Krvavé jaro roku 1945 (1)

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕8.270

Skutečné dějiny našeho státu v dvacátém století se až na rok 1918 ve školách v podstatě neučí. Také přestalo být politicky korektní ukazovat, co se dělo za války zde v Protektorátu a co po válce. Zvláště jakékoliv poznámky, fotografie anebo dokumenty o zločinech nacistů se vypařily jako pára nad hrncem. Jaký to rozdíl třeba od Německa, kde se pořádají výstavy o zločinech nacismu, o zločinech Wehrmachtu, děti se učí, co to byl nacismus či holocaust…

Místo toho jsme zaplavováni články a jakoby „dokumenty“ o zločinech Čechů na nevinném německém obyvatelstvu. Loni na mne řvali dva mladí lidé z Brna – na setkání milovníků sci-fi -, že „pochody smrti“ vynalezli Češi a vraždili pak po tisících Němce a oni že se stydí za to, že jsou z Brna. Tuhle zase jakýsi diskutér na netu prohlašovat, že pochody smrti byly, když dozorci „opustili“ vězně z koncentráků a ti pod vedením svých kápů šli hledat potraviny…

Pan Vondráček ve svém posledním díle „Řekni, kde ty hroby jsou“ ukázal pár uplakaných starců, co jim zlí Češi zavraždili tatínky (ne, že by se to nedělo, ale chyběla jaksi odpověď na otázku, co to bylo za „tatínky) a neustále omílal mantru o zločinných „poválečných partyzánech posledních pěti minut“.

To pan Vondráček změnil, od minulého filmu, kde měl samé „Rudé gardy“ . Přesně tak, jak to mele sudetoněmecká propaganda už šedesát let. Zatímco to u něj dříve byly „Revoluční gardy“, z nichž některé, přiznejme si, byly občas právem zvané Rabovací gardy. Porovnáme-li to však se skutečností, že co se týká nacistické německé státní ideologie, jak říkal Rudolf Vrba (jeden z mála těch, co přežili útěk z Osvětimi), šlo v dějinách o největší organizovanou loupežnou vraždu, podporovanou a prováděnou prakticky celým německým národem. Nacistická ideologie byla jen zástěrkou pro kradení majetku lidem i státům a vraždění celých národů, bylo to sice smutné, ale nikoliv tak významné.

Tak bychom se mohli na chvíli vrátit z říše nacistických pohádek, často a se zájmem přebíraných bolševiky a dnes „odhaliteli pravdy“ do reálu.

Copak se dělo před koncem války na území Koruny české? Prý zde byl mír….

Nikdo se prý nebránil. Čeští zbabělci prý seděli doma. Až potom zločinní Češi začali po 9. 5. 1945 řádit a vraždit. Do té doby zde byl bukolický ráj …Aspoň to dneska kdekdo, včetně „pamětníků“ ve Vondráčkových filmech, tvrdí.

Co to vlastně bylo za dobu a stát? Tady, na území českomoravské části ČSR, byl „Protektorát Čechy a Morava“ a Sudety:


Protektorat Bohmen und Mahren

Proněmecká propaganda ráda zatajuje, že skutečně a právně žádné Sudety „ding an sich“ tedy „věc jako taková“ po připojení k Říši neexistovaly. Nacisté se nemínili se sudetskými Němci moc párat a popřáli jim dokonalý Heim ins Reich.

Podle rozhodnutí Hitlera z 25. března 1938 se větší část území Sudet, tzv. Sudetengau (Gau-Sudetenland), stala 15. dubna 1939 územně správní jednotkou Třetí říše a zahrnovala oblast od Domažlicka po Moravskou Ostravu s centrem v Liberci (Reichenberg), kde měl sídlo říšský župní správce Konrad Henlein; měla tři obvody: Cheb (Eger), Ústí nad Labem (Aussig) a Opavu (Troppau). Území na jihozápadě Čech bylo připojeno k Bavorsku, stalo se tak součástí župy Bavorská východní marka (Reichsgau Bayerische Ostmark). V roce 1942 bylo území přejmenováno na říšskou župu Bayreuth (Reichsgau Bayreuth). Zbytek území na jihu byl připojen k bývalému Rakousku (Ostmark) a v jeho rámci rozdělen mezi říšské župy Dolní Podunají a Horní Podunají.

Takže žádné jednotné Sudety neexistovaly a navíc byly technicky i služebně odděleny nejen od Protektorátu, ale i mezi sebou. To pak znamenalo, že po 9. květnu 1945 neměla čs.vláda téměř žádné informace, co se v Sudetech děje, a hlavně vůbec žádné možnosti tato území spravovat.

Říšský vůdce SS Himmler 14. ledna 1945 – zřejmě v návaznosti na směrnice pro spálenou zemi ARLZ (Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung – útlum, vyklizení, ochromení, zničení) – rozhodl, že „předání koncentračních táborů nepřichází v úvahu. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.“ A tak, jak se fronta blížila ke koncentračním táborům, dostali jejich velitelé přísný¨rozkaz – vězně evakuovat a postupně nejrůznějšími formami likvidovat. Nejsnadnější bylo vyhnat desetitisíce zubožených lidských trosek na pověstné pochody a transporty smrti.

Ve směru postupu sovětské armády v Osvětimi bylo asi 180 000 vězňů, v Buchenwaldu 50 000 a podobně tomu bylo i v ostatních, včetně těch menších a stovkách pobočných - celkem asi dalších 250 000 vězňů.. Protože ty největší a nejhorší byly na východě, musela jejich „evakuace“ probíhat z velké části po železnicích i silnicích českých zemí, tedy hlavně po Sudetech, aby mohla skončit buď v Mauthausenu, nebo v Terezíně. Známé a zdokumentované pochody smrti:

z Budapešti do koncentračních táborů v Rakousku (především do Mauthausenu), 8. listopad 1944 − prosinec 1944, 76 tisíc vězňů

z Osvětimi do Wodzisławi (odtud vlakem do Gross−Rosenu, Buchenwaldu, Dachau a Mauthausenu), od 18. ledna 1945, 66 tisíc vězňů, z nichž 15 tisíc zemřelo; z Helmbrechtsu přes Volary k Husinci, 13. dubna 1945 − 6. května 1945, 1170 vězenkyň z nichž přežilo asi 100 ,z Grünbergu a z Glogau do Helmbrechtsu, leden 1945 − 6. března 1945, 3 tisíce vězenkyň, z nichž došlo 621.

Největší část hrůzné a přitom nesmyslné akce začala 18. ledna 1945 vyklízením největšího a nejhoršího tábora Osvětim, a to nejdříve pěšími pochody do Gliwice a Wodzislavi, odkud jedna část vězňů musela dále pěšky a druhá v železničních transportech vedených z valné části přes Moravu a Čechy. O den později začaly SS vyklízet sousední vyhlazovací tzv. rodinný tábor Birkenau (tedy Osvětim II určený Židům), 22. února Gross Rosen ve Slezsku a další. Celkem šlo o 40 základních koncentračních táborů a o stovky jejich poboček.

Jak vypadal takový pochod smrti?

První transporty a pochody smrti vedoucí přes české země začaly v třeskutých mrazech v lednu 1945.

Vězňové měli na sobě jen plátěné pruhované kazajky a na nohou dřeváky. Chodidla byla zabalená do onucí. Ti, kdo byli v táborech déle, byli vyhublí až na kost. Většina vězňů byla nemocná. Nemocní a staří brzy pochodu nestačili. Kdo se opozdil, kdo zůstal stát, byl bez milosti zastřelen. A tak každý pochod lemovaly desítky a brzy stovky mrtvol. Některé transporty byly naloženy na otevřené železniční vagony. Za dvacetistupňového mrazu byly vagony po několika hodinách plné zmrzlých mrtvol. V lednu 1945 do Buchenwaldu přijel transport z Osvětimi. Zdevastovaní vězni, živí i mrtví šli hned do krematoria, které bylo v provozu ve dne v noci.

Při vyklízení táborů panoval chaos. Vedení cílového tábora často evakuované nepřijalo, a tak transporty a pochody šly dál. Lidé pochodovali celé týdny a nejednou se po strastiplných cestách vrátili tam, odkud vyšli.

Němci si nakonec vymysleli ďábelský plán. Vězně totiž již nebylo kam poslat, a tak celé transporty dirigovali na sever k Baltskému moři. Tam měli být vězňové naloženi na plavidla, a ta pak potopena. První byl na řadě koncentrační tábor Neuengamme u Hamburku. Na lodích Cap Arcona, Thiebeck a Deutschland bylo naloděno přes 9400 vězňů. Tyto lodi i s lidmi byly na moři potopeny. Zachránilo se jen 600 lidí. Mezi nimi 45 Čechů.

Brněnský transport smrti do Mauthausenu začal dne 7. dubna 1945. Nacisté naložili vězně do „hytláků“, připojili vagony pro členy Gestapa a část SS a jejich rodiny - a odjeli do Mauthausenu. Více zde. Tam nechali zavraždit všechny vězně s výjimkou jednoho, který byl Němec. Rakouský velitel Mauthausenu nechtěl nejprve vězně přijmout, pak se dal „přemluvit“ a věc „vyřešil“ tak, že několik set lidí nechal ihned zavraždit. Na konci dubna 1945!

Protože se z východu i ze západu blížila spojenecká vojska, nacistům zbýval čím dále tím menší prostor. Shodou okolností tím volným prostorem byly okupované Čechy. Viz mapa „Dez. 1944 Mai 1945“. Modře jsou území držená Němci v dubnu a květnu 45. Mapa zde.

V dubnu a začátkem května 1945 se tisícové pochody polomrtvých vězňů ocitly v severních a západních Čechách. Až do konce pokračovali nacisté v ukrutnostech. Nejvíce vražd spáchali v pohraničí na Němci obývaném území. Po válce byly nalezeny na 130 místech hromadné hroby a v nich 4630 zavražděných, ubitých, zmrzlých, hladem a nemocemi zahubených lidí. Zdaleka však nejde o všechny. Němci po konci války odmítali vypovídat a celé oblasti - jako Podbořansko, kde režisér Vondráček natočil dojemnou scénu na údajným hrobem zabitých Němců - bylo oblastí nejen „Juden frei“ ale i „Tschechen frei“. Takže nebylo nikoho, kdo by podal svědectví. Neněmci byli vyhnáni anebo vyvražděni. Ostatně v okolí Podbořan je dodnes nenalezený hromadný hrob údajně 390 vězňů či snad zajatců zavražděných v dubnu 1945. Dále jen namátkou: Nýrsko 108 lidí ve třech hromadných hrobech, Kaplice 117, Bohosudov 311, Blatno u Jesenice 52, Březno u Chomutova 286, Žihle u Plzně 273, Stod 240, Tachov 600, České Velenice 512, Volary 93...

Po válce se nacisté dopustili ještě jednoho zločinu. Některé hromadné hroby zabitých vězňů, např. v Podbořanech anebo u Domažlic, lživě označili za hroby Němců zavražděných českými lidmi.

Další informace naleznete například na:

Pochody smrti - přežili svou smrt I.

Pochody smrti - přežili svou smrt II.

Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945

Pochody smrti a vlakové transporty vězňů

Na území Protektorátu a Sudet byly stovky lágrů a koncentračních táborů. Do počtu zavražděných na území ČSR jsem nikde nenašel započtené mrtvé z těchto továren na smrt ani počty zavražděných lidí cizí národnosti při pochodech smrti. Například důl „ Richard u Litoměřic“:

Ve čtyřicátém sedmém se exhumovaly oběti nacistických pracovních lágrů, jako Richard u Litoměřic. Podzemní továrna, kde se pracovalo na výrobě V2. Zde bylo ve společné jámě kolem 15 tisíc obětí, hlavně válečných zajatců. Na nějakou před spálením ostatků nebyl čas a ani doba. A těch 15 000 obětí nacistů, pokud vím, nebylo nikdy identifikováno. (očitý svědek)

V únoru a v březnu 1945 přecházelo přes území českých zemí asi na 65 000 válečných zajatců, jiné údaje udávají až 95 000 zajatců. O jejich hrobech a osudech se toho moc neví. Údajně jde až o více než 200 dosud neobjevených a neoznačených hrobů, zvláště na území Sudet, kde místní Němci tyto hroby kolektivně tajili a tají doposud.

V koncentračním táboře Terezín popravovali Němci české vlastence ještě 2. 5. 1945. V táboře byl hlad, tisíce lidí bylo nemocných a umíralo. Od 20. dubna 1945 až do osvobození do Terezína přijížděly či přicházely tzv. evakuační transporty z koncentračních táborů vyklizovaných před postupující frontou. K původním 17 500 vězňům, kteří byli v ghettu před příchodem těchto transportů, tak postupně přibylo více než 15 000 dalších.

24. dubna 1945 byl zaregistrován první případ skvrnitého tyfu a poté se nákaza začala lavinovitě šířit. Němci pálili dokumenty, vraždili další vybrané vězně a i po převzetí Terezína Červeným křížem střílely německé jednotky v okolí na vězně. Pomoc poskytla Praha – nemocnice na Bulovce, blízká Němci ovládaná města Žatec a Postoloprty, nespolupracovala. Viz zde.

Válečná situace: Konec se blížil, ale boje byla urputné. Dne 12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda útok, který bývá nazýván jako viselsko-oderská operace. 1. běloruský front pod vedením maršála Žukova a vojska 1. ukrajinského frontu pod vedením maršála Koněva útočila směrem na západ. Dne 14. ledna byly uskutečněny mohutné průlomy fronty. Sovětské tankové armády a mechanizované sbory postupovaly denně 45-70 km, obcházely uzly odporu a rozvíjely útok do hloubky. Koncem ledna stála sovětská vojska na Odře, zhruba 60-70 km od Berlína, a u Kostřína si vybudovala několik předmostí. Pro Hitlera byla informace o této situaci šokující.

Situaci však nezvládalo ani vedení Rudé armády. Vojáci, kteří se dostali do styku s německým obyvatelstvem na území Východního Pruska a na Němci již „rasově vyčištěných“ částí tzv. Generalgouverneur für die besetzten polnischen Gebiete, kde byliusídlování vybraní „árijsky čistí Němci“, propadli doslova šílenství. Nelze se divit. Procházeli nejprve územím Běloruska, kde poprvé vyhlásili Němci taktiku „spálené země“ - z desetimilionového národa bylo zavražděno 2,2 milionu lidí. Podobná obrázky zvěrstev byly vidět na Ukrajině. Viz zde.

Sovětští vojáci měsíce táhli krajinou, kde nacházeli zbytky stodol, v kterých po stovkách upalovali Němci - často vojáci Wehrmachtu – obyvatele, kteří nestačili utéct do lesů. Do studní byly házeny mrtvoly, „specialitou“ bylo to, že na živé děti do studní naházeli mrtvé matky. Vše bylo zničeno. Uceleně taktiku (či politiku) „spálené země“ shrnoval a definoval německý plán zvaný „ARLZ“ vydaný šéfem „Hospodářského štábu Východ“ (Wirtschaftsstab Ost) 1. června 1944. Počáteční písmena ARLZ vyjadřovala čtyři fáze přípravy a provádění ústupu:

- Auflockerung (uvolnění) - přípravné práce na druhou fázi, odjezd a odvoz postradatelných lidí i materiálu

- Räumung (vyklizení) - odvezení do týlu lidí i prostředků, které nejsou přímo nutné k boji, materiální zabezpečení bojujících jednotek

- Lähmung (ochromení) - demontáž průmyslu, příprava zničení neodvozitelných zařízení

- Zerstörung (zničení) - likvidace všeho, co na území zůstalo, zaminování území apod.

Na českém území se provádění plánu ARLZ na příkaz K. H. Franka začalo připravovat od prosince 1944 - byly zahájeny opevňovací práce, evakuace německého obyvatelstva, odváženy stroje, zařízení, různé důležité materiály a dokumenty, začala destrukce železniční sítě a mostů, v Terezíně a na dalších místech bylo krátce před koncem války urychleně popraveno několik desítek významných vězňů. Vzhledem k rychlému postupu fronty, vypuknutí povstání a rozkladu německé moci na konci války se nacistům nepodařilo plán ARLZ v českých zemích plně realizovat

Sovětští vojáci rozpoutali na území obydleném Němci mezi Ukrajinou a Odrou neuvěřitelné násilí a pomstu. Často navíc provokované úplně zblblými obyvateli ovládanými nacisty, kdy bylo zabraňováno obyvatelstvu před frontou odejít (Východní Prusko) anebo byli „vyzbrojováni„ kluci a starci a vedeni k záškodnické válce - třeba střelby do vojáků ze střech po přechodu fronty. To ostatně známe i od nás, že...

Sovětské vedení bylo nuceno nejprve popravovat své důstojníky za nezvládnutí podřízených vojáků, nakonec byly vyslány oddíly Směrš, které obkličovaly a pacifikovaly vlastní jednotky a zavedly drakonické tresty za porušení kázně. To ostatně potvrzují i čeští pamětníci, že po květnu 1945 sovětští vojáci přistižení při krádežích anebo znásilnění žen byli na místě popravováni.

Situace v Říši včetně Sudet (vzpomeňme si, jak ji „idylicky“ líčí sudeto-němečtí pamětníci třeba v „dokumentech“ pana Vondráčka) ve skutečnosti byla naprosto šílená. V Protektorátu díky místním úřadům a tomu, že odsud neodešli muži na frontu a fungovalo zemědělství, byly jakž-takž zásoby potravin. Říše už byla vyhladovělá. Jídlo neměl často už ani Wehrmacht. Statisíce lidí prchaly před sovětskou i spojeneckou armádou a tlačily se ke středu zbytku Říše. Tedy do Sudet a Protektorátu. Nejprve jim v tom bylo bráněno. V Königsbergu (dnes Kaliningrad) bylo zakázáno velitelem města opustit je pod trestem smrti, ale rozkazy byly neúčinné. Kolony Němců prchajících po pobřeží rozstříleli sovětští stihači z letadel, přesně tak, jako to dělali Němci sovětským uprchlíkům (ale i v západní Evropě) celou válku. Při útěku Němců došlo také k největší námořní katastrofě v dějinách při potopení transportní lodi Wilhelm Gustloff s 9000 oběťmi. Viz Günter Grass, kniha „Jako rak“.

Německé obyvatelstvo bylo poměrně dobře informováno o tom, co SS, gestapo a Wehrmacht na Východě provádí (méně bylo informováno o tom, jak fungují koncentrační tábory). Němečtí vojáci v přesvědčení o své neporazitelnosti a nadřazenosti se rádi fotografovali a filmovali nejbrutálnější vraždy a posílali je svým milým „na památku“.

Masa lidí se vydala na cestu. Například v Ústí na Labem, v Mostě, Chomutově, ale i v Praze byly již v březnu tisíce německých a kolaborantských uprchlíků z Východu... Počty jsou doposud odhadovány, ale kolísají mezi 0,5 milionu a 1,5 milionu neregistrovaných německy mluvících uprchlíků.

I když přijmeme ta nejnižší čísla, je možné, že by si toho dnešní sudetští pamětníci jako děti ve věku do 10 let nevšimli, ale měli by si toho všimnout ti, kteří o věci mluví dnes.

České země včetně Sudet byly plné uprchlíků a vojska – odhadem více než 1,2 až 1,5 milionu plně vyzbrojených Němců a jejich kolaborantů.

Maďaři, Slováci, Chorvati, Lotyši, Ukrajinci, Rumuni, dokonce Indové a Rusové z ROA. Všude se střílelo, vražilo, po příkopech se válely mrtvoly, nebylo dost jídla ani léků a o tomhle všem nám „sudetští pamětníci“ a jejich kamarádi vypráví jako o klidné a bukolické zemi. Jo. Ti uprchlíci , co už šli měsíce pěšky až z Pobaltí, němečtí vojáci, kteří najednou přišli do země, kde nebyly všude vypálené všechny vesnice a na stromech nevisely girlandy oběšenců, tak těm to mohlo připadat jako ráj. Plný mrtvol a ubožáků, ale ráj. A mělo být hůř.

Dne 20. března 1945 vydal Adolf Hitler tzv. „Neronův rozkaz“, podle kterého nesměli pod sankcí okamžitého zastřelení zůstat občané Německa na územích získaných spojenci. Měly být zničeny všechny budovy, stavby a veškeré stroje a zařízení.

Po městech plných Němců, kterým se zhroutil svět, se objevovaly na zdech pomatené nápisy: „Wir kapitulieren nie!

Ze staré nacistické písně:

Die Heimat schützet Deutschlands Macht
Wir halten an allen Grenzen Wacht Wir halten allen Grenzen Wacht
Wir schützen das Kind, wir schützen das Weib Wir Schützen das Kind, wir das Schützen Weib
Mit unsern Waffen, mit unsern Leib Mit unsern Waffen, mit unsern Leib
[: Wir lösen ein was der Führer spricht [: Wir losen ein Führer byl der spricht
Wir Deutschen kapitulieren nicht! Wir Deutschen Kapitulieren nicht! : ]: ]

Příkopy mezi oběma národy byly již příliš hluboké, když přišla 30. dubna 1945 zpráva, že Adolf Hitler je mrtev. Desetitisíce, ale spíše statisíce Němců se snažily utéct na západ. Přes mrtvoly. Ale Češi už nebyli bezbranní.

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕8.270

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře