Krvavá léta 1938-45 (7)

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕4.664

Frontoví veteráni

O Československé armádě, která hned v říjnu 1918 začala osvobozovat a obsazovat území nového Československa, se toho obecně příliš mnoho neví. Za první republiky se tak nějak „úředně“ předstíralo, že vítězství přinesli legionáři. Za komunistů se mluvilo jen o českých rudoarmějcích a legionáři byli zaprodanci imperialismu nebo bojovali proti bolševikům a VŘSR byla jediná, která nám vlastně přinesla svobodu.

Navíc, co jsem živ, kdekdo mele o zbabělých Češích. Plně v souladu s názory vídeňské nacionalistické propagandy za Rakousko-Uherska i poúnorových komunistů. Je zajímavé, že Hitler jako voják bojující v 1. světové válce byl ve svých názorech na československé vojáky a národ coby zbabělce za války velice opatrný. Za protektorátu odmítal zapojit do války jakékoliv české vojáky, ačkoliv jinak bych ochoten použít i Bosňáky, Albánce a Indy. A to nejen proto, že Čechy osobně nesnášel. Byl si vědom toho, že čeští vojáci v c. k. rakousko-uherské armádě často přecházeli „pod vlajícími prapory a s hrající kutálkou“ k nepříteli. Po přechodu vytvořili na straně „nepřítele“ velice úspěšné československé legie. Hitler se obával, že by se mohl opakovat podobný scénář. Češi měli být plně využiti ve válečném hospodářském úsilí (pozdější výjimka „vládního vojska“ byla tím, co potvrzuje pravidlo).

Hitler se k této věci vyjádřil např. i v jednom ze svých „hovorů u stolu“ 16. května 1942:

Naučit národ vládnout zbraněmi znamená dát mu patřičné vzdělání v tomto směru. Kdyby staří Římané nerekrutovali Germány do své armády, tak ti by nikdy neměli možnost stát se skutečnými vojáky a nakonec zničit své původní učitele... Musíme proto říci kategorické NE na české aspirace na vytvoření národní armády, i kdyby mělo jít jen o zárodek armády. Češi jsou servilní, pokud jsou neozbrojení, ale stávají se nebezpečnými až arogantními, když je jim povoleno nosit uniformu. Během dvaceti let nezávislého Československa jsme měli spoustu příležitostí se o tom přesvědčit.

Hned po rozpuštění československé armády při zřízení protektorátu vydal Hitler osobně rozkaz, že žádný Čech nesmí sloužiti ve vojsku a bojovati se zbraní v ruce. Při začátku války a v průběhu válečných let opakoval Hitler tento rozkaz v různých variacích (V boji proti nepříteli Říše nebude žádný Čech bojovati se zbraní v ruce).

Hitlerovy důvody byly, jak vypověděl při výsleších K. H. Frank, tyto:

1. Měl nedůvěru k bojové ceně každé české vojenské formace, i pod německým vedením, vzhledem k nedůvěryhodnosti jejich vztahu k loajalitě k Říši.

2. Požadoval za nutné zabránit branné výchově českého národa a požadoval myšlenku brannosti Čechů a Moravanů přivést k zániku.

Ad 1. Hitler se opětovně vyjádřil, že je přesvědčen o tom, že by české prapory nebo pluky v této válce — právě tak jako v první světové válce pod Rakouskem — přeběhly při první vhodné příležitosti k nepříteli, vytvořily by na nepřátelské straně »legie« a bojovaly proti Německu. Proto nechtěl české vojáky na straně Německa. Češi měli jen pracovat.

Ad 2. Jelikož se nacisté museli v protektorátě stále obávat zesílení čs. fronty odporu proti říši a nacionálnímu socialismu, byla každá brannost a každé branné zdokonalení českého národa, což by se případně mohlo jednou obrátit proti Říši, nežádoucí. Bylo proto čeleno zájmu českého národa o svou armádu a jeho hrdosti na ni tím, že stará armáda byla likvidována a nebyly zřízeny nové vojenské formace, tradice čs. armády jako legionářské (Zborov atd.) byla potírána a případně potlačována.

Můžeme tedy říci, že Hitler a K. H. Frank měli daleko lepší mínění o vojenské schopnosti Čechoslováků, než mají mnozí dnešní „odborníci“ a politicky korektní euro-intelektuálové.

Za komunistů byly zbytky důstojnictva a „západní vojáci“ odborně a často i lidsky likvidováni a mluvilo se jen o českých rudoarmějcích.

Dneska se mluví při hodnocení 1. světové války většinou opět jen o legionářích a jinak skoro ani muk. Jako kdyby žádný jiný český voják za 1. světové vláky nebojoval. Což je ovšem nesmysl, jak snad pochopil každý, kdo dočetl moje vyprávění až sem. Vypukla „Velká válka“ a stačilo pár let a najednou se doma objevila vycvičená československá armáda, s dělostřelectvem, obrněnými vlaky, pěchotou i „zákopníky“, zásobováním a velením. Pro velkou část obyvatel tehdejšího Předlitavska – tedy západní části původního Rakouska-Uherska – to bylo neuvěřitelné překvapení.

Dopad toho na psychiku českých Němců byl drtivý. Místo očekávaného vítězství přišla potupná porážka. Nenávist jednotlivce a celých skupin lidí vůči „jiným“ vzniká často z pocitu překvapení při nějaké události a z nemožnosti ovlivnit děj, na který jsme nebyli předem duševně připraveni. Abychom mohli lépe pochopit, co se vlastně stalo v myslích českých Němců – ale nejen jich -, je dobré se seznámit s vědeckým poznatkem, kterému se zkráceně říká „teorie černé labutě“. Terminus technikus „Černá labuť“ je moderní vyjádření děje, který popisuje „vysoce nepravděpodobnou událost zásadního významu a dopadu“. „Černou labutí“ ve fyzice bylo třeba objevení Einsteinovy speciální teorierelativity. Dneska, pokud by se potvrdil objev, že existují částice pohybující se větší rychlostí, než je rychlost světla, bylo by to objevení další „černé labutě“. Tedy skutečnosti vyvracející dosavadní základy fyziky - mimo jiné právě Einsteina.

Autor knihy o dějinách by měl holá fakta (nikdy jsem přesně nepochopil, proč se říká „holá) proložit nějakou zajímavou informací anebo najít jednoduchý srozumitelný výraz. Kvůli ději na první pohled nesrozumitelnému, ale i proto, aby se daly lépe pochopit některé události. Mnohé v naší historii se mi zdá být přímo přeplněno takovýmito událostmi. Historie vzniku republiky je přímo typickým příkladem. (Komu se bude zdát tato část nezajímavá, může ji klidně přeskočit.)

Slyšíte-li termín „černá labuť“ coby metaforu či přirovnání prvně, nic se neděje. Těžko se to hledá i na české Wikipedii (znalí angličtiny najdou termín pod black swan theory). Použil jej ve své knize z roku 2007 Nassim Nicholas Taleb. Kniha se jmenuje „Černá labuť - Následky vysoce nepravděpodobných událostí“. Přesně takovéto události mají však na celou historii a vývoj lidstva a sociálních skupin výrazně měnící účinky. Často až devastující. Právě proto, že jsou to události vysoce nepravděpodobné, vysoce nepředvídatelné, nesou v sobě extrémní riziko. Jejich dopad je obrovský právě proto, že jejich pravděpodobnosti byla tak nízká, až byla všemi autoritami (Talebem nazývanými „světem používajícím platónský způsob myšlení) zcela ignorována. A proto nebyla společnost před možnými riziky a změnami dostatečně chráněna.

Lidově řečeno, všichni si mysleli, že je to prostě „pitomost“. Nic takového se nestalo a nestane! Rakousko se nemohlo rozpadnout! A ono se to stalo. Přestože se to dle vší logiky stát nemělo anebo to nemělo existovat. Přirovnání o černé labuti pochází z doby, kdy každý člověk věděl, že všechny labutě jsou bílé. Kdokoliv by řekl opak, byl by za blázna. Až Evropané dojeli k břehům Austrálie. A tam nalezli skutečné černé labutě. Které ovšem dle obecného přesvědčení nemohly existovat. Labutě to „nevěděly“, a tak existovaly.

Jak říká Nassim N. Taleb, „černou labuť“ můžeme sami nevědomky či vědomě způsobit (jako Newton či Einstein) anebo její účinek prohloubit tím, že ji neočekáváme a nechceme uvěřit, že se stala novou skutečností. (např. Ceauescu v roce 1989). Stejně ovšem pak platí, že obrácenou „černou labutíse stane skutečnost, kterou jsme předpokládali a ona se nestala (v roce 1988 obecně předpokládané další dlouholeté trvání SSSR a Varšavské smlouvy). Mezi těmito událostmi je jistá symetrie a můžeme je považovat za rovnocenné. N. N. Taleb jako příklad ve své knize, pro naše téma velice vhodně, uvádí: „Pokud byste se v předvečer událostí z roku 1914 snažili odhadnout, jak se svět bude dále vyvíjet málo by vám byly platné všechny informace, které jste doposud měli.“ (Zároveň Taleb čtenáře varuje, aby se nepokoušeli švindlovat a nedolovali z hlavy informace, které se vám snažil do hlavy nacpat nezáživným výkladem váš učitel). Válka přišla pro obyvatelstvo jako blesk z čistého nebe. V roce 1914 „černá labuť“ zamávala křídly a vše bylo jinak.


Odchod 30. pěšího na frontu, léto 1914, Vysoké Mýto

V roce 1914 se zdálo „jasné“, že spojené síly Německa a Rakousko-Uherska do pár týdnů vyhrají válku, pokoří Srbsko, porazí Francii a možná i Rusko. Oba německy mluvící státy se spojí do státního útvaru „Großdeutschland“ (Velké Německo) a bude konec problémů se Slovany a klid v Evropě

Také Masaryk byl ještě v roce 1914 přesvědčen, že je nutno Rakousko-Uhersko federalizovat, a neviděl lepší řešení. Navíc byl tehdy nepříliš oblíbeným politikem. Na tehdejších Češích odsuzoval omezený rozhled a okruh zájmů většiny z nich, příčil se mu český nacionalismus – viz rukopisy Královédvorský a Zelenohorský - a vystupoval proti názorům, které vnímal jako antisemitské (v roce 1899 se zasazoval o obnovení procesu s Židem Leopoldem Hilsnerem). Stejně tak jako naprostá většina slovanských obyvatel českého království byl silně nespokojen s Rakouskem, ale považoval se za jeho loajálního občana. V roce vypuknutí války, 1914, zbýval ještě rok do jeho odjezdu do Švýcarska. Nikdo netušil, že tam v Reformačním sále univerzity v Ženevě 6. července 1915 pronese svůj slavný projev k pětistému výročí Husova upálení. V něm vyhlásí zdánlivě nerealistický boj habsburské nadvládě a řekne: „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“ Čili náhle žádné představy o federalizaci Rakouska. A odvržení myšlenky „stále a navždy mírumilovných“ Čechů.

Bláznivá myšlenka! V roce 1914 byli prakticky všichni čeští a slovenští vojáci vojáky Rakousko-Uherska a politickýma ideovým a politickým heslem „českých vlastenců“ bylo, že Češi jsou „mírumilovný holubičí národ“ jako protiklad proti všemu „germánskému“.

Přesvědčení „intelektuálů“ a národa se brzo rozešlo. První ukázkou byla „Česká družina“ zformovaná z dobrovolníků v Rusku, a ve Francii „Rota Nazdar“ bojující proti německé a rakousko-uherské armádě. O nich však později.

Divíme-li se, proč byly lidé tak překvapeni, uvědomme si, že v té době nebyla běžně používána moderní přenosová a mediální technika. I informace přetvořené dle potřeby vytvářela v novinách všemocná válečná cenzura, takže většina lidí byla informována jednostranně. Dle oficielního tisku Rakousko statečně a úspěšně bojovalo. Vídeňské a maďarské noviny sice doslova řičely o „zrádných Češích“ přebíhajících k nepříteli, ale to tak bylo vše.

A najednou v říjnu 1918 se jako „černá labuť“ vynořila odnikud nová armáda a česko-němečtí, maďarští, rakouští a také polští politici i obyvatelé těchto národností v českých zemích a na Slovensku museli mít pocit, že se jim to snad jenom zdá. Masaryk se vracel vítězně přes Budějovice do úplně nové republiky. A to „v čele vítězných vojsk“. Kdo to však byl, ta „vítězná vojska“?

A zde se dostáváme k problému, který jsme neuměli dodnes pořádně sami sobě vysvětlit. Hlavní problém se jmenuje čeští a slovenští vojáci v uniformách rakousko-uherské armády. Stále ve světě i doma panuje přesvědčení, neustále omílané kavárenskými intelektuály, že Češi jsou vlastně nebojovný národ, prakticky zbabělci, co nikdy nikde nebojovali. Až se podařilo vymazat z našich ale i cizích hlav vzpomínky na statečné a vynikající vojáky bojující „za císaře pána a jeho rodinu“. Třeba pod vedením maršála Radeckého v Itálii, u generála Laudona proti Sasům a Turkům, vzpomínku o hrdinství statečných dělostřelců v bitvě u Hradce Králové v roce 1866, kde mají dodnes čeští-rakouští dělostřelci památník nazvaný „Baterie mrtvých“ (viz lidová píseň „U kanónu stál a furt jen ládoval...).

Nesmyslně jsme tyto vojáky vytěsnili z paměti a z našich vlastních dějin. Například včetně vynikajících sborů na italské frontě v 1. světové válce, viz kniha „Po zapadlých stopách českých vojáků“ autor. J. Vričan (nebo články Jana Beneše zde na Neviditelném psu - pozn. red.). Obrázek ukazuje c. a k. armádu, jejíž součástí byly české pluky v boji v Jurských Alpách. Tam bojovali desetitisíce Čechů na rakouské straně.


Rakousko-uherští vojáci na italské frontě

Tvrzení o „zbabělých Češích“ je asi stejně pitomé, jako když byla Evropa po staletí přesvědčena, že Židé jsou jen zbabělci. A zapomněla na to, že právě Židé byli jediným úspěšným národem který povstal - alespoň na čas - a vyhnal ze své země vojáky Římské říše – viz První židovská válka či Povstání Makabejských atd. A najednou se svět nestačil po skončení druhé světové války divit, jak to, že tihle židovští „rození zbabělci“ mají najednou jednu z nejlepších a nejschopnějších armád na světě. Značná část z nich byli Židé z Československa – hlavně letci a dělostřelci - a ze Sovětského svazu. Nejslavnější generál Izraele Moše Dajan byl nositelem britského Řádu za vynikající službu.

Ostatně i dneska malé profesionální jednotky armády ČR patří k nejlepším v bojích a misích po celém světě – čeští comandos, chemici, vrtulníkoví piloti a další.

Domnívat se, že Češi budou po morálně devastující porážce na Bílé hoře navždy „národem ponížených“, se za první, ale i druhé světové války jejich sousedům nevyplatilo. Nějak se pozapomnělo, že již od doby bitvy u Wogastisburgu byli Češi pro své sousedy často „jak osina v zadku“. Nepříjemní, nezkrotní a bojovní. Hlavně za husitských válek byli něco podobného jako strašlivý a nesmiřitelný (protestantský) „Taliban“. Který se podařilo skutečně porazit až po více než dvě stě letech (1415–1648), kdy na to nakonec bylo potřeba třicetileté války, která téměř zničila celou Evropu.

Myslím, že přemýšlení o „černé labuti“ jako o události na konci 1. světové války, jejíž součástí byl vznik Československé republiky, bude pro mnohé zajímavé, stejně jako odpověď na praktickou otázku: „Kde se tady hrome najednou na podzim 1918 vzala československá armáda, dokonce dřív než bylo oficielně vyhlášeno Československo?

Podívejme se na fakta první světové války. V ní bojovali Češi a Slováci prakticky na všech frontách. Statistika nám říká, že:

Ústřední mocnosti - 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. Později Osmanská říše (Turecko) 1915 a Bulharsko.

Na straně Rakousko-Uherska je odborně odhadován počet zapojených českých vojáků na 1,4 milionu! Do konce roku 1917 padlo podle nejhrubších odhadů na 138 tisíc českých vojáků císařské armády, pravděpodobně však více. Podklady zde.

Velká část českých „rakouských vojáků“, zvláště na jižní „sočské“ frontě, v bitvách v Jurských Alpách a na Piávě patřila k jedněm z nejlepších a nejschopnějších vojenských útvarů rakouské armády. A na co se úplně zapomnělo, či to bylo bagatelizováno, je to, že právě tyto „rakouské“ vojenské útvary, které se vracely z bojišť do vlasti, byly těmi, které svým počtem, vyzbrojením a silou rozhodly v konfliktu. Jak s odtrženeckými provinciemi „Deutschböhmen“, tak s Maďary na Slovensku. Bez nich by ČSR nemohla být vůbec vytvořena.


Čeští vojáci na Piávě


Jižní fronta - boje v zákopech

Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Spojené království, Francie, Srbsko a carské Rusko. Od roku 1915 přešla na stranu Dohody Itálie a válku nakonec rozhodly v roce 1917 se připojivší USA. Různé skupiny Čechů a Slováků se zapojovaly do bojů na straně Dohody, tedy protiněmecké a protirakouské. Od roku 1915 pod názvem Československé legie. Ty se rekrutovaly jak z krajanů, tak válečných zajatců a přeběhlíků. Vznikaly většinou jako „České družiny“ v Srbsku, Francii, Itálii, Rusku, dále z dobrovolníků z USA a dalších zemí. Byly početně daleko menší než počet českých vojáků bojujících na straně císaře, byly však mimořádně bojovné a v bojích úspěšné. Počet oficiálně uznaných a registrovaných legionářů v první ČSR se uváděl na 90 až 100 tisíc Čechů a 5 500 Slováků (vzhledem k tehdejší situaci Slovenska coby Horních Uher je to vysoké číslo). Válečné údaje uvádí až 130 000 legionářů, (mnozí byli pohřešováni či se vrátili od svých původních zemí, kde žili před 1. světovou válkou). V bojích jich údajně přišlo o život 5,5 tisíce. Skutečnost bude vyšší. Jejich existence, statečnost a úspěchy však významem v bojích převážily vlivem politického vývoje existenci českých a slovenských vojáků bojujících na straně Mocností.

Na konci první světové války se postupně vraceli jak „rakouští vojáci“, tak i legionáři do ČSR. Byla zde tedy najednou obrovská síla vycvičených a ostřílených frontových vojáků. Takže žádní „Švejci“, ale ostřílení fronťáci

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕4.664

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře