Krvavé jaro roku 1945 (5)

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕7.322

Osudy těch, co „nebyli bohy

Bohové málokdy zpytují sami sebe. Natož své chování. To není nejlepší vybavení pro život bohů. Zato falešné sliby, výhrůžky, a bezohledný postih zabírají skvěle. Když můžete mávnutím ruky zničit celá města, těžko v sobě budete hledat sklony k tichému pochopení anebo se pokoušet vidět situaci z pohledu toho druhého.

Terry Prachett - Malí bohové

Pan Zimmermann, kterého jsme citovali v minulé části, je občas ve své zásadní historické knize „Sudetští Němci v nacistickém státě“ (díky za ní) až příliš stručný a útlocitný. Nelze se však divit. Je konec konců sám příslušníkem národa, který se rozhodl v jednu chvíli býti národem Bohů a stálo to životy asi 60 milionů lidí. A s bohy je to těžké, jak shora říká anglický autor.

A také potom... POTOM, to bývá důležité. Jinak by potom, pokud by to dílo bylo moc politicky nekorektní, a tudíž nestravitelné, pravděpodobně ani v Německu, ale ani u nás ta kniha nevyšla.

Podívejme se tedy na informace o konci roku 1944 a jaru 1945 z naší strany. Mnozí z vás si tyto informace asi přečtou prvně, pro česká demokratická media jsou „nezajímavé“ (a mohly by někoho pozlobit). Komunisté je tutlali a potlačovali z důvodu, že neodpovídaly obrazu všemocné sovětské armády, která s úsměvem na rtech osvobodila Československo. A pak by to také vrhalo špatný stín na soudruhy z NDR, kteří, pokud už vůbec sloužili v nacistické armádě, tak, jak pravil lidový vtip, „u Stalingradu stříleli jen do vzduchu“.

V době, kdy začal pochod smrti z Johangeorgenstadtu, byl nejvyšším vojenským velitelem na území Sudet a Protektorátu Čechy a Morava - skupina Mitte - Ferdinand Schörner zvaný „krvavý Ferdinand“, který je snad z neznalosti, snad aby nevyšly najevo jeho skutečné „vlastnosti“, stále v historiografii „generál“, zatímco byl 5. dubna 1945 povýšen na polního maršála.

Konec informace o něm na Wikipedi je poněkud, tedy hodně nepravdivý. Tam se tvrdí: „U mužstva měl vysoký respekt, ale zároveň si ho velice považovali. Věděli, že se o ně v krizové situaci postará.“ Na konci války se o nikoho nepostaral, jeho jednotky se probíjely Protektorátem naprosto zmateně podle hesla „zachraň se, kdo můžeš (a zavraždi přitom, koho chceš)“, aby nakonec se špičkami svého štábu utekl a nechal se zajmout.


Schörner jedná s Hitlerem, který v něj skládal velké naděje

V dalším pokračování textu jsou použity výňatky z knihy Františka Nedbalky Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země - zima a jaro 1945 (editor Václav Dural, vydala Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005) a z knihy Ireny Malé a Ludmily Kubátové Pochody smrti (Praha 1965, s. 58-62).

Příběh začíná na místě, o kterém to dnes prakticky desetitisíce návštěvníků netuší. Desetitisíce návštěvníků? No jistě! Kdo by dnes neznal pohraniční obec Potůčky v Krušných horách? . Svého času snad nejznámější vietnamská tržnice hlavně pro Němce z bývalé NDR, ale i pro našince. Česká obec Potůčky je vlastně jen malou částí starého německého městečka Johanngeorgenstadt za hraničním potokem. Viz mapa.

Dnes je to vlídné východoněmecké městečko, které má svoji ďábelskou tvář pečlivě ukrytou. Na stránkách města najdete jen líbezné pohledy, turistiku a historii jen „nekonfliktní“. O místním koncentráku a osudu jeho vězňů se nedočtete nic. Přitom to byl jeden z těch nejhorších pochodů smrti, který skončil v českých zemích a na který a na jehož oběti se rádo „přes“ nebo právě „pro“ jeho hrůznost „zapomíná“. Mimochodem, už úřady ČSSR a NDR odmítaly jakékoliv pátrání na straně Saska, protože by to „rušilo soudružskou spolupráci“. Přitom tam jsou dodnes neznámé hroby Čechů, ale i Němců - antifašistů, které Henleinovy bojůvky unesly a na území Říše povraždily.

(Text Františka Nedbálka uvádím proloženě)

Jeden pochod smrti - příklad za mnohé jiné

Pro úvodní a velice názornou představu o tom, že pochod smrti byl vždy naplněn zlovůlí, bestialitou a nepředstavitelným sadismem, nejprve jako příklad za jiné svědectví o pochodu smrti z KT Johanngeorgenstadt do Terezína, jehož osud je dostatečně prověřen Dne 16. 4. 1945 (uvědomme si prosím, že se to odehrávalo prakticky tři týdny před koncem války, v době, kdy už bylo vše rozhodnuto!) vyjel transport 822 politických vězňů, muži, ženy i děti, z KT Johanngeorgenstadt. Transport doprovázeli příslušníci SS a ženy dozorkyně SS, které mnohdy s vězni jednaly hůře než SS-mani. (Všimli jste si, že genderistky nikdy ani nešpitnou o jedněch z nestrašlivějších lidských zrůd v nacistické mašinérii, a to o ženách - členkách SS a dozorkyních v koncentračních táborech?!?!)

Vlakem vězni jeli až do Karlových Varů, odtud šli pěšky, cesta byla dlouhá 125 km, potravu dostali na jeden den. Těsně před půlnocí 17. 4. 1945 zastavil vlak v Perninku v nadmořské výšce 840 m proslulé svým nevlídným počasím. (Pernink je německy Bärringen, dnes rekreační středisko s lyžařským vlekem, první zastávka na železniční trati Johangeorgenstadt - Karlovy Vary. Zastávku uvidíte zde)

Ráno muselo asi 40 vězňů opustit vagóny a odejít v doprovodu hauptsturmführera Kolaschewitze a SS-manna Finka do nedalekého lesa. V lese museli vykopat asi 1 m hluboký příkop, v němž skončilo život 26 vězňů: 1 střelen do týla, 4 ubiti tupým předmětem, 20 pohřbeno za živa, když padli vysílením a zůstali ležet (o pohřbení za živa svědčilo vdechnutí hlíny do plic).

Asi 10 z těch, kteří mrtvé pohřbívali, muselo na nedaleké louce strhnout drn a hrob přikrýt. Potom je zahnali zpět do vagónů. Do Nové Role u Karlových Varů dorazil transport 17. 4. 1945. Zde byl ženský koncentrační tábor (dále jen KT), jehož velitel odmítl vězně přijmout, proto zůstali ve vlaku, a to po dva dny.

(Abychom si přesně uvědomili skutečnou situaci! Ti lidé nedostali po dva dny žádné jídlo, ale ani kapku vodu k napití. Byl chladný duben 1945 a vězni byli jen v hadrech. Potřebu vykonávali ve vagonech, nacisté je nepouštěli ven.)

Žeň této nucené zastávky byla hrozná. Již první den večer přivezly 2 selské povozy ke hřbitovní zdi novorolského táborového hřbitova 41 mrtvých. Dochovalo se o tom svědectví bývalých novorolských vězňů, kteří je pohřbívali na vězeňském hřbitově v blízkosti tábora… V něm se hovoří o 33 a 22 mrtvých ve společných hrobech. Ráno vyrozuměl přednosta železniční stanice vedoucí KT Nová Role, že na nádraží leží dalších 12 mrtvých z transportu, a žádal o jejich pohřbení. Při pohřbívání se zjistilo, že většina mrtvých měla střelné rány na hlavě: tři z nich však v době popravy ještě žili a nesli stopy krutého zacházení. Vězni se zdráhali je pohřbít, proto přišel rottenführer Ries a umírající ranou do hlavy zastřelil.

Z kroniky obce Nová role: O válečných poměrech v samotné obci Nová Role nejsou v obecní kronice žádné záznamy; jsou dochovány jen zprávy o situaci v porcelánce. Hned počátkem války se projevil nedostatek pracovních sil, který byl posléze řešen válečnými zajatci různých národností. Německý ředitel porcelánky H. Hechfischer započal za areálem porcelánky budovat koncentrační tábor. Byly zde vězněny z větší části ženy národnosti ruské, polské, české, jugoslávské, ale i belgické a německé. V posledních dnech dubna 1945 byl z Nové Role vypraven pochod smrti zbývajících vězňů (jedná se o jiný pochod než ten, o kterém mluvíme) směrem na Doubí, Toužim, Planou u Mariánských Lázní a dále. Při tom se mnoha vězňům podařilo svůj život zachránit útěkem, ale zbývající postupně pomřeli cestou. Po letech několik bývalých jugoslávských a sovětských vězenkyň navštívilo Novou Roli, aby identifikovaly místa, kde prožily hrůzná léta věznění.

Na nádraží Karlovy Vary-Přehrada došli nešťastníci (původně transport z KT Johangeorgenstadt) 19. 4. 1945. Zde zůstalo dalších 150 mrtvých, kteří byli pohřbeni na židovském hřbitově v Karlových Varech v hromadných hrobech.

Byli naházeni v několika vrstvách na sebe v hloubce 1 m. Mezi nimi byly i stařeny ve věku 70 let, některé oběti měly ruce svázané drátem, u nich byla většinou zjištěna střelná rána. Též tam byla asi dvouměsíční holčička, která zemřela na zápal plic a střevní katar. Mrtví byli pohřbíváni v noci a 3 vězni, určení k této práci, byli u hrobu zastřeleni.

Není přesně jasné, jak se mezi zavražděné dostaly i staré ženy a děti, zda byly v Johangeorgenstadtu či je pochod „přibral“ někde se sebou. V koncentrácích až na výjimky (Mengeleho pokusy na dětech, tzv. český tábor v Auschwitz - Osvětim a podobně) takoví lidé nebyli.

Události odehrávající se v okolí Karlových Varů a v Nové roli však měly další tragické kapitoly. Informace o nich lze nalézt například na stránkách Fofifo.com, z kterých jsem vybral některé údaje.

Když Američané 19. dubna vybombardovali karlovarské hlavní nádraží, byly již v té době na cestě vlaky naplněné vězni koncentračních táborů v Německu a ty měly karlovarským nádražím projíždět. Vězně chtěli dopravit na území, která ještě byla neobsazena. V důsledku neprůjezdnosti tratě v karlovarském uzlu vysadili 20. dubna, tedy den po bombardování, vězně v Nové Roli a celý transport nahnali do lágru za porcelánkou. Odhaduje se, že v té chvíli bylo v lágru stěsnáno až 2000 lidí. Zemřely zde další desítky lidí. Po válce byly hroby nalezeny a pod dozorem mezinárodní komise otevřeny. 41 nalezených obětí v Nové Roli bylo pohřbeno na blízkém novorolském hřbitově. Oběti byly identifikovány podle označení na oblečení.

Tehdejší tisk napsal: Zajištění gestapáci a také SS-mani museli hroby svých obětí sami otevřít. Na začátku práce používali lopaty a motyky a když bylo nebezpečí, že by ostrým nástrojem poškodili zahrabaná těla nešťastných obětí, pracovali rukama. Ani pohled na příšerné jejich dílo, ani vše pronikající sladký zápach nezanechal na jejich tvářích nejmenší stopy vzrušení.“

Nejasný je také osud dalších umučených žen v Nové Roli. Na nádraží v Nové Roli bylo koncem dubna či začátkem května 1945 odpojeno několik vagonů z transportu z koncentračního tábora (není známo, odkud vypraveného) s vězněnými ženami francouzské národnosti, které měly skvrnitý tyf. Aby se nákaza nerozšířila na ostatní vězně, odmítl Hechtfischer, ředitel továrny, ženy přijmout a zůstalo nevyjasněno, zda Hechtfischer dal nebo nedal souhlas k jejich převezení do karlovarské nemocnice nebo zda je nemocnice odmítla přijmout a on nezajistil jejich léčení. Vagony byly tehdy odsunuty na vedlejší kolej a ženy umíraly bez jakékoliv pomoci - nikdo se o nemocné nepostaral. Počet mrtvých žen z vagonů se mi nepodařilo zjistit. Pokračujme však ve sledování osudů lidí z pochodu smrti z KT Johangeorgenstadtu. Dalším cílem byla obec Teplička.,německy „Töpeless“ či „Toeppel“. Německá Wikipedie uvádí: In Folge des Münchner Abkommens wurde Töpeles 1938 dem Deutschen Reich angeschlossen und dem Landkreis Tepl zugeordnet. 1939 hatte die Gemeinde 327 Einwohner. Gedenkstein für den Todesmarsch von 1945 - V důsledku Mnichovské dohody byla v roce 1938 Toepel připojena k Německé říši v Sudetengau. V roce 1939 měla obec 327 obyvatel. (Dnes je v obci „Památník pochodu smrti v roce 1945“)

Po příchodu 22. 4. 1945 do Tepličky, kde se zdrželi 48 hodin, byli vězni ubytováni v bývalé porcelánce, kde byl v té době již opuštěný tábor sovětských zajatců. Další oběti - 15 osob - byly pohřbeny v hromadném hrobě v severní části porcelánky, a to v ohybu silnice za továrním komínem. Dne 27. 4. 1945 došel transport až do Bochova a byl ubytován ve stodolách města. Našli se odvážní a nezaslepení lidé, snad Němci (Čechů tam bylo pomálu), kteří „heftlinkům“ přinesli trochu brambor a zeleniny. Ráno leželo před stodolami a na cestě od Tašvic k Bochovu 35 ubitých a zastřelených vězňů. Kousek za Bochovem zůstali ležet v příkopě noví mrtví. Za hřbitovní zdi byly tyto oběti nacistické zběsilosti pohřbeny v hromadném hrobě v hloubce 90 cm. Druhý den, 28. 4. 1945, při pochodu obcí Budov zahynuli 4 vězni, kteří byli pohřbeni pod vrchem Mühlbergem.

Večer 28. 4. 1945 došel transport do Lubence.

Starosta dostal příkaz opatřit jídlo, ubytování a místo pro hromadný hrob. Na noc byli vězni zahnáni do stodol. Ráno už byli někteří mrtví a další neschopní chůze byli zastřeleni. Druhý den 29. 4. bylo u tohoto hrobu slyšet střelbu. Svědek viděl, jak do jámy byla házena svlečená těla. SS-vedoucí transportu dal starostovi příkaz, aby mrtví byli zahrabáni v hromadném hrobě na opuštěném místě v akátovém háji pod Nahořečicemi.

Vězni, kteří nemohli dále, byli stříleni a házeni do příkopů podél silnice. U Maloměřic v lese bylo zastřeleno 6 vězňů, které pohřbili u hřbitovní zdi společně s dalšími - celkem v počtu 16 mrtvých. V Blatné jsou dva hroby s 34 mrtvými. Těsně za obcí zastřelili strážní SS dalšího vězně, který je v hrobě u silnice. Další 3 vězně zastřelili v katastru obce Veličin a i je pohřbili do hrobů u silnice. V Patuchovicích byly dva hroby, v jenom 11 vězňů a v jednom jeden. V Žihli pak SS nechali vykopat další hromadný hrob a do něj uložit 259 (jedna zpráva mluví o dokonce 273) obětí.

V prvých dnech měsíce května došel transport mužů, žen i dětí do Vysoké Pece a nocoval na pile Josefa Schulze, č. p. 95. Pro nedostatek místa v kůlně, kde se nocovalo, byl jeden muž umačkán a zůstal v kůlně ležet. Velitel transportu jej nechal vynést na stanovém dílci na louku před pilou a ježto ještě jevil známky života, vytáhl jeden poddůstojník pistoli a ranou do hlavy jej zastřelil. Při prohledávání domu a pily našli 3 vězně schované ve sklepě u dynama, které týž poddůstojník vybídl, aby vystoupili z úkrytu. Jakmile prvý z nich vystrčil hlavu, byl jím zastřelen z pistole do levého spánku a zůstal ležet na místě. Druhého nechal vrah vystoupit až na dřevěné schody, kde jej rovněž zastřelil ranou z pistole do hlavy. Třetího, posledního, vyvlekl před kůlnu a pojednal s ním stejně. Všichni zastřelení byli před odchodem transportu spoluvězni na louce zakopáni.

František Macek z Hořic vzpomíná: „Lidé umírali hlady, jedlo se to, co nám přišlo do ruky, vařili jsme si odvar z kopřiv. Já jsem jedl pupence ze stromů, což mne drželo při životě.

Po návratu na nádraží v Blatné byl transport naložen do vagónů a dopraven do Kštic u Podbořan, kde zůstal dva dny.

Neříká vám to něco? Podbořany? To je ta nová slavná kauza našich „inestigativních“ novinářů, kde byl „objeven“ hrob sudetských Němců, snad 70 osob. Jaksi a poněkud „nelze nalézt“ dva hromadné hroby vězňů nacistů, přestože existují svědecké zápisy, takže by to asi nebyl problém.

V několika hromadných hrobech u Podbořan bylo pohřbeno 234 obětí. Dalších 27 mrtvých vězňů bylo odvezeno do Pšova a pohřbeno mimo hřbitovní zeď v několika vrstvách, v hloubce 60 cm. Další hrob dvou obětí vyhozených z vlaku u železniční trati byl v katastru Dolánky (trať Plzeň - Duchcov). V Lovosicích dne 6. 5. 1945 uprchli strážní SS a vězni se rozešli do svých domovů. Zbylo jich jen 28. Mimochodem, jak každý ví, Lovosice leží jen kousek od dalšího kontroverzního místa, kde prý byly na nevinných Němcích páchány strašlivé zločiny. Od Postoloprt.

Takže si to zrekapitulujme. A hledejme, kde je ta bukolická krajina protektorátu, kde prý byl klid a mír a žádné zločiny, jak vykládají nacifilové a „oficielní“ sudetští Němci. Berlín byl v troskách, Říše už neexistovala, ale esesáci a vojáci Wehrmachtu stále a stále vraždili nevinné lidi. Jak to, že naši bdělí „hledači zločinů“ stále hledají jen ty údajně české a nevidí a neznají ty německé? Prý neexistují důkazy… Není to pravda! Existují svědectví. A jsou zdokumentovány. Jen jaksi nejsou „zajímavé“, že.

Z koncentráku v Johangeorgenstadtu bylo vyhnáno na pochod smrti 822 vězňů. Přežilo jich 28!!! Znovu si uvědomme, kdy a za jakých okolností tento pochod smrti vznikl: Pochod začal dne 16. dubna 1945, tedy toho dne, kdy ráno Rusové udeřili na Berlín. Toho dne v 6 hodin ráno také zaútočila vojska maršála Koněva v prostoru Schörnerovy armádní skupiny. Canaris už byl mrtvý. Sověti vstoupili na rakouské území už 30. března. Dne 4. dubna 1945 byla jednotkami Rudé armády osvobozena i Bratislava. Bratislavsko-brněnská operace byla zahájen 25. března 1945. Bojovalo se před Brnem. V průběhu února západní Spojenci vyčistili Porýní, 24. března překročili na široké frontě samotný Rýn a pronikli do nitra Německa. V dubnu prohráli Němci bitvu v Porúří, kde bylo obklíčeno a zajato přes 300 000 německých vojáků. Britové překonali 5. dubna řeku Veseru a 11. dubna 1945 dosáhli Američané Labe u Magdeburku. Berlín se od Američanů nacházel pouhých 120 kilometrů na východ. Rusové vstoupili do předměstí Berlína. Válka byla prohrána.

A za této situace německé velení a jeho podřízené organizace a jednotky stále pokračovaly v největší naplánované hromadné vraždě v dějinách. V „pochodech smrti“, z nichž se velká část odehrávala na našem území. Dnes o tom nejen velká část obyvatel českých zemí nic neví. A značná část našich historiků, politiků a novinářů o tom zarputile mlčí a předstírá, že se to nestalo! A když, tak tvrdí, že to nejde „prokázat“ a vůbec je nevhodné o tom mluvit. Sudetoněmecká propaganda však pokračuje - a tento pohled pomalu přebírají i oficiální německé úřady. Jinak by se nemohlo jednat o vybudování památníku a muzea „vyhnanců“, pochopitelně jen německých. Ale nic nikdy nekonečně dlouho nedokáže zabránit tomu, co se musí stát. Tak ani běsnící část Němců v okolí Karlových Varů nedokázala zadržet běh událostí. V době, kdy jedna část Němců ještě poslušně vraždila „podlidi“, jiní už balili a utíkali.


5. květen 1945: Hitler je mrtev! Češi se vrací!! Rusové jdou!!! Utíkejte, utíkejte...

Mnoho takzvaně „nedokazatelných“ věcí je přitom doloženo a zadokumentováno. Jako třeba zde.

Ve dnech 28. 6. - 3. 8. 1945 byly za přítomnosti zástupců SSSR, Anglie, Francie a Polska otevřeny hromadné hroby v katastrech tehdejších okresů Loket, Karlovy Vary, Podbořany a Žlutice. Hroby byly otevřeny na místech předem zjištěných, a to podle údajů dvou vězňů z tohoto transportu, kterým se podařilo uprchnout. (To ovšem také znamená, že zcela jistě nebyly odhaleny všechny hroby obětí nacistického šílenství při pochodech smrti v této oblasti.)

Při tom byly nalezeny i oběti jiných transportů, které procházely tímto krajem. Protokol hovoří o 935 mrtvých nalezených v hromadných hrobech v této oblasti. Komise zjistila 96 střelných ran vypálených zezadu do šije, 13 střelných ran zezadu do hrudníku, 109 ran tupým nástrojem - zřejmě pažbou - do hlavy. U mrtvých - jen s nepatrnými výjimkami - byla zjištěna enormní tělesná sešlost. Otevřené dutiny břišní dokázaly, že příčinou smrti nezastřelených a neubitých vězňů byl ve velké většině hlad. Při tom se pátralo především po národností obětí. U části se však nepodařilo nalézt ani označení, ani vězeňské číslo. Podle nalezeného označení národností bylo v hromadných hrobech pohřbeno: 119 Poláků, 36 Francouzů, 77 Rusů, 15 Belgičanů, 6 Čechů, 1 Litevec, 12 Slovinců, 16 Ukrajinců, 8 Italů, 1 Řek, další lidé - 589 mužů a žen blíže neurčené národnosti, jakož i jedno dítě.

Takový byl tedy příběh jednoho konkrétního transportu a pochodu smrti, který je typickým i pro ty ostatní.

Je čas, abychom si osvěžili paměť a konečně si mohli svobodně říci, jak to všechno bylo, kdo udělal co a jaký jej stihl trest. V tomto případě hromadné, opakované vraždy spáchané plánovaně a skupinou pachatelů, tedy v nejhorší možné trestní variantě zločinu, nebyl potrestán jeden jediný vrah z těch, kteří mají na svědomí 854 mrtvých z pochodu smrti z KT Johangeorgenstadt. Jména mnohých zločinů jsou známa, ale neslyšel jsem, že by nějaký „aktivista“ dnes požadoval vyšetření těchto obludných zločinů.

A všimněte si, jak mají „vybraní“ němečtí „svědci“, vyprávějící našim novinářům o zločinech na konci války, selektivní paměť. Vědí například přesně, kde jsou u Podbořan hroby zabitých Němců, vědí, kdo prý to udělal, ale vůbec, vůbec si nepamatují, že by zde existovaly nějaké hroby stovek zavražděných vězňů. Nic neslyšeli a neviděli o pochodu smrti. Prostě nic. U lidí se tomu říká lhaní anebo sociální amnesie nebo též amnesie psychogenní, selektivní a retrográdní - viz V. Línek, „Diferenciální diagnostika kognitivního postižení“.

Není tomu však všude a nesmíme ani na vteřinu používat válečné heslo „Dobrý Němec - mrtvý Němec“. Mnoho Němců si vše stále uvědomuje, často najdete i pomníky pochodů smrti. Většinou v bývalé NDR. Nikdy jsem však žádný nenašel v Bavorsku a Rakousku. Pardon, tam mají památník na pochod z Brna. A v Linci, u mostu, při jehož stavbě bylo zavražděno mnoho vězňů z koncentračního tábora Mauthausen, mají památní ceduli, jak až tam došli sudetští Němci utíkající v květnu 1945 z jižních Čech.

Ovšem, hlasy o vědomí si viny k nám moc nedolehnou. Spíše protičeská agitace. Jsou-li však v tom celém „ideovém útoku“ a propagandistické kampani namočeni profesionálové jako třeba někteří novináři, říká se tomu desinformační kampaň. A za tou vždycky někdo stojí a vědecky se to označuje jako brainwashing. Což je velice odborně propracovaná technika směřující k ovlivňování myšlení a názorů jedince anebo skupin lidí tak, aby změnili svoje názory nebo chování. A to ve prospěch toho, kdo brainwashing provádí. Nejčastějším důvodem této snahy jsou záměry politické, náboženské nebo finanční. V tomto případě si myslím že jde o důvody politické, nacionální i finanční.

A jak to vypadá, sudetským Němcům a staronacistům se vymývání mozků daří. Dokonce tak, že za ně mohou rozdávat finančně dotované „ceny“.

Za poskytnuté dokumentární fotografie děkuji panu K. Houfovi.

Zároveň přivítám pro pokračování této práce jakékoliv zajímavé připomínky, informace, dokumenty a fotografie a osobní svědectví.

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕7.322

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře