Boj o republiku 1918-1920 (1)

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕5.837

1. Hlad a bída

My se od velké politiky a velkých bojů podívejme do běžného občanského života Rakouska, tedy i českých a moravských zemí v letech 1917 a 18, a to do doby před tím, než se armáda ČSR objevila v republice jako „černá labuť“. Tedy jako neočekávaná a nečekaná síla, která nakonec pomohla spor o budoucnost rozhodnout.

Vstoupíme do doby, která předcházela okamžiku, kdy se Rakousko-Uhersko zhroutilo. Podíváme se nejen do Prahy, jak bývá zvykem, ale hlavně spíše jinam. Nahlédneme také do Německa, protože pohraničí českých zemí obydlené českými Němci bylo od roku 1848, začátku národnostního uvědomování Čechů, silně pod politickým vlivem Německa a německého nacionalismu. Ten z našeho hlediska, ale i obecně evropského (1. a 2. světová válka) můžeme právem označit jak nacionalismus agresivní. Zatímco český nacionalismus byl „rekonstrukční“, jak my říkáme „obroditelský“. A za agresivní jej většinou považují jen zarytí postnacističtí sudetští Němci a nacionalističtí, většinou luďáčtí Slováci.

Situace v zemích Království českého z hlediska národnostních sporů byla sice specifická, v Evropě však nijak zvláště neobvyklá. Nacionální a nacionalistické problémy řešilo Rakousko vůči Maďarům, Chorvatům i Srbům, Němci mezi sebou v otázce tzv. Alpských Němců a dokonce Rakušané vůči Němcům atd.

V zásadě platilo, že ještě počátkem 20. století žili ve vnitrozemí Čech – v takzvané „české míse“ či „české pánvi“ - povětšinou Češi a v pohraničí a určitých oblastech „jazykových ostrovech“ čeští Němci. Podobná situace až na Brno a Jihlavu byla i na Moravě.

Výraz „česká pánev“ byl hojně používaným výrazem, byl a je totiž běžně používán německými nacionalisty a později nacisty, viz politické prohlášení Adolfa Hitlera v roce 1932 v Mnichově:

Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně... Češi musí opustit střední Evropu…

V té době (1918) ovšem v českém pohraničí nebyli žádní „sudetští Němci“. Název „ sudetští“ je až pozdější německo-nacionalistický politický „konstrukt“. Němci žijící v českém království začali organizovat „Sudety“ v konfrontaci s novým Československem (F. Seibt: Německo a Češi). Do té doby bylo pohraničí po tisíc let součástí českého království, a tedy i rakousko-uherské monarchie. Zde žijící Němci se rozlišovali podle místa svého pobytu na: Deutschböhme (Český Němec), Deutschmährer (Moravský Němec) a Deutschschlesier (Slezský Němec), a to nejen zvyky, ale výrazně i nářečím. Například „Egerländer Mundant“ (egerlandské, chebské nářečí). V seminární práci Davida Floriana z gymnasia v Chebu nalezneme porovnání:

1. „Hodně pozdravů z domoviny vám přináší Chodované.“ (český překlad, v Chodově, původně slovanské osadě žili do roku 1945 hlavně Němci)

2. „Säina Grüß va da Hoimat bringa Enk die Chuadauea.“ – egerlandština

3. „Viele Grüße von der Heimat bringen euch die Chodauer.“ - spisovná němčina 

Němci na Slovensku se pak označovali jako „Karpatští Němci“ (Karpatendeutsche), zvaní též Mantáci (německy Mantaken). Ostatně jak již bylo řečeno: „Není Němec jako Němec.

Mimochodem, pak lépe můžeme pochopit, s jakými problémy se setkávali „obyčejní“ sudetští Němci například ve styku s úřady obsazenými po záboru nacisty a s jakými předsudky pak po odsunu po válce. Osobně považuji konflikt českých Němců - s jejich místní samostatnou kulturou vzniklou v kontaktu s Čechy - s často zpupnou nadřazeností „říšských Němců“ nad „sudetskými burany“ za jeden z rozhodujících problémů, který skrytě podporují mnozí němečtí politici dodnes. Vyhovuje jim to. Než se ponoříme do doby let 1918 až 1920, musíme si ještě něco uvědomit o vztahu sudetských Němců k nám, ale i k „říšským Němcům“. Rozhodně to nebyl vztah idylický.

Kdo by chtěl lépe pochopit vztah mezi sudetskými Němci a „říšskými Němci“ a názory těch „pravých Němců“ na ty sudetské, měl by se podívat na vynikající německou komedii Odsouzeni k hříchu (Verdammt zur Sünde), režisér Alfred Weidenmann.

Hrdinou je hlava rodiny, sudetský Němec, který se jmenuje „Starosta“. České jméno v německém a rakouském prostředí ve filmech a literatuře je prakticky vždy naznačením, že dotyčný je tak trochu méně kvalitní, nevalné povahy, často lhář či „malý zločinec“, což dokazují například dodnes rakouské TV seriály. O tom hodně vypovídá třeba scéna z uvedeného filmu, kde se mluví o znásilňování německých žen na konci 2. světové války. Herr Starosta odvětí, že jeho žena sice byla znásilněna ruskými vojáky, ale ani jí ani „jemu“ to nevadí. Jeho syn je sice malým, nešikovným a vzápětí dopadeným zlodějem, ale otec si libuje, že se v kriminálu aspoň něco vyučí. Dcera se každý den promenuje po „Kurevním nábřeží“, ale její aktivity Herr Starosta obhajuje tím, že on taky denně jezdí s potahem po tomhle nábřeží a žádná kurva není! A navíc dcera si šetří… Umíte-li s PC a netem víc než já, určitě ten film najdete. Je to strašná sranda. Se slzami v očích. To jen ke vztahu mezi českými a říšskými Němci. Což poznamenalo například hodnocení pokusu o odtržení „Sudet“ od ČSR, kdy v letech 1918-1919 Německo ani Rakousko na „ochranu“ českých a moravských Němců nehnulo ani prstem.

Jak píše ve své knize Německo a Češi profesor Rúrské university v Bochumi, bývalý předseda Collegia Carolina v Mnichově Ferdinand Seibt, jehož názory nejsou vždy zrovna „politicky korektní“ vůči Čechům:

Stále žili všichni v jedné zemi (míněni čeští a moravští Němci a Češi). Teprve založením republiky se rozluka dále prohloubila… vnitropolitickým společným rysem – sudetoněmectvím. V říjnu 1938 to dokonce vedlo ke vzniku nové země „Sudet“. Abychom tuto nehoráznost lépe pochopili, je třeba si vzít ku pomoci dějiny: české a moravské hranice rozvrátilo nové pojmenování po celém jednom tisíci let!! (trvání těchto hranic). Ferdinand Seibt pak dokládá mimořádnou kontinuitu českých zemí tím, že konstatuje, že Praha je třetím nejstarším hlavním městem Evropy – po Římu a Paříži. A že zemské hranice byly zachovány a ctěny všemi politickými silami včetně Svaté říše římské (lidu německého) i za rakouského císařství a to od dob vlády Přemyslovců, přes Lucemburky, Jagellonce i Habsburky, bez ohledu na měnící se politické, náboženské a také národnostní poměry v zemi - příchody Němců, Holanďanů, Švýcarů (Habáni), Italů (Vlachů – Vlašim), židů, Rumunů (Valaši) atd. v průběhu posledních více než tisíce let.

Shodou okolností nebyly české země za 1. světové války prakticky vůbec postiženy bojovými válečnými událostmi, Slovensko jen nevýznamně na východní části, kterou po krátkou dobu obsadila ruská carská vojska. Nejhůře na tom z tohoto hlediska byla jižní část Rakouska. Ani Německo neutrpělo velké válečné ztráty, například v porovnání s Francií a Itálií. Porovnáme-li tyto skutečnosti, nebyly reparace uvalené na Německo nikterak nepochopitelné. Málo se ví, že částečné válečné reparace spojencům platila i ČSR, jako nástupnický stát po Rakousko-Uhersku, přestože patřila mezi vítěze. To však neznamená, že „bylo dobře“, jak se mylně domnívají mnozí nekritičtí obdivovatelé Rakousko-Uherska. Situace byla víc než špatná. I ve válkou přímo nezasažených oblastech, které však musely živit a šatit armádu, vypukla neuvěřitelná bída.

Protože součástí protičeské a protičeskoslovenské propagandy byly a jsou bludy o ekonomickém záměrném vykořisťování a utlačování oblastí osídlených Němci, je potřeba se podívat, za jakých ekonomických podmínek republika vznikala. A porovnat, jak Německo - a v podstatě ani Rakousko o Maďarsku nemluvě - nebylo schopno se politicky a ekonomicky vyrovnat s touto situací, až na Hitlera po roce 1933, který rozeběhl ekonomický rozvoj za ukradené židovské peníze a na dluh. Zatímco demokratická ČSR nezažila žádné vážné puče a převraty a patřila mezi prosperující a bohaté státy Evropy již po pár letech.

Za války hladověly Čechy, hladovělo Německo, hladovělo Rakousko. Podle rady D. J. Goldhagena přestaňme jen obecně mluvit o „hladu“ či „velkém hladu“, pod tím si většina našinců žijících v době potravinových přebytků už nic nedokáže představit. Ani to, jak válka vypadala „v zápolí“. Podívejme se na kroniky našich předků:

Obecní kronika obce Kostelec u Křížků (leží mezi Jílovým u Prahy a Velkými Popovicemi). Cituji:

Rok 1915 - válka zuří již druhý rok. Vánoční svátky byly velmi smutné, děti a matky vzpomínaly svých otců na bojištích tisíce kilometrů od domova vzdálených, jsou-li ještě na živu. Fr. Parízek z Čakovic padl v Bukovině, Jos. Bárta z Březek, Emanuel Číbera z Kostelce padli u Bělehradu - i František Lacina z Nechanic.

Rok 1916 - na válečné pole povoláni muži do padesáti roků. Jako první z nich padl Frant. Klenka ze dvora Kamenského. Též se rozloučil se svým životem Josef Kšajt z Ládví, když mu selhaly nervy a oběsil se v zákopech. Po odchodu osmnáctiletých mládenců k vojsku znovu musí k prohlídce všichni, kdo ještě zůstali zde doma. (Začal být nedostatek pracovních sil na polích) Na konci měsíce máje přišlo do dvora v Kostelci a do Štiřlna na letní práce třicet zajatých vojínů.

V bitvě na řece Piavě, aniž dožili se návratu domů, padli: František Antonín z Kamenice, František Hrstka - lesní z Kamenice, Antonín Svoboda z Těptína, Josef Skřivan ze Skalska, František Zazvonil z Nové Hospody, Josef Dbrhel z. Kostelce. K odvodu jsou povoláváni již hoši šestnáctiletí. Dne 21. listopadu roku 1916 zemřel císař František Josef I.

Dle novin psáno, že v lednu a v únoru uhodily veliké mrazy při sněhu ležícím zde do výšky 30 až 50 cm a zamrzlém. Nebylo prý takové zimy již sto let. Všude panuje nedostatek potravin, topení i jiného a to, co jest, je velmi, velmi drahé. Jeden kilogram sádla stál před válkou 2 koruny, stojí nyní 20 až 25 korun, kožená podrážka stála 3 koruny, nyní stojí 20 korun, je-li někde k dostání. Vracejí se staré časy. Lidé opět svítí loučí, zastrčenou u dveří. Dále docházejí zprávy o obětech války, k nimž přistupuji Josef Vorel z Ládví, Josef Pasek z Nechanic, Josef Troníček z Kostelce.


Kaethe Kollwitz - Hungernde Kinder

Rok 1917 - po sv. Vojtěchu 23. dubna nastaly opět trudné dny. Příděly potravin se opět snížily, válečné zprávy se stávaly smutnější, bitvy neutichaly. Pro nedostatek potravin v Kostelci byli odvezeni pryč z Kostelce haličtí uprchlíci, židé, kteří zde byli od začátku války ubytováni. Rovněž srbští zajatci odešli již všichni do Štiřína. (To znamenalo, že nebylo nikoho, kdo by obdělával pole, jen ženy a děti.) Rok 1918 - v Kostelci a celém okolí velká bída, hlad, počasí polním pracem nepřeje, nemá kdo orat pole, hospodáři jsou na frontě, někteří mrtví či zranění, i mrzáci. Ženy ustarané, sedřené od práce, děti chodící bosy, v roztrhaných šatech, jedna rekvizice za druhou, též i zvon „Anna“, který byl zachráněn při první rekvizici a uschován, byl objeven a odvezen pryč z Kostelce a v Hamburku přetaven na kanóny. Trochu toho obilí, jež měli lidé porůznu poschovávané, je již snědeno. Nikdo nic neprodá, však chudí lidé ani peněz nemají, a tak panuje drahota, bída a lež.

Situace v Německu byla také hrozná. Německá vláda, císař ani generalita nedohlédla důsledků svých činů. Spoléhali se na bleskové vítězství, a to nepřišlo. Přišla bída a hlad. Jako příklad si můžeme vzít tzv. „Kartoffel Versorgung im Ersten Weltkrieg Deutschland 1914-1918 (dodávky brambor): „V prvních letech první světové války se brambory staly základem stravy německého obyvatelstva.“ Na počátku vznikl přídělový systém na obilné výrobky, za téměř úplné absence dodávek masa a masných výrobků. Spotřeba brambor se zvýšila na jaře roku 1916, dvaapůlkrát proti předválečné úrovni. Na jaře roku 1916 zmizely zásoby obilí z poslední sklizně, takže nebylo co jíst. Zvláště situace dětí byla zoufalá, jak ukazuje kresba německé malířky Kaethe Kolwitz z roku 1916. V červnu 1916 německé úřady zakázaly zkrmovat brambory zvířaty. V lednu 1917 byl příděl brambor na den tři čtvrtě libry (1 libra = cca 0,5 kg). V některých městech dokonce tři libry týdně. Jako hlavní jídlo se místo brambor začala ve velkém jíst krmná řepa.


1-1 Fronty na chléb, Berlín


3-1 Kartofel-Karte 1915

Zima 1916/17 je známá v Německu kvůli krizi dodávek potravin jako „tuřínová zima“. Vzhledem ke katastrofální situaci ve výrobě potravin byly „dávky“ sníženy dvakrát po sobě. Dodávky potravin zajišťované úřady zcela selhaly. Drastickými akcemi se německému Úřadu války podařilo na chvíli zlepšit situaci. Zemědělci dostali na pomoc více zajatců, nebyly rekvírováni všichni koně a bylo více přidělováno hnojiva – tím se však snížily dodávky chemikálií pro armádu. Ekonomická katastrofa vypukla i v zemědělských provinciích. S pracovními úkoly venkova pomáhaly dokonce i posádky vojáků. Bylo také zajišťováno zásobování obyvatelstva polévkou z vojenských kuchyní, které však místo slušné stravy nabízely polévky a pokrmy z „řepy vodnice“. To situaci neřešilo. Po dalším snižování potravinových dávek vypukal místy obrovský hlad. V Berlíně a Drážďanech byly v dubnu 1917 masivní stávky.


4-1 Fronta na jídlo, Německo


5-1 Děti ve vál. průmyslu, WWI

V zimě 1916/1917, se zajištění denní dodávky potravin nezbytné pro holé přežití stalo pro tisíce lidí v Německu neřešitelným problémem. Stovky tisíc lidí zemřely hladem nebo podvýživou, která kosila hlavně staré lidi. V Německu dle tehdejších předpisů pracovaly deset i více hodin na válečné výrobě špatně živené děti, které byly častou obětí námahy a hladu.

Podobný stav byl také v českém pohraničí. V místech, kde žili Němci, bylo většinou chladné počasí a neúrodná půda, a tak obyvatelstvo hladovělo. A žárlivě a s nenávistí hledělo do „české mísy“, kde úrodnější půda a zkušenost Čechů a Moravanů v improvizaci spolu s větší zemědělskou výkonností zajišťovaly snesitelnější podmínky. To ještě více jitřilo nacionalistické vášně.

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕5.837

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře