Protistátní centrum aneb Proces se Slánským 2.0

Autor : Václav Vlk st. 🕔22.05.2014 📕4.762

Každý z nás má občas pocit déjà vu, tedy již dříve viděného. Přepadlo mne to v okamžiku, kdy jsem se dočetl v MfD, že protimafiánský útvar ÚOOZ již od roku utajeně prověřuje případ kolem Jany Nagyové jako „podezření ze sabotáže“. Podle nich totiž nejmenovaná „organizovaná skupina“ osob „úmyslně poškozovala ústavní zřízení nebo obranyschopnost republiky“.

Státní zástupce Rostislav Bajgar prohlásil dne 19. května 2012, že 20. března 2012 (tedy již před dvěmi roky! sic!) ÚOOZ zahájil „úkony k prověření skutečnosti spáchání trestného činu sabotáže ve věci dnes známé jako ´Nagyová a spol.´

No a to je to moje déjà vu. Mám zase pocit, že je mi devět let, sedím v pokoji, můj otec sedí v křesle, v místnosti je plno mužů, někteří v kožených kabátech, křičí, ženy jsou smrtelně bledé, estébáci vyhazují věci z knihovny a skříní na zem. Když jde někdo na záchod, musí nechat otevřené dveře. Kolem domu a na zahrádce je plno mužů v dlouhých kabátech, důležití muži vystupují před domem z tater „osmiček“, méně důležití z tatraplánů, obyčejní seskakují z náklaďáku. Všude někdo mává pistolí anebo samopalem. Mezitím další muži odnášejí kamsi pryč doklady, dokumenty a další papíry, ale také knihy, obrazy, sklo, drahé příbory... a kolem se hroutí svět. Můj otec, do té chvíle presidentem Benešem vyznamenaný odbojář, kterého nedostalo za Protektorátu ani gestapo, předválečný komunista, význačný vládní zmocněnec etc. etc., se právě stal nepřítelem lidu. Z rozhodnutí Státní bezpečnosti. A na základě pokynu ÚV KSČ a jejich moskevských poradců. Domů se pak vrátil po jedenácti letech jen zemřít. Ne, nelitujte mne, ani otci nenadávejte do komunistů, ale poslouchejte.

Jak já tohle znám, ta slova o zločineckých centrech! Jako bych slyšel opět ozvěnu z doby, kdy hlavním tématem veškerého čs. tisku a rozhlasu byl takzvaný Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského!

Mladí lidé o tom už nic nevědí, mnozí jejich rodiče a prarodiče, často vědomi si své viny, protože mlčeli a pokrytecky volali „sláva KSČ“, tvrdí, že to si jen komunisti vyřizovali svoje účty mezi sebou.. Což je hrubý omyl. Stalinističtí prokurátoři a StB začali svoji práci dáno před veřejným procesem se Slánským. Vyvolali nejprve monstrproces s generálem Heliodrem Píkou, odbojářem z první i druhé světové války. Ten byl po únoru 1948 zatčen a obviněn z vlastizrady a ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen k trestu smrti oběšením. Exekuce byla provedena 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Dalším procesem, s „nadšením“ sledovaným veškerým pracujícím lidem, „odsuzujícím hanebné činy vlastizrádců“, bylo odsouzení Milady Horákové. Poslankyně obžalované jako vedoucí „záškodnického spiknutí proti republice“. A popravené 27. června 1950 na dvoře pankrácké věznice.

Pak teprve následoval „proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“, kde padlo jedenáct trestů smrti a tři obžalovaní dostali doživotí. Všichni byli obviněni ze „špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví“.

Prokurátory byli: dr. Josef Urválek, dr. Juraj Viska, dr. Jiří Kepák, Antonín Havelka, Ludmila Brožová. Pamatujme si, že to byl (za hranicemi SSSR) nejvyšší počet takto tvrdých trestů udělených v jediném procesu. Kdepak, naši bojovníci „za lepší příští a proti sabotérům“ byli vždycky papežštější než papež.

Zde bych chtěl připomenout lidem, kteří dnes jásají nad tím, že „tvrdá pěst“ spravedlnosti správně dopadá na hlavy sabotérů a zločinců, že by mohlo dojít také na ně. V archivech KSČ je uložen dokument ministerstva vnitra doručený v roce 1950 soudruhu Slánskému, že po procesu s Horákovou proběhly následné procesy, a to na krajské úrovni. Šlo o dalších 35 dílčích procesů. V nich státní prokuratura žalovala celkem 639 osob, státní soud vynesl 10 rozsudků smrti, 48 trestů těžkého žaláře na doživotí a další tresty na svobodě v celkové výměře 7850 let. Byly uloženy peněžité tresty ve výši 12 145 000 Kčs a vyslovena konfiskace celého majetku téměř u všech odsouzených...

Být dneska politikem, jedno zda vítězným či v opozici, člověkem, který je majetný anebo známý, bál bych se. Jak řekl předseda Advokátní komory: „Dnes se u nás vede válka o to, kdo povládne zemi. Zda ´prokurátoři a StB´, tedy státní zástupci a ÚOOZ, anebo demokraticky zvolená vláda.

Děsivé je, že to, co tak připomíná monstrprocesy, které zničily československou představu o demokratické cestě k socialismu, dělají dnes lidé jako Bajgar, Ištvan, Šlachta a Bradáčová. A to, co dělají, může - pokud je někdo nezastaví - zničit v očích lidí touhu po demokracii.

Je veřejným tajemstvím, že když byl oficiálně ministrem spravedlnosti Jiří Pospíšil, vládla v jeho kanceláři Lenka Bradáčová. Která, jak tvrdí kdekdo údajně zasvěcený, v době, když nebyla v kanceláři ministra, pobývala na velvyslanectví USA. A nosila tam anebo odtamtud nějaké materiály.

Tyto řeči kolovaly v Praze ještě v době, kdy nikdo nevěděl, že to byl údajně právě Pospíšil, kdo donutil naivního a neschopného politika Nečase přijmout opatření, která následně umožnila, aby se státní zástupci a některé části policie stali neovladatelnými a nekontrovatelnými. A Nečas, jak sám přiznal, jim dokonce povolil instalovat na předsednictvu vlády odposlechy! Ty, jak teď pláče, byly prý určeny hlavně k jeho vlastním u zlikvidování. Kdo proboha jmenoval předsedou vlády člověka, který ani nedovolí vlastní ochrance a ochrance předsednictva vlády, aby jej ochránila a nechá do budovy vniknout, jako součást Ištvanovy a Šlachtovy loňské „monstrakce“, zakuklené ozbrojence až do kanceláře předsedy vlády?!?

Jak se prořekla paní Miroslava Němcová, Nečas se prý v tu chvíli pokoušel telefonem někomu dovolat. Snad ministrům, snad velení ochranky. Ale nikdo mu prý nezvedl telefon.

No, jak vím z kruhů blízkých Slánskému a dalším odsouzeným (viz kniha Doznání od Artura Londona), ten se také pokoušel „volat soudruhy“. Netuše, že všichni ostatní to už předem vědí a že on je už mrtvý muž. Ale nejen Rudolf Slánský, milí dnešní politici a miliardáři a novináři, byl - aniž by to věděl - „mrtvým mužem“. Také soudružka Švermová, která předtím jásala, koho všechno zavřou a ona pak půjde nahoru. Místo vytouženého místa nahoře následovalo po jejích pletichách zatčení, vyloučení ze strany a v roce 1954 - po skutečně krutém věznění a mučení - odsouzení k doživotnímu vězení v rámci vykonstruovaného tzv. „procesu s krajskými tajemníky“.

Rád bych jen dodal, že po vyzkoušení na Horákové a Píkovi nenásledoval hned Slánského proces, ale procesy s církevními hodnostáři, s ekonomy, s vedením rozhodujících státních podniků, s „buržoasními nacionalisty“, s „trockisty“ (hospodářským vedením státu).

No a jen abych vám osvěžil paměť, milí aktivní spolupracovníci na dnešních přípravách na politický proces „Nagyová a spol.“ (ovšem čert ví, jak se proces nakonec bude jmenovat), Slánského také určili za hlavu „až dodatečně“. Nejdřív byl hlavním „zloduchem“ Šling, pak Švermová a teprve nakonec se ukázal jako nejvhodnější Slánský. Ona se ta prokurátorská kosa, když je zezadu někým vedena a nikdo jí nebrání, „nezakecá“.

Takže po Slánském následovaly procesy proti předsedovi Státní plánovací komise (E. Outrata a spol.) a proti skupině „národohospodářů“ včetně Smrkovského.

A pak už šel do „ťurmy“ kdekdo. Novináři, estébáci, lidi z rozvědek, lidi ze zamini a potom ti, co to pomáhali uskutečňovat – skupina kolem Závodského, který byl dokonce popraven až po Stalinově smrti. Dokumenty o tom by si měli přečíst pánové z ÚOOZ i další. Takoví estébáci a jejich vedení a prokurátoři, to byly tehdy nějaké „šajby“. Co to nejprve celé organizovaly, včetně zatýkání a„výslechů“ (Osvald Závodský, byl náčelník StB, Ivo Milén, vedoucí důstojník SNB, Karel Černý, pracovník StB, Oskar Valeš, velitel čs. rozvědky, Bedřich Pokorný, důstojník StB, Miroslav Pich-Tůma, vyšetřovatel StB, Vladimír Šmolka atd. atd., viz Totalita.cz), aby si pak šly sednout do vězení také. „Mouřenín udělal, svoji práci, mouřenín může jít.“ (William Shakespeare)

Nečas tvrdí, že státní zástupci a policie proti němu a lidem z jeho okolí připravují nový „Proces s protistátním centrem“. Podívejme se na to, zda je to možné. Zda to je či není pravda, to nám ukáže až budoucnost.

Ale aby mohl takový proces proběhnout, musí na něj být veřejnost připravena – viz Velká francouzská revoluce a Robbespierova hrůzovláda, Hitler a požár Reichstagu, procesy v lido-demo státech v padesátých letech. Nejprve je nutno uspořádat mediální demagogickou masáž - anglicky „brainwashing“. Jedním ze základů je důkladná indoktrinace cílových objektů (čtenářů a posluchačů): vštípení ideové nauky, nový způsob vyjadřování, metody zabraňující svobodnému myšlení, mediálně řízené emoce (Češi jsou prý největší opilci, zloději, závistivci a hlavně si prý neumí sami vládnout) a nalezení „hlavních viníků“ veřejných i osobních nezdarů „pracujícího lidu“.

Mluví-li Nečas o „politických procesech“ a mnoho intelektuálů s ním souhlasí, je dobré se na techniku přípravy takovýchto procesů podívat a srovnat ji s dnešním děním. Jako výchozí studie může posloužit práce M. Klusákové z Masarykovy university s názvem „Mediální konstrukce obrazu obviněného Rudolfa Slánského při politických procesech v 50. letech“. Práce nese datum 2008, nejde tedy o konjunkturální výrobek. Použiji i další prameny.

V této práci jsou zkoumána chování masových médií ve specifické situaci politického procesu. Autorka se zaměřila na novinářské konstrukční postupy Rudého práva při vytváření mediálního obrazu politického procesu v čele s Rudolfem Slánským. Nejprve je nutno říci, že media na pokyn sovětských poradců a ÜV KSČ již od roku 1946, ale hlavně od února 1948 využila přípravu všech předcházejících procesů, ale i tohoto procesu k vyvolání morální i obyčejné paniky a strachu. Obrovský ohlas, zvláště zdůrazňování o spojení „zločinců “ se západními imperialisty (byla zde silná vzpomínka na rok 1938 a „zrádný“ Mnichov) a na spojení s „revanšisty“ (vzpomínka na Protektorát). Tak byl vyvolán neobyčejný zájem téměř všech občanů. Autorka se soustředila na mediální konstrukci reality, která byla pro komunistickou éru významným prvkem pro udržení moci, hojně využívající cenzuru a propagandu. Dnes je hojně využívána „ekonomická“ stránka věci, vydavatelé si takovýmito zprávami vylepšují prodej. „Lid“ je roztrpčen, že se nemá jako „na Západě“, a hledá, kdo za to může.

Proces se Slánským a spol. znamenal vrchol tzv. výrobní technologie monstrprocesů v Československu. Ve scénáři procesu nechyběly dozvuky předchozích monstrprocesů – silné protibritské, protijugoslávské a protiamerické tendence. Mediální výroba „zločinců a nepřátel pracujícího lidu“ byla úspěšná. Téměř bez odporu, mnohde dokonce s nadšením, byl přivítán výsledek: potrestání nepřátel. „Psům psí smrt!“ hlásaly noviny a požadovaly rezoluce.

Jaký byl výsledek?

Jen pro představu: v letech 1948-1954 bylo v různých procesech s „nepřáteli“ odsouzeno 95 600 osob. V útvarech Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob podléhajících tehdejšímu brannému systému, bylo na několikaletou dobu „internováno“ okolo 40 až 60 tisíc občanů.

Přestože byly procesy v padesátých letech vymyšlené a (od)souzení nevinní, média od počátku obvinění mluvila o jejich vině jako o reálné (jako je tomu i dnes), a proto se fikce stala reálnou i ve svých důsledcích: lid uvěřil, že před ním stojí zrůdný nepřítel, a žádal si jeho zničení. Jeho požadavkům bylo ochotně vyhověno.

Mimořádně zajímavá je část výše zmíněné práce nazvaná „Podrobnosti inscenace procesu s Rudolfem Slánským: Proces jako divadelní hra“. Autorka na základě studia dokumentů píše:

Příprava procesu trvala celý rok. Probíhala tajně, za účasti vyšetřovatelů, velení a dalších útvarů StB a pod neustálým dohledem sovětských poradců. Ti všichni vybírali a schvalovali oběti, prokurátory, svědky, soudce, advokáty i autory znaleckých posudků (Kaplan, Paleček 2001).

Vraťme se na začátek k nedávnému prohlášení státního zástupce Rostislava Bajgara, že již 20. března 2012 ÚOOZ zahájil „úkony k prověření skutečnosti spáchání trestného činu sabotáže“. Zdá se, že Nečas má asi pravdu.

Spíše než na práci demokratického státního zastupitelství a policie to vypadá na dlouhodobou mediální přípravu politického procesu. Ruku v ruce s nikým nevolenými a sama sebou ustavenými „strážci demokracie“. Jako je třeba Nadační fond proti korupci Karla Janečka. Nebo „Rekonstrukce státu“, kde se sdružilo již dvacet - většinou z neznámých zdrojů financovaných - skupin, nikomu neodpovědných a za nic nenesoucích následky, které jako jakási moderní Kominterna vytvářejí novou „ideologickou základnu“.

Podle medií a jejich každý den nových odhalení „zločinů“ a „zločinců“, kteří mohou za vše špatné, co u nás existuje, zvláště za to, že nelétají pečení holubi do huby, je však jasné, že se připravují další a další „pobočné procesy“. S lidmi z ministerstev, kde se prý krade na nevýhodných smlouvách, z průmyslu, kde se mrhá prostředky a tunelují se firmy, z bank (exportních) a kampeliček, které krachují proto, že u nás se jen a jen krade (a co ty krachující banky v západní Evropě a USA?). Se zastupiteli - počínaje radními z „Horní Dolní“ a konče dnes už desítkami pražských brněnských a dalších zastupitelů a úředníků měst - se také nikdo nepáře. Trestní oznámení jsou dnes na denním pořádku za všechno - za chodníky, za postavené a nepostavené domy, za vybudování i nevybudování silnice, prostě za cokoli.

Vypadá to, že už to vše žije vlastním životem. Mediální chapadla jsou jako ty hlavy Gorgon. Kdo na ně pohlédne, zkamení. A kdo pohlédne do očí hlavní z nich, Medúze, ví předem, že „zemře“.

P. S. Jak se proslýchá, do redakcí novin dorazil kompletní spis kauzy Nagyová. 580 stránek všeho možného včetně odposlechů. Redaktoři i čtenáři si mnou ruce. Redaktoři nad zvýšeným nákladem, čtenáři nad šťavnatými sousty. Všichni budou spokojeni, jen demokracie a právo v naší zemi ostrouhají.

Žijeme v mediálním světě. Vědečtěji a světově řečeno: v globální mediální vesnici, v kterou se proměnil svět. Aspoň podle kanadského filozofa McLuhana. Mají to mít na svědomí elektronická média. Nic proti tomu, internet nás o tom stále více přesvědčuje, ale McLuhanův pohled byl poněkud zkreslený. Zaprvé jaksi počítal jako „svět“ jen ty, kteří mluví anglicky, a za druhé podcenil sílu i jiných medií než jen elektronických. I ta „zastaralá media“ mají obrovský význam, zvláště je-li určitá část „světové vesnice“ odříznuta od celku tím že, většina obyvatel místní ulice mluví jiným jazykem a má jiné dějiny.

Není úkolem tohoto článku soudit, zda jsou Nečas, Nagyová, Rittiga a další zločinci. To není ani mým úkolem I když si myslím, že nejsou. Tedy z hlediska toho, co jim Ištván klade za vinu a co prozatím ÚOOZ „odtajnil“ a z čeho je „usvědčují“ odposlechy. Spíše lze říci, že veškeré důkazy jsou „nula nula nic“ a je to jen sbírka pomluv, na ničem nezaložených domněnek a fantasmagorických konstrukcí. Jenže nezapomínejme, že nejen za Velké francouzské revoluce byly za podobné nesmyslné „zločiny“ popraveny tisíce lidí, ale i u nás v padesátých letech jich dostaly „špagát“ desítky.

Že je paní Nagyová osoba, které poněkud přecenila svůj význam a své duševní síly, že Nečas byl a je obětí jejích půvabů, je sice smutné, ale není to zločin. Je to spíše trapné. Ale vzpomeneme-li si na paní Grossovou a na její kabelky od Vietnamců, na paní ministryni zvanou lidově „blběnka“, na soudruha Biľaka (na saká nepúšťať), na dementního starce Brežněva, na potrhlého šaška Sarkozyho, o co jde? To by museli zavřít většinu historických politických postav!

Co se týče obžalovacího spisu „Nagyová a spol.“, není možno dnes přesně určit, kdo je původním hybatelem tohoto útoku. Útoku na tyto vybrané jednotlivce a přes ně na celou demokracii. Ale můžeme se podívat na způsoby a důvody, jak taková věc vzniká.

Z práce Magdy Klusákové, mne upoutala část nazvaná „Podrobnosti inscenace procesu s Rudolfem Slánským: proces jako divadelní hra“.

Každá hra má svá pravidla. Politické procesy můžeme považovat za státem a medii řízenou lidovou formu epického dramatu (viz. B. Brecht; důraz na aktivní účast diváka)

K tomu, abychom „diváka“ vtáhli do svého „díla“, jej musíme nejprve přesvědčit, že je to divadlo „pravdivé“, a pak jej donutit, aby se stal součástí spektáklu, který mu předkládáme. Už jen z diskuzí k první části článku je jasné, že se to autorům povedlo. Divák je, často vášnivě, zapojen do přípravy „procesu“, tedy divadelního děje.

Autoři toho docílí jak propagandou, tak desinformací. Propagandu přitom chápeme jako „manipulaci veřejným míněním prostřednictvím politických či mediálních symbolů“ a zároveň jako „řízení kolektivních postojů pomocí manipulace důležitými symboly. “ (Laswel: Média a společnost).

Autoři takovýchto mediálních her také nezapomínají na Teorii davu (Gustave Le Bon) kdy „dav“, tedy seskupení osob na jednom určitém místě (sociální agregát - u nás obyvatelé ČR), má určité vlastnosti, které nazýváme psychologií davu (podle níž se lidé chovají pudově a emočně) a dochází tak ke ztrátě identity. Využívá se přitom sugestibilita, tedy ovlivnitelnost, když podstrčená smyšlenka za pomoci medií a „šuškandy“ působí jako duševní a citová nákaza. Většina osob se přitom domnívá, že své myšlení plně ovládá, vyjadřuje to termínem „používám zdravý selský rozum“ a nepřizná si, že je obětí masové manipulace.

Další důležité postavení mezi prostředky propagandy, v našem případě přípravy a zahájení další vlny politických procesů (typickými byly před několika lety například procesy s Mlynářem, dnes s Bartákem, s Parkanovou, s vedením Prahy atd.), jak píše Magda Klusáková, má kromě např. zkreslování, skandalizace, dramatizace, negativity apod. důležité místo využití stereotypu. Stereotyp je běžnou součástí každodenního vnímání a myšlení člověka, usnadňuje mu orientaci ve složité realitě. U nás například stereotyp - dnes už vlastně „mem“ -, který tvrdí, že „všichni politici jsou zásadě zloději“. Výraz stereotyp v tomto významu poprvé použil ve třicátých letech Walter Lippmann, aby jím označil „obrazy v našich hlavách“, jež se vztahují k ostatním lidem nebo událostem. Vycházel při tom z předpokladu, že člověk není schopen uchopit realitu komplexně, a proto si vytváří zjednodušené konstrukce prostřednictvím stereotypů. Stereotypy jsou nevyhnutelnou součástí našeho vnímání okolního světa a samy o sobě nejsou ničím negativním. Na druhou stranu jsou také prostředkem utváření předsudků, jsou v nich skryty mocenské vztahy, konflikty a napětí (Klusáková, Jirák, Köplová 2003-2008).

Můžeme si to ukázat na příkladu, kdy něco naprosto nevinného, co ovšem většina „obyčejných“ lidí nemá anebo nezná, je označeno jako lumpárna nebo zločin. Třeba jiný účes, jiné trávení dovolené, jiný způsob realizace. Příkladem budiž Topolánkova „dovolená v Toskánsku“. Všichni jsou pohoršeni, co si to dovolil, přestože do téhož Toskánska dělají zájezdy pro běžné občany české cestovní kanceláře a půjčit si loď a jezdit na ní po moři o dovolené je dnes již obvyklé (na internetu naleznete při zadání „dovolená na plachetnici“ 146 000 odkazů!). Přesto z takové dovolené udělala naše media kriminální čin.

Ještě důležitější pro tvůrce mediální reality a manipulace je dezinformace, tedy lživá, klamná informace, která má za cíl ovlivnit úsudek a názor jedince, více osob či celé společnosti tak, aby vyvolala zdání důvěryhodnosti a pravdivosti. Je v antagonistickém postavení k pravdivé zprávě. (Wikipedie).

Dezinformace byla a dnes opět je „informace“, že se dotyčný stýkal, sešel, mluvil s tou a tou osobou „kapitalistického zaměření“, s výrazně negativní konotací. Kontatkovaná osoba je označena za nepřítele, zločince, maliána a lobbistu atd. Aniž by byl podán jakýkoliv relevantní důkaz.

Díváme-li se na dnešní dezinformační hru státního zastupitelství a a ním spříznených novinářů, neustále jsou používána tvrzení typu „dotyčný nebo dotyčná XXX se stýkali / telefonovali si / znali se, se známým...“ a následuje dehonestující slovo, třeba „lobbista“, „podnikatel, který byl v podezření“ atd., takže je předem vytovořen dojem o té osobě i činnosti, že jde určitě o „grázla“ stýkajícího se s grázly. Aniž by zde byl jediný důkaz, u odposlechů - lidmi tak milovaných - je dokonce využívána dvojitá finta, kdy se sdělí, že osoba „A“ v odposlechu řekla, že od osoby „B“ ví, že se osoba „C“ údajně kontatkovala či setkala s osobou „D“, která je „podezřelá“ či obecně známá jako podezřelá. A je to!

Na to se pak navěsí, když je divák dostatečně zmanipulován, například tvrzení, že si Nagyová (asi, možná) kupovala kabelky za 100 tisíc, aniž by byl předložen nějaký důkaz. Ostatně kdo by si měl kupovat drahé kabelky než ředitelka kanceláře ministerského předsedy? Pokladní ze samoobsuhy?!? Z čehož pak známý novinář uplete fejetonek, do kterého zaplete vlastní manželku, která pozná kabelku za 100 litrů a on ne, a z toho pak jaksi usoudí že ti, co si kupují tak drahé kabelky, jsou podle něj takoví vlastně duševně bývalí „veksláci“. A co jsou ti, co ty kabelky poznají? Obdivovatelky veksláků? Ach jo! Aniž by si on i čtenář uvědomili, že veksláci si nekupovali kabelky za 100 tisíc. Oni i jejich ženy – viz Stanislav Gross - si kupovali laciné napodobeniny takovýchto kabelek.

Obvzláště odporné je, když je vypuštěna „strašlivá informace“ o zločinu, jak nějaký takový (určitě grázl) sháněl Nečasovi „zakódovaný telefon“. A čtenář si řekne: „To je šmejd, ten Nečas, co?! Na co potřebuje kódovaný telefon. To já ho nepotřebuju! A on to má určitě na nějaké lumpárny!!“ Aniž by mu došlo, že takový telefon není nic trestného ani špatného, že se nemusí „shánět“, ale dá se obyčejně koupit, že jej používají ve většině států Evropy třeba ministři, kteří jej „fasují“, protože nikdo nemá poslouchat, co si takový ministr povídá. S kýmkoliv. Ministr a ministerský předseda nejsou nějací „hej anebo počkej“. To se jen nějaký ten fízl opožděně rozlítostnil, že by nemohl, jak se mu zachce, odposlouchávat předsedu vlády!

Je tedy jasné, že je u nás za aktivní účasti medií opět vytvářena virtuální realita, která vede nejprve k dehonestaci, následně k odstranění od moci a posléze k odsouzení - když ne soudnímu, tak sociálnímu - vybrané oosby či skupiny osob.

Kdo tyto osoby určené k „politickému a lidskému zlikvidávání“ vybírá, není jasné. Mohou se na tom podílet i různé, jinak antagonistické skupiny – neúspěšní politici, kapitálové skupiny tu i cizozemské, policisté, osoby toužící po vyniknutí, blouznivci všeho druhu atd. A ti spolu tvoří obrovskou mocenskou sílu.

Důvody, proč se tak děje a proč jsou u nás vyvolávány pogromistické nálady, lze rozdělit na příčiny finančně-organizační a ideologické. Finančně-organizačně jsou uplatňovány proto, že jsou důsledkem mediální rutiny, organizace práce v médiích a jejich potřeby se prodávat bez ohledu na případné důsledky činnosti novinářů.

Ideologické příčiny odkazují ke skutečnosti, že „média podporují a posilují konstrukci, která vyhovuje těm, kteří média vlastní nebo ovládají“ (Jirák, Köpplová 2003). Upozorněme na to, že formální vlastnění ještě neznamená skutečné ovládání. V případě rozdmychávání nenávisti a touhy po řešení problémů metodou „soudce Lynch“ je kritériem výběru událostí a upozorňování pouze na jisté skutečnosti snaha podpořit určitou politickou orientaci či program před jinými a prosadit světonázor dané politické organizace.

Součástí studijní práce o Slánského procesu a jeho mediální přípravě bylo ověření hypotézy, která předpokládala, že tehdejší hlavní mediální síla, deník Rudé právo, používala pro konstrukci procesu záměrně hlavně nástroje vedoucí k démonizaci obžalovaného. Což se potvrdilo. A jak se zdá, s ochabnutím společenské paměti národa opět i dnes osvědčilo. Dnes můžeme považovat za hlavní mediální sílu vysílání televize jako takové a z hlediska vytváření pogromistických názorů obyvatel státu (stačí si přečíst diskuzi pod prvním článkem na Neviditelném psu, z mnoha čtenářů tam vyvěrá naočkovaná nenávist, zatajené pudy a vnitřní zloba) jsou prvními v řadě ČT1, ČT24 a Nova a z tištěných medií hlavně Mladá fronta Dnes a Blesk.

Zaměříme-li se, jako Magda Klusáková, na přítomnost démonizačního mediálního mechanismu, nalezneme stejné prvky jako tenkrát: označení obžalovaného s negativním emocionálním nábojem - tehdy zrádce, špion, žid, zločinec ap., dnes podnikatel, lobbyista, politik, který krade, když jsme předtím mediálním vymytím mozků přesvědčili veřejnost, že politici kradou všichni, ale „my“ to změníme a politici, kteří poslouchají nás, jsou lepší.

Vytvoříme a vymyslíme nelidské a odporné charakteristiky vybraných cílů (v padesátých letech zrůda, bestie, ďábelský apod., dnes zloděj, podvodník, lhář, rozkrádač „našeho majetku“, duševní „vekslák), vytvoříme údajnou nekalou činnost obžalovaného (zrada, příprava vraždy, maření zájmu lidu, dnes: obsazování postů-trafik, rozkrádání, dokonce už i sabotáž atd.), doplníme odkazy - dříve na válku - (příprava třetí světové války, Hitler, nepřátelé apod., dnes na údajnou krizi a „spálenou a rozkradenou zemi“ a „zbídačelé obyvatelstvo), a to ve státě, kde existuje 130 tisíc soukromých rekreačních objektů, na jeden automobil připadá 1,6 člověka, počet mobilů na osobu je 135 % a největším problémem obyvatel otylost.

Předpokládám, stejně jako autorka, že dalším mechanismem uplatňovaným v připravovaném politickém procesu (kromě démonizačního mechanismu) je purifikačně-potlačující mechanismus vycházející z vnitřního napětí – tehdy po válce, dnes po politické změně systému: motivy zadostiučinění, demaskování, rozdrcení bandy zrádců a zlodějů (ne nadarmo vymyslel geniální matematik a pravděpodobně sociálně nevyvinutý psychopat Janeček termín „zlojed). Dále pak, zneškodnění zločinců (a to dnes i proti přírodě), očištění národa od plevele, požadování nejvyššího trestu - dříve fyzická likvidace zrádců, dnes jejich likvidace finanční a sociální. Po občanech se vyžaduje aktivní spolupráce při morálním odsouzení „zločinců“, jejich opovržení a následně souhlas se samotným potrestáním viníků. Jde o vyústění mechanismu démonizace, resp. prvních tří perzekučních stereotypů (Girard, 1997) v mechanismus purifikačně-potlačující, respektive čtvrtý Girardův perzekuční stereotyp. Což je tzv. „rituál obětního beránka“, tedy potřeba nalézt nepřítele, na nějž by bylo možno svést negativní pohromy a vlastní neúspěchy. Nedávní lehce nalezitelní „obětní beránci“ všech osobních běd, komunisté „an sich“, kteří takzvaně „mohli za všechno“, se přežili. Přišla doba, kdy je zase potřeba na někoho svést zvláště naše osobní i kolektivní selhání.

V zásadě však platí, že bez medií by se něco takového nemohlo nikdy povést. Chceme-li poznat mechanismus děje, je nutno rozbít představu, kterou media o sobě ráda vytvářejí. A to že jsou nějakou „vyšší morální autoritou“. Již od dob vynálezu knihtisku slouží média - dříve hlavně noviny - spíše k ukájení a kanalizaci špatných lidských vlastností. A stála a stojí vždy jako hybatelé tvůrci nálad za velkými společenskými a státními zločiny, do kterých nahecovala celé národy. Od dob francouzské revoluce, přes volání po zahájení první světové války, přes pěstování antisemitismu, bolševického teroru a ničení vzdělaných vrstev až po rozdmychávání genocidního vraždění ve Rwandě. Jistě že to nedělají všechny noviny a všichni novináři. Ale, bohužel, většina ano.

Copak ve spolupráci s Ištvánem, Bradáčovou a Šlachtou připravují asi nám? A jak se jim to povede?

U nás je dnes uměle vybičovávána pogromistická nálada, aby bylo možno zahájit úspěšnější politické procesy. Ty, co byly doposud, se často nepovedly. Viz Mlynář, Hučín, Jourová, Barták a další. Někdo strašlivě touží uspořádat zásadní a veliký politický monstrproces, po kterém by převzal vládu. A k tomu slouží mediální lži o bídě, zlodějích atd., a to ve státě, který má dle statistiky OSN 28. nejvyšší životní úroveň na světě, podle statistiky OECD je celková kvalita života jeho obyvatel dvaadvacátá na světě… Co dodat?! Mediální realita je někde jinde než skutečnost. Obyvatelstvo trpící nadváhou, tloustnoucí u velkoformátových barevných televizorů, z něhož 60 % jezdí každý rok na dovolenou k moři či do hor, které vlastní tolik aut, že není kde zaparkovat, ve státě, kde má 95 % bytů s tekoucí a nezávadnou vodu, podobný počet splachovacích WC a ústřední či jiné moderní topení, se zaručenou zdravotní péčí pro všechny, se zaručenými důchody, i v této realitě má značná část národa pocit, že je týrána a okrádána.

O co vlastně tedy jde? Jen o to, že určitá skupina osob se neustále pokouší o dokonání státního převratu zahájeného monstrakcí na předsednictvu vlády. A ideologicky je podporována všemi těmi eko-femini-cyklo-oteplovači, kteří vystudovali zbytečná studia a z rozežranosti a chorobné touhy po moci chtějí vytvořit „Krásný nový svět“.

Nevím, kdo za tím vším stojí. Skutečně ne. Ale jenom Šlachta, Bradáčová a Ištvan to nejsou.

Jak je známo, když dochází pára, tedy argumenty, je nutno přikládat pod kotel. Argumenty Ištvanovi docházejí, tak se „přikládá“, jak to jde. Jen za několik posledních dnů:

1. Policie obvinila pětici bývalých radních z Prahy 2, že zločinně hlasovali pro nějaké uzavření smlouvy.

2. Desítky policistů zasahují na českobudějovickém magistrátu i jinde na jihu Čech. Uniformovaní, ale i pistolemi ozbrojení policisté zahájili velkou razii údajně kvůli investiční akci z roku 2007.

3. Policie obvinila ústeckého primátora Mandíka a dva radní kvůli projektu vítání občánků.

4. Policie obvinila tři osoby v kauze tuniských apartmánů. Česko údajně tratí 330 milionů.

5. Policie v kauze údajné manipulace se zakázkami České pošty nově obvinila tři firmy včetně Agrotecu.

6. Policie obvinila starostu Troskotovic kvůli další milionové zpronevěře (již jednou byl osvobozen).

7. Policie obvinila pět lidí z korupce na ministerstvu obrany.

Snad ani nemá smysl dále uvádět příklady, jak je „přikládáno“ pod kotel a jak jsou obviňováni a označováni za zločince další a další lidé, za často nezjistitelné či jen státními zástupci viděné „zločiny“. Aniž by dosavadní „trestní věci“ došly k nějakému rozhodnutí či dokázání viny, často dokonce nedojde ani k samotnému řízení, protože jako v případě mediálně provařené kauzy Vlasty Parkanové nikdy nedošlo k jejímu obvinění, přestože většina posluchačů televize se domnívá, že je souzena za „strašlivé rozkrádání“. Superkauza Gripeny skončila nedávno tím, že není koho stíhat, žádný trestný čin se nestal. Další mediální sólokapr, kde byl vláčen medii bývalý ministr obrany Vondra, skončil tím, že exministr se ničeho nedopustil. Přesto důvod, proč se tak dělo, je jasný: „Vyrobit“ zločince a vsugerovat většině lidí, že to stejně byli zločinci. A tak zanést strach mezi všechny, kteří by mohli být příští obětí.

Akce pokračuje zároveň s kriminalizací a démonizací dalších a dalších obžalovaných. Policejní výkřiky jsou výrazně rozhlašované tiskem. Veřejnosti je předkládáno k tvrzení, že se jedná „o spravedlivý boj proti zlořádům“. Policie a stání zástupci houfně vyhlašují nová kriteria toho, co je trestné. Toto žalované, ale nikoli soudem přezkoumané anebo dokonce ani policií dále nepředané obvinění je vyhlašováno samo o sobě jako důkaz. Když někdo protestuje, je jeho jednání označeno jako nebezpečí ohrožující tento řád a je označeno jako deviantní či asociální. Ze strany policie a státních zástupců a po mediální ofenzivě je podstrkováno většinové společnosti, aby sama projevovala snahy o eliminaci „rozvracečů“ a požadovala očištění společenství od jejich vlivu a jejich přítomnosti, hlavně ve veřejném prostoru.

Prozatímním vyvrcholením akce bylo záhadné dodání do všech redakcí deníků a význačných týdeníků kompletního obžalovacího spisu „Nagyová a spol.“ o rozsahu 580 stran. Můžeme říci, že se u nás „něco takového ještě nestalo“. Přirovnat by se to dalo jedině k tomu, jak se „tajemně“ kdysi objevovaly tajné spisy Mečiarovi na stole, když byl předsedou vlády Slovenska. Přečtete-li si MfD z 22. 5. 2014, uvidíte nevídané. Tedy od padesátých let a začátku normalizace. Redakce z nelegálně získaného spisu vyrobila první stránku, tzv. otvírák, a hned dvě následující. Morální úroveň vydavatele a vůbec tohoto textu se dostala na úroveň StB ze začátku normalizace, když v sedmdesátých letech uveřejnilo Rudé právo a Československá televize soukromé a intimní fotografie Pavla Kohouta a jeho ženy. Blábol, který je podepsán T. Syrovátkou a A. Paclíkovou, dosahuje „kvalit“ těch nejhlubších žump naší novinařiny. Od protektorátních článků hanobících Beneše a Masaryka, přes články dehonestující „nepřátele státu“ za Gottwalda . Příště se možná dočkáme objevných odposlechů ze záchodů, z ložnic a možná i od gynekologa Nagyové. Tam se také určitě odehrávalo něco , co by „lidi“ zajímalo, že?!? Co předvedla MfD, nelze označit jinak než jako hnus.

Vraťme se ale k meritu věci: Proč a jak jsou tyto politické procesy, maskované jako kriminální kauzy, pořádány. V práci Magdy Klusákové najdeme kapitolu, kterou uvádí nadpis „Proces se Slánským jako romantický příběh se šťastným koncem“. (Doufám, že tím neurazím Martu Slánskou, to bych nerad.) Tak jako autorka práce můžeme vycházet z premisy, že politický proces je - z vnějšku viděno - presentován publiku příběhem vyrobeným podle osnovy, kterou obsahují romantické příběhy. Ty jsou postaveny na schématu porušení a následného znovuobnovení harmonie, jejich hodnotová struktura je přísně antagonistická: hrdina je ztělesněním dokonalosti, zloduch má přísně záporné vlastnosti. Vyprávění většinou začíná hrdinovým pádem z idylického prostředí (jeho ideálů) do hrůzného světa utrpení, přičemž je zpochybněna jeho totožnost, aby byla na konci příběhu znovu nalezena jeho původní autentičnost. Tímto šťastným koncem se příběh vyčerpá a končí (Pernes 2005).

Proč však příběh vůbec začíná? Proč mu lidé věřili a věří?

Na počátku je vždy nějaký přelom. Společenský, technologický, intelektuální. To ohrožuje do té doby poměrně klidnou společnost. Zde se intelektuálové disentu tragicky mýlili, když se domnívali, že československá společnost je strašně vyčerpaná komunismem a čeká jen na „své osvobození“. Podle představ v podstatě levicových intelektuálů disentu měli všichni toužit po „pravdě a lásce“ presentované idealistickou představou vlády „osvícených intelektuálů“ (viz Sluneční stát Campanella).

Opak byl pravdou. Normalizační společnost byla mimořádně usazená, obyvatelstvo si našlo své soukromé cíle, relativně byli všichni stejně chudí, ale číst Camuse, rozebírat otázky „jáství“ a podobně chtěl málokdo. Společnost se tím otřesem začal měnit a její velká část se cítila ohrožena. Nejen tvrdí komunisté, ale obyčejní lidé.

Když se společnost cítí ohrožena, zvnějšku jinými společnostmi či zevnitř určitými kulturními a sociálními přeměnami společenského řádu, jsou její členové náchylnější podlehnout panice spuštěné médii. Věda na to říká: „Po staletí se objevují periodické vlny úzkostných a násilných reakcí, které se týkají obecně obav z narušení sociálního, politického či kulturního statutu quo, respektive tradičních hodnot rodiny, zákonnosti a řádu“ (Volek, 2000). To se stalo jak v roce 1948, tak po roce 1989. Společnost tuto tenzi nějak vnímá a část jejích politických špiček problém nějak řeší. Způsobem pochopitelným „masám

V kapitole 2.2 autorka proces s Rudolfem Slánským přiblížila jako divadelní představení – romanci. Proces se „Slánským a protistátním spikleneckým centrem“ se jako celek stal součástí dobových vyprávění a, jak ukazuje debata u mého článku, přesahuje dodnes. Bylo to tehdy velké téma, lidé si o něm povídali, a Slánský a jeho „spoluspiklenci“ se stali zápornými hrdiny těchto vyprávění. Slánský sám zpodobňoval svým původem - český Žid, intelektuál - přímo prototyp převtěleného Satana. Typické pro romance je totiž černobílé vidění světa, podobně jako v mnoha jiných totalitních ideologiích. Jde většinou o rozdělení na věřící/pohany, kapitalisty/proletariát, dnes vykořisťované chudáky a zbohatlíky, vše vykládáno jako souboj dobra se zlem. „My“, anebo „oni“. Zlo se může plně vyjevit pouze v konfrontaci s dobrem – pravdivý komunismus je cenný pouze na pozadí lživého imperialismu, feminismus na pozadí „falokracie“, ochrana přírody pouze jako protiváha zlotřilých vydřiduchů ničících „Matku Zemi“ (Gája).

Hlavním Satanem byl tedy Slánský (a v mnoha hlavách ten obraz stále ještě je), hlavním Svatým měl být jistěže Stalin jako Bůh Ochraňující, v křesťanské tradici Bůh Otec i Bůh Tvůrce a jeho archandělem měl být u nás Gottwald nebo ten, koho Bůh Stalin určí. Kohortou andělů, mýtických neomylných a nadpřirozených duchovních bytostí (viz Starý zákon), měla být KSČ a její ÚV. No, nepovedlo se to.

A jak je to asi intelektuálně naplánováno při přípravě dnešních politických procesů, „osvobozujících mysterií“, kdy bude zahuben Satan a do pouště bude jako oběť vyhnán (ve „znásobené existenci) obětní kozel, aby tam svojí smrtí vykoupil všechny naše viny.

Kdo bude hlavním Bohem, je těžko odhadnout, je skryt za závojem mlhy. Hlavním Andělem archandělem s planoucím mečem v ruce má být pravděpodobně Bradáčová. Dnes je mediální a televizní doba, pánové Ištvan a Šlachta to už z tohoto důvodu nemohou být.

Kdo bude obětní kozlem, či podle Nového zákona obětním „beránkem“, také není jasné. Nebohá Nagyová na to prostě nemá. Nemá ty atributy správného vtělení Zla. Myslím, že stejně jako tehdejší sovětští poradci, soudruzi v Moskvě, StB a KGB zoufale hledají, kdo by byl vhodnou figurou. Rittig by se hodil. Ale asi se to nepovede. Janoušek se sám diskvalifikoval svým mediálním výkonem.

Možná že by to mohl být některý z nových miliardářů, to by se „lidu“ jistě líbilo. Klaus je ze hry, není už tak na úlohu Ďábla vhodný. Je moc bojovný a moc chytrý a po světě známý... Kdepak, myslí si, škoda, to by bylo divadlo. Klaus jako arciďábel, to asi nepůjde. Holt to mají spiklenci hodně těžké!

Největší problém je, že už je nová doba. Shromáždění rozhořčených pracujících žádajících „smrt zrádcům“ se jaksi nekonají, nějak nám zmizel proletariát a fabriky s deseti tisíci manipulovatelných zaměstnanců. Na to přišel už soudruh Štěpán. Organizátoři to zkusili přes internet. Facebook nevyšel, mladé lidi moc nezajímá kvílení střední generace a pláč starců nad údajnou ztrátou morálky a „spravedlnosti“.

Jistou možností byly diskuze na internetu pod hecířskými a zmanipulovanými články. Zpočátku to byla strašná četba, ta diskuze pod nimi, to volání po krvi. Ale jak se tiše vypařily z medií údajné desítky kilogramů zlata „zločinců“, když nějaký policejní osel nechal chodit Nagyovou v železech jako sériového vraha, když policie rabovala butiky (to se obzvláště dotklo nejen mladých žen - a ženy mají na muže největší vliv!). Aby policie hledala účtenky od kabelek, prstýnky a podobně a šlachtovci předváděli všem další podobné zhovadilosti, začal se trend obracet. Policie se z pohledu mužů dopouštěla neuvěřitelných lapsů z hlediska logiky. Navíc ztratila svým čmucháním v intimitách Nagyové, v jejích kabelkách, manipulaci s muži a svádění Nečase přízeň žen. Emancipované i „klasické“ ženy považují obsah a počet svých kabelek, své šperky, schopnost ovládat mužské a rozhovory s „vybraným samečkem“ za intimity, takže tohle naprosto nesnášejí. Ruce pryč, smradlaví policajti, od našich zásuvek s dívčími tajemstvími a od veřejného provětrávání našich způsobů manipulace s muži!

Články v novinách, mající hecovat „lid“, byly čím dále tím více trapnější. Ištvanem vyhlašované další a další zločiny byly i z laického pohledu čím dál nesmyslnější a nakonec úplně směšné. Dnes stačí kliknout na nějakou diskuzi. Už i vždy agresivní komentáře pod články na webu Novinky.cz si z toho policejního tyjátru začínají utahovat a posílat státní zástupce a policii „do háje zelenýho“. Přesně podle mé oblíbené historky ze Saturnina: „Když jdete v noci na hřbitově a potkáte kostlivce, bojíte se. Když dva kostlivce, bojíte se ještě víc. Když jich je najednou deset, tak už jen čekáte, kdy nastoupí do řad a začnou cvičit prostná.“ I kdyby ištvanovci a šlachtovci obžalovali a zavřeli ještě víc lidí, už jsou spíše lidem pro smích. Nebezpeční, ale stejně pro smích.

A že se této partě nepovedlo provést hned po svržení Nečasovy vlády státní převrat, za to můžeme vděčit právníkům. Vysoké platy soudců, aby byli nezávislí, se vyplatily. A také jejich morálka. Když pučistům nevyšlo zavřít dlouhodobě ony tři poslance a když museli pustit Nagyovou, když soudy smetly další ištvanovštiny jako právní paskvily, když jim vybouchly další monstrprocesy (výše uvedené), začal to být neodvratně začátek jejich konce. Přestože media a zaplacení novináři (tak hloupí, aby to psali zadarmo, snad být nemohou, i když kdo ví, vidíme-li Johna a Komárka v reálném životě) dělali, co mohli, a vyvolali štvanici na soudce, kteří nechtěli soudit podle „přání ulice“ a trvali na dodržování zákonů. Díky nim stále ještě žijeme v demokracii.

A také se nesmí zapomenout na obhájce. Přestože je policie kriminalizovala, pořádala loupeživé nájezdy na advokátní kanceláře i jejich byty, advokáti ani soudci se nedali.

Mohu - aniž vím, jak to celé dopadne - parafrázovat Churchilla: „Nikdy nevděčilo tolik lidí za tak mnoho takové hrstce.

Ovšem pravda je, že tato naše „bitva o Británii“ s justičními agresory a lidmi toužícími nás zotročit, ještě není u konce.

Autor : Václav Vlk st. 🕔22.05.2014 📕4.762

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře