Hrdinové, kteří se nehodili (2)

Autor : Václav Vlk st. 🕔22.05.2014 📕5.142

Aby bylo možno co nejlépe objasnit naši vlastní historii a zbavit ji všech nánosů a propagandistických účelových lží, jsou dále ve studii použity doklady vytvořené „druhou stranou“ - tedy nacisty. Začněme citací Heydrichova dopisu Martinu Bormannovi ze dne 18. 5. 1942, tedy krátce před akcí parašutistů, kde formuloval zásady své politiky: „Hlavní myšlenka je bez většího zneklidňování co možná nejvíce posilovat německý vliv (v Protektorátě), tedy prakticky odbourávat autonomii, všemu obyvatelstvu vzít ideu češství, vzít mu vedení a obyvatelstvo rozpoltit, podporovat vše německé ….“ (D. Brandes: Češi pod německým protektorátem“). Nepřipomíná vám to něco z dneška?

Nově k uveřejnění připravené materiály - tzv. Pannwitzova zpráva:

Mnohé další zde uvedené informace čerpány z nacistické „Závěrečné zprávy IV. oddělení Hlavního úřadu říšské bezpečnosti o současném stavu šetření atentátu na Heydricha“ ze dne 21 července 1942, zpracované pro Hlavní úřad říšské bezpečnosti v Berlíně – šéfa referátu gestapo Müllera). Tyto a další informace nalezne zájemce v připravované knize: „Atentát na Heydricha a II. stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava 27. 5. 1942 - 3. 7. 1942„ (ed. Šustek Vojtěch) Praha 2010/2011 (= Documenta Pragensia monographia 26)“ (v tisku)

S touto zprávou byl prokazatelně seznámen i Hitler, nelze tedy předpokládat, že by byla jakkoli přibarvována v český prospěch. Jde tedy o významný a nezpochybnitelný dokument.

Kolem okupace a chování obyvatel Protektorátu byla nacistickou i komunistickou propagandou vytvořeno plno legend. Fakta jsou jiná, což mimo jiné nejlépe dokazují tyto nově objevené nacistické dokumenty.

„Zvláštní komise“ gestapa byla zřízena po atentátu šéfem pražského gestapa SS-Standartenführerem JUDr. Hans Ullrichem Geschkem na rozkaz K. H. Franka..

Zde je nutno poznamenat, že „vyslýchající“ gestapáci, pracující pro „komisi“, jejichž jména jsou většinou známa, nebyli žádné tupé hlavy.

Na mlácení a mučení při výsleších si gestapo dovezlo mladé příslušníky SS ve věku do dvaceti let, kteří byli hlavními přímými fyzickými mučiteli. (To jen tak, aby bylo jasné, kdo byli ti „nevinní mladí lidé“, co nich tak rádi mluví různí „zastánci“.) Postavy tupých a nevzdělaných vyšetřovatelů gestapa jsou jen filmařskou a novinářskou „latinou“.

Abychom mohli informace ze „Zprávy zvláštní komise“ správně vyhodnotit, je nutno znát i hlavní aktéry. Geschke byl vzdělaný a zkušený právník a mimořádně aktivní nacista. Osobně např. zatýkal bývalého předsedu vlády generála Aloise Eliáše a sám vypracovával žalobu, na základě které byl generál Eliáš popraven. Geschke nese také podíl viny na vypálení obce Lidice a osobně „odsoudil“ v „tajném rozsudku Stanného soudu“ všech 294 zatčených spolupracovníků parašutistů! POZOR: nejedná se o několik tisíc osob popravených veřejně (uveřejněna byla poprava necelých dvou tisíc lidí)! V Praze byl povýšen „za zásluhy“ 29. října 1941 do hodnosti SS-Standartenführer (plukovník). Zmizel na konci války.

Zvláštní komise pracovala pod přímým vedením komisaře, od června 1942 kriminálního rady SS-Hauptsturmführera Heinze Pannwitze, vedoucího oddělení GII pražského gestapa. Pannwitz, přímý vedoucí „Zvláštní komise“, byl zajímavou, ale v nacistickém Německu dosti běžnou persónou. Pannwitz byl nemanželský syn zemského rady Hanse Slawika a chudé dívky. Původně byl vyučený obráběč kovů, pak si v době, kdy byl nezaměstnaný, udělal maturitu. Dále studoval asi tři semestry evangelickou teologii, ale studia nedokončil a šel k policii, později ke gestapu.

Panwitz také spolu s K. H. Frankem vedli osobně útok na kostel svatých Cyrila a Metoděje, kde se ukrývali parašutisté.. Pannwitz byl první, kdo vrazil do kostela v doprovodu úředníků gestapa a 10 mužů od Waffen SS. Jako živý štít měl s sebou spoutaného kaplana Petřeka. Akci šéfoval Geschke za gestapo a za SS Gruppenführer (generál) Carl von Treunfeld.

Panwitz hrál později velkou hru v akci proti sovětské výzvědné skupině „Rote Kapelle“. Jeho osudy v květnu 1945 jsou nejasné. Některé zprávy říkají, že byl zajat Francouzi a předán Sovětům, byl odvezen do Moskvy, vyslýchán a pak cca 10 let byl držen v rukou NKVD. Po návratu žil blahobytně v Německu, od srpna 1956 byl agentem BND (západo-německé tajné služby) – viz zde.

Za zločiny na území protektorátu nebyl nikdy vyšetřován, obžalován nebo potrestán, přestože úřadům Spolkové republiky bylo známo, o koho jde. To jen na okraj k stále opakovanému tvrzení, jak se „západní“ Německo vzorně vyrovnalo s nacismem a potrestalo nacisty, prý oproti nám a našim komunistickým zločincům. V DDR naproti tomu odsoudili a oběsili šéfa kolínského gestapa Paula Feustela za vraždy Čechů a na doživotí uvěznili majora Schutzpolizei Fritze Gottspfenniga, který sestavoval popravčí komanda pro popravy v Pardubicích za heydrichiády.

Tato zpráva (dále jen Pannwitz) je uložena ve Spolkovém archivu v Berlíně (Bundesarchiv Berlin). První s ní pracoval historik Jaroslav Čvančara a poprvé bude uveřejněna letos V. Šustkem v plném a původním znění spolu s českým překladem a poznámkovým aparátem v prvním pololetí t.r. v edici 520 dokumentů k heydrichiádě v knižní řadě Archivu města Prahy: Documenta Pragensia monographia 26 (ed. V. Šustek).

Důležité je neplést si tuto skutečnou Zprávu s některými knihami jako např. u Stanislava Bretona a už vůbec ne s často citovanými Pannwitzovými memoáry z roku 1959. Nově nalezené a přeložené dokumenty pak navíc dokládají účelové zkreslování fakt, což je u „vzpomínek“, nejen nacistů, velice oblíbené.

Většinou se při popisování a hodnocení akce mluví jen o atentátu, jako by parašutistické skupiny Antropoid a Silver A + B neplnily jiné úkoly. Němci tuto skutečnost tajili (a komunisté také). Šlo totiž také o navedení spojeneckých bombardérů na Škodovy závody Plzeň, které byly jedním z nejvýznačnějších válečných producentů zbraní. Informace dále uvedené jsou prvními takto citovanými autentickými zprávami. ("Panwitz“ ze „Zprávy“ napsané 25. 9. 1942)

Pannwitz: „ Dne 17. 4. 1942 odjeli atentátníci do Plzně, protože mělo být připraveno bombardování Škodových závodů po tom, co Bartoš (Motyčka) v pravidelném radiovém spojení s Londýnem akci ve všech detailech stanovil. Atentátníci bydleli s ještě vícero agenty v Plzni u švadleny: Aloisie Hrdličková, narozená 18. 2. 91, Milevsko, bytem v Plzni, Klatovská ulice 76 a u domovnice: Věra Kučerová narozená 15. 6. 23, Plzeň, Resslova ulice 4." (Což mimo jiné svědčí o tom, že těchto akcí, za které byl jednoznačně trest smrti, se nezúčastňovali jen nějací vycvičení „Jamesové Bondové“, ale obyčejní lidé.)

„Akce 26. 4. 1942 proběhla zcela podle plánu. Agenti k akci nasazení zapálili dvě stodoly – jednu před a druhou za Škodovými závody – a požáry měly sloužit jako světelná orientace letounům. Bombometčíci byli také správně vyrozuměni, požár viděli, ale svoje bomby odhodili ve vzdálenosti 6 km před cílem. Benzín k zapálení stodol obstaral policejní inspektor Král z Plzně ještě s jedním spolupomahačem.“

"Atentátník Gabčík byl den před akcí na rozkaz Bartoše (Motyčka) převelen zpět do Prahy, aby plnil jiný úkol. Údajně neměli být v případě ohrožení agentů ztraceni oba atentátníci."

Ostatně, náletů na Plzeňské Škodovy závody, které jsou také „oblepeny" spoustou legend – hlavně o důvodu posledního náletu - bylo podniknuto celkem dvanáct. Teprve poslední byl onen dodnes omílaný nálet z 25. 4. 1945, těsně před ním byl velký nálet 20. prosince 1944. Je nutno si uvědomit, že v té době (listopad 44 až duben 45) už nacisté ovládali jen úzký pruh od Norska přes Dánsko, pruh Německa, Protektorát, Rakousko, malou část severu Itálie, Slovinsko a část Chorvatska a neměli zdroje. Jediné celkem nepoškozené byly zbrojovky v Čechách a na Moravě a výroba benzinu v Litvínově. Proto na ně Spojenci útočili, i když to, aby nepadly po válce do rukou Sovětům, mohl být také strategický záměr..

Pro atentát na Heydricha byly rozhodující jak paraskupiny vysazené v roce 1941, tak odboj. Mimořádně aktivní byli členové sokolských organizací. Také se, což se mnoho neví, o úspěch velice zasloužili odbojáři, kteří vyráběli falešné doklady pro ilegály - parašutisty, utečence z lágrů a uprchlé zajatce, lidi na útěku do zahraničí atd.

Pannwitz ve Zprávě pro Berlín dále uvedl: V průběhu pátrání Zvláštní komise (gestapa) bylo prokázáno, že přímý a nepřímý okruh pomahačů atentátníků musel být tak veliký, že závěrečná zpráva o pátrání nezahrnuje nejposlednějšího jejich stoupence a souběžce, protože s tím je spojeno rozkrytí ilegálních organizací, které potrvá několik dalších měsíců. K tomu ještě přistupuje skutečnost, že prchajícím osobám poskytují útočiště i ti Češi, kteří dosud nemohli být žádným způsobem dáváni do souvislosti s atentátem a okruhem atentátnických pomahačů. Ovšem nyní, již měsíce po činu, jsou tito Češi vtahováni do okruhu osob souvisejících s atentátem skrze odhalování těchto ilegálních organizací a poskytování podpory a pomoci osobám na útěku.

Dále Pannwitz konstatuje:

Atentátníci bydleli střídavě u mnoha českých rodin, přičemž to byli většinou příslušníci Sokola.“

Také si ve své zprávě stěžuje: V prvních 14 dnech (po atentátu, v době bezuzdného teroru) se sešel mimořádně malý počet udání a svědeckých výpovědí od českého obyvatelstva.

Německý gestapák zde tedy konstatuje, že po provedení atentátu, ale i po vyhlášení všech odměn za udání, po popravách celých rodin i po Lidicích mnoho Čechů stále odboji pomáhalo a odmítalo spolupráci s nacisty, i když jediným trestem za to byla smrt jejich i celé rodiny. Informace samotných nacistů tedy popírají tak oblíbená klišé o všeobecné kolaboraci Čechů s nacisty, že?!

Podívejme se však dále na Pannwitzovu Zprávu: … bylo považováno za jisté, že často měnívají svá stanoviště a tím se museli stát známými u vícero rodin. Při celkové vyšetřovatelské práci byla zejména zohledněna možnost, že přece nějaká osoba z českého obyvatelstva by v tomto směru mohla sdělit svá pozorování. Mimořádně vysoká odměna ve výši 2 000 000 říšských marek, jeden milion vypsala Říše a druhý milion Protektorát, …. byla jedinečná a trest smrti, který se vztahoval na přechovávání nehlášených osob, …, neplnily po celou dobu vyšetřování před dopadením atentátníků svůj účel. Všechna ostatní opatření musela být proto namířena tak, aby široké vrstvy českého obyvatelstva, a to po dobrém nebo po zlém, začaly mluvit.

Německé úřady doslova šílely. O tom nás Pannwitz informuje.

Za účelem zjištění majitelů předmětů nalezených na místě činu byly pomocí rozmnožených vyobrazení těchto věcí dotazovány všechny osoby žijící v protektorátu (Němci, protektorátní příslušníci a cizinci), zda tyto předměty znají. Toto dotazování proběhlo formou dotazníků, přičemž každá osoba do nich musela potvrdit podpisem svoji kladnou nebo zápornou odpověď.

Pannwitz dále píše: Protože následkem tohoto (odbojného) postoje Čechů se v prvních 14 dnech sešel mimořádně malý počet udání a svědeckých výpovědí od českého obyvatelstva, bylo přijato rozhodnutí uveřejnit osmačtyřicetihodinovou lhůtu beztrestnosti toho, kdo v této lhůtě učiní udání, které neučinil doposud. Beztrestnost se vztahovala i na toho, kdo učiní udání, byť by sám byl zatížen tím, že poskytoval útočiště policejně nehlášeným osobám. (Doplňkový výnos k článku II výnosu z 27. 5. 1942 z 16. 6. 1942). Zajištění beztrestnosti bylo vydáno jako nařízení říšského protektora a bylo na jeho podnět prodlouženo na 4 dny. Nařízení o beztrestnosti bylo vydáno 14. 6. 1942 a mělo mít účinnost do 18. 6. 1942. (tzv. Poslední lhůta)

Mimořádný teror, kdy byly denně povinně v novinách a rozhlasu a na výlepech na ulicích i v obcích uveřejňovány dlouhé seznamy popravených, měl ohlas. Děsivě působilo, že byly popravovány hromadně celé rodiny včetně prarodičů a potomků, často dětí okolo 15 let. Byla rychle rozšířena záměrná šeptanda, ale i přímé výhrůžky, že bude zastřelen každý desátý Čech, nebudou-li atentátníci dopadeni!

Ví se, že také již bylo rozhodnuto o popravě 10 000 Čechů. Prvních 100 nařídil Hitler a Himmler zastřelit okamžitě 27. 5., další postupně. (Na naléhání K. H. Franka rozkaz stornovali. Důvod, proč tak K. H. Frank jednal, by vydal na delší studii.)

Vyhnout se popravě mohli jen ti, kteří „spolupracovali“. Nacisté dne 29. 5. uveřejnili tiskem, že každý pasivní Čech je považován za nepřítele a podle toho s ním bude naloženo. Jmenné seznamy asi 1800 popravených Čechů za dobu od 27. 5. do 3. 7. 1942 byly uveřejňovány tiskem, rozhlasem a vyhláškami.

Panwitz dále konstatuje: „Následkem toho se stalo, že nyní, na základě zajištění beztrestnosti a ze strachu z ultimáta, část obyvatelstva, která mohla k položeným otázkám sdělit jen minimální záchytné body, v panickém strachu spěchala na služebny německé policie. Nával byl tak velký, že vedoucí služebně státní policie v Praze přerůstal přes hlavu. Jen během 48 hodin se hlásilo více než 650 osob, z nichž ovšem více než polovina učinila výpovědi, které nebylo možné zhodnotit jakýmkoliv způsobem. Naproti tomu stojí celkem pouze 309 udání učiněných českým obyvatelstvem v předchozích 19 dnech.

Možná, že právě z této části Pannwitzovy zprávy se dodnes traduje a rozšiřuje ona pohádka o mimořádném udavačství Čechů. Zajímavé je, že až na vysoké činitele nacistického režimu, gestapáky na akci zúčastněné a (sudetoněmecké) spolupracovníky K. H. Franka donedávna tuto zprávu v Česku nikdo neznal! Kdopak a z jakých pramenů tuto pasáž tak rád od konce války rozšiřoval?

Připomeňme si nakonec další fakta, abychom mohli porovnat tehdejší skutečnost s dnešní protičeskou propagandou, tvrdící, že se jen Češi hanebně provinili (na Němcích) tím, že praktikovali „kolektivní vinu“. Podívejme se tedy na základní dokument o vyhlášení „kolektivní viny“, jaký nebyl v českých zemích praktikován již od 17. století.:

27. května (1941) ve večerních hodinách byl Státním tajemníkem K. H. Frankem vyhlášen výjimečný stav nad celým územím protektorátu:

V důsledku atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera Heydricha se ustanovuje toto:

Článek. I.

Na podkladě paragrafu nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. září 1941 se s okamžitou účinností vyhlašuje civilní výjimečný stav nad celým protektorátem Čechy a Morava.

Článek. II.

Na podkladě paragrafu 2 výše uvedeného nařízení nařizuji: Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává anebo jim poskytuje pomoc anebo, maje vědomost o jejich osobě anebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.

Článek. III.

Tento výnos nabývá platnosti oznámením v rozhlase. V Praze 27. května 1941

Slyšeli anebo četli jste někdy, že by kterýkoliv Čech či Moravan vydal zákon, že budou - například - všichni němečtí vojáci Wehrmachtu, členové SS, NSDAP, osoby, které se dopustily nepřátelských a trestných činů vůči ČSR, a to včetně všech jejich rodinných příslušníků popraveni? Skutečností je, že naprostá většina gestapáků, členů SD, nacistů, ale i členů popravčích čet zúčastněných na teroru po atentátu na Heydricha, která uprchla anebo byla „odsunuta“, nebyla v Německu nikdy odsouzena. Většina nebyla ani obžalována (ani Pannwitz). Po spáchání mnoha hromadných vražd a ukrutností dožili jako „vážení občané“, pobírající „zasloužené“ penze.

Hrdinové, kterým se odhalovala pamětní deska u kostela Cyrila a Metoděje 26. ledna 2011, jsou právě ti, kteří parašutistům aktivně pomáhali a byli za to, včetně rodinných příslušníků, v Mauthausenu zavražděni. Mnozí z nich byli ti dnes tak pomlouvaní a zesměšňovaní členové Sokola. Byli stateční, aktivní demokraté a většinou i zbožní křesťané a hlavně byli vlastenci. Být českým vlastencem, to už je dneska přímo nadávka. Možná právě proto, že takoví lidé vadí každé diktatuře a všem kolaborantům...

Autor : Václav Vlk st. 🕔22.05.2014 📕5.142

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře