Hrdinové, kteří se nehodili (1)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 26.877

Původně to měl být jen článek o odhalení jedné pamětní desky. Pak se však ukázalo, že by to asi bylo málo, už vůči těm, po nichž zbyla jen písmena vyrytá v mramoru. Po živých, statečných lidech. Nemají ani hrob. Jejich popel byl vysypán na smetiště koncentračního tábora Mauthausen a na cesty v okolí. Jistěže je to pamětní deska 294 hrdinům heydrichiády (foto: Jiří Wagner) psaní dlouhé. Komu se nechce, ať to nečte. Ale měl by. 

Ve středu 26. ledna 2011 byla odhalena Pamětní deska 294 hrdinům heydrichiády u pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici. „Národní památník hrdinů heydrichiády“ tam již nějakou dobu funguje. Mrtví z Lidic a Ležáků mají své památníky, oběti běsnění stanného práva mají svůj památník na Střelnici v Kobylisích… Ostatně, nejen tam. Za Heydrichiády se nepopravovalo jen v Kobylisích. Dle práce J. Mesiereura Třicet pět dnů poprav na Kobyliské střelnici (zde) „úředníci německé policie vybrali kobyliskou vojenskou střelnici v průběhu druhého stanného práva (po atentátu na R. Heydricha - 27. 5. 1942 až 3. 7. 1942). Obdobně vybrali i popraviště na vojenské střelnici v Lubech u Klatov, v policejních kasárnách v Táboře, na střelnici v Lobzích u Plzně, v pískovém lomu ve Vejprnicích u Plzně, na střelnici u Kladna, na Zámečku v Pardubicích a v Kounicových kolejích v Brně.

Reklama

Možná vás napadne, o jakých 294 hrdinech mluvím. „O žádných jiných mrtvých nevím,“ řeklo mi několik lidí. Nedivím se. Jsou to mrtví, kteří se nehodili. A mnohým se dodnes nehodí. Navíc mám pocit, že desinformační a pomlouvačná kampaň proti čs. odboji a Čechům vůbec, jak umírají pamětníci, roste a roste. Snad zde naleznou informace i ti, co nechtějí zapomenout na naši minulost. Jistě, nebude to zapadat do propagačních obrázků o šťastném Protektorátu Čechy a Morava a o kolaborujících a zbabělých Češích, jaké se u nás vynořily v posledních letech.

Prolog 

Německá propaganda od roku 1940 vyhlašovala, že český národ je spokojen na své společné cestě „ruku v ruce“ s Říší. Propaganda začala být na vysoké profesionální úrovni od podzimu 1941. Heydrich tehdy povolal na místo vedoucího IV. oddělení Úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě SS-Sturmbanführera Paula Martina Wolfa, vystudovaného filologa a historika. Kolaboranti v tehdejším protektorátním tisku dle „stanovené linie“ pak dštili síru na odpornou a nezodpovědnou zrůdu „pana Beneše“, který vnáší zmatek do společné „nacionálně socialistické“ práce. Porovnáme-li články z protektorátního doby s díly některých dnešních „politologů“ v tisku, dokumentaristů a filmařů (a diskutérů na netu) o Edvardu Benešovi a odboji, zdá se, že přímo vycházejí z propagandy „Oddělení pro kulturní politiku (Abteilung fur die Kulturpolitik - IV) při Úřadu říšského protektora“, viz např. Řízení tisku v letech 1939-1945 (Končelík, Cebe, Köpplová – UK Praha). Pro případné pochybovače o reálnosti mého názoru doporučuji studii „Pražané pod tlakem nacistické propagandy během druhého stanného práva na území tzv. protektorátu Čechy a Morava - Vojtěch Šustek“ DOCUMENTA PRAGENSIA XXVI: EVROPSKÁ VELKOMĚSTA ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY, PRAHA 2007, případně J. Milotová- „Organizace nacistické propagandy a její působení v Protektorátu“ in: Historie a vojenství 1, 2000.

Také komunisté hned po roce 1948 zapěli stejnou píseň o nezodpovědném Benešovi a nesmyslnosti nekomunistického odboje a „zbytečných obětech“. Nacistům a stalinistům moc a moc vyhovuje pohádka o zbabělém českém národě. Oni přeci nepotřebují svobodný sebevědomý národ.

Po roce 1989 postupně se v mediích pracujících v českém jazyce začala nejprve opatrně, ale pak čím dál hlasitěji opět objevovat teze o Protektorátu jako relativní „oáze klidu a míru“ a pomluvy prezidenta Edvarda Beneše coby válečného štváče. Od tvrzení, že Češi byli zbabělci a kolaboranti – vymyšleného původně jako součást pronacistické propagandy v Protektorátu -, se postupně přešlo k propagandě o zločineckém českém národě. Viz akce „objevování hrobů“ (ale jen některých) a „stavění pomníků“ (jenom někomu), až po vyhlašování presidenta Beneše jako strůjce genocidy Němců.

Takže, podívejme se trochu, jak to tehdy vlastně bylo. Dlužíme to sobě i těm 294 hrdinům, lidem, kteří osobně pomáhali čs. parašutistům při přípravě atentátu na Heydricha. Obětem jednoho z největších zločinů, které spáchala německá okupační moc.

Akce: Den, ve kterém se rozhodovalo o životě a smrti tisíců a o osudu celého českého národa, byl prý od začátku prosluněný. Byla středa 27. května 1942. Reinhard Heydrich nasedl do svého mercedesu a vydal se k Praze. Zámeček v Panenských Břežanech na sever od Prahy, odkud vyjížděl, byl pro něj, zástupce Heinricha Himmlera a druhého nejvyšší představitele SS (obergruppenführer SS) a od roku 1941 zastupujícího říšského protektora tzv. protektorátu Čechy a Morava, vzorovou ukázkou toho, jak budou vypadat české země v nacistické budoucnosti.

Vysocí nacisté (většinou pouze říšští Němci, se sudetskými Němci se moc nepočítalo) budou spravovat svá panství v Böhmen und Mähren. Na nich budou pracovat čeští nevolníci, tak jak si to madam Heydrichová pochvalovala. Nevolníků bude dost. (Pro objektivní pohled dodejme, že paní Heydrichová zacházela dle ověřených svědectví se zaměstnanci lidsky a slušně.)

Prag“ se stane po uskutečnění „konečného řešení“ zase tím „starým německým městem„.

Reklama

Cesta do Prahy probíhala spokojeně a klidně, až přišla osudná zatáčka. Slovák Gabčík se pokusil vystřelit ze samopalu a Čech Kubiš hodil na auto speciálně upravenou ruční bombou používanou britskými vojáky např. v Africe k trhání pásů u tanků. Útočný granát by byl málo účinný a obranný granát by sice zabil Heydricha, ale i Kubiše s Gabčíkem. Ta bomba působila trhavým účinkem a ne střepinami, jako je tomu u granátu. Po týdnu, 4. 6. 1942, Heydrich umírá.

Značná část informací kolem atentátu, dodnes tak oblíbených a opakovaných, je vybájená. Tak například podle ověřených zápisů meteorologů bylo ten den pod mrakem, jak zjistil J. Čvančara (Někomu život, někomu smrt).Takže ono „znamení zrcátkem“ údajně dávané Valčíkem prostě nemohlo být. Mimochodem, nacistická i komunistická propaganda tvrdila, že si byl Heydrich tak jistý zpacifikováním Čechů, že jezdil naprosto volně. Není to pravda. Od zámečku až po Hrad byla po cestě vyhlášena pohotovost, v Panenských Břežanech hlídalo SS, gestapo a četnictvo. Heydrich věděl od Sicherheitsdienstu - již od 18. 4. 1942 - o možnosti atentátu. Došlo k několika přestřelkám s parašutisty, našly se jejich zbraně a padáky. Byla přijata velmi důkladná bezpečnostní opatření cílená na Heydrichovu ochranu, která však byla z německé strany špatně zorganizovaná. Po vjezdu Heydricha do pražské aglomerace ho už nikdo nechránil. Navíc jezdíval (téměř) denně v přibližně stejnou hodinu.

Všimněme si, že když otevřeme většinu popisů oné Heydrichovy poslední cesty, jak skoro až dojemně se shodují nacistické a komunistické popisy. Cesta bukolickou krajinou, otevřený vůz, klid a mír… Jak jen je to krásné, jen kdyby ti atentátníci a ten zločinec (řečeno s Emanuelem Moravcem: krvavý Beneš)... Skutečnost však byla zatraceně jiná, než tvrdila nacistická a komunistická propaganda.

Československo a ponejvíce české země jsou politicky a národnostně specifický kus Evropy. Našinci mají za sebou staletí kontaktů s Němci. Přežili ideovou porážku, násilnou rekatolizaci i znovuvzkříšení národa. Mají zkušenost se soužitím i bojováním s německým živlem. Jako jediní negermáni v jejich sousedství na Východě přežili na svém území (Polsko je zvláštní případ). Navíc se dle výzkumů DNA ukazuje, že značná část Čechů má nějaké germánské předky. Dokonce více, než v některých oblastech Bavorska a Rakouska.

Takže možná jen díky této tisícileté zkušenosti se mohlo stát, že předseda protektorátní vlády generál Eliáš vědomě, iniciativně a ve velkém měřítku spolupracoval s vedením zahraničního odboje. Dokonce tak, že se osobně angažoval v zabití jednoho z největších kolaborantů, „novináře“ K. Lažnovského.

Reklama

Obyvatelstvo dávalo najevo, opakovaně, hromadně a dlouhodobě poklidný i aktivní odpor. Už před atentátem se zde mockrát střílelo, působily zde silné odbojové organizace, výkonná byla spojenecká špionáž, působili zde parašutisté z Ruska i Anglie (a nacházeli ochotné spolupracovníky) atd. Veřejně proběhlo asi 12 manifestačních protestních akcí s deseti- a statisícovou účastí. Od poutě na Říp 30. dubna 1939 a „protiokupačního“ tábora lidu 20. srpna 1939 na sv. Hostýně. Dne 28. října 1939 se konaly manifestace v Praze i v dalších českých a moravských městech. Pohřeb studenta Opletala 15. listopadu 1939 se stal manifestací proti německé okupaci. 17. listopadu byly na příkaz Hitlera uzavřeny vysoké školy, vedoucí českých vysokoškoláků byli zatčeni a popraveni, stovky českých studentů internovány do koncentračních táborů Oranienburg, Dachau, ale i Mauthausen. Německé úřady pak vydaly trvalý zákaz jakéhokoli shromažďování.

První říšský protektor Böhmen und Mähren, Konstantin von Neurath, je v českém povědomí často mylně považován za klasického diplomata. Ve skutečnosti byl důstojníkem SS v hodnosti SS-Obergruppenführer. Byl si však vědom toho, že za průmyslový potenciál českých zemí, a to včetně tzv. „lidských zdrojů“, nemá Říše náhradu. Němečtí vojáci šli do války a Říše potřebovala české průmyslové dělníky. Žádní zajatci-otroci nedokáží zajistit výkonnou a kvalitní výrobu. Takže nebylo v zájmu Německa rozbít hospodářský potenciál průmyslově vyspělé české společnosti plošným terorem, jako to udělali např. v Polsku nebo v Srbsku. Hitler byl také z tohoto důvodu srozuměn s pseudoautonomií Čechů, nakonec u jakoby „autonomie“ setrvali Němci i po Heydrichově smrti!. Vymínil si však, že jde o dočasné řešení. Požadoval po „vítězství“ naprostou germanizaci „tohoto prostoru“, řečeno slovníkem nacistů. Plán předpokládal, že pro Čechy bude jediným vzděláním základní čtyřtřídní škola. Rasově bezcenní Češi měli být likvidováni a rasově hodnotní Češi (wiedereindeutschungsfähig = schopen stát se opět Němcem) poněmčeni. Proto bylo umožněno omezenému počtu českých studentů studovat v Říši.

V Protektorátu byla úředně vytvořena privilegovaná horní vrstva. Čeští, říšští a sudetští Němci tvořili tzv. Oberschicht. Zatímco Češi byli dolní vrstvou, tzv. Unterschicht. (Němci to nikde moc veřejně nezdůrazňovali, často se naopak jejich propaganda Čechům slovně podbízela, zejména dělnictvu. Ozvěny této propagandy můžete dodnes slyšet např. u lidí typu T. Krystlíka či R. Hedvička a podobně). Židé a cikáni přestali být z úřednického hlediska „lidmi“, ale (terminus technicus) „podlidé“, der Untermenschen. Byly odstupňovány příděly potravin podle označení – D pro Němce (nejvyšší), T pro Čechy (snížené), J pro Židy (nejnižší). Byla zavedena nucená práce, dvojjazyčné nápisy, konfiskace zvonů, přejmenovávání ulic, preferování všeho německého, omezování kulturního a společenského života. Byla celkem potichu započata i fyzická likvidace českých intelektuálních špiček, např. v Brně byla zatčena většina českých univerzitních profesorů a odvezena do Mauthausenu a Auschwitzu.

Přestože byly von Neurathem uzavřeny české vysoké školy a došlo k přijetí Norimberských zákonů i pro autonomní území říše (protektorát Böhmen und Mähren) a český průmysl byl zapojen do německého válečného hospodářství, byl v září 1941 na Hitlerův příkaz nahrazen Reinhardem Heydrichem. Kvůli údajné shovívavosti, ale hlavně „neschopnosti“ vyrovnat se s posilujícím odbojem. Např. od roku 1940 věděli nacisté, že generál Eliáš spolupracuje s Němci jen naoko. Z výslechů primátora Klapky během jeho mučení na gestapu, který hodně věcí zamlčel a neprozradil, ale po srovnání dalších vynucených informací od českého židovského odbojáře Miloše Bondyho zatčeného v Budapešti a předaného Němcům, došli ke správnému výsledku. Bondy organizoval odchody Čechů do zahraničí a byl mučením donucen k výpovědi, že Klapka tyto útěky financuje, což byla pravda. Němci zjistili, že Eliáš má spojení s exilem. Hitler ale nařídil, aby proti němu bylo zakročeno později, protože jeho zatčení v r. 1940 by z mezinárodně-politického hlediska nevhodné.

Z protektorátu také neustále prchali další a další čeští vlastenci, často bývalí vojáci čs. armády. Aby k nelibosti Němců bojovali v Polsku 1939, ve Francii 1940, v Africe v Cizinecké legii, na Středním Východě a v jednotkách RAF v Anglii atd.

Také domácí odboj přes úspěchy gestapa a SD byl stálou a naléhavou hrozbou. SD a Gestapo hlásily, že se rezistence stupňuje. Činnost německých represivních orgánů proti parašutistům objasňuje fundovaná studie Oldřicha Sládka „Gestapo v boji proti první vlně výsadků vyslaných z Anglie“ (1941–1942).

Situace byla už před atentátem podle Hitlera neutěšená. Horst Böhme, velitel bezpečnostní policie a SD v Protektorátu v letech 1940-42, si do Berlína písemně stěžoval na malou ochotu Čechů udávat za peníze. (Podrobnosti včetně seznamu pracovníků a konfidentů gestapa a jejich osudů najdete zde.)

Němci skutečnou situaci dobře znali, mimo jiné proto, že v jejich okupačních úřadech, SD a gestapu sloužily stovky a tisíce sudetských Němců, kteří často díky první republice uměli dobře česky. Jako provokatéři se rádi vydávali za příslušníky odboje, např. brněnský Němec Wolfgang Dyck, Rudolf Schetke – úředníci gestapa v Brně. Nacisté si nedělali iluze. Šířili sice propagandu o „spolupráci“ a o obrovském množství „donašečů“, ale praxe byla dosti skromnější. Například „Volksliste“, tedy „přihlášení“ se k Němcům, podepsalo jen minimum osob. Přestože by prakticky každý druhý Čech našel mezi svými předky nějaké ty německé „Oma oder Opa“.

Proto byl poslán do Protektorátu tvůrce „konečného řešení“ Heydrich. Prakticky ihned po příjezdu řekl: „Konec konců, v tomto prostoru nemá žádný Čech co pohledávat.“ A nacisté v těchto věcech nikdy nežertovali – viz Konečné řešení české otázky. Celý plán navazoval na poradu ve Wandsee, kde byla řešena mimo židovské i „Endlösung der tschechischen Frage“. Viz „Germanisierung und Genozid - „Hitlers Endlösung der tschechischen Frage“. Deutsche Dokumente 1933-1945 Bořivoj Čelovský, nakladatelství „Neisse Verlag, Stilus Press - 2005. Jaké tedy bylo „konečné řešení“? Logika věcí vedla ke koncentrákům. Ty by po „vítězné“ válce čekaly na další „potravu“. Na řadě bychom byli my.

Z hlediska taktiky však bylo potřeba dočasně udržet české pracovní síly v hospodářském zájmu Německa. Proto bylo Heydrichem prohlašováno: Říše nemá zájem na okamžitém poněmčení českého prostoru, jelikož Německo potřebuje českou pracovní sílu pro válečné účely. Ve svém projevu také mj. řekl: „Potřebuji v tomto prostoru klid, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí svou pracovní sílu… k tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci.

Oficielní linie hlásaná navenek byla jen kamufláží. Například v otázce školství píše Heydrich Bormannovi (vedoucí kanceláře Adolfa Hitlera, respektive jeho osobní tajemník): „... podobná opatření (uzavření českého učitelského ústavuv Kladně) plánuji při vhodné příležitosti jednotlivým vyšším školám, aby se Čechům zkomplikovalo vyšší školní vzdělání (vysoké školy už byly zavřené).

Heydrich krátce po příjezdu dne 28. září 1941 vyhlásil stanné právo. Další den nechal zatknout předsedu vlády generála Aloise Eliáše. Dále nechal zatknout asi 5000 – slovy pět tisíc vybraných Čechů (jistěže i Moravanů). Šlo o odbojáře a měli být likvidováni podle Heydrichova výnosu z podzimu 1941 v Mauthausenu. Pokud se o nich něco v tisku uveřejnilo, pak rozsudek: „odsouzen k předání tajné státní policii“. Eliáš je odsouzen k smrti, ale přes naléhání vedení sudetských Němců a osobní intervenci Heydricha i Henleina Hitler osobně Eliášovu popravu odložil na neurčito. Byla provedena až 19. 6. 1942 v Kobylisích zastřelením. Primátora Klapku zastřelili a slavnostně to oznámili už v září 1941.

Oficielně byla uveřejněna zpráva o popravě 404 Čechů. Další tisíce chtěli nacisté nechal zavraždit „nenápadně“ a bez halasu. Koncentrační tábor Mauthausen u Lince, určený Heydrichem k likvidaci Čechů (ale např. také Holanďanů) vedli esesáci z Bavorska. Tyto vraždy vykonávali osobně např. Bavor Thomas Roth, Bavor Ludwig Schultz, MUDr. Krebsbach, ale i šéf lágru Bavor Franz Ziereiss – to byli, řečeno nacistickou terminologií, „socialisté činu“, žádní „akademičtí žvanilové“. Rakouští SS byli hlavně v ostraze. Podle svědectví vězně pana Čeřenského byla i kápa v naprosté většině Rakušané - těžcí kriminálníci.

Odboj: Neustálé vykládání a psaní o obrovské české kolaboraci, kterých je dodnes plný internet a české noviny, nemá žádný reálný základ. Skutečnost popisuje např. D. Brandes, známý německý historik ve svém díle „Češi pod německým protektorátem“, kde na str. 290 uvádí: Dne 4. 2. 1942 Heydrich osobně charakterizoval (české) národní a odbojové hnutí těmito slovy: „… bylo mnohem rozsáhlejší a nebezpečnější, než se vůbec dalo čekat… během 4 měsíců jsme zajistili přibližně 90 krátkovlnných vysílaček, … počet stanných soudů (tedy poprav) se pohybuje mezi 400 a 500, a počet zatčených se pohybuje někde mezi 4 až 5 tisíci… lidé, kteří, byli zatčeni anebo odsouzeni k smrti, byli vesměs lidé vysokých duchovních kvalit…“ 

Nacistická německá propaganda však už tehdy fungovala výtečně. Podařilo se jí Západ přesvědčit (také proto, že to Západu vyhovovalo, aby sám sobě omluvil podpis na Mnichovské dohodě), že Češi spokojeně kolaborují.

Prezident Beneš jako prozíravý politik věděl, že „Spojenci“ dlouho neměli zájem dělat si problémy s nějakým Československem. Maximálně by uvažovali po vítězství o Českomoravském státě. Ještě nebyli připraveni přiznat, že světu lhali a byli ochotni obětovat kdekoho, jen aby se sami politicky zachránili.

Také proto vznikl Antropoid. A Silver „A“ a Silver „B“. Ale žádní parašutisté nejsou nic platní, nemají-li podporu obyvatelstva. Přes veškeré problémy ji našli. Ostatně úspěšná likvidace Heydricha je jasným důkazem.

V protektorátě v té době pracovalo přes ofenzivu gestapa proti odboji již několik výsadků. Hlavně na Moravě působily sovětské výsadky již od roku 1941, západní pak později.. Byly zde odbojové skupiny ÚVOD (Ústřední výbor odboje domácího), PVVZ (Petiční výbor věrni zůstaneme), Obrana národa, odbojové organizace V boj, Lvice, Zelený kádr, Flora a větší počet malých skupin. Do akcí se zapojovali v roce 1941 po přepadení SSSR i komunisté. Výraznou (a zatýkáním na podzim 1941 málo zasaženou) silou byly i po rozbití ÚVODu (a Obrany národa) sokolské organizace.

Odbojové akce pokračovaly. Německý historik D. Brandes říká:

… nacističtí mocipáni v Protektorátu užasli, jak krátce Heydrichova opatření (vyhlášení I. stanného práva) působila…“ K. H. Frank dne 10. 1. 1942, kdy měl být údajně odboj dávno pacifikován, píše Heydrichovi: „Vypadá to, jakoby všechno bylo zapomenuto. I těch 300 zastřelených, dosud trvající stanné právo v Brně a Praze. Aktivizují se nové síly odbojového hnutí, Široké vrstvy obyvatelstva dávají najevo své nepřátelství...“ 

Takže, dokumenty vytvořené samotnými nacisty hovoří jasně: Žádný národ ustrašených kolaborantů. Ale národ, který byl ohrožen na své duchovní a fyzické existenci a byl si toho vědom. A byl aktivně připraven na další vývoj. Jak řekl Edmund Burke (1729-1779): „Není přemožen národ, který musí být stále přemáhán.

Werhmacht zamrzl u Moskvy, docházely suroviny, ztroskotal pokus dobýt Anglii. V protektorátu se schylovalo k dalšímu kolu boje. Ani odboj, ani Němci nepodceňovali nepřítele.

O „kolaborujích Češích“ blábolila jen nacistická a kolaborantská propaganda. Některým to zůstalo dodnes.

Jinak neoznačené citace a informace jsou použity z díla: „Atentát na Heydricha a II. stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava 27. 5. 1942 - 3. 7. 1942“ (ed. Šustek Vojtěch) Praha 2010/2011, Documenta Pragensia monographia 26 (v tisku)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více