Hrdinové, kteří se nehodili (3)

Autor : Václav Vlk st. 🕔22.05.2014 📕5.651

Po zabití Heydricha začal v českých zemích teror, jaký zde nebyl praktikován od 17. století. Nacisté se však zásadně spletli v hodnocení jeho dopadu. Obsese, kterou evidentně Hitler trpěl vůči českému národu a osobně vůči Benešovi, vedla ve svých politických důsledcích k výrazně negativním výsledkům pro samotné Němce.

Nacisté zapomněli, že to, co jim projde u světové veřejnosti při zvěrstvech v Polsku, na Ukrajině atd., jim neprojde při zločinech v Protektorátu. Přesto, anebo možná právě proto byli někteří nacisté přímo běsní ve svých postojích. V hlášení SD Prag č. 288 ze dne 1. 6. 1942 se říká: „... na německé straně (myšleno obyvatelstvo Protektorátu) způsobila absence očekávaných tvrdých opatření (nerealizovaný veřejně známý Hitlerův plán na zastřelení 10 000 Čechů) jisté rozčarování.“ Touha vedení Protektorátu po uklidnění Hitlera a „soukmenovců“ tak může být i za Lidicemi a Ležáky a dalšími popravami zorganizovanými vedením Protektorátu.

Po dopadení parašutistů sice dne 3. 7. 1942 skončilo stanné právo, ale to se netýkalo zatčených spolupracovníků parašutistů a jejich rodinných příslušníků. Ti byli nejprve potají – bez soudu, bez jednání a případné obhajoby - odsouzeni v smrti. Rozsudek nařídil osobně vedoucí pražské vedoucí služebny státní policie, SS-Standartenführer JUDr. Geschke. V hlášení o důvodech rozsudku do Berlína jej komentoval takto: „Většina těch, kteří atentátníkům pomáhali, projevuje český a protiněmecký postoj, který je zvlášť výrazný u žen.

Spolupracovníci parašutistů a jejich rodinní příslušníci byli převezeni do Terezína. Bestiální chování terezínských německých stráží a dozorců bylo již mnohokrát popsáno - viz bestiální vrah Malloth.

Výstižný popis následných dějů je obsažen ve výpovědi Ing. arch. Františka Rafaja, vězně Terezína i Mauthausenu, který byl očitým svědkem.

Dne 21. října 1942 byla část terezínských vězňů vyhnána na dvůr, kde byli shromážděni esesáci. U stolu seděl člen SS a četl jména. Každý vyvolaný musel přiběhnout je stolku, nahlásit nacionále. Přitom byl esesáky bit holemi. Pak byl hnán na druhý dvůr mezi „uličkou“ mladých příslušníků SS, kteří opět vězně byli holemi. V jedné části Terezína byli takto zbiti muži, na dalším dvoře pak ženy. Na bití českých žen se aktivně podílely i manželky esesáků. Druhý den ráno byli vězni opět zbiti a bylo jim nařízeno nastoupit na dvůr. Zde dostali rozkaz, muži i ženy, nechat si na sobě jen nejnutnější oblečení. Byly odebrány kabáty, svetry atd. Vše kontrolovali dozorci a vězně přitom mlátili holemi. Jen nalehko oblečeni, v říjnu, pak vězni byli transportováni vlakem do Mauthausenu. Muži byli po příjezdu hnáni uličkami městečka Mauthausen (pojedete-li se tam podívat, mluvte česky a dívejte se do očí místním, co uvidíte). Již po cestě na kopec do koncentráku byli někteří čeští židovští vězni zavražděni. V táboře byli muži shromážděni na nádvoří. Vše další pak probíhalo absolutně tajně, jen za přítomnosti personálu KT a zástupců gestapa z Prahy a Brna a za přítomnosti zástupce berlínského Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. Exekuce však byla řádně zdokumentována a nafotografována.

Na apelplatzu pak byli vybráni z masy příchozích tzv. „parašutisté“ a dovedeni do podzemí blízké budovy, kde se museli svléknout do naha. Přitom byli strašlivě ztlučeni německy mluvícími kápy. Pak byli nazí vyhnáni na dvůr do sněhu a po dlouhém čekání následně odvedeni do tzv. „bunkru“. Zde na ně čekali sehraní mladí esesmani a kápové. Za vše byl odpovědný SS Hauptsturmführer Martin Roth. V „Bunkru“ hrála hlasitě hudba a esesáci kouřili cigarety a pili kávu. Pod záminkou zdravotní prohlídky byli vězni odvedeni do vedlejší místnosti. Zde byl zřízen tzv. „odstřelovací kout“ (tzv. Genickschussecke, kout pro dobíjecí výstřel do zátylku). Pod záminkou měření a fotografování byl vězeň postaven do kouta a otvorem v měřidle zastřelen-zavražděn ranou z malorážky. Ihned poté přistoupili k mrtvole pomocníci, mladí SS-mani a vybraní kápové, tělo odtáhli, umyli krev hadicí a byl povolán další vězeň. Za zvuků hudby a při dohledu esesmanů pijících kávu a kouřících cigarety byl každé dvě minuty vražděn jeden člověk. Celkem 127 mužů. Vedle pak byly mrtvolám vytrženy zlaté zuby a prohledány tělní otvory, zda v nich není něco cenného ukryto.

Nikdo z vražděných mužů přitom netušil, že již před nimi bylo popraveno 137 žen, které byly z nádraží dovezeny do koncentračního tábora nákladními auty. Ženy byly po příjezdu odvedeny do „koupelen“, kde byly surově zbity. Následný postup pak ukazuje odpornou a zvrhlou praxi nacistů. Nacisté se snažili držet oběti do poslední chvíle v naprosté nevědomosti o tom, co je čeká. Když jsou ženy zavedeny do „bunkru“, německý personál se k nim chová úplně jinak než banda kápů předtím v „koupelně“. Na stěnách místností visí informační plakáty o životě v táboře a návod, jak dodržovat jeho řád.

Chováním a řečmi nacisté předstírají, že ženy mají podstoupit lékařskou prohlídku. U žen se „lékař“ SS-Hauptsturmführer MUDr. Eduard Krebsbach zvláště zajímal, zda nemají nějaká zvláštní znamení nebo anomálie na těle. Pokud ano, barevně je tužkou označil. To pak sloužilo jako vodítko, odkud z mrtvého těla sejmout kůži. Lidská kůže pak byla zbavena tuku, „vyčiněna“ a napnuta do rámu. Ty si brali „na památku“ esesáci a náčelník koncentračního tábora, který je měl vystavené v kanceláři. To vše však označované ženy nevěděly.

Jako první se pod pořadovým číslem 1034 staví před SS lékaře Češka, ještě přednedávnem krásná žena, oční doktorka Milada Frantová. Za 120 sekund přivádějí další ženu, zdravotní sestru Miroslavu Dubovou. Každé dvě, tři minuty je zavražděna jedna česká žena či dívka. V 8.50 umírá Anna Vyhnisová, v 8.58 Marie Kotrbová, v 9.32 Antonie Piskáčková, v 9.34 Vlasta Oktábcová. Po ní mladičká sestra parašutisty Jana Kubiše. V 9.42 devatenáctiletá Anna Maruščákové. A další oběti jdou na smrt – dospělé ženy i dívky, téměř děti: Miniová, Hejlová, Gruzínová, Faltová, Černická, Baumanová, Holznerová, Vojtíšková… V 10.02 je zavražděna bývalá olympijská reprezentantka Marie Kubicová, potom předsedkyně Němci rozpuštěného Čs. červeného kříže Anna Šrámková. A další ženy: Jesenská, Opálková, Kubišová, Drašnerová.  Je popravena ještě ani ne patnáctiletá studentka Jindřiška Nováková, která odvedla po útoku na Heydricha odstavené Kubišovo kolo. Její matka byla též popravena. Tajný agent českého odboje Václav Václavík, který byl až do prosince 1942 ve službách gestapa jako tlumočník (od dubna 1943 vězeň Mauthausenu) sdělil, že paní Nováková se z mučení pomátla a stále si jen rvala vlasy a nekomunikovala. Byla popravena i Františka Lyčková. Vedoucí vyšetřování Pannwitz píše, že „z ní nešlo nic dostat - v důsledku stresu utrpěla Herzschwäche (srdeční slabost) a nekomunikovala.

Poslední popravený muž toho dne byl vynikající lékař doc. dr. Jan Jesenský. Věděl někdo z těch nacistů něco o lékaři Janu Jeseniovi, význačném lékaři, rektorovi University Karlovy, popraveném 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze? Nebo to byl jenom ďábelský škleb historie vztahů mezi Čechy, Němci a Rakušany?

Nebyl však všemu konec. Dne 26. ledna 1943 byli zavražděni další spolupracovníci a rodinní příslušníci parašutistů. Vraždy proběhly jeden rok a měsíc po tom, co byl na Vánoce 1941 v Mauthausenu bestiálně zavražděn český písničkář Karel Hašler. Toho v mrazivém zimním počasí polévali venku na place esesáci nahého vodou, až zemřel. Hezká nacionálně-socialistická oslava vánočních svátků, že?! Nacistická „Stille Nacht, Heilige Nacht“. A je úplně jedno, zda vydechl Hašler naposledy venku na sněhu anebo v umývárně na zemi, jak se někteří dohadují.

Vražda šestnácti mužů 26. 1. 1943 byla rychlá. Zastřelili je, nic netušící, opět zákeřně zezadu do hlavy. Ženy, celkem 15, byly zavražděny v plynové komoře téhož dne (viz. Jaroslav Čvančara: Z jeviště na popraviště“).

Děti „parašutistů“ byly odebrány. Z výpovědi Svatopluka Baumana, narozeného 21. 6. 1940, inženýra chemie: „Po atentátu došel otec za dědou aby se o mne postaral. Já si mnoho nepamatuji. Vím, že nás dovezli asi osmnáct do Masarykova ústavu v Krči, to bylo, jak je Thomayerova nemocnice. Asi tři děti tam zemřely. Potom jsme byli na Jenerálce. Maminka v Terezíně vyšila kapesníček s datumem 13. 10. 1942 (ten mám). Po válce mě děda Basař přivezl na Bryčce, pamatuji se, že vlaky ještě nejezdily. Bylo mně pět roků.

Finále těchto vražd mělo však ještě přijít. Františka Pecháčka si nacisté „nechali na později“, protože byl spolu s panem Kellerem nejvýznamnějším sokolským vůdcem. Odklad poprav z těchto důvodů byl běžnou záležitostí. Pecháček byl za války velitelem odbojové organizace „Jindra“, známé též jako „sokolská odbojová organizace OSVO“. V bytě Pecháčkových se konaly ilegální schůzky, včetně setkání s parašutisty Gabčíkem a Kubišem. Jeho manželka Milka Pecháčková byla zavražděna 26. 1. 1943 Mauthausenu (zde) .

Původně se uvádělo, že Pecháček byl později buď zastřelen, anebo zplynován. Podle nových informací byl však bestiálně zavražděn – roztrhán psy dozorců. O tom, že byl František Pecháček rozsápán psy, se mluvilo mezi Sokoly po válce. Informoval o tom například MUDr. Milan Zapletal i přeživší spolupracovník skupiny Antropoid, pan Bohuslav Hubník. Lze to tedy považovat za celkem spolehlivé svědectví. Takto provedená vražda byla kratochvílí mauthausenských esesmanů, určitě nešlo o oficiální rozsudek: roztrhat psy. Běžnou „kratochvílí“ esesmanů v Mauthausenu bylo poštvat vycvičené psy na polonahého vězně. Psi nejprve zaútočili na genitálie a vězni je odtrhli. Pak psi dotyčného roztrhali na kusy. V nacistických lágrech se nejednalo o nic výjimečného, což bylo mezi SS a vedením NSDAP známo. Totéž popisuje R. Lazar v knize „Treblinka, slovo jako z dětské říkanky“. V Treblince na to byl vycvičen pes Barry - majitel SS-mann Kurt Hubert Franz.

Závěr:

Těmito událostmi, nacistickým terorem a odsunem Němců se v postatě uzavřela téměř tisíciletá historie společného soužití Čechů a Němců v jednom, jak říkali nacisté, „prostoru“. (Stejně se říkalo ovšem i tomu německému osídlení ve Východním Prusku v Královci - později Königsberg, dnes Kaliningrad, odkud byli taktéž Němci vyhnáni. Ti, co přežili. Asi 30 %. Město založili v roce 1255 křižáci na počest českého krále Přemysla Otakara II., který se postavil do čela křižáckých vojsk během jedné z jejich výprav proti pohanským Prusům.)

Je tedy otázkou, zda se z historického hlediska neuzavřela i staletá historie „nového“ německého kmene – Sudetských Němců. Zda je, hlavně jejich vlastní vinou a činy od poloviny 19. století do roku 1945, historicky nečeká podobný osud jako Polabské Slovany.

Děsivost nacistického teroru po heydrichiádě, podporovaná výraznou většinou sudetských Němců, překonala vše, co si bylo možno ve vzájemných vztazích předtím představit. Jak se podle nových studií zdá, zneklidňoval tento fakt i některé soudné sudetské Němce. A to včetně jejich některých představitelů (např. Wenzel Jaksch, jinak zuřivý sudeto-nacionalista Otmar Spamm atd). Dnešní sudetoněmecká propaganda záměrně zamlčuje to, že připojení k Říši znamenalo pro mnohé sudetské Němce šok. Byly zrušeny jejich národnostní spolky, vše bylo podřízeno německé Říši a v následné válce padlo více než 200 000 sudetských Němců. Něco okolo 100 000 sudetských Němců se ve zmatku války, hlavně po příchodu „národních hostů“ a následném hromadném útěku před Rudou armádou - tedy Němců z Pobaltí, Ukrajiny, Pruska a Polska - „ztratilo“. Přes území ČSR – tedy Protektorátu a Sudet - prošlo koncem války více než milion těchto utečenců. [Pokus přičíst těchto 100 000 sudetských Němců lidí na vrub „zločinným Čechům“ vyhlašovaný SL od vzniku SL (zkratka SL; celý název zní Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband e. V.) byl oficielně vedením SL opuštěn až po solidním zkoumání česko-německé historické komise po roce 1989.]

Zdá se, že i nejvyšší představitel sudetských Němců v Protektorátě, K. H. Frank, začal chápat problém relativně brzo. (K. H. Frank byl nejvyšší velitel SS a policie v Čechách a na Moravě, včetně tzv. Sudet. Ovšem šéfem NSDAP v českých zemích včetně Sudet byl Henlein. Frank chtěl více pragmatickou okupační politiku, straničtí funkcionáři naplňovali nacionálně-socialistické ideály a občas tím Franka pěkně štvali. Jejich vzájemné konflikty se často řešily až v Berlíně). Viz jeho projev ze dne 18. 10. 1942, - tedy v době po atentátu na Heydricha (uveřejněno v časopise Böhmen und Mähren): „Když jsme po ústupu čela tankových armád generála Guderiana před Moskvou na podzim roku 1941 poznali, že je bleskovým válkám konec a že německý národ a Říše musí nyní vybojovat dlouhý, a sice nejkrutější a nejtěžší boj své historie, okamžitě jsme přikročili k svědomitému přehodnocení naší politické strategie v Protektorátu!

To znamená od původní představy rychlé germanizace prostoru. Z toho pak a ze sporů vedení sudetských Němců s říšským vedením NSDAP (viz Volker Zimmermann – Sudetští Němci v nacistickém státě“) může vyplývat ona dosud nejasná úloha K. H. Franka v realizaci represálií po atentátu. Na jedné straně přímé příkazy k vraždění a teroru, na druhé straně to byl právě Frank, kdo rozmluvil Hitlerovi a Himmlerovi původní rozkaz okamžitě zatknout 10 000 a hned první noc zastřelit 100 nejvýznamnějších Čechů (Himmler toto rozhodnutí urgoval spěšným dálnopisem Frankovi ze dne 27. 5. 1942). K. H. Frank se také stavěl proti okamžitému zrušení české autonomie v rámci Říše.

Ze zjištěných dokladů však vyplývá, že Frank vypálení Lidic pravděpodobně navrhl Hitlerovi a Himmlerovi – a jako převodová páka potom tlumočil telefonicky Horstu Böhmemu rozkaz je vyvraždit. Ani Ležáky by nebyly vyvražděny bez jeho souhlasu.

Na druhou stranu se Frank naopak snažil po skončení stanného práva ve veřejnosti vyvolat dojem, že okupační správa a české obyvatelstvo mají identické zájmy (viz Frankův proslov z 26. 2. 1943).

Po vyvraždění Lidic a tisících poprav na základě stanného práva i mimo ně se vztahy mezi Čechy a Němci dostaly za hranu, odkud nebylo návratu. Na české straně se to setkalo s ostrým odsouzením, jak vyplývá z hlášení SD (Walter Jacobi, Dr. Schmidt jako pravděpodobní autoři ) Frankovi ze dne 12. 6. 1942 a 7. 7. 1942, zatímco na „německé straně“ mezi veškerým německým obyvatelstvem (Protektorátu) vyvolal tento zákrok (Lidice) veliké zadostiučinění a častokrát i neskrývanou radost“. Také rakouští nacisté byli aktivní. Vídeňský župní vedoucí Baldur von Schirach na shromáždění „Německé fronty práce“ (DAF) prohlásil, že jakmile bude Vídeň „vyčištěna od židů, vyčistí ji od Čechů“. To a podobné reakce ještě více vyhrocovalo situaci.

Mezinárodní dopad samotné likvidace Heydricha byl jistě významný, ale daleko větší dopad měl následný protičeský teror, který řídil „nejvyšší sudetský Němec“ v Protektorátě K. H. Frank. Likvidace Lidic, Ležáků, popravy celých rodin a veřejně vyhlašovaný postoj hlavně sudetských a rakouských Němců žádajících ještě větší vraždění, měl další pro Německo neblahý důsledek. Angličané, kteří do té doby odmítali uznat Mnichovskou dohodu za neplatnou, ji dne 5. 8. 1942 ji za neplatnou vyhlásili. Také přestali naléhat na presidenta Beneše, aby do jednáno o budoucím vývoji v ČSR pozval sudetské Němce. O což usiloval v Anglii například sudeto-německý exulant sociální demokrat Wenzel Jaksch (1929 až 1938 poslanec Národního shromáždění republiky Československé, po válce funkcionář landsmanšaftu) .

Nacistický teror tak prakticky znemožnil, za výslovného souhlasu všech Spojenců, jakoukoliv poválečnou účast sudetských Němců na politickém životě ČSR. A definitivně rozhodl otázku, zda sudetské Němce odsunout z ČSR.

Frank, protože byl předvídavý a protože doufal v jakési přežití Protektorátu i po prohrané či „nerozhodné“ válce (viz jeho pokus o vyjednávání koncem roku 1944 a začátkem 1945 o vytvoření Českomoravské republiky se Spojenci), chtěl nejprve „povolat k totálním válce obě národnostní složky v Protektorátě“. NSDAP a generál Toussaint, jako velitel branné moci v Protektorátě byli zásadně proti. Hitler a Himmler, jako vždy protičeští, byli také proti. A to také proto, že tito všichni byli současně i proti „sudetoněmecké emancipaci“ v Protektorátu - viz např. Volker Zimmermann - „Sudetští Němci v nacistickém státě“ či Detlev Brandes -„Cesta k vyhnání“.

Frank si byl špatné válečné i zahraniční situace vědom a navíc potřeboval v Protektorátu klid. Proto vydal pokyny kolaborantským hlásným troubám, aktivistům Krychtálkovi a Hruškovi (novinářům), pokyn, aby neadorovali (neexistující) německé vojenské úspěchy, ale začali opatrně „býti více neutrální“. A nevyzývali už tolik k „přebírání velkoněmecké myšlenky“, ale k „politickému realismu“ a „nutnému“ přizpůsobení se Čechů německé nadvládě (viz denní zprávy úseku SD - např. „Vergangenheit. o. c.“ a Kral: „Die Deuschen. o. c“.) .

Vypadá to, že určité části tehdejšího vedení sudetských Němců pohlížely na situaci reálněji, než jak ji presentují někteří dnešní publicisté ve vztahu mezi Čechy a sudetskými Němci. Nátlak, urážení, znevažování a otevřené lhaní provozované v současné době vždy ovlivní jen malou část národa. Také akce zástupců sudetských Němců v CDU a CSU při pokusu „vyměnit“ sudetské nároky vůči ČR za „vstup“ ČR do Unie nevyšla.

Vzhledem k dnešní situaci, kdy je Evropská unie postižena funkční i politickou krizí, je otázka vztahu k Německu navýsost aktuální. Český stát je – tedy jeho průmysl a věda - silně napojen, tak jako staletí předtím, na německý průmysl a vědu. To zřejmě cítí někteří sudetoněmečtí nacionalisté (post-nacisté) jako další možnost, jak situaci využít ve svůj prospěch. Možná proto se najednou objevila taková mediální aktivita ohledně poválečných „českých zločinů“. Skutečných i vymyšlených. Nekritickým a lhavým líčením dějin však mohou tito lidé nadělat jen další škody. Což sice poškodí nás, ale i Německo. A ze všeho nejvíc sudetské Němce. Někteří lidé jsou nepoučitelní.

Že nejde v těchto článcích o plané úvahy nějakého „českého nacionalisty“, svědčí více než dvouletá vášnivá a divoká diskuze v Německu - v tisku, mezi politiky a občany - která vyvrcholila otevřeným střetem po rozhodnutí Bundestagu z  pátku 11. 2. 2001, kdy momentální většina CDU/CSU- FDP vydala prohlášení „oceňující“ tzv. „Chartu vyhnanců“ z 5. 8. 1950. To je, jak veřejně řekla opozice v Bundestagu, nebezpečný politický signál pro celou Evropu. „Chartě vyhnanců“ vyčítají mnozí němečtí politici i historici, že je jednostranná, falešná a naprosto nepřijatelná jako základ pro jednání s evropskými státy –nejen na Východ, ale i se západními státy, z kterých byli Němci po válce vypovězeni. Tak usnesení Bundestagu hodnotí i veřejný protest šedesáti osmi německých historiků. K protestu se přidalo i Polsko. Pokus o zavedení „Dne vyhnání“ je odmítán většinou inteligence v celém Německu i v Polsku, ale i v dalších západních zemích. U nás, až na článek Tomáše Zahradníčka "Den vyhnání" a protest historiků v MfD 16. 2. 2011, prošel tento zásadní počin Německa bez naprostého povšimnutí. Jak novinářů, tak hlavně politiků.

Znovu se tedy ukazuje, že nejde o žádný marginální problém a že se netýká jen nás.

P. S. Jistě že ne všichni Němci byli nacisté, takže by bylo politicky korektní nezaměňovat a přesně rozlišovat v textu „nacisty“ a „Němce“. Jenže jak? Dnešní tzv. politická korektnost je totiž jen další ukázkou politické lži. Byli to totiž sami Němci, kteří se zásadně a hlasitě označovali za „nadnárod“ a za méněcenné označovali Čechy. Mluvili o nevzdělaných a zločinných „Češích“, hlásali, že „Češi“ jsou bandité a budou pykat za atentát, plédovali pro vyhnání Čechů z „Böhmen und Mähren“ atd.

Byli to oni sami, tedy jejich většina, kdo chtěl splynout s nacismem. A jsou to jejich dnešní „mluvčí“ (vědomí či nevědomí), kteří od nás požadují, abychom zásadně rozlišovali „nacisté“ a Němci, ale sami píší o zásadně jen o Češích, „českých vraždách v Postoloprtech“, točí filmy o „Vraždění po česku“ atd. Takže: Kdo chce kam, pomozme mu tam.

P. P. S. Závěrem by se nemělo zapomenout na poděkování. Za stavbu pomníků 294 hrdinům patří dík také řediteli Archivu hl. m. Prahy doc. Václavu Ledvinkovi, bez jehož práce by pomník nikdy nevznikl.

Zároveň chci poděkovat za spolupráci panu Mgr. Vojtěchu Šustkovi, a to jak za kontrolu textu, tak za možnost nahlížet do jeho práce „Atentát na Heydricha a II. stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava 27. 5. 1942 - 3. 7. 1942 (ed. Šustek Vojtěch) Praha 2010/2011 (= Documenta Pragensia monographia 26)“ (v tisku)

Autor : Václav Vlk st. 🕔22.05.2014 📕5.651

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře