Krvavá léta 1938-45 (2)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 19.168

Historie Němců na území Čech

Zur Erinnerung an die Befreiung des Sudetenlandes“ (K výročí osvobození Sudet)

Popelníček, vyrobený v roce 1939 firmou Thun v „Klösterle an der Eger“ (Klášterci nad Ohří) k prvnímu výročí „osvobození Sudet“, ležel na stole a v něm hořely tři cigarety. Rudi kouřil Lípy nebo co, moje maminka „balenika“ z holandského tabáku a já coby „světák“ frajerské Sparty. Byli jsme blahopřát.

Reklama

Frau Kilián se stala zrovna ten rok „nejstarší občankou Karlovarska“. Ale to se nesmělo říkat, protože byla sudetská Němka a kolem duněla normalizace. Blahopřát jí „z kraje“ ani MNV nikdo nepřišel, přestože to jinak bývalo zvykem. Dle úřadu to nemělo smysl. Byla „pozůstatkem překonané minulosti“. Taky by to bylo dost složité. Česky neuměla skoro ani slovo a rozprávěla „egerlandským nářečím“, kterému moc nerozuměla ani moje maminka, co měla vídeňské školy.

Povídalo se o starých časech. A o připojení Sudet k Říši. Stará paní líčila, jak byli jako mladí nadšení, že jim bude lépe. Ale potom. „Áber die koncen,“ jak se říkalo u nás, západních Slovanů. Stará paní rozkládala na stole rodinné fotografie. Bylo na nich hodně mladých mužů v uniformách i v civilu a ona k tomu říkala: „Ten se ztratil v Africe, tenhle padnul u Stalingradu, toho zabila bomba, tenhle přežil a žije v západním Německu a… a tihle zmizeli … a tenhle skončil na Sibiři.“ A pak ukázala na fotografie dvou mladíků v uniformách Rudé armády. A tihle, pravila, to jsou pravnuci, co jejich rodiče přežili nařízení nacistického velení o boji do posledního muže v Königsbergu – později Kaliningrad. A kteří museli, když vyrostli, narukovat do sovětské armády.

Tři sta let stará chalupa v horské vesnici „B“, v jejíž kuchyni jsme si povídali, už měla namále. Stát ji zabral v roce 1945 Frau Kilian nad hlavou. Což vzhledem k tomu, že nebyla odsunutá a zůstala tady ještě dalších čtyřicet let, mělo tu pravou bolševickou logiku. Jistě že na ní neopravili ani „ň“. Ale činži vybírali.

A začalo to tak pěkně! V tom roce 1938. Ovšem lidstvo je nepoučitelné. Když něco začíná hodně velikým jásáním, končí to většinou hodně velikým úpěním a skřípěním zubů. Tento konkrétní malér započal vlastně už dříve, 28. října 1918, kdy vznikla za jásotu Čechů a Čechoslováků ČSR. A za naprostého zděšení a znechucení českých Němců.

Němci žijící v českých zemích považovali tuto zem, Böhmen und Mähren, za svoji. Tedy za „Vaterland“. No, byli tady taky Češi, ale ti nebyli moc důležití. A svůj jazyk, tedy němčinu, považovali automaticky za jazyk vyšší, než je nějaká barbarská a nesrozumitelná čeština. Nelze se jim divit. Byli a jsou přesvědčeni, že Bójové byli jejich předci. V myslích Němců byl – a je - prvním králem v Bohemii Germán Marobud, vůdce Markomanů (asi 30 př. n. l. - 37 n. l). V skutečnosti není jasné, zda to byl Kelt anebo Germán a už vůbec není jasné, jaké „krve“ byl jeho kmen. Kolem roku 568 se v oblasti objevili Langobardi, ale zem pak byla zřejmě jen řídce osídlena skupinkami Germánů a Slovanů. Jak uvádí Payrleitner, je tato nejasná doba využívána v sudetoněmecké propagandě. V dnes hojně sudetskými Němci i jejich českými přívrženci citované knize „Heimt der Sudetedeutshen“ (vydáno 1967) její autoři krkolomně dokládají, že „sudetští Němci“ zde byli první a byli to vlastně Markomani a Kvádové, a Slované se zde usídlili později. Také říši Sámovu považují mnozí němečtí nacionalisté za první „východogermánský stát“.

V tomto duchu pak postupuje celý pramen „sudetské historie“. V něm má dodnes své místo fáma, že sv. Václav, (asi 907 – 28. září 935) milující Němce a kořící se jim (viz Protektorátní idea), platil Německu tribut (daň jinému panovníkovi) a posílal do Němec 120 kusů hovězího dobytka a 500 stříbrných marek. Ve skutečnosti tento tribut posílaly české stavy již o 100 let dříve Karlu Velikému (2. dubna 742 – 28. ledna 814), císaři Franské říše.

Je skutečností, že jazyk je základem společnosti, a tedy i kmene anebo národa. V českých zemích to bylo s jazykem a národností a politickou příslušností vždy složité. První bitva germánsko-slovanská proběhla u Wogastisburgu v roce 631 nebo 632 a Slovani vyhráli. Jinak by tady už nebyli. Za Václava a Boleslava se mydlili Germáni a Slovani mezi sebou, ale nijak jim nevadilo společně vytáhnout na jiné. Taková byla doba. Když si čeští vévodové podrobí roku 1020 Moravu, pozvou do země prvně hromadně německé osadníky za vojenskou pomoc při připojení Moravy. Tak ne „řemeslníky“, jak se říká. Sedláky na osídlení.

Reklama

Češi jsou přesvědčeni a učí se ve školách, že Přemyslovci byli „echt“ čeští vojevůdci a králové. Němci si však spíše pamatují, že vévoda Břetislav (od 1034 do 1055) si osobně „uloupil“ z kláštera svoji německou ženu Jitku (německy Juditu von Schweinfurt) aby s ní povil pokračovatele…... slovanského přemyslovského rodu. Přemyslovský král Vladislav II. si vzal za ženu Gertudu, sestru Leopolda III. Babenberského, skutečného zakladatele Rakouska jako státu, atd. atd. Českou šlechtou jsou v té době Přemyslovci často hanlivě nazýváni „germanofily“. Na jejich dvoře se mluvilo německy – jak jinak by mluvily matky se svými dětmi. Čeští Slované nebyli dosti početní a potentní, aby osídlili vlastní stát, a tak byly obrovské rozlohy osídleny Němci, Italy a v městech Židy, přičemž oni všichni a postupně i česká šlechta mluvili německy. Husitské vzepjetí a oživení češtiny považovali čeští Němci za dějinnou chybu. Zvláště proto, že husité jsou v jejich očích takoví bandité, že se dodnes spořádají v Německu lidové hry o střetech se strašlivými husity.

V době vzrůstajícího nacionalismu v 18. a 19. století byl pak prudce eskalující ekonomický rozvoj českých zemí – i za pomoci Němců, kteří se záměrně stali „Čechy“ - a odhození federalismu ze strany německy mluvících kmenů a pokus o vytvoření „Velkého Německa“ (obr. 1), které by vyřešilo„český problém“ jednou provždy, katalyzátorem válečného třesku. Jenže pokus o vytvoření Grossgermanie skončil katastrofou. Německo bylo územně Versailleskou smlouvou osekáno (obr. 2) Rakousko zmizelo jako dým. Zbyla jen chudá a bezvýznamná zemička. A ze sudetských Němců se stali političtí sirotci. Rozzuření, uražení a pokoření sirotci.

Češi jásali. Vytvořili si konečně svůj velký stát a byli okouzleni myšlenkou čechoslovakismu. Kdyby měli padesát let a byla jiná doba, možná by se to povedlo. Ačkoliv když se podíváme na mapu nové československé republiky (obr. 3), to by asi při Češích museli stát všichni svatí. A to rozhodně nestáli. A navíc se ČSR dosti zuřivě hlásila k odkazu husitství, což se ukázalo jako politicky neprozíravé. Znovu „na břehu Rýna hranice vzplála tam na břehu Rýna“...

Češi i sudetští Němci při vytvoření nové ČSR zapomněli na zkušenost svých předků. Kdo chce jako národ či kmen v tomto prostoru přežít, musí si najít mezi místními „hráči“ co nejlepší nejsilnější spojence (Višegrádská skupina?). Geopolitická situace je nezměnitelná. Hráči jsou Bavoři a Sasové (dnes spolu s Němci), Češi, Rakušané, Poláci a Maďaři. Nový a nejslabší part hrají Slováci.

Zkušenost praví, že na vzdálené a silné a slavné „spojence“ se můžeme vykašlat. Ti nás v tom vždycky nechají. Jako když byli Turci u Vídně, Avaři na Moravě, Francouzi všude, nacisté taky a komunisté jakbysmet.

Základem problému roku 1918 však byl neuvěřitelný šok českých a moravských Němců. Po více než tisíci letech, kdy patřili automaticky „k lepší třídě“, byli najednou „dole“. To nedokázali takzvaně „rozdýchat“.

Takže krátce po ustanovení republiky významný sudetoněmecký politik Rudolf Vinzenz Maria Lodgman von Auen slíbil svým (sudeto)německým krajanům ve své Budějovické řeči ze dne 3. února 1920 (Budweiser Zeitung, 1920, č. 11): „Zůstanou-li poměry tak, jak jsou, pak si česko-slovenský stát kope svůj vlastní hrob…. Naši pozici můžeme však udržet jen poté, když se my všichni Němci sudetských zemí (rozuměj převážně jazykově německých oblastí Čech, Moravy a Slezska - pozn. překl.), kdo jsme se stali příslušníky tohoto státu, sjednotíme…. Rozumní Češi to už vidí a také to říkají.

Navázal na staré heslo, které pronesl Moritz Hartmann 7. června 1848 na frankfurtském Všeněmeckém sjezdu (mimochodem, jednotné Německo vzniklo až v roce 1871!, do té doby to byl pouze volný svazek jednotlivých států a státečků), kde se intelektuálně zakládalo moderní Německo: „První (celo) německou povinností je zajistit, aby Slované neměli v naší blízkosti „záchytný bod“ (míněno české země). A to proto, že Bohemie je zaříznutý klín do Německa používaný na jeho rozdělení.“ Podíváme-li se na tehdejší mapu z hlediska německého nacionalismu, počítajícího se spojením všech německy mluvících oblastí, hlavně Rakouska, mělo to svoji logiku.

Podobně lze hodnotit i slavnou větu, kterou řekl slavný německý kancléř Bismarck: „Kdo ovládá Čechy, ovládá Evropu.“ Mylné byly a jsou myšlenky českých nacionalistů, že jde o vyjádření významu Čechů. Jde o jasnou myšlenku, že tento prostor mají ovládat Němci.

Reklama

V tomto duchu hovořil v roce 1925 poněkud poeticky i Emil Lehmann, výkonný ředitel německé NSPD, poslanec Národního shromáždění sněmovny ČR [1925-1933], potom uprchl do Německa, kde pracoval jako Gauleiter NSDAP od roku 1936:

Československo jako celek je poněkud zvláštní struktura. Je jako drak, jako netvor s Čechy jako hranatou hlava, který protáhl tělo a ocas Moravou a Slovenskem až k hraničícím Karpathenrußland, (Podkarpatská Rus), jako by udeřil z Dálného východu do Evropy do středu kontinentu. Bohemia je čtverec zakrývající jeho hlavu, na Moravě tělo, drak stojící jako základní kámen od východu. Ve Slezsku visí asi jako pytel. Pak je dolů snížen o jeden stupeň na jih k Dunaji, Bratislavou se přiblížil téměř Budapešti. Protáhlá, zakřivené Severní Slovensko visí zaoblené jako kus ocasu Karpathenrußland.

Aby bylo možno dosáhnout sjednocení českých a moravských Němců, bylo nutno uměle vytvořit pojem „Sudetenland“. Což se povedlo tak, že jej dnes používáme i my. Ač jsou Sudety jen menší částí území, které si celé nárokuje sudetoněmecký lansdsmanšaft. A který si předtím nárokovali již po první světové válce někteří Němci jako např. výše zmíněný Rudolf Lodgmann von Auen. Ostatně tento rakousko-uherský, československý a později západoněmecký politik, jeden ze zakladatelů Landsmanšaftu, přišel jako jeden z prvních s úvahami o vystěhování (vyhnání) obyvatel z českých zemí. Navrhoval vystěhovat všechny Čechy na území západně od Rýna či do východního Pruska. Konrád Henlein a Adolf Hitler potřebovali co nejvíce stmelit všechny Němce v protičeském postoji. Zároveň zde byl problém. Velká většina tzv. sudetských Němců byla natolik promíšena s Čechy, Moravany či Slezany a na druhou stranu byli „slovanští“ obyvatelé českých zemí po tisíciletém soužití s Germány (už od dob starých Markomanů a Kvádů) tak „promořeni“ germánstvím, že bylo nutno vytvořit mimořádně silnou legendu a propagační mašinerii. Bylo nutno vytvořit sudetoněmeckého nadčlověka, vysoce čnícího nad nějakým polomongoským Slovanem (O. Spann). To se muselo udělat ideovým výběrem, protože na jména, příjmení a podobné rozlišovací prvky se nedalo spolehnout.

Zato se dalo spolehnout na to, že: „V oblasti politiky jsou pocity stejně významné jako armády, kapitál nebo obchodní zboží. Pocity vtiskují ráz vzpomínkám a nastavují výhybky do budoucnosti.“ (Alfred Payrleitner: Rakušané a Češi - svárlivé příbuzenství)

Pravda je, že vytvoření co největšího antagonismu mezi Čechoslováky a sudetskými Němci se německým nacionalistům dokonale povedlo. Jak, to si řekneme příště.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více