Krvavé jaro roku 1945 (3)

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕6.369

Seriál

  1. Krvavé jaro roku 1945 (1)
  2. Krvavé jaro roku 1945 (2)
  3. Krvavé jaro roku 1945 (3)
  4. Krvavé jaro roku 1945 (4)
  5. Krvavé jaro roku 1945 (5)
  6. Krvavé jaro roku 1945 (6)
  7. Krvavé jaro roku 1945 (7)
  8. Krvavé jaro roku 1945 (8)
  9. Krvavé jaro roku 1945 (9)
  10. Krvavé jaro roku 1945 (10)
  11. Krvavé jaro roku 1945 (11)
  12. Krvavé jaro roku 1945 (12)

Podobné články

Další články autora

Werwolfové (a Volkssturm) od roku 1944 do 9. 5. 1945

Město Ústí nad Labem – německy Aussig - je trvale zapsané do vztahů mezi Ćechy a sudetskými Němci kvůli krvavému konfliktu za druhé světové války a hlavně po jejím konci. Většinou se sice omílá jen onen „ústecký masakr“, vzniklý prý dle tvrzení SL následkem „záměrného výbuchu“ ze dne 31. července 1945.

Jenže s tím výbuchem a masakrem je to asi tak, jako to bývalo za socialismu s Říjnovou revolucí. Tou, co se odehrála v listopadu, s Leninem, co se jmenoval Uljanov, a Stalinem, co byl Džugašvili. Jak se ukazuje na mnoha případech, je to s vyprávěnkami landsmanšaftu často podobné.

Výbuch se stal v skladišti munice v Krásném Březně, které je sice od roku 1900 součástí Ústí, ale z jehož centra a od mostu E. Beneše, kde probíhal lynč na Němce, není na Krásné Březno přes zalesněný kopec vidět. A v době výbuchu byl vidět jen mrak prachu.

Většina po léta tradovaných „faktů“, kterým většina sudetských Němců pevně věří, jsou však vyprávěnky podobné „městskému folklóru“ o „černých sanitkách“, co chytají na ulicích lidí a odvážejí je bůhvíkam, o jehlách zabodnutých do sedadel atd. A to bez hledu na to, že mnohé skutečně krvavé historky mají reálný základ a zahynuli při nich lidé. U událostí v Ústí se například stále traduje „hozený kočárek do Labe“, ačkoliv se nikdy nenašel hodnověrný svědek. Stále se opakují vyprávěnky, jak Němce lynčovali jednou českoslovenští vojáci, jindy rudoarmějci, ačkoliv svědecky je naopak potvrzeno, že právě tyto dvě složky učinily lynči přítrž, a to dost rázně, protože po jejich zásahu a následkem rvaček vyhledalo v nemocnicích ošetření cca 40 až 50 Čechů.

Co se však tiše přechází, je skutečnost, že v Krásném Březně je zámek Krásné Březno. A ne jen tak nějaký zámek. V něm bylo v Sudetech hlavní centrum výuky Werwolfů pro Sudety a vůbec pro území bývalé a, jak bylo i nacistům jasné, také budoucí ČSR. A také veliké zásoby munice, kterou rozváželi mladí kluci z Hitlerjugend do různých úkrytů a učili se s ním v rychlokursech manipulovat.

Kde se tam vzali? Šlo o akci Werwolf. Program diverzních akcí pro Sudety a Protektorát po obsazení území Spojenci projednávali nacističtí pohlaváři včetně K. Henleina a K. H. Franka v lednu 1945 v Praze a také právě v Ústí nad Labem. V okolí byla i „tajná vysílačka„ Werwolfů a veliký sklad munice. Ze skladů – nikdo přesně neví, kde všude v Krásném Březně byly sklady výbušnin a munice -, odkud se vozily do tajných skladů po celé zemi. Zámek a jeho okolí byl také místem, kde se mladí členové Hitlerjugend a dívky z BDM (Svaz německých dívek) školili v diverzních akcích a kde je zkoušeli. Po osvobození pak byly různé druhy munice v různém stavu shromažďovány právě ve skladu v Krásném Březně, kde pak došlo k výbuchu. Cituji: „… 31. července 1945 v 15.30 hodin došlo k výbuchu v Krásném Březně. V bývalém cukrovaru byl uložen trofejní materiál Československé armády, zajištěný po zbytcích rozprchlé německé armády. Byly to především trhaviny, střelivo, letecké motory, pohonné hmoty, různý vojenský materiál a potraviny v množství asi 100 železničních vagonů. Ve zničeném objektu zahynulo 14 mužů a 12 žen, z toho šest vojáků, kteří sklad střežili. V okolí bylo zraněno na 200 osob, zbořeno několik desítek domů. Hmotná škoda se odhadovala na několik desítek milionů korun.

Poskládáte-li si reálné a pravdivé informace do této linie, už ta legenda o nezpochybnitelném „úmyslném výbuchu a záměrném masakru sudetských Němců“ vyvolaném Čechy, aby byl urychlen odsun, nevypadá tak jednoduše. Jak by řekli sudetští Němci, není to tak „einfach“.

Je pro dnešní dobu typické, že se stále reálná skutečnost přechází, bagatelizuje anebo se dokonce dějiny falšují, jak předvedl ředitel Archivu města Ústí nad Labem (AMÚ) pan Kaiser, který v publikaci INTOLERANCE-INTOLERANZ, vydané za jeho řízení v roce 1998, dle pamětníků i historiků úmyslně zkresluje historická fakta tak, aby byl doložen zřetelně propagačně zkreslený pohled sudetoněmecké lobby.

Abychom se v tom trochu orientovali, je potřeba se vrátit až od roku 1944. Jak se schylovalo ke konci války, řešili nacisté otázku, co po obsazení Vaterlandu nepřítelem. Protože podle nacistické ideologie árijského „nadčlověka“ není možno nikdy složit zbraně.

Jako průvodce si vezmeme různé znalce historie. Například „znalce“ navýsost obeznámeného s problematikou, a to pana vystupujícího pod jménem Bc. Franz Chocholatý Gröger (původně František Chocholatý) (* 1944). Sám o sobě uvádí že je genealog, historiograf, sociální patolog a slezský patriot, a na svých stránkách se netají, mírně řečeno, jistým obdivem k některým aspektům německé historie. Jím uváděná tvrdá fakta jsou většinou kvalitní, závěry však značně diskutabilní. Publikuje často na stránkách „Naše věc“, kde lehce nadhazoval, že by mne měli obžalovat za moje pročeské“ články. Logicky autor souzní s bývalým hnutím Vlajka. Hlavně v obdivu k „pořádku“ a „silnému státu“.

Druhým hlavním citovaným autorem bude Roman Cílek, známý publicista specializovaný na kriminální příběhy a na otázky Protektorátu.

Bez informacích o Werwolfech, tedy o této organizaci, není možno o situaci na konci války vážněji referovat. Podívejme se tedy:

Werwolfové byli organizací, která je dodnes opředena mnoha pověstmi. V době na konci války byla vymyšlena jako jedna z „tajných zbraní“ nacistů. Její určení a ideologie plně vyhovovaly myšlence, které se oddávali nacisté téměř do konce války. A to, že útok spojenců bude tajnými zbraněmi zastaven před Berlínem a pak dojde k obratu ve válce.

Werwolfové měli do té doby vést diverzní válku na dobytém území a za pomoci nacismu věrného obyvatelstva udržovat jak ducha „němectví“, tak útočit na nepřítele do doby, než se opět „vítězná nacistická armáda“ navrátí „k svému německému lidu“. Budu citovat úryvky z práce Romana Cílka „TEMNÁ VIDINA PORÁŽKY (Historická mozaika - pohled do zákulisí)“:

Válka se vždy rozhoduje až v posledním kole. A toto kolo bude nepochybně patřit nám,“ vzkazoval prostřednictvím říšského rozhlasu mluvčí režimu Joseph Goebbels.

Skoro už hmatatelná blízkost finále zbavovala mnohé z vysoce postavených Němců zbytků soudnosti. Státní tajemník ministerstva propagandy Neumann komentoval Hitlerovy výroky příznačně iracionálním způsobem: „Když vůdce prohlásil, že v tomto roce nastane historický obrat, pak je to tak. My nevíme, jak se toho dosáhne. Vůdce to ví.“ Na podobnou strunu se hrálo i v sudetské župě a na území protektorátu. Příkladem šel gauleiter Konrad Henlein,

Konaly se však i praktické kroky: Šéf politické špionáže „třetí říše“ Walter Schellenberg seděl v létě 1944 v Himmlerově pracovně a podával výklad o situaci. Neskrýval problémy. Naděje na roztržku mezi Sověty a západními spojenci se neukazovaly jako reálné. Kolem Třetí říše se stahoval čím dál těsněji svírající kruh...

Schellenberg Himmlerovi předložil svazek listin, plán příprav činnosti německého podzemního hnutí. „Jde o pozoruhodnou práci velitele zpravodajského oddělení Cizí armády - Východ generála Gehlena,“ dodal k tomu. (Pozn. autora – Richard Gehlen, důstojník tajných služeb, od r. 1940 spolupracoval na plánu Barbarossa - přepadení Sovětského svazu. Následně šéf kontrarozvědné Skupiny Východ. Roku 1941 povýšil na šéfa FHO, které bylo součástí vojenské tajné služky OKW. Zabýval se vyhodnocováním východního válečného zpravodajství a získáváním informací od zajatců. Vytvořil skupinu zvanou „Gehlenova organizace“ plnou členů SS a Gestapa, kterou předal v roce 1945 Američanům. Po válce se stal šéfem „prezidentem“ BND, Bundesnachrichtendienst, oficiální zpravodajské služby SRN.)

Himmler nejprve odmítl. Bál se Hitlerova hněvu. Nakonec souhlasil a o dva měsíce později byl pověřen SS-Obergruppenführer Hans-Adolf Prützmann úkolem vybudovat organizaci, která by působila v týlu postupujícího nepřítele. Dostala jméno werwolf, tedy vlkodlak. (konec citace)

Obraťme se pro další informace na pana Franze Chocholatého Grögra. Ten popisuje události podobně:

Heinrich Himmler, říšský vedoucí SS a policejní šéf, disponoval veškerými prostředky, jimiž mohl přinutit a potrestat ty, kteří se nedokázali nebo se odmítali organizovat. Měl na starosti všechny zálohy a odvod vojáků v samotném Německu. V srpnu 1944 se pustil do budování a do výcviku dvaceti pěti divizí Volksgrenadiere. V létě tohoto roku se sešli Reichsführer-SS Heinrich Himmler a SS-Brigadeführer und Generalmajor der Polizei Walter Schellenberg. Ten jej seznámil s prací generálmajora Reinharda Gehlena, …ve které Gehlen poukazoval na účinnost ruských partyzánských jednotek. Rovněž se zmínil o možné válečné prohře, pokud se nezačne konat a nevytvoří se obdobná partyzánská organizace na německé straně. Struktura takové organizace vycházela ze zkušenosti s polským hnutím odporu – Armii Krajowe (AK). Po pádu Warszawy se Gehlenovi dostal do rukou archiv AK. Hovoří o vytvoření podzemní organizace vytvořené z malých skupin s decentralizovanou organizační strukturou. Plán obsahoval školení sabotérů, diversantů a agentů, vytvoření utajených skladů zbraní, potravin a radiových spojení na územích ohrožených sovětskou a polskou okupací. Gehlen řídil také akce skupiny „Zeppelin“, jejíž příslušníci byli naverbováni především z řad válečných zajatců, ale i místních konfidentů a spolupracovníků Abwehru.

Je tedy vidět, že propagandistická kampaň, s kterou už začali komunisté po roce 1948, o tom, že rozhodující byla Rudá armáda a KSČ, a kterou dodnes rozvíjí Landsmanšaft, z níž vyplývá, že Werwolfové byli jakousi organizací podobnou čemusi jako skauting a nebyli vlastně nebezpeční, se ukazuje pohádkou. Podobně tomu bylo s organizací Volkssturm, jejíž vznik byl 19. října 1944 stranickým deníkem Völkischer Beobachter oznámen červeným titulkem přes celou stranu, že Führer ohlašuje vznik Volkssturmu. Ten byl zřízen výnosem z 25. září 1944 Na Západě byl prý (dle pana Chocholatého Grögra) Volkssturm Spojenci uznáván jako bojový sbor, zatímco Rusové s ním nakládali jako s partyzánskou organizací a zajatce stříleli. Nelze se divit. Právě členové Volkssturmu byli pověstní jako bezohledně vraždící bestie při pochodech smrti jak z koncentráků, tak z vojenských zajateckých táborů, kde na východ od Berlína převládali zajatí sovětští vojáci. Doprovázeli například obrovský pochod sovětských zajatců kolem Mladé Boleslavi, kde bylo hnáno asi 35 000 zajatců a tisíce z nich byly po cestě povražděny. Bojovali i na frontě. Výrazně se podíleli například na obraně Brna, aby pak mnozí z nich ihned oblékli civilní šaty a vydávali se –vzhledem k věku - za nevinné děti“, členy HJ anebo „ubohé starce“. Tahle finta byla tak účinná, že ji naleznete i dnes v „dílech“ českých novinářů, hledajících „zasunuté stránky českých dějin“. V pražském květovém povstání se zúčastnili vražd Pražanů, aby se pak opět pokoušeli utéci v civilních šatech. Někteří byli svými českými sousedy poznáni a zlynčováni.

Na rozdíl od této domobrany měl být Werwolf partyzánskou organizací hlavně mládeže. Werwolf byl také charakterizován jako „pokus o rozpoutání války dětských záškodníků“ (Kinderheckenschützenkrieg). Tento výraz použil Erich C. Pruck a poznamenává, že „hranice mezi legálním bojovým nasazením (ve smyslu haagského Řádu pozemní války) a partyzánstvím je nejasná.“ Tím často argumentuje SL. Pan Chocholatý však neuvádí, že autor citátu Pruck neví vůbec nic o působení mladých werwolfů například na území ČSR. Dne 18. října 1944 zakončil Himmler svůj projev slovy: „I na územích, kde si nás podle svého přesvědčení plně podrobili, se jim za zády čas od času znovu zvedne vlna odporu a dobrovolníci, podobní vlkodlakům, odvážným jako sama smrt, na nepřítele opět udeří!“ Zároveň bylo rozhodnuto vytvořit odbojové hnutí pod krycím jménem WERWOLF. Jméno Werwolf je inspirováno románem Hermanna Lönse, odehrávajícím se za třicetileté války. Evropskou krajinou táhnou žoldnéři z různých zemí a s nimi přichází i vraždění, vypalování vesnic, znásilňování žen a dětí. Skupina německých sedláků se ovšem žoldnéřům a cizím vojákům vydá na odpor. Pod vedením sedláka Wulfa odchází skupina vesničanů do lesa a zde se mstí nepřátelům za jejich činy. Nikdo neunikne jejich spravedlnosti a s nikým nemají žádný soucit... Jejich oddanost vítězství je známá brzo v širokém okolí a nepřátelé si na ně dávají pozor. Za svůj symbol si zvolí tzv. Vlčí hák, který odstrašuje všechny nepřátele. Po skončení války jsou Werwolfové odměněni od knížete a respektováni od svých bližních. Jaká to příhodná symbolika pro nacistickou realitu druhé poloviny roku 1944.

Hrdinných vojáků bohužel ubývalo, ale touha po „svobodě“ (v nacistickém pojetí) stále nevyprchala. Z jedné strany, řečeno slovy Ministerstva propagandy, barbarští bolševici, znásilňující ženy a loupící, a ze strany druhé vojenská sebránka poháněná židovskými intrikáři. Kapitulaci Cách (Aachen) 21. 10. 1944 bral Himmler jako osobní urážku. V dopise určeném policejnímu veliteli SS pro Západ generálu Karlu Gutenbergerovi, rozzlobeně napsal: „Z informací v nepřátelském tisku je jasné, že v některých oblastech okupovaných Anglo¬američany se místní obyvatelstvo chová naprosto nedůstojně. Přikazuji, aby v okamžiku, kdy budou tato území znovu obsazena, byli provinilci postaveni před soud. Nyní bychom se měli pokusit dotyčné obyvatelstvo vychovat tím, že za frontou vykonáme trest smrti. Toto prohlášení mělo následně velký dopad. Werwolfowé nadále měli vystupovat více proti „zrádcům německé věci“.

Velitelem jednotek Werwolf se stal SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS und Polizei Hans-Adolf Prützmann, jmenovaný zároveň Generalinspekteur für Spezialabwehr. Prützmann byl znalcem partyzánského boje a fanatickým nacistou. Od roku 1941 byl na východní frontě a patřil mu také neoficiální titul “neomezeného krále Ukrajiny“. Znal dobře sovětské partyzánské hnutí a jeho fanatismus a bestialita rozhodly o jeho jmenování. Okamžitě shromáždil schopné lidi, například své bývalé kolegy z bojů na Ukrajině i příslušníky SS. Vedení a výcvik měli řídit lidé seznámeni s partyzánským bojem (lidé z SS, WH, policejní důstojníci či skupina důstojníků a poddůstojníků divize Brandenburg). Střediska výcviku byla nejprve kolem našich hranic - ve Slezsku Breslau (WrocŁaw), Neisse (Nysa), Teschen (Těšín). Pod skutečností rychlé změny situace na frontě bylo vybráno Ústí nad Labem jako hlavní základna pro Festug Böhmen- Sudety + protektorát.

Situace v Ústí byla za Protektorátu výjimečná tím, že v městě a hlavně v chemickém průmyslu zůstalo relativně dost Čechů. Byli potřeba pro provoz továren. Ostatně obdobné to bylo i po válce, kdy sudetští Němci zůstávali jako odborníci v průmyslu v továrnách až do šedesátých let. Běžně tam bylo slyšet jejich pověstnou „sudetskou češtinu“, z které jsme si jako kluci dělávali srandu. A napodobovali jejich styl a akcent: „Já nykdy Nemec. Já dycky Cech. Moje tatýnek pyla vždycky toprá sokolofna!“ Anebo jsme spolu s nimi zpívali šílenou českoněmeckou píseň:

Ich bin ein klein myslifeček,

Sotfa das kfér nesu.

Hodym si hoóó přes ten Arm

A pospycham nach Grüne Wald!“

Proto také předání vlády z německých rukou do českých rukou proběhlo v Ústí celkem klidně. Dokonce nový Národní výbor použil několikrát i místní německé jednotky Wehrmachtu k udržení pořádku, třeba při pokusech o rabování – hlavně potravin. Jenže to byla jen jedna strana mince.

Vraťme se však do ledna 1945. V diskuzích o této době se stále argumentuje přítomností Čechů v Sudetech. Volker Zimmermann v knize Sudetští Němci v nacistickém státě uvádí, že:

Oficiální počet Čechů v Sudetoněmecké župě byl podle sčítání lidu z r. 1939 byl 291 000 osob.

Češi přitom oproti všem tradovaným báchorkám ztratili veškerou politickou a kulturní samostatnost. Jejich spolky byly takřka bez výjimky rozpuštěny a svou řeč směli používat jen v privátní sféře. Školská politika v župě byla zaměřena na to, aby menšině byly odebrány veškeré možnosti vyššího školního vzdělání, „odnárodnění“ mělo vyhladit Čechy jako národ v sudetské župě Protektorátu. „Rasově vyhovující“ část měla být germanizována, „rasově nevyhovující“ část vysídlena.

Co však sudetským funkcionářům nejvíce vadilo, bylo stále stoupající pracovní nasazení protektorátních příslušníků ve zbrojních závodech jejich župy. Takový vývoj byl v jejich očích ohrožením „německého živlu v pohraničí“. Jejich varování před „podvracením“ sudetoněmeckých oblastí však zůstala nevyslyšena a do župy přicházeli (byli totálně nasazováni) další protektorátní příslušníci; koncem války dosahoval počet Čechů jméně 400 000.

Domácí přání tak byla ignorována dokonce na území, jež župní vedení považovalo za nejvlastnější teritorium sudetoněmecké národovecké politiky. Naopak návrhy župního vedení na, to jak zacházet s Čechy časem začaly nejvyšší říšské úřady zřejmě obtěžovat. V tom smyslu se jevila naléhavá nezbytnost přizpůsobit menšinovou politiku sudetské župy Frankově „reálné politice“ v Protektorátu, jež měla zajistit bezproblémové pracovní nasazení Čechů během války.

Mohlo by se zdát, a různí aktivisté to tak tvrdí, že Čechů bylo v Sudetech relativně dost. Jenže sudetských a říšských Němců včetně vojáků a východních utečenců bylo v Sudetech něco mezi 4 až 5 miliony osob. Takže Češi tvořili cca 10% a navíc mnoho z nich ihned v květnu 1945 odešlo do českých oblastí. A protože říšští Němci prakticky zrušili i tu národnostní samostatnost, co měli sudetští Němci za první republiky, a většinu úřadů obsadili říšští Němci a důsledně vyhnali všechny české úředníky, po útěku dosazených nacistů začátkem května 1945 byla celá oblast prakticky „zemí nikoho“.

Ale k Werwolfům: Gauleiter Sudetské župy (nepatřila k ní oblast kolem Bavorska a Rakouska) Konrad Henlein v neděli 7. ledna 1945 přijel z Liberce do Prahy a na Staroměstském náměstí oslovil v rámci jejich přísahy šiky mužů z domobraneckých jednotek Volkssturmu: „Zůstaneme věrni Adolfu Hitlerovi a vykonáme každý jeho rozkaz. Nechť se stane cokoli!

Nesmíme zapomenout, že sice do té doby byly oblasti Sudet a protektorátu uchráněny od nejhoršího běsnění, jaké zažívalo Polsko a Ukrajina, Bělorusko a Jugoslávie, ale stále platil Hitlerův zvláštní výnos z 16. prosince 1942: „V boji proti partyzánům na Východě“, nařizoval, „nelze váhat s využitím nejbrutálnějších prostředků, abychom zakrátko nedospěli k bodu, kdy by použitelné síly nestačily k zvládnutí této metly... Je přímou povinností jednotek využít bez omezení všech prostředků, dokonce i proti ženám a dětem, tak dalece, jak to zajistí úspěch.

Začátek roku 1945 se na západě zhroutila německá protiofenziva v Ardenách a tím se prakticky zhroutila západní fronta. V lednu 1945 započala Rudá armáda velkou ofenzivu a do počátku února překročily její divize na široké frontě německé hranice a dostaly se až k břehům Odry - do vzdálenosti pouhých šedesáti kilometrů od Berlína. Velitel Wehrwolfů General der Waffen-SS und Polizei Hans-Adolf Prützmann byl však připraven zahrnout do „východu“ veškeré východní území, které obsadí nepřítel.

Prutzmannovi nezůstalo mnoho prostoru. Sudety, část Moravy, Čechy, západní část Rakouska a Die Kernfestung Alpen.

Byl však přesvědčen, že se bojovat musí. Jak říká Martin Pešl v knize „Werwolf: Analýza z hlediska typologie politického násilí“, byly stanoveny pro Wervolf tyto základní úkoly:

A - Útoky a vyhrožování vlastnímu civilnímu obyvatelstvu a civilním správním úřadům
B - Útoky a vyhrožování cizímu (neněmeckému) civilnímu obyvatelstvu a civilním správním úřadům
C - Útoky proti vojenským cílům a vojenským správním úřadům
D - Diverzní akce (přerušování vedení, požáry, blokáda silnic, železnic, kladení nástrah apod.)
E - Útoky v rámci rozkazu o „spálené zemi

Zdá se skoro neuvěřitelné, že za situace, kdy nebyly potraviny, nebylo čím topit, v Sudetech bylo podle německých historiků navíc 1, 6 milionu německých uprchlíků z Východu, někdo svolal poradu o partyzánské válce. Ovšem, přečtete-li si bod „A“ z úkolů Werwolfů, zjistíte, že doposud potlačované zprávy od uprchlíků například z Východního Pruska a sudetských Němců, že byli mnozí z nich vražděni „neznámými osobami“ na jaře 1945 „pro zradu německé věci“ či při pokusu utéci do Německa, někdy až přímo v Německu, dávají jejich tajené informace smysl. Navíc „říšští Němci“ sudetskými Němci pohrdali a považovali je za nekvalitní „míšence s Čechy“. Na fakt upozorňoval i protinacistický německý myslitel Friedrich Wilhelm Foerster v článku „Zur gegenwärtigen Weltlage“ v 22. - 23. čísle švýcarského časopisu ENTSCHEIDUNG na str. 129 - 130 v září roku 1938.:

Za stěhování národů se vylila mohutná germánská vlna přes celou Evropu až do Afriky. Za touto vlnou následovala slovanská vlna. Pak se germánská vlna zase převalila nazpátky na východ a germánská a slovanská vlna se srazily a s pěněním a klokotem se propláchly a vzájemně prostoupily v zóně své srážky takovým způsobem, že tam bylo zcela nemožné vést nějakou zřetelnou národní hranici. V Československu snad například vůbec neexistuje rodina, která nebyla v průběhu dějin vícekrát germanizována a počešťována.

Dále říká:

Povolit německému obyvatelstvu v pohraničí (ČSR) vzhledem k sousedství centralizovaného německého autoritativního státu autonomii bylo nepochybně přílišným požadavkem, který především přesahoval lidsky možné po válce (POZOR První světové válce!!!), kterou Bethmann-Hollweg označil za rozhodující boj Germánstva proti Slovanstvu.

Jeho hlas však byl ojedinělý. Němci poslouchali Vůdce.

Seriál

  1. Krvavé jaro roku 1945 (1)
  2. Krvavé jaro roku 1945 (2)
  3. Krvavé jaro roku 1945 (3)
  4. Krvavé jaro roku 1945 (4)
  5. Krvavé jaro roku 1945 (5)
  6. Krvavé jaro roku 1945 (6)
  7. Krvavé jaro roku 1945 (7)
  8. Krvavé jaro roku 1945 (8)
  9. Krvavé jaro roku 1945 (9)
  10. Krvavé jaro roku 1945 (10)
  11. Krvavé jaro roku 1945 (11)
  12. Krvavé jaro roku 1945 (12)

Podobné články

Další články autora

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕6.369

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře