Krvavé jaro roku 1945 (10)

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕5.302

Osobní vzpomínka, jak to bylo v dubnu 1945

Možná je to tím, jakou mediální palbu spustila v posledních několika letech sudetoněmecká mediální „pátá kolona“ v ČR, ale i v dalších státech, takže se najednou opět začaly objevovat dokumenty a texty, které ukazují problém česko-německého soužití a Protektorátu poněkud jinak než například odporný filmový pamflet „Habermannův mlýn“ (tímto pronacistickým a protičeským dílem Juraj Herz, sám Žid, skutečně „pomohl“ židovskému národu v očích Čechů a Moravanů - to tedy ano), či podvodný „dokument“ „Zabíjení po česku“ od Davida Vondráčka či desítky, ba stovky článků od B. Doležala. Tlak budí protitlak. A tak si můžeme například přečíst autentické zápisky Miloše Picka, pamětníka a vězně koncentračního tábora Buchenwald, který přežil následný pochod smrti. Kniha se jmenuje Naděje se vzdát neumím (citovaná část: Sudety, aneb jak to bylo v dubnu 1945) (nakl. Doplněk, Brno 2010)

Nejdříve bychom se však měli podívat, jaká byla skutečná válečná situace v Evropě v rozmezí od konce roku 1944 do dubna, května 1945. Modře je vyznačeno územní držené Němci. Jistě si všimnete, že poslední skutečně bojů schopné jednotky byly rozmístněny v úzkém pásu od Berlína přes Sudety, Protektorát a dolů na Niederoesterreich a Tyroly. Tam byly fabriky na zbraně, tam byly zásoby benzinu - Záluží u Mostu, Škoda Plzeň, Zbrojovka Brno, chemický průmysl v Linzi. Za této strategicky naprosto neudržitelné situace byly poslední nadějí nacistů jednotky SS a armádní skupina střed – ve skutečnosti poslední výběr bojeschopných jednotek pod vedením generála Schörnera, Hitlerem čerstvě povýšeného namaršála v Sudetech a Protektorátu.

Víme-li, jaká byla situace, můžeme chápat anebo „nechápat“ jednotlivé činy a postoje účastníků posledních fází pokusu o germanizaci Evropy a světa. Podívejme se tedy na duben 1945 v Buchenwaldu dle oficielních kronik a dle pamětníka:

Na vrahy byly v koncentrácích cvičeny i „mladé kádry“, jak ukazuje obrázek z Buchenwaldu z roku 1943 – výcvik do SS v táboře.

V březnu 1945 byl v evidenci Buchenwaldu veden největší počet vězňů za celkovou dobu trvání tábora – 86 232 (včetně venkovských komand, v kmenovém táboře 50 600). Koncentrák ležel mezi Erfurtem a Jenou (bývalá NDR) severně od Krušných hor. 3. dubna 1945 byl uskutečněn poslední apel všech vězňů a o dva dny později je vypraven první evakuační transport. Mezi 7. až 10. dubnem se měly uskutečnit další evakuační transporty, vězni mnohde již odmítají plnit rozkazy SS a do transportů nenastupují. Strážní jednotky SS už nemají sílu ani moc transporty řádně uskutečnit. 11. dubna v jedenáct hodin a padesát minut byl tlampačem vyhlášen signál „výstraha před nepřítelem“. Vězni, kteří se obávali masakru ze strany SS, se odhodlali k ozbrojené akci – povstání (výzbroj vězňů tvořilo: 91 pušek s 2 500 náboji, 1 kulomet s 2 000 náboji, 16 granátů, 20 pistolí, 200 zápalných lahví a cca 150 bodných a sečných zbraní). Do půl čtvrté odpoledne jsou obsazeny strážní věže a jiné důležité budovy v táboře. Velení v táboře přebírá Táborový výbor. 13. dubna 1945 přijíždějí americké oddíly.

To, co nalezli američtí vojáci v Buchenwaldu, vidíte zde:

Z popisu Miloše Picka (výňatky z originálu knihy jako vždy proloženě):

Jaro 1945: „... Pak se provalila fronta někde přímo u Buchenwaldu. Lágrkomandant se pokoušel dojet pro instrukce na motocyklu (zřejmě do hlavního lágru, ten měl několik poboček), ale už neprojel. Uprostřed směny, myslím, že to bylo 12. nebo 13. dubna, (zde se data dokumentů o něco rozchází anebo byla část vězňů ještě „navagonována“ ve vedlejších pobočkách lágru . V jednotlivých částech- mimo hlavní část tábora mohla být situace jiná, víme-li že tam bylo více než 86 000 vězňů.) byl vyhlášen poplach a nástup na vagony. Už to nebyly dobytčáky po padesáti, ale evakuovali nás na otevřených plošiňácích po sto padesáti lidech. ... Projeli jsme Chemnitz (Saskou Kamenici), to byl jen hřbitov komínů (rozbombardováno Spojenci). Kam nás táhli, nevím, snad na jih do Dachau, přes Sudety.

V Krušných horách byla v té době v noci teplota hluboko pod bodem mrazu. Někdy až -10 stupňů Celsia. Přes den nevystoupila teplota mnoho nad 0 °C. Průměrné roční teploty ve výšce 900 m jsou zde kolem 4 °C, v 1200 m je to kolem 2,5 °C. Sníh tu padá až 100 dní v roce (ve výšce 1200 m je to až 214 dní). Mrazíky se vyskytují i v červnu a v září.

Za dva nebo tři dny jsme uvázli v Kraslicích na nádraží (výška cca 600 m. nad mořem), kde nás spojenci — hloubkaři — vybombardovali, poněvadž na vedlejší koleji byl nějaký vojenský vlak.

Byli jsme tam dál ještě dva nebo tři dny. Zažili jsme tam další nálety hloubkařů. A po celou cestu i v Kraslicích nás nechali bez žrádla. Pustili nás z vagonů, občas do toho nálet, tak nás nechali zalehnout ve stráni. ... byli jsme stále bez jídla. Civilní německé obyvatelstvo na nádraží na nás čumělo jako na zajímavou zvěř, ale nic k snědku nám ti lidé nedali.

Takže už tak vyhublí vězni nic nejedli více než pět dní. Sudetští Němci pak vyprávěli, že viděli tyto lidi z dubnových transportů a pochodů smrti jíst suchou trávu a okusovat kůru ze stromů. Přesto se našly výjimky:

Jen jedna manželská dvojice, ona byla Srbka, on Němec, nám nosila pytlíky s brambory a rozdávali nám je. Když jsem si uvědomil, že Kraslice byly již dávno dost velké průmyslové město, tak jsem si s hořkostí říkal, kolik už od Rakouska se tam muselo vypít a vyčurat piva na různých dělnických, sociálnědemokratických a pak komunistických schůzích. Těm z nich, kteří už taky skončili v lágrech, patřil o to větší obdiv, oč byli v tomto prostředí po Mnichově osamocenější. Teď ale, v dubnu 1945, tu jsou jediní dva lidé, kteří se odváží něco s námi mít a pomoci nám — Srbka, i když byla tak daleko od domova, a její německý manžel.

V té spoustě šíleně vyděšených sudetských Němců se našli i další slušní lidé. Abychom lépe pochopili postavení i těch sudetských Němců, kteří už měli války plné zuby, musíme si uvědomit, že již od roku 1937 zajistili henleinovci a nacisté to, že v každé vesnici byli nejméně dva agenti gestapa, dva členové či agenti Schutzpolizei der Gemeinden (pro menší města) a obávaná Himlerova SicherheitsPolizei (SIPO) Tyto složky v Sudetech fungovaly nejen do konce války, ale vyvíjely ilegální činnost i po osvobození.

Pan Pick pokračuje:

Jak dnes vím, byla tam ještě hrstka dalších „spravedlivých“. Několik německých sociálnědemokratických rodin v Kraslicích a blízké vesnici Pechbachu (dnešní Smolná) schovalo a živilo skupinku vězňů z našeho transportu až do příchodu Američanů (za takový čin byl na místě trest smrti, pokud by je někdo udal). Napsal mi o tom ze Švédska Karel Kesek, jeden ze spoluvězňů, který byl takto zachráněn. Když jsme se později sešli v Praze, vyprávěl mi, jak ho poprvé oslovila mladá žena z rodiny, která jej potom skrývala: „Kann ich helfen?“ Hřeje mne to i po půl století a slyším to dodnes, jako kdyby to tenkrát řekla mně.

Zajímavá je také historie o útěku Arnošta Lustiga, kterou on vždy končil tím, že utekli. Ale možná to bylo trochu jinak:

Byla tam taky parta 16–17letých kluků, včetně pozdějšího spisovatele Arnošta Lustiga. Těm i několika starším, včetně bratří Süsslandů, se za náletu podařilo utéct do hor, ale druhý den byli taky zpátky na vagoně. Nechytlo je ani gestapo, ani schutzpolizei, ani wehrmacht, ale přivedli je sedláci s loveckými puškami. Kluci říkali: „Alespoň jsme po letech viděli bílý kafe. “ Kafe dali, ale pochytali je a přivedli zpátky.

No, nechme pana Lustiga spát věčný sen, čtěme si dál:

Ve srovnání s Reichem (Das Dritte Reich – Velkoněmecká Třetí říše), kde už bylo cítit náznaky rozkladu, to tady v Sudetech klapalo jako hodinky. Dva dny už proudily od hranic Reichu do protektorátního vnitrozemí tankové a motorizované kolony, Němci ustupovali před Američany.

Šlo o ústup, ale i součást plánu bránit „Festung Böhmen“, v případě úspěšných jednání protektorátního ministra Bienerta a K.H. Franka pak vytvoření Českomoravského státu s vedoucí úlohou Němců.

Po třech dnech nás vyhnal hlad a ve své nezkušenosti jsme filozofovali, jestli o kus chleba žebrat nebo loupit. Proti nám šla nějaká německá civilistka, tak jsme si řekli: samozřejmě žebrat, to je jednoduché. Poprosili jsme ji o kousek chleba a ona řekla: „Jawohl (ovšemže), pojďte se mnou.“

Uvěřili jsme jí a šli jsme za ní jako ovce až k potůčku. Tam řekla: „Tady počkejte.“ Pak jsme se po třech dnech v tom potůčku myli do půli těla. Když jsme ale zvedli hlavu, už se vracela s rojnicí vojáků, kteří nás obkličovali se samopaly. Tak jsme do toho spadli poprvé. Byli to vojáci wehrmachtu, měli sice řeči: „Musíte jim dát nažrat“ — ale předali nás policii. A tak to začalo znovu.

... Poprvé nás dovedli ke koncentráku v Rottau (dnešní Rotavě). Ten byl ještě v plné parádě, ale nevzali nás, protože to byl jen ženský lágr, tak nás táhli dál.

... na nějakém statku v Doubí (tehdy Aich), to hlídal volksšturm a odtud nás odvedl, aby nás odevzdal nějakému transportu, střeženému esesmany. Ten byl na blízké železniční stanici a byl v hrozném stavu. Jmenovalo se to tehdy Aich-Taalsperre (Doubí-přehrada) nad Karlovými Vary.

Dnes se jedná o „romantické místo“ kousek od přehrady, kde jsou pensiony a restaurace a kam se dá dojít pěšky od Puppu v Karlových varech. Žádnou památku na tuto událost jsem tam ale nenašel....

Ten transport dodělával. Mrtvoly rovnali do hranolů jako pražce, vždycky řada mrtvol, na ní druhá kolmo, už tam bylo více těch hranolů ze srovnaných mrtvol. Transport byl bez žrádla, mlel z posledního. Pršelo a ti, co ještě žili, se choulili v dřepu pod dekami někde u ohníčku. V nádražní budově ožralí esesáci ověšení granáty a samopaly z oken prvního patra pokřikovali (na doprovod volksšturmáků vedoucích pochytané uprchlé heftlinky a hledajících, komu je „předat): „My vás nechceme, nemáme žrádlo ani pro svý

V té době se odehrávaly v Sudetech mezi samotnými Němci neuvěřitelné věci:

... Narazili jsme na spoluvězně, které chytli v nějaké vesnici, kde byl mezi nimi taky jeden německý komunista z našeho lágru, nějaký Denkert, zámečník z Porúří. Když po Hitlerově sebevraždě nastoupil Dönitz, prý udělil říšským Němcům amnestii, zkrátka Denkerta v té sudetské vesnici amnestovali a zařadili do volksšturmu. Přesvědčoval je, aby nebojovali proti Američanům, a ti Sudeťáci ho za to pověsili. Po dvanácti letech lágru — byl v lágru hned od prvních dnů Hitlera — došel až do Sudet a tam ho pověsili. (Volkssturm - lidová milice založená na příkaz Hitlera 18. října 1944. Nacistickým „bojovým heslem“ pro ně bylo „Wir kapitulieren nie!“ - je to konec bojové písně:

Chráníme děti, chráníme ženy

S našimi zbraněmi, se svými těly

uděláme to, co říká Führer

My Němci se nikdy nevzdáme!)


Nástup Volkssturmu na frontu


Volkssturm brání Odru

Pan Pick, tehdy bezejmenný heftling který se snažil zachránit si život, bloudil, utíkal, byl chycen a znovu utíkal v té podivné době jara 1945, kterou mi jednou popsal v kavárně spisovatel Jan Beneš jako dobu ...kdy jaro vonělo šeříkem a páchlo mrtvolami...“.

Před nejednou (sudetskou) vesničkou visel na stromě pověšenec — dezertér, voják wehrmachtu nebo volksšturmák — s nápisem na prsou „Verräter“ (zrádce).

(Již jsem popsal, jak fungovaly sudetoněmecké vesnice od roku 1938 do roku 1945.)

Vesnička jako dlaň, bylo tam třeba jen několik desítek domků, a obyvatelé vydali gestapu několik dní před koncem války ne „nepřítele“, heftlinka, ale jednoho ze svých sousedů. Co jsem prošel od Kraslic až po Domažlicko, kde to končilo, ty, kteří někde ustrašeně za záclonou vykoukli se strachem nebo i se sympatiemi, nebo někdy hodili i krajíček chleba, spočítám na prstech. Takové byly Sudety v druhé polovině dubna 1945. Nemohu a nechci si přisazovat a tím méně rozdmychávat vášně vedoucí k pomstě. Ale nějaké pohádky, že to bylo poblouznění jenom za Mnichova, nemohu potvrdit.

Tolik pamětník, který vše zažil a viděl. V popisech desetitisíců lidí – neNěmců - se všude opakují stejné scény. Pokud byl někdo v Sudetech, byl stále v nebezpečí života. A to nejen do konce války, ale i nějakou dobu po ní. Totálně nasazení, uprchlí anebo propuštění vězni, našinci anebo cizinci hledali záchranu tam, kde začínaly první české a nebo moravské vesnice.

Co se to vlastně stalo? Jak je možné, že v zemi, kde se po staletí mísili Češi, Moravané a Němci s Italy a Holanďany, Poláky i Uhry, najednou vznikla nenávist „až za hrob“, nacionální nenávist?

Výklady, že to bylo jen tím, jak se nacionalizoval německý národ a jak se nacionalizovali Češi, neobstojí. Ani výmluvám, že za to mohli jen Hitler a Henlein s K. H. Frankem, není možno věřit. Ta protičeská a vůbec protislovanská nenávist nemohla vzniknout jen tak. A také nevznikla. Byl to proces trvající okolo 150 let, kdy se z českých Němců stali jakoby sudetští Němci. Prosáklí ve své většině až do morku kostí nenávistí ke všemu českému. Byl to přerod postupný, ale - jak slyšíme z Mnichova dodnes u mnoha - trvalý. A je na čase, abychom si o těch, co tohle rozdmychávali, příště něco řekli.

Ale nejprve ocitujme o českoněmeckých vztazích něco z práce význačného demokratického německého filosofa Friedricha Wilhelma Foerstera. Napsal ji roku 1938 ve švýcarském exilu a platí dodnes:

Československá otázka (z hlediska Německa a Evropy) není ... jen nějakým libovolným evropským konfliktem, .... v ní se svými posledními a nejstrašnějšími důsledky vyjevuje více jak tisíc let světových dějin a evropský chaos několika staletí.

Které dějiny a jaký chaos? To se nejlépe vysvětlí jednoduchým obrazem. Za stěhování národů (nejprve okolo roku 1 našeho letopočtu a pak v 2. až 5. století po Kristu) se vylila mohutná germánská vlna přes celou Evropu až do Afriky


Ukázka mapy z doby stěhování národů ve 2 až 5 století

Za touto vlnou následovala slovanská vlna. Pak se germánská vlna zase převalila nazpátky na východ a germánská a slovanská vlna se srazily do sebe navzájem a s pěněním a klokotem se propláchly a vzájemně prostoupily v zóně své srážky takovým způsobem, že tam bylo zcela nemožné vést nějakou zřetelnou národní hranici. V Československu snad neexistuje například vůbec rodina, která nebyla v průběhu dějin vícekrát germanizována a počešťována. (To je ovšem teze, kterou sudetští Němci přímo nesnáší, zatímco tzv. říšští Němci sudeťáky potichu a zarputile považuji za směsku Němců se Slovany).

„Středověk tuto etnickou skutečnost respektoval ... celou dotyčnou středoevropskou a východoevropskou zónu organizoval a spojoval federalisticky, takže český kmen (myšleno z hlediska německého pohledu a názvosloví) dvakrát dodal německého císaře. Zavedení čistě národnostně státního principu do řešení německého, jakož i východoevropského problému odporovalo všem etnickým realitám této evropské zóny a muselo vytvořit celou řadu výbušných ohnisek požárů, z nichž nevyhnutelně vznikla první světová válka (tento fakt, že za 1. světové války šlo mimo výboje Německa a o suroviny také o to spojit všechny německy mluvící národy - Němce, Rakušany, Tyroly, severní Itálii atd. - do jednoho státu, se neustále zamlčuje. U Němců to chápu, ale proč o tom nemluví Češi, zatímco Poláci ano?!).

Friedrich Wilhelm Foerster pokračuje: ... druhá (válka) bude asi brzy následovat, poněvadž jsme příčiny výbuchu (1. světové války) ani jasně nerozpoznali, ani jsme je nedokázali uvážlivě odstranit.

Čechům se jistě právem vytýkala chyba v jednání s jejich německými menšinami.

Prosím, všimněte si, že tehdy se ještě rozlišovali „naši“ Němci na Němce ze Sudet, Němce z Šumavy, na severomoravské a jihomoravské Němce, na Němce z „jihlavského jazykového ostrova“, pražské Němce a na Slovensku na karpatské Němce, což se podařilo přeživším Velkoněmcům a nacistům politicky přetvořit na jednu ovladatelnou masu, tzv. Sudetské Němce.

Dále cituji: Ale nesmí se zapomínat na to, že federalismus si lze dovolit jen tehdy, když je - jako tomu bylo ve středověku - univerzální. Povolit německému obyvatelstvu v pohraničí vzhledem k sousedství centralizovaného německého autoritativního (nacistického) státu autonomii bylo nepochybně přílišným požadavkem, ... (zvláště) po válce, kterou (v roce 1915 německý kancléř)) Bethmann-Hollweg označil za rozhodující boj Germánstva proti Slovanstvu. Teprve bude-li Německo samo opět federalisticky uvolněno tak, že jihoněmecký svět (Rakousko-Tyroly, Kärtner, Chorvatsko, Slavonie atd.) bude s to se mírově nově spojit s Podunajím (Maďarsko, Rumunsko, Banát), pak teprve bude moci být rozřešen obrovský problém státního soužití různých národností v celé středoevropské a východoevropské zóně. Všechna předchozí řešení jsou jen provizorními nouzovými řešeními.

Ostatně dnešní federalizované Německo postupuje stejným směrem jinými, demokratickými prostředky a vytvoření Evropské unie je jen jeden z dalších „měkkých“ pokusů uklidnit a spojit Evropu. A vyvést ji z výsledků dvou světových válek. Všem se to však nelíbí. Bohužel, jako bolavý zub zde stále trčí představa representantů „vyhnanců“, a to včetně tzv. sudetských Němců, že si po dobrém či zlém vynutí ono „vítězství nad Slovanstvem“, které jim uniklo v první, ale i ve druhé světové válce

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕5.302

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře