerstvých doplňků a byli bez jakýchkoliv bojových zkušeností.

Zbylí kmenoví důstojníci a praporčíci, kteří se s vysokomýtským praporem zúčastnili bojů v Černé Hoře a Srbsku v roce 1914 a 1915 buď padli, byli raněni nebo se evidovali jako nezvěstní, popřípadě se z nich stali váleční zajatci. K jednotce se v budoucnu přesto někteří z nich navrátí. Přibudou ze záložních nemocnic, lázeňských sanatorií a rekonvalescentů s menšími či většími jizvami na těle i na duši a přes náhradní prapor se zapojí u I. polního praporu do dalších bojů. Důstojníci s válečnými zkušenostmi a schopností okamžitého nasazení byli pouze výše zmínění frontoví velitelé. Jednou z posledních k polnímu praporu do Puly z Vysokého Mýta poslaných posil byla 7. pochodová setnina, která dorazila do přístavu 8. května 1915. Zařazena byla ke kádru praporu, se kterým později odešla v první vlně na frontu na řece Soči. Její strastiplnou pouť do Puly lze vyčíst z deníku infanteristy Vincence Moravce, který se nám již představil ve svých vzpomínkách, když byl raněn jakožto příslušník IV. polního praporu IR98 v roce 1914 u Zamosce v Haliči. Cituji: „12ho ledna 1915 jsem jel zase zdráv, ale málo, z nemocnice ke kádru do Jaroměři. 26ho února jsme jeli se 7 marškomp. na srbské hranice do města Šidu (kraj Srem), tam jsme byli asi 6 neděl a pak jsme jeli vlakem celou noc na jiné místo ve Slavonii do městečka Dobrinci (okr. Ruma). Tam jsme byli do 6ho května. Pak jsme jeli 2 dni a 3 noci na italské hranice přes Slavonii, Chorvatsko, Štýrsko, Krajinu, Přímoří k samému moři na pevnost Pola a jest zde největší přístav rakouský. 8ho května jsme přijeli do Pola.“ Koncem června a začátkem července dorazilo do Puly od náhradního praporu, který se mezitím přestěhoval do uherského Kaposváru, dalších pět pochodových setnin, které odešly na frontu za I. polním praporem v druhé vlně. Po částečné reorganizaci během 3. - 4. července roku 1915 se nově zformovaná čtrnáctá brigáda začala přesunovat na Sočskou frontu. Pod velení Obst. Grossmanna v ní byly zařazeny následující polní prapory císařských a královských pěších pluků č. II/IR45 Sanok, II/IR60 Eger, II/IR72 Prešpurk, I/IR98 Vysoké Mýto a bosensko-hercegovinský polní prapor č. V/BHIR3 Tuzla.

Již za služebního působení v Pule změnil polní poštovní úřad přidělený k 14. horské brigádě číslo své polní pošty z č. 32, který používal v průběhu srbského polního tažení v roce 1914, na nově přidělené č. 319. Příslušníci vysokomýtského praporu používali toto identifikační číslo na lístcích polní pošty po celou dobu svého bojového nasazení na Soči až do konce roku 1915. Císařský a královský polní poštovní úřad (K. u K. Feldpostamt), který byl přidělen k tomuto brigádnímu velitelství, obstarával polní poštu pro příslušné velitelství a jemu podřízené útvary. U dochovaných feldpostů lze z tohoto období narazit i na etapní čísla polní pošty (Etappenpost) c. a k. polních poštovních úřadů staničních neboli etapních. Tyto úřady byly zřizovány dle potřeby a postupu vojska a byly jim přidělovány určité formace nalézající se v okruhu jejich působnosti. V našem případě jde o pochodové formace vysílané k polním praporům bojující mateřské 14. horské brigády, jednotkám trénu a vozatajstva muničních a zásobovacích kolon spadající pod příslušnou divizi a armádní sbor. Jedná se například o pochodové formace VII. armádního sboru (Feldpostamt Nr. 328, Nr. 329), velitelství vozatajstva VII. armádního sboru (Feldpostamt Nr. 10), VII. armádní sbor (Feldpostamt Nr. 91), 6. pěší divize (Feldpostamt Nr. 32). Ve sbírce feldpostů vysokomýtské jednotky z roku 1915 lze zaznamenat i číslo polního poštovního úřadu č. 6, který byl přidělen c. k. domobranecké pěší divizi č. 106. Přehled polních pošt všech útvarů působících na Sočské frontě v roce 1915, tedy v době bojového nasazení vysokomýtského praporu, by sám o sobě vyžádal samostatné pojednání. Vraťme se tedy k prvnímu polnímu praporu a jeho příjezdu na Soču.

V poledne 5. července roku 1915 proběhla na pobřeží Jaderského moře severně od Terstu v železniční stanici Nabrežině (Nabresina, též Aurisina) vykládka několika částí z Puly přesunuté 14. horské brigády a po celonočním pěším pochodu se druhého dne ocitly její polní prapory jako záloha za bojovým pásmem nedaleko Hudi Logu, Nove Vsi (Nova Vas), Kostanjevici (Kostanjevica na Krasu) a Doberdobu (Doberdo del Lago), zhruba tři kilometry za hlavní frontovou linií. V následujících dnech zaujal I. polní prapor osmadevadesátých obranu cca 500 kroků za bitevní čárou na mírně zvlněné Doberdobské planině, u kopcovitého komplexu Monte dei Sei Busi (Grič, kóta 118 m. n. m.) jihozápadně od ruin rozstříleného města Doberdobu. Fronta stála proti italským pozicím u Redipuglie (Sredipolje), Vermeglianu (Vermeljan) a Ronchi dei Legionari (Ronke). Jižněji se nacházel přístav Monfalkone (Tržič) a jeho předměstí Selz (Selce), které byly rovněž v držení Italů. Italští útočníci měli na své straně fronty postupně obsazené linie pojmenované Frasche, Razzi, Morti, Sassi, Rossi a Ipsilon. Klíčový úsek zdejší obrany bránil Italům v průniku do týlu dvacáté honvédské pěší divize a sedmnácté pěší divize bojující na Monte San Michele. Sedmého července 1915 první měření sil na Sočské frontě skončilo a přes dvojnásobnou převahu dělostřelectva a pěchoty se Italům útok všeobecně nezdařil. Vysokomýtská jednotka vystřídala vyčerpané obránce v první linii na Monte dei Sei Busi a začala se blíže seznamovat se skalnatou krajinou Doberdobského krasu. Naprosto holá, neustálým větrem bičovaná země bez vegetace, neboť vzrostlé stromy byly vykáceny v minulosti z důvodu stavebního materiálu pro lodní průmysl a díky koncentrované dělostřelbě pokrytá tisíci krátery, se stala do konce roku 1915 jejich domovem. Mezi sebou ji začali nazývat Krasským peklem.

Specifickým se stal i způsob obrany a budování navzájem propojeného zákopového systému, nad kterým ve svěřených úsecích dohlížel dozorce zákopové stavby tzv. Laufgraben Bauofizier. Zhruba sto metrů vzadu za Rakousko-Uherskou první linií zákopů označených 1-a byla vybudována druhá (2-a) a poté ve stejné vzdálenosti i třetí (3-a) linie zákopů. Všechny tři linie byly napojeny spojovacími zákopy na zásobovací komunikace a jako celek nazývány Erste Stellung - první pozice. Toto postavení bylo v krasové krajině doplněno o linii předních stráží, hlásek, kulometných hnízd a spojovacích zákopů vedoucích do jednotlivých dolin ke kavernám, kamenným a betonovým polním krytům, velitelským stanovištím a obvazištím. Typickým stavebním materiálem se zde stal silný vlnitý plech obložený kamením, používaný k zakrytí nízkých dekunků a velké pletené koše z proutí naplněné kamenitou sutí. Velitelé rot vysokomýtského polního praporu si do svých plánků zakreslovali svá nová postavení se spoustou informací týkajících se číslem označených kaveren, výškových údajů důležitých kót, pozic zátarasů a překážek, minových polí, protipěchotních nástrah a léček, krycích názvů feldpostů, dolin (Hugo, Schnaps, Bier, Tabak apod.) a v nich umístěných jednotek, krechtů s municí apod. Nízké kamenné zídky sloužící za předprsně a obložené potrhanými pytli s drobným kamením a štěrkem jen velmi špatně chránily v mělkých zákopech se krčící rakousko-uherské pěšáky. Ve vzdálenosti dvou až tří kilometrů od první pozice byla zbudována další pozice tzv. Zweite Stellung, která se také skládala ze tří zákopových linií. Za touto druhou pozicí byla rozmístěna většina podpůrného polního a těžkého dělostřelectva, sanitní kolony pro odvoz raněných a plukovní obvaziště. Dritte Stellung byla plánována a ne vždy zcela dokončena ve vzdálenosti čtyř až šesti kilometrů za druhou pozicí. Útok proti takto vybudované obraně byl úspěšný jedině tehdy, když bylo dělostřelectvo schopno zničit protipěchotní překážky a zákopy na první pozici a tak umožnit pěchotě postup k nepřátelské linii zákopů. K rozhodnému průlomu bylo nezbytné dobýt druhou pozici a především oblast dělostřelectva umístěnou za ní. Když se to nepodařilo, palebná přehrada obránců zablokovala útočící jednotky v dobytých zákopech od podpory dalších zbraní (minometů, těžkých kulometů, zákopových děl), čerstvých záloh, nezbytných zásob munice, odsunu zraněných a zabezpečení dalšího strategického vojenského materiálu včetně na Krasu nezbytné pitné vody. Takto tedy vypadalo bojiště pro nově příchozí muže z devadesátého osmého pěšího pluku navyklé na o trochu jiný způsob boje a taktiky obrany i útoku ze srbského a černohorského bojiště v roce 1914 a 1915.

Po ukončení bojů byly italské územní zisky v první ofenzívě vzhledem k až 15 tis. vlastních bojových ztrát, do kterých lze zahrnout padlé, raněné, nezvěstné a zajaté, velmi nepatrné. (Pozn. autora: Některé zdroje uvádějí daleko větší oběti sahající až k 25 tis. bojových ztrát). Obranu se jim nezdařilo prorazit a jen části sil se podařilo uchytit na západních okrajích Krasu mezi Sagradem (Zagraj) a úpatím výšin u Redipuglie a Selze. Několik nepříjemných zjištění ale generální štáb c. a k. 5. armády přece jenom zaznamenal. Samotná armáda utržila cca 10 tis. obětí bojových ztrát a byla nucena posílit svou obranu stažením jednotek z jiných úseků. Dále se ukázalo, že nepřátelské dělostřelectvo dokázalo bez problémů po nepřetržitých sedm dní průběžně ostřelovat R-U pozice, aniž by byly ohroženy její zásoby munice. Střepiny granátů spolu s ostrými úlomky z bílých vápencových bloků, které násobily účinek výbuchů z dělostřelecké palby, vytvářely doslova pohromu mezi mužstvem. Příšerná zranění horních partií těla a v té době helmou nechráněné hlavy způsobená úlomky skal byla na denním pořádku a demoralizovala mužstvo. Tvrdé krasové podloží pokryté jen tenkou vrstvou zeminy nedovolovalo vyhloubit zákopy ani jiné náročnější ženijní operace. Polní lopatky zvané špátky, ženijní rýče, špičáky a malé zákopnické krumpáče tzv. beilpike byly nepoužitelné. Při budování dekunků se neustále improvizovalo. Relativně bezpečný úkryt před střepinami představovaly jen mělké terénní prohlubně vzniklé vodní erozí. Zde se jim říkalo doliny (vrtače) a v budoucnu se v nich za podpory zemní mechanizace i nesmírného fyzického vypětí všech dostupných sil budovaly kaverny pro celé setniny. Dalším problémem byl nedostatek zdrojů pitné vody. Absence pramenů, vysychání stávajících studní a velká prolnavost půdy po sporadických dešťových srážkách způsobovala dehydrataci, která provázela téměř každého vojáka v předních liniích. Později byl z těchto důvodů do předních linií zaváděn primitivní vodovod. Na tyto zvláštnosti bojů v Krasu si museli zvyknout i příslušníci vysokomýtského praporu.

Pětihodinová dělostřelecká palba započatá brzo z rána 18. července doprovodila premiérové bojové nasazení I. polního praporu na krasové frontě ve druhé Sočské bitvě probíhající od 18. července do 10. srpna 1915. Způsobila tak jeho těžké ztráty na od 7. července doposud klidné frontě. Po přenosu palby do hloubky R-U postavení vyrazila v 11. hodin dopoledne pěchota italské 3. armády genpor. vévody z Aosty od Gradisca di Isonzo směrem na Monte San Michele (Debela Griža) a přilehlé obce S. Martino del Carso (Martinščina) a S. Michele del Carso (Vrh). Jižněji pak proti pozicím obránců na Doberdobu a jeho okolí. Jde o úsek výšin Monte di Redipuglia, Monte di Ronchi, Monte dei Sei Busi, Monte Selzu, okolí Monte Debeli a Monte Cosichi ovládající půlkruhový prostor zdejšího centra - města Doberdoba. Obrana svěřeného perimetru praporu devadesátých osmých na svahu Monte dei Sei Busi byla za značných ztrát udržena. Předpolí, předprsně a drátěné překážky v těsné blízkosti R-U zákopů byly plné mrtvých italských pěšáků. Okolní, dělostřelbou rozryté svahy byly pokryty rozházeným vojenským materiálem, střepinami a roztrhanými těly nepohřbených vojáků. Je důležité podotknout, že veliteli vysokomýtského praporu Obstlt. Maderovi byl podřízen celý úsek první linie na svazích a hřebeni Monte dei Sei Busi nazývaném Kopec šesti děr (Šestero luknji), který byl obsazen třemi pěšími prapory ze 14. horské brigády. Italům se v první fází útoku dobýt zdejší okolní výšiny nepodařilo a byli nuceni ustoupit do výchozích pozic v údolí za násep železniční trati.

Na severněji položeném Gorickém předmostí se italské pěchotě postavila honvédská 20. pěší divize přesunutá z pohoří Krnu, jehož vrcholek v boji s italskými alpiny v počátečních bojích ztratila. Divize zdejší útok zčásti odrazila, ale přitom skoro celá vykrvácela. Razantní dělostřelba současně zasahující drátěné překážky a zákopy smetla spolu s vlnami pěchoty dvou italských divizí obránce na pilíři Gorického předmostí na Kalvarii (Monte Calvario 240 m. n. m.). Italové byli úspěšní i severněji u Plave, kde se bojovalo o vesnici Zagoru, protiútoky je ale ještě dokázaly zatlačit zpět do výchozích postavení. Rozhořela se i jatka na Sabotinu, kde se za těžkých ztrát obránci udrželi. Rozhořčené jednotky dalmatské 5. horské brigády nakonec v nemilosrdném protiútoku zmasakrovaly zakopávající se italskou pěchotu na Kalvarii a vzali si ji nekompromisně zpět. Po znovu obsazení pozic na Kalvarii zde bojem rozpálení pěšáci s hrůzou zděšeni zpozorovali nakupené hromady mrtvých těl protivníka i vlastní kamarády, ze kterých byly vytvořeny obranné valy jako kryty pro italské střelce. První nápor útoků zoufale se bránící rakousko-uherské jednotky odrazily. Další italská několikahodinová dělostřelba během 19. - 20. července v celém pásmu Krasu a masový útok pěchoty zaměřený na sousední vrcholy Monte San Michele, obsazené uherskou pěchotou, bohužel způsobily průlom obrany a dobytí zmíněného vrchu.

V průběhu této mohutné italské dělostřelecké přípravy byl 19. července zabit s částí štábu zkušený velitel vysokomýtského I. polního praporu Obstlt. Anton Mader. Mužstvem oblíbený a národnostně nestranný předválečný batalionskommandant umíral s železnou střepinou v žebrech v dělostřelbou rozsekaných zákopech Doberdobské planiny víc než dvě hodiny. Plný zásah jeho velitelského stanoviště ekrasitovým granátem na místě těžce zranil adjutanta praporu Oblt. Roberta Bratránka a velitele kulometného oddílu Oblt. Rudolfa Ellericha. Oba dva byli navíc silně popáleni, když na nich vzplanula uniforma z výše zmíněného sirného granátu. Zlá zranění utržili též přeživší členové praporního telefonního družstva a přítomné bojové ordonance. Jedním zásahem tak byli najednou vyřazeni tři zkušení velící důstojníci. Vedením praporu byl velitelem čtrnácté brigády Obst. Grossmannem okamžitě jmenován v této nelehké situaci veterán balkánských bojů a velitel jedné z polních setnin, služebně nejstarší setník Guido Kasper.

Po této kruté dělostřelbě a následném rakousko-uherském protiútoku byl 19. července raněn do hlavy a do levé ruky i výše zmiňovaný pěšák Vincenc Moravec z Kyšperka. Zážitky z jeho velmi krátkého působení na Sočské frontě si nyní dovolím představit. Upozorňuji na v deníku uváděné časové nesrovnalosti, které neodpovídají důvěryhodnějším a přesnějším zdrojům. Zajímavostí pak je trasa odsunu lehce raněných z fronty do zázemí. Cituji: „…do Nabreziny jsme jeli vlakem. Tam odtud jsme šli asi tři dni k frontě na Dobrdo. Tam jsme byli asi půl dne na rezervu a byli jsme pěkně přivítáni, přílétla italská 42 cm střela a zrovna z naší komp. 48 mužů po smrti. Druhý den jsme šli do bitevní čáry, tam jsme byli 13 dní, pak jsem šli zpět do rezerva, ale zrovna ještě tu noc jsme museli dělat útok na Taliána, Maďaři z toho místa utekli a my jsme museli Taliána zase zahnat zpět. V tom šturmu jsem byl raněn. 19ho července jsem byl raněn do levé ruky a do hlavy. Ale hned jsem šel zpátky. V Komenu jsem byl na noc, pak jsem byl v St. Danielo na noc, tam odtud jsme jeli do Lublaně. Tam jsme byli 5 dní, odtud jsme jeli do Záhřebu do Chorvatska a tam bylo málo místa a tak nás zavezli do jižního Chorvatska do Bjetovaru, tam jsem byl do 22ho srpna. Z Bjetovaru jsem zase jel do Kapošváru, k našemu kádru do belzenwaliscentu. Odtud jsem byl dvakrát na dovolené, v rekonvalescenci jsem byl do 24ho září. Pak jsem přišel k Erzatz. komp.“

V bojovém prostoru polního praporu č. I/IR98 byly sváděny až do 22. července 1915 další líté boje a jeho příslušníci zatím odolávali. Otázka zní jak dlouho? O tři dny později 25. července konečně obdržel I. polní prapor posilu v podobě pochodového praporu přepraveného z Puly pod velením Hptm. Karla Reischla, která byla prozatím držena v zázemí přístavu a konala službu v rámci pevnostní brigády. Tato čerstvá záloha po setninách doplňovala silně oslabenou jednotku a seznamovala se s novým protivníkem i bojovým prostorem. První dvě zesílené setniny byly okamžitě nasazeny v počtu takřka 500 mužů v nejkritičtějším okamžiku a během protiútoku byly doslova zmasakrovány nebo zajaty. Jednalo se totiž o čerstvě povolané záložníky, nedostatečně vycvičené a nikdy bojově nenasazené. Striktní povel velících důstojníků „Bajonet Auf und Vorwärts“ se stal mnohým osudný a byl poslední, který jim byl kdy vydán. Během boje vznikla nepopsatelná panika způsobená náhlým dělostřeleckým přepadem, výbuchy italských ručních granátů a petard. Mužstvo se oproti předpisům srazilo v malé houfy a přes vlastní úpějící raněné a padlé sbíhalo z kulomety ostřelované země nikoho do nejbližší doliny, kde byli alespoň trochu chráněni. Zde se trosky obou setnin zformovaly a ustoupily zpět do vlastních zákopů. Vrátilo se pouhých 190 psychicky zcela otřesených vojáků. Tato skutečnost a další novým skupinovým velitelem vyfabulovaná obvinění vedly k suspendování Hptm. Kaspera z polní služby, ztrátě velící pozice u praporu a soudnímu procesu. Na hřebeni Monte dei Sei Busi se totiž stal skupinovým velitelem maďar Mjr. Kristian, velící důstojník II. pěšího praporu uherského c. a k. pěšího pluku č. 60, který české vojáky jednoduše nenáviděl. U divizního polního soudu v Kostanjevici proběhlo líčení a za svědectví zbylých členů štábu a dalších šarží z okolních praporů byla nakonec všechna obvinění stažena. Ale ke škodě vysokomýtské jednotky byl další schopný velitel ztracen, neboť byl nuceně převelen k jinému útvaru a na jeho místo dočasně dosazen čerstvě dorazivší a s místními poměry neseznaný setník Reischl. Novým praporním pobočníkem byl jmenován dosud bojově nezkušený poručík Gyory. V průběhu dalších těžkých obranných bojů byl zabit velitel čtvrté setniny Oblt. i. d. R. Josef Finger. Na jeho místo velitele setniny nastoupil Oblt. i. d. R. Josef Potoček. I on měl frontové zkušenosti a své povýšení na reservního nadporučíka si vysloužil v boji. Pro čtenářovu představu tvořily na hřebeni a svazích Monte Sei Busi pravé křídlo 14. horské brigády pěší prapory číslo II/IR72 a V/BHIR3, levé křídlo pak II/IR60 a I/IR98. Druhý prapor pěšího pluku č. 45 byl v záloze za frontovou linií.

Všeobecným nasazením sborových a armádních záloh ve dnech 25. - 26. července proti znovu agresivně atakujícím Italům bylo dosaženo zatlačení útočníka zpět a částečně i dobytí ztracených pozic včetně důležitého Monte San Michele s jeho čtyřmi vrcholy. Ještě před koncem druhé bitvy na Soči byla v průběhu 3. srpna celá 14. horská brigáda na svých pozicích vystřídána a odpochodovala přes Opatje Selo, Hudi Log a Kostanjevici do týlu fronty. Počet mužů vysokomýtského praporu opouštějící mrtvé kamarády a rozbité pozice čítal při střídání pouhých 240 mužů bojového stavu a do zázemí jej vedl v pořadí již devátý dočasně jmenovaný velitel praporu kadet aspirant Adler. Všichni zbylí důstojníci praporu byli totiž zabiti, zraněni nebo jinak indisponováni. Italské síly následně po tomto střídání udeřily všemi dostupnými silami na oslabenou obranu u Vermegliana směrem k Doberdobu a na okopy u Cave di Selz (Selce). Útok byl tak razantní, že přední postavení v okolí Vermegliana, které byly nyní v držení převážně uherských praporů, musely být po těžkých ztrátách vyklizeny. Na severním křídle fronty byl částečně ztracen masiv Krnu a rakousko-uherské jednotky se stáhly až k vrcholu Pragu. Ústup proběhl i z vrcholu Batognice. Dělostřelecká palba Italů dozněla na Krasu 10. srpna. Novým velitelem I. polního praporu se po příchodu do týlového prostoru u Hudi Logu stal vídeňský rodák Hptm. Karel Sieba. Tento k mužstvu i důstojníkům velmi přísný, značně hrubě se chovající a podvakrát v minulosti suspendovaný oficír byl převelen na sočskou frontu za trest. Vybrán mu byl ryze český prapor, který měl morálně srovnat a dosáhnout s ním co nejlepších bojových výsledků. Jeho obliba v popíjení jakýchkoliv alkoholických nápojů byla pověstná a následné výbuchy hněvu poté odnášeli všichni jeho podřízení. Důstojníci i mužstvo. Avšak za své budoucí velmi dobré bojové výsledky si vyslouží povýšení do hodnosti majora a následně bude nakrátko od vysokomýtských před koncem roku 1915 převelen k službě v zázemí. K praporu se však v budoucnu opět na dlouhou dobu vrátí.

Po srpnovém doplnění o další dvě pochodové setniny, jednu s pořadovým číslem třináct vypravenou od náhradního praporu z Kaposváru a jednu od plzeňského c. a k. pěšího pluku č. 35 se prapor přesouvá do stejných pozic na Doberdobském krasu a odráží další nápor nepřátel. V září se nacházejí jednotlivé setniny I. polního praporu v polních postaveních u San Martino del Carso nedaleko úpatí jednoho ze svahů Monte S. Michele. Po jedenácti dnech relativního klidu se odtud prapor přesouvá zpět ke Kostanjevici a Hudi Logu. Zde je doplněn o pochodovou setninu č. 14 vyslanou kádrem pluku a připravuje se na další bojové nasazení. K praporu přibyl s touto setninou lanškrounský rodák, populární setník Maximilian Bibus, který utrpěl válečné zranění v Srbsku a po vyléčení se stal v roce 1915 velitelem cvičebních a doplňovacích formací u náhradního praporu. Své povýšení si i on vysloužil v boji a navíc byl v mírovém období zkušeným velitelem a zároveň učitelem na poddůstojnické škole v Perzagnu. Na frontě se nyní stal velitelem 1. polní setniny.

Nastal čas bilancování. Italské úsilí zaměřené na předmostí u Gorice a plošinu pustiny okolo Doberdoba vyšlo naplano. 100 tis. obránců odrazilo 250 tis. útočících italských vojáků. Italové získali jen západní úbočí Monte San Michele a část vrcholové plošiny Batognice v Krnském pohoří. Druhá sočská bitva si na italské straně vyžádala na cca 42 tis. obětí a na straně obránců činily bojové ztráty cca 46 tis. vojáků, přibližně 40 % Boroevićovy páté armády. Alarmující stav stále většího počtu ošklivých zranění hlavy způsobilo u R-U vojska i přes přísný zákaz nošení kořistních italských přileb označených identifikačním podélným bílým pruhem. Nosily se ale i přilby dragounské a hasičské. Teprve až v druhé polovině roku 1916 byly do výstroje zaváděny kvalitní ocelové přilby typu Berndorfer vzor M. 1916 a též přilby německého spojence vzor M. 1916 a později i M.1917. Pozn. Pokračování vyprávění v navazující druhé části.

Seriál

  1. Krvavá Smaragdová řeka - boje 14. horské brigády na Soči ve 2. italské ofenzívě
  2. Krvavá Smaragdová řeka - boje 14. horské brigády na Soči ve 3. a 4. italské ofenzívě

Podobné články

Další články autora

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔05.07.2014 📕3.496

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře