Krvavá léta 1938-45 (4)

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕4.809

Předehra, akt 1, aneb Krev není voda

Jak to napsal na netu bloger „egon“: „Před několika dny (říjen 2001)odpovídali náhodní chodci před televizními kamerami na otázku, kdy vznikla naše republika. Jako každý rok, část dotázaných nemá o sledu událostí v roce 1918 ani tušení. A protože i řada z nás už zapomněla, co nás ve škole učili, tak si připomeňme sled událostí vedoucích k naší samostatnosti.

Abychom se vůbec mohli reálně podívat na to, co a proč a jak se stalo v letech 1938-1945, musíme se vrátit daleko do minulosti. Takže v našem seriálu jsme stále ještě na konci I. světové války.

Tragická historie let 1918-1919 - pokus o „odtržení části“ ČSR (viz část 3), která se sama nazvala Deutschböhmen - byla krátká, dramatická a nakonec i krvavá. V praxi se totiž ukázalo, že není ani politicky, ani ekonomicky životaschopná.

Zopakujme si, že idea „Deutsch-Böhmen, Německé Čechy – samostatného německého správního území v českém pohraničí - byla prosazovaná německými politiky z Čech už ve 2. polovině 19. stol. a začátkem 20. stol. V českém pohraničí mělo vzniknout uzavřené německé jazykové území s úplným vyloučením češtiny.

Požadoval je již například „Svatodušní program“, společný program pěti německých politických stran v Rakousku, přijatý 21. 5. 1899 (o svatodušních svátcích). Odmítal řešení jazykových otázek (uznání češtiny jako úředního jazyka) cestou vládních nařízení (Badeniho vládní návrh), stavěl se proti českým státoprávním nárokům, požadoval jednotné Rakousko a posílení jeho „německého charakteru“, mimo jiné rozdělení Čech podle národnosti a vytvoření uzavřeného německého území. V tomto duchu 22. 1. 1918 při jednání říšského sněmu odmítli poslanci P. Pacher, Dr. Elvert, Dr. Ober Leither naturalizaci 3 227 214 Němců (sčítání z roku 1910) v rámci požadavku tzv. Tříkrálové deklarace. To bylo prohlášení generálního sněmu českých poslanců (rakouské) říšské rady a zemských sněmů historických českých zemí ze dne 6. ledna 1918 požadující autonomii pro Čechy a Slováky. A jejich spojení v jeden státní celek v rámci Rakousko-Uherska. Mimochodem, tento dokument vyvrací stále opakované tvrzení sudetoněmecké propagandy, že Slováci byli „zahrnuti “ do ČSR až po vytvoření republiky.

Německy mluvící čeští poslanci požadovali oddělení od české „obytné plochy“ a vytvoření německé provincie Bohemia. Takže pokus realizovat v říjnu 1918 „odtržení“ nebyl v té době ničím překvapujícím. Již v lednu 1918, tedy za doby trvání Rakousko-Uherska, vydali rakousko-němečtí poslanci z Čech slavnostní prohlášení, v němž stálo:

V nynější velké době, v níž rozhoduje se osud národů a v níž Češi chtějí využíti převratných sil válečných, aby rozbili rakousko-uherskou monarchii a dostali dva a půl milionu Němců v Čechách pod jho československého státu, žádáme my, představitelé německého národa v Čechách, aby byla zřízena samostatná provincie Deutschböhmen se všemi právními přívlastky a zřízením korunní země v rámci císařství rakousko uherského, a to bez jakékoliv závislosti na české části Čech... Německý národ neustane, dokud neprovede konečné osvobození (svých soukmenovců) z nadvlády Čechů a - třeba i násilím - nezabrání zřízení československého státu, v němž by německý národ byl ujařmen... Za tím účelem žádáme ohraničení a sloučení německého území v Čechách a pro toto území všechna ústřední místa, úřady a instituce, které patří korunní zemi.

Požadavek na odtržení pohraničí je evergrýnem politiky německých nacionalistů a v dnešním Německu jej zastává sice (potichu, ale o to pevněji) malá, ale významná část aktivistů hlavně z Landsmanšaftu a bavorské CSU. Na obrázku č. 1 je německý nacionalistický plakát z doby 1933 až 1938. V té době nacistické Německo a osobně Henlein vedli v Anglii úspěšnou protičeskou propagační akci, kdy se setkával Henlein s vysokými anglickými politiky (i s Churchillem) a získával občany Velké Británie pro ideu „ochrany“ sudetských Němců. Což bylo, jak se ukázalo v době Mnichovské dohody, velice úspěšné. Plakát zobrazuje téměř stejná území jako tzv. Deutsch-Böhmen v roku 1918.


Deutschbohmen propagace

Proti vytvoření státu „Deutschböhmen“ spojeného s Rakouskem se důrazně stavěla česká politická reprezentace už za Rakousko-Uherska. Pokusy o národnostní rozdělení Čech vyvrcholily koncem října 1918. Československá vláda trvala na jednotě českých historických zemí a v listopadu až prosinci 1918 její vojska postupně obsadila pohraničí. Celistvost českých zemí byla potvrzena Versailleskou a Saint-Germainskou mírovou smlouvou a problém českých Němců se stal vnitřní otázkou ČSR (viz Lecyklopædia).

Často „zapomínanou“ – tedy záměrně zapomínanou - je pak při diskuzích na toto téma skutečnost, že Maďaři vyhlásili dne 31. října 1918 samostatnost, takže stará říše přestala existovat i právně.

Den po převratu 28. října 1918, kdy Pražané a Češi vůbec (obr. č. 2) jásali a radovali se, vyhlásili 29. října v Liberci provincii Deutsch-Böhmen s požadavkem jejího začlenění do Deutschösterreich (Německého Rakouska).


Manifestace obyvatel Brna 29. 10. 1918 před Besedním domem

Tady je další „zapomínaná“ informace, když dodnes zní z Vídně, jak Masaryk a Češi „rozbili Rakousko-Uhersko“. V samotném Rakousku byla vyhlášena samostatná Deutschösterreich (Německé Rakousko) již 21. října, tedy dříve, než se odtrhli Čechoslováci a Maďaři. Provizorní Nationalversammlung (Národní shromáždění) ve Vídni zvolilo pro tuto nově vzniklou zemi 21. října 1918 uvedený název.

Dne 12. listopadu téhož roku bylo Deutschösterreich prohlášeno republikou. Následovně se přidali němečtí poslanci z Moravy a Slezska s provincií Sudetenland (30. 10.), na jižní Moravě vznikla Deutschsüdmähren a na jihu Čech Böhmerwaldgau (obě 3. 11.), navíc přicházely požadavky na „samostatnost“ měst s velkou částí německy mluvících obyvatel - Brna, Jihlavy a Olomouce. Tuto iniciativu na rozbití československého státu podpořil 22. listopadu rakouský parlament prohlášením sudetoněmeckých provincií za své državy. Provincie se hlásily k rakouskému státu, z jehož pověření vydávaly výnosy a nařízení pro německé oblasti.

V Liberci se utvořila německá Zemská vláda (se sídlem v hotelu Zlatý lev) v čele s hejtmanem Rafaelem Pacherem, brzy vystřídaným Lodgmannem von Auen (po roce 1945 zakladatel sudetoněmeckého landsmašaftu) a jeho zástupci – německým sociálním demokratem Josefem Selingerem (viz dnešní organizaci Seliger-Gemeinde, sdružení sudetoněmeckých sociálních demokratů) a agrárníkem Wilhelmem Meixnerem.

Na počátku listopadu se konalo v Liberci první zasedání Zemského sněmu (Landestag), byly vypsány volby, vydávány vlastní, v provincii platné peníze. Zemská vláda obcím nařídila (7. 11.), aby na místních tabulích označovaly „Země Deutschböhmen“ a na štítech úřadoven „Deutschösterreich“.

Protože Rakousko-Uhersko padlo a odtrženečtí němečtí politici neměli ani organizaci, ani politické a administrativní nástroje a často ani potřebné schopnosti, celé území Deutschböhmen – tedy hlavně severní a západní části budoucí ČSR osídlené Němci - v těchto poválečných dnech zachvátil ekonomický a částečně i právní chaos. Státní rakouské orgány často nefungovaly, československá síla sem nedosahovala, bylo tu prakticky bezvládí. Následoval rozvrat, násilnosti, útoky na obchody a sklady zásob.


Vojenský hřbitov Ostašov-Liberec

Zdokumentována je dobře situace Ústecka. Odtrženecké německé úřady sice vydávaly lístky na potraviny a jiné pro život potřebné věci, ale zřídka se dostal příděl v plné výši, často nebylo co „rozdělovat“. Nespokojenosti vyvrcholily již 5. listopadu, když válkou zbídačelí němečtí obyvatelé Ústí nad Labem zaútočili na hlavní sklad (Berglager) v Nákladní ulici, kde byly umístěny sklady Liebiegových továren s vojenskou výstrojí, prádlem, obuví, přikrývkami a dalším materiálem. Následující útok směřoval na sklady ruského zajateckého tábora v Ostašově (obr. č. 3).V něm byli internováni zajatí vojáci z Ruska a Itálie. V táboře propukaly občasné epidemie, nejčastěji se jednalo o tyfus, a právě oběti nemocí jsou pohřbeny na tomto hřbitově. Pod smrky jsou pochováni Italové, pod břízami Rusové (více zde).

Již za první světové války byly do zemědělství a továren v českých zemích Rakouskem nasazeny desetitisíce ruských i jiných zajatců, což pak bylo obnoveno za druhé světové války.

Jak je psáno v kronice obce Bílý Újezd (Hrošky) nedaleko od Hradce: V roce 1917 přišli do obce Ostrov Rusové. Jedné letní neděle se přišli podívat do Hrošky. Měli na sobě šedé ruské vojenské šaty a typickou vysokou vojenskou čepici. Všichni byli statní a silní. Vesměs větší než naši průměrní lidé. Kolem jednoho se utvořil hlouček našich lidí a ten vyprávěl, jak byl za velkých bitev v roce 1915 zajat a jak se dostal k nám do Josefova, kde hladem a nemocemi zmíralo desítky a stovky Rusů, jak byli vysláni do služby k sedlákům a na dvory. ….. Jedinou vadou těchto dobrosrdečných lidí bylo, že pili příliš mnoho kořalky - vodky… V květnu roku 1918 přišli do Hrošky italští zajatci a taky jeden Francouz…

Dále pak kronika pokračuje popisováním ekonomické situace. Tu zanedbávají jak čeští, tak sudetoněmečtí historici a „vykladači dějin“. Bez toho však nelze mnohé pochopit:

Rok 1917 byl rokem zoufalé bídy. Nebylo nic, petrolej, ani uhlí. Jako reakce na bídu byly zavedeny 3 bezmasé dny, ale masa se nedostávalo třeba i měsíc. Byl také omezen prodej piva, které se tehdy vařilo z pýřky. Pekl se ovesný, nebo i kukuřičný chléb… Protože nebylo maso, byla vybíjena stáda krav, a protože nebyly krávy, byl zase nedostatek mléka. Od 1. května 1917 byly zavedeny „mlíčenky“, a to v hodnotě 1/4 l na osobu. Později byly zrušeny a mléko se vydávalo pouze pro děti do 6 let. Cukru byl též velký nedostatek a jako příděl muselo stačit 3/4 kg na jeden měsíc. Lidé byli donuceni kupovat drahý cukerin. Stupňoval se také nedostatek obilí a brambor a proto byly nařízeny ty nejpřísnější rekvizice (odvody). 

Náporu a násilí davů v Nádražní ulici nemohlo zabránit několik strážných Volkswehru –sudetoněmecké branné moci - a četníků. Dokonce se zřítil přetížený strop skladu. V této situaci nabídli členové českého místního národního výboru v Horním Růžodole pomoc. Pod vedením Josefa Votočka a učitele Dražila se utvořila z dobrovolníků Sokola a Dělnické tělovýchovné jednoty pořádková jednotka nazvaná Růžodolská legie. 120členná setnina v čele s Josefem Votočkem, Arnoštem Brunclíkem a Josefem Kamenským postupně uklidnila davy a zavedla v Nákladní ulici pořádek. Koncem listopadu 1918 byla rozpuštěna, část členů přešla k 18. pěšímu pluku na Frýdštejně. (autor Zdeněk Brunclík, časopis Krkonoše)

Němečtí sociální demokraté, kteří se odtrhli od českých sociálních demokratů již za Rakouska v roce 1911 a drželi „nacionalistickou linii“, byli v té době mimořádně aktivní. Zúčastnili se svolání generální demonstrace v Ústí nad Labem. V Liberci pod hrozbou obsazení města čs. armádou vyhlásilo vedení Deutschböhmen na poledne 5. prosince generální stávku. Na Staroměstském náměstí před radnicí, kde se shromáždilo několik tisíc demonstrantů, sociální demokrat Karl Kreibich (později po roce 1948 významný funkcionář KSČ) prohlásil: „Volám vás (sudetské Němce) do zbraně…, boj bude svatý a spravedlivý, víme, proč budeme střílet! Pro uhájení a zachování naší nové vlasti Deutschböhmen!

Vřelo to všude v pohraničí obydleném Němci. Jak napsal Falkenauer Tagblatt, (Falkenau - dnes Sokolov) č. 55, 7. 3. 1919. … v úterý 4. tohoto měsíce také ve Falknově konalo shromáždění za právo na sebeurčení Deutschböhmen… Jako mluvčí vystoupil sociálnědemokratický okresní tajemník Pohl, který přednesl z balkonu domu paní Fenklové svůj projev, ve kterém zazněly známé požadavky. Více na stránkách www.valka.cz.

Ekonomická situace odtržených oblastí byla zoufalá. Zásoby z nedostatečné sklizně 1918 hrozily, že nebudou stačit ani do zimy. Rakousko-uherská vláda nechala navíc před svým pádem zrekvírovat a odvézt úrodu z posledních žní do těch zemí monarchie, které jí ještě byly věrné, tedy z celého území českého království. Čímž se v českých zemích dále prohloubila zásobovací krize. Po vyhlášení samostatnosti provincie Deutschböhmen byly hranice této oblasti zajištěny členy německých vojenských rad, takže došlo k značnému obchodnímu uzavření oblasti od centra, a tedy i od obilných a bramborářských oblastí (viz zde).


Pomník zajatcům zemřelým v humpolecké nemocnici do r. 1919

Kronikář z Hrošky, ležící v zemědělsky bohatém kraji, nikoli jako většina odtržených území Deutsch-Böhmen, pokračuje:

Následující rok 1918 byl kritický a neustále se zvyšoval nedostatek potravin. Lidé museli platit za potraviny až desetinásobek ceny původní... Až z Trutnova chodily do Hrošky poměrně slabé ženy, přinášely nějaké šatstvo a za to dostaly brambory, mouku a obilí. Protože hrozil všeobecný hlad, byl zřízen spolek „České srdce“ pro podporu dětí z Prahy. Až tisíc dětí bylo posíláno z Prahy na venkov. Zde v Hrošce bylo sedm dětí.

Kromě všech válečných útrap, bylo na jaře 1918 takové sucho, že bylo špatné obilí a jetel a seno nebyly vůbec. Ve chlévech se podestýlalo pýřkou a listím, které se na podzim přivezlo z Doubravy. Dobytek se musel krmit pýřkou a starou slámou. V čp. 13 se opravovala střecha a veškeré došky se zkrmily dobytku. Sláma nebyla k dostání, úřady i nadále přísnými rekvizicemi vymáhaly seno a slámu. Brambory, které trochu vyrazily, byly dne 4. a 5. června 1918 spáleny silným mrazem, který dosahoval až -5 °C. Brambory zcela zčernaly, ale za čtrnáct dní znovu vyrazily. Žita, která v té době zrovna kvetla, byla také těmito silnými mrazy zcela zničena.

Poměry počátkem října 1918 byly příšerné a utrpení našeho lidu se proměnilo přímo v kritickou situaci. V létě 1918 se ve Španělsku objevila hrozná nemoc a šířila se rychle Evropou jako mor. V září už byla v Rakousku. V Praze zachvátila tisíce lidí, kteří nemocí a podvýživou padali na ulici. Počátkem října zaplavila „Španělská“ celé Čechy. Dorazila i do Hrošky, a to v polovině října 1918. Celá nákaza si vyžádala tolik obětí na lidských životech, co světová válka

V zemědělství v pohraničních oblastech chyběly pracovní síly. Zajatci, zajišťující za války velkou část práce na polích, odmítli pracovat a odcházeli domů anebo do česky mluvících oblastí (viz uvedená kronika). Doly nepracovaly, horníci byli hladoví a bylo jich málo. Byl skutečný hlad. Onemocnění způsobená podvýživou se šířila například v okrese Loket (součást Deutschböhmen), kde bylo v srpnu 1918 zaznamenáno 105 nemocných z podvýživy, z toho pět lidí na následky hladu zemřelo. V lidnatějším okrese Karlovy Vary bylo nemocných 219 a dva mrtví. Kromě edému z hladu se na Loketsku ale šířila také úplavice. Zároveň zasáhla celou Evropu tzv. španělská chřipka. Ve Staré Roli u Karlových Varů například koncem září onemocnělo 1000 osob, z nichž 500 bylo v podstatě neléčeno, protože v obci byl pouze jeden doktor. Noviny psaly: „Školáci a starší lidé, kteří chřipkou onemocní, se ve většině případů do několika dní opět uzdraví. Mladým lidem od patnáctiletých po třicátníky se sice uleví, ale pak se u mnohých přidá nebezpečný zápal plic, který je po krátkém utrpení skosí. Pár místních lékařů není schopno kvůli velkému počtu onemocnění pomoci včas. Umíráček zvoní na tom či onom místě okresu denně několikrát a k hřbitovům táhnou nespočetné průvody.

Celá konstrukce politické samostatnosti Deutschböhmen se zhroutila i díky ekonomické situaci. Navíc čeští Němci blokovali z politických důvodů pokusy o oddělení rakouských peněz od měny ČSR. Takže finančně strádali, protože rakouské peníze byly inflační - bezcenné. Pro dohodu s Čechy se od počátku vyjadřovaly pražské německé listy Montagsblatt a Prager Tagblatt, podle kterých Deutschböhmen nemůže přežít bez českých brambor a obilí. Česko-němečtí předáci vedení Lodgmanem von Auen, Lehmannem, Selingerem, Spannem, Kreibichem a dalšími trvali na svém: Bezpodmínečné odtržení!

Takže žádná selanka a jásající davy a bezproblémový převrat, jak o něm vyprávěl třeba i Jan Werich své dceři na nezapomenutelné desce „Táto, povídej“. I klasici nemusí – anebo nemohou - vždycky říkat pravdu. Anebo celou pravdu

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕4.809

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře