Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami (7)

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕4.640

Italské legie - Čechoslováci 1918-20

Dolomity, Piava, Doss Alto a pak domů dobýt Sudety a Slovensko

Jasně a stručně shrnuje základní údaje o italských legionářích web pojmenovaný 33. Československý střelecký pluk Dosś Alto.

Cituji:

Na začátku války byla v Itálii pouze nevýznamná krajanská komunita. V Itálii žilo před 1. světovou válkou jen několik stovek Čechů a Slováků, z jejich popudu zde vzniká tzv. Česká kolej (Collegio boemo). Vstupem Itálie do války po boku Dohody se však záhy ocitlo v zajetí na tisíce českých a slovenských vojáků rakousko-uherské armády. Po delším snažení vznikla koncem roku 1916 v Římě tisková kancelář (později i odbočka) Československé národní rady v exilu. Diplomatické úsilí ČSNR, opět zejména dr. Beneše, i aktivita samotných zajatců v čele s J. Čapkem (vznik tzv. Československého dobrovolnického sboru v zajateckých táborech, hlavně v St. Maria Capua Vetere, Sulmoně a Padule) umožnilo postavit koncem roku 1917 nejprve jen několik pracovních praporů a přímo na frontě malé jednotky rozvědčíků (Esploratori Cecoslovacchi) – celkem vzniklo 9 rot rozvědčíků. Jejich úspěchy na frontě, podpora Čechoslováků válečnému úsilí Itálie po kobaridské porážce viz Češi v bojích na sočské frontě (Michal Skamelka, bakalářská práce, Univ. Pardubice)

Část Rakouská ofenziva, průlom u Kobaridu. Diplomatické snažení (tentokrát M. R. Štefánika) bylo úspěšné a konečně přišel souhlas italské vlády s vytvořením legie.

V určitém modelu se zde opakuje historie známá z Ruska, Srbska, Francie atd., kde byli Češi, ale i pročeskoslovenští Slováci považováni nejprve za příslušníky nepřátelského státu a teprve později, po dosti dobrodružném a spontánním vzniku České družiny v carském Rusku, Roty Nazdar ve Francii a bojů českých dobrovolníků v řadách srbské armády se pohled na Čechoslováky měnil.

Zároveň však musely řešit italské orgány skutečnost, že ti samí Češi, co přebíhali k Italům anebo se nechávali záměrně zajmout, byli krajané zuřivě bojujících Čechů na straně Rakouska, zvláště na bojištích v Julských Alpách. Další podrobné informace o bojích českých pluků na italské frontě poskytuje např. bakalářská diplomová práce Elišky Papcunové Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové války 1915-1917 (Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta - Historický ústav) anebo kniha „Po zapadlých stopách českých vojáků“ od Jozefa Vričana.

Zde je nutno připomenout slova historika Jiřího Šedivého, zabývajícího se českými vojáky v rakouských uniformách, z knihy „Češi, české země a Velká válka“ (Velkou válkou se nazývala 1. světová válka až do vypuknutí 2. světové války 1938) „Bojová morálka českých vojáků a jednotek se zásadně lišila v přímé souvislosti s nepřítelem, proti kterému stála. Nebyla tedy abstraktním, neměnným pojmem.


1-15 stráž v Dolomitech


2-15 Angriff, útok pěšáků na it. pozice

K tomu ještě dodává: „Selektivní výběr českých vojenských, zejména bojových tradic, započatý (bohužel) již za první republiky a po druhé světové válce ještě umocněný a završený dlouhým obdobím komunistického pohledu na věc, vedl k mimořádnému zúžení bojových výkonů, na něž bychom mohli být hrdi. Více zde.

Do bojů na sočské frontě se zapsal i slavný 28. pluk (rakouské armády) zvaný „Pražské děti“ který je dodnes citován odpůrci Československa jako ukázka „zrádného postoje Čechů“.

Ten podle rakouské, ale i čs. legendy oblíbené za dob první republiky, přešel pod „vlajícími prapory“ na ruskou stranu. Pravdou je, že po bitvě a rozbití pluku v Haliči a přechodu a zajetí většiny jeho vojáků Rusy byl pluk nejprve císařem rozpuštěn. Rozkazem velitele armády arcivévody Bedřicha, kde hovořil o pohaně a hanbě byl vyškrtnout 28. pluk „na věčné časy“ ze seznamu rakouských vojsk. Císař František Josef pak nařídil 28. pluk „pro zbabělost a velezradu před nepřítelem vyloučit z mého vojska“. Na rakouské straně však zůstalo cca 800 vojáků. Velení rakousko-uherské armády však byly předloženy důkazy o statečných činech pluku v bojích o Halič a o tom, že k zajetí došlo teprve poté, co se většina vojáků bránila. A tak již o Vánocích 1915 vydal arcivévoda nový rozkaz, jímž se 28. pluk obnovuje, a císař vyslovil (později naplněný) slib, že prapor, který mu byl odebrán, může pluk za nové hrdinské činy opět získat.

Pluk byl přes mediální propagandisticky rozpoutávanou nenávist, hlavně od maďarského a vídeňského tisku vůči pluku a „zrádným“ Čechům obecně, potichu znovu zformován, vyslán na frontu a jako vynikající znovu zařazen do bojových jednotek rakouské armády .

Asi 14 dnů před 23. červnem 1915, začátku první bitvy na Soče (italská fronta na pomezí Slovinska a Itálie), dorazil ze Szegedu 11. pochodový prapor 28. pěšího pluku. Po příjezdu na bojiště velitel praporu hejtman Alexander von Helly požádal svého velitele divize Adolfa von Booga, který velel 93. pěší divizi, aby prapor nebyl rozptýlen mezi jednotky divize, ale aby mu bylo umožněno bojovat jako nedělitelnému celku - tedy útvaru složenému z Čechů.. Náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf s tím vyslovil souhlas. Zdá se, že starý voják už věděl, že rozpuštění „pražských dětí“ nebylo úplně v pořádku, a tak se rozhodl umožnit jejich rehabilitaci. Svého rozhodnutí nemusel litovat. Prapor zaujal své postavení a v průběhu bitvy prokázal udatnost a bojové umění a odrazil všechny útoky italské pěchoty, přestože čelil velmi těžké dělostřelbě. Bitva skončila 7. července a italská armáda v ní ztratila asi 13 500 mužů a jejich protivníci, rakousko-uherské divize 8 800 mužů.

Druhá bitva na Soče začala 18. července a trvala do 10. srpna. V této bitvě pouhých 78 000 rakousko-uherských vojáků včetně českých jednotek odrazilo útoky 252 000 Italů. České oddíly byly zařazovány na nejproblematičtější místa fronty. Poté, co dělostřelbou zdecimovaná 20. honvédská pěší divize začala ochabovat a ustupovat, nastoupil český 96. pěší pluk plukovník Richtera do série protiútoků a podařilo se mu obnovit přední okraj obrany. Dne 20. června 1915 Italové zaútočili a obsadili Monte S. Michele. Následující den nastoupilo do protiútoku 15 praporů armádní zálohy. 11. pochodový prapor 28. pěšího pluku byl první, který po rozhodné zteči podpořen 3. praporem bosensko-hercegovinského 2. pěšího pluku v ranních hodinách dobyl předtím ztracené pozice.


3-15 horská válka v Itálii


4-15 Rakušané, anebo Češi

Třetí bitva na Soče, které se zúčastnily české jednotky, začala 18. října. Tam, kde italská pěchota pronikla do postavení rakousko-uherských jednotek, se odehrávala nevídaná divoká dramata bojů muže proti muži. V bitvě ztratili Italové 67 000 vojáků a Rakušané 42 000. Po děsivých bojích 4. listopadu Italové přiznali porážku.

Od 11. do 16. března roku 1916 trvala pátá bitva na Soče, kdy došlo k pokusu o obrat. Generálplukovník Conrad rakousko-uherské armády zahájil ofenzivu v jižních Tyrolích. Čelní jednotky dosáhly úspěchu, 4 prapor terezínského 42. pěšího pluku složený z vojáků z Čech dne 18. května obsadil postavení na vrcholu Zugna Torta ve výšce 1257 nad hladinou moře. Také další české jednotky dosáhly úspěchu, hlavně:

- 3. prapor plzeňského 35. pěšího pluku obsadil 26. května Monte Civaron, 1032 metrů

- 73. chebský pěší pluk (složený ze sudetských Němců a Čechů) v součinnosti se štýrsko hradeckým 3. střeleckým plukem dobyl hrot Leve, 1857 metrů a hřbety Marcaie

- 28. května pak písecký 11. pěší pluk dobyl 1842 metrů vysokou horu Monte Meletta

Osmá italská ofenziva na Soče byla zahájena italskými silami 9. října 1916 a skončila po třech dnech. Rakušané ztratili několik předsunutých postavení 3. armády a za to jim Italové zaplatili ztrátou 25 000 mužů.


5-15 konec bitvy v Itálii


6-15 Italské hory 1915

Začala devátá Sočská bitva. 31 října zaútočili Italové v úzkém pásu v Krasu směrem na Terst. Probili se až do Fajti Gribu a Konstanjevice. V rozvalinách města pak bojovali elitní příslušníci rakouských úderných skupin ručními granáty a bajonety boj muže proti muži s italskými vojáky. Nevídaný odpor proti přesile, který kladli vojáci rakouské armády, nakonec vedl k zastavení postupujících Italů V této bitvě se opět vyznamenali Češi a hlavně tzv. 28 pluk zvaný: „Pražské děti“. 15. listopadu 4. prapor 28. pěšího pluku vyslal do boje svoji údernou skupinu. Ta pronikla do italských postavení a její razantní boj vyvolal silnou paniku, při které zajala 524 italských vojáků.

Je nutno říci, že mnozí čeští vojáci bojovali statečně na straně Rakouska proti Italům také proto, že bránili své slovanské bratry Slovince, na jejichž území se valila italská okupační armáda. Tehdy existovala silná vzájemná náklonnost mezi oběma národy.

Přesto však na stejné frontě na straně italské armády vznikaly italské čs. legie.


7-15 fronta na Piávě


8-15 jeden z plánů na V. Německo

Itálie v otázce samostatnosti Čechů a Slováků na území Rakouska-Uherska nebyla zpočátku příliš nakloněna. Italský národ měl vůči Čechům nedůvěru, čemuž se nelze divit. Stále byly v paměti války, které vedlo Rakousko proti Itálii pod maršálem Radeckým. Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (*1766 Třebnice, +5. leden 1858 Milán) byl český šlechtic a rakouský maršálek (od 1836) a byl považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století. Od roku 1796 působil jako štábní důstojník v severní Itálii ve štábu generála Melase. V roce 1803 byl jmenován generálmajorem. Při opětovné válce proti Francii (tzv. Válka třetí koalice) se stal velitelem brigády znovu na severoitalském bojišti. S brigádou se zúčastnil vítězné bitvy u Caldiera, kde porazil italsko-francouzská vojska. V roce 1831 byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově. V roce 1848 vpadla do severoitalské Lombardie sardinská armáda s úmyslem sjednotit Itálii pod nadvládu Savojských. Radecký porazil podstatně početnější spojená vojska italských revolucionářů a sardinského království v bitvách u Custozy a Novary. Na počest těchto jeho vítězství složil (roku 1848) rakouský skladatel Johann Strauss starší slavný Radeckého pochod a ruský car Mikuláš I. ho ocenil titulem ruského generála polního maršálka. V letech 1850 – 1856 byl Radecký generálním guvernérem lombardsko-benátského království v dnešní severní Itálii a velitelem II. armády. Aktivní vojenskou kariéru ukončil po 72 letech.

Itálie tedy považuje Čechy hlavně za loajální občany Rakouska, ke kterému má nepřátelský vztah. Navíc si je vědoma kvalit českých vojáků, kteří bojovali už pod Radeckým. Válečné události však ukáží, že politické zájmy Italů, Čechů a Slováků jsou stejné – zvítězit nad Rakousko-Uherskem, které je stále více ve vleku Německa a velkoněmecké myšlenky. V plánech na Velké Německo jsou severní části Itálie zahrnuty do plánu Grossdeutschland. který byl rozšířenou variantou Německého spolku z roku 1820.

Koncem roku 1916 vzniká organizace několika italských opozičních politiků pod názvem „Výbor pro československou samostatnost“ - E. Skodnik, G. Scarpy a F. Spady -, který propagoval československé otázky mezi italskou veřejností. Udržoval styky s Československou národní radou a podílel se na výstavbě československých jednotek v Itálii.

Začátkem roku 1917 byl českým a slovenským zajatcům přidělen tábor Santa Maria Capua Vetere u Neapole. Tam byl 17. ledna 1917 založen Čs. dobrovolnický sbor, v čele kterého stál sokolský činovník J. Čapek.

Čs. zajatci se hlásili do italských bojových jednotek s cílem vytvořit v nich postupně vlastní československé jednotky. Vzorem pro ně byly Italy oslavované a vyzdvihované hrdinské činy československých výzvědčíků (Esploratori Cecoslovacchi), kterým se podařilo již do italského sboru vstoupit. Všimněme si, že se téměř opakuje ruská historie s Českou družinou, kde carská vojska také používala nejprve jen české družiníky jako „výzvědčíky“ pro získávání informací zpoza linie, rychlé přepady a také politickou propagační službu mezi Čechy a Slováky na rakouské straně. Italská vláda stejně jako ruská vznik našich jednotek odkládala. Nejprve povolila jen vytvoření pracovních praporů pro vojenské účely. V souvislosti s italskou porážkou při Caporettu v říjnu 1917 a diplomatickým přičiněním generála M. R. Štefánika však dne 21. dubna 1918 italská vláda povolila zřízení Čs. vojska v Itálii. Jeho velitelem byl jmenován generál A. Graziani.

Při jednáních s předsedou italské vlády V. E. Orlandem o zřízení čs. legií v Itálii M. R. Štefánik řekl: „Nežádám od vás nic víc než povolení našim lidem zemřít za jejich ideály.


9-15 Přísaha čs.italských legií

V Itálii tak vzniká Československá divize ve složení 31., 32., 33. a 34. čs. střelecký pluk, později v září je doplňuje i 35. střelecký a 39. výzvědný pluk. Slavnostní přehlídky připravenosti československé divize se v Organu zúčastňuje kromě generála Diaze i italský král Vittorio Emanuele III. Dne 24. května 1918 byl v Římě na náměstí Pizza Venezia československým legionářům slavnostně předán bojový prapor vyšitý římskými dámami, což mělo v té době výrazný symbolický význam.

V polovině srpna 1918 byla čs. divize přesunuta na frontu do prostoru mezi Gardským jezerem a řekou Adiží. Úsek Altissimo byl jedním z nejdůležitějších bodů fronty 1. armády. Československá divize zde vystřídala italské alpinisty a zahájila svou bojovou činnost. Velké boje svedla u masivu Monte Baldo za udržení kóty Doss Alto. Při obranné a útočné činnosti zemřelo 7 mužů a 1 190 jich bylo zraněno. Bohužel při této operaci také padlo 5 legionářů do rakousko-uherského zajetí. Čtyři z nich byli neprodleně dne 22. 9. 1918 ve Via Prabi poblíž Arca popraveni.


12-15 Itálie, poprava (legionářů)


13-15 Itálie, poprava

Nezcenzurovaný a velmi osobní popis popravy zajatého čs italského legionáře od Františka Poláka, bývalého faráře c. k. pěšího pluku 287 naleznete v článku: Poprava italského legionáře Bedřicha Havleny.


14-15 popravený it. legionář B. Havlena

Českoslovenští legionáři se zúčastnili také bojů na Piavě, na hoře Montello, bojů u Monte di Garda, ve Val Bella, Cima Tre Penzi, Cima Cada, Passo Tonale a Monte Assolone. V zákopech, ale i v „kavernách“ prožili těžké bojové situace.

Do legií v Itálii bylo zařazeno téměř 20 000 mužů, z nichž 350 padlo. Několik desítek z nich přišlo o život potupnou popravou poté, co padli do nepřátelského zajetí. Italové dodnes opatrují hroby našich legionářů. „Zvon padlých“ na hradě Rovereto oznamuje zvoněním každoročně 28. října, že v Itálii padli českoslovenští legionáři. Že místa jejich posledního odpočinku (Arco, Foligno, Santa Dona di Piave, Udine, Rivo, Oderzo, Piavono, Monte di Garda, Spiazzi a další) jsou navždy spojena se vznikem Československé republiky.

U příležitosti 75. výročí bojů čs. legionářů na italské frontě byly v Roveretu delegací ČR vysazeny čtyři olivovníky - jako symbol míru a dobrých vztahů mezi národy. Od října 1997 je v Roveretu vztyčena i česká a slovenská vlajka.

Nesmírně důležitý je i další osud českých vojáků z Itálie. Od jara 1918 byla ve Folignu vytvořena silná čs. jednotka sloučením zajatců z pracovních praporů legionářů na 6. čsl. střeleckou divize v čele s italským generálem A. Grazianim. Divize měla 4 pluky (31. až 34. střelecký pluk) s italskými hlavními veliteli, další velitelské funkce zastávali legionáři.

Od prosince 1918 byla jednotka repatriována do osvobozené vlasti (od jara 1919 byli vráceni i zajatí domobranci). Čekalo je ovšem nové válečné střetnutí - nejprve lehké střety s vojenskými oddíly Volkswehru, sudetoněmeckou policejní organizací Sicherheitswehr a někde i dělnickými oddíly „Rudá obrana“ (Rote Webe) separatistického vzdorostátu Deutschböhmen který se prohlásil nejprve za součást Německého Rakouska a následně usiloval o připojení k Německé říši, jehož hlavní síly však kapitulovaly do prosince 1918, ale hlavně s Maďary o Slovensko.

Pro vývoj ve vznikající ČSR bylo mimořádně významné to, že Italové nechali odejít domů československé legionáře včetně zbraní, munice a k přepravě použít svých - italských - vozidel. Italské klobouky s typickými péry na hlavách našich legionářů měly takovou váhu, díky čemuž Sudetští velkoněmci i Rakušané znali jejich bojové kvality, že často stačilo, aby se objevili, a většina ozbrojených německých sil provincií Deutschböhmen bez většího boje či rovnou kapitulovala - například Znojmo, Liberec atd.

Rakouská armáda tak povoláním Čechů do své armády vlastně nechtěně dodala a vycvičila nejlepší a v bojích zocelené čs. jednotky.

Toto si Rakušan Hitler dobře pamatoval. Věděl, že pro vedení další války potřebuje v zázemí kvalitní průmyslové dělníky a vynikající zemědělce. Byl si dle pamětníků vědom toho, že v Rakousku a v Deutschböhmen vypukl ke konci 1. světové války a po ní strašlivý hlad (budeme se tomu věnovat příště). Také si byl vědom úlohy českých legionářů a dalších českých vojáků v bojích o vznik ČSR. Toto byl údajně jeden z hlavních důvodů, proč odmítal Čechy, i ty pronacistické, povolávat do Wehrmachtu. A proč nedbal např. na požadavky sudetských Němců, aby byli ze Sudet vyhnáni všichni tam za války pracující Češi. To v podstatě konstatuje i Volker Zimmermann v knize „Sudetští Němci v nacistickém státě“, když cituje např. „Situační zpráva vládního presidenta (představitel vlády Říše v Sudetech) z Ústí nad Labem březen-duben 1943“ nebo„ Zpráva o stavu české menšiny“ 16. 4 1940 tamtéž atd. Statečnosti československých vojáků a zkušenost, že je nelze přinutit trvale bojovat na straně „Německé říše“, si byl Hitler dobře vědom. Viz: Hugh Trevor-Roper „Hitler's Secret Conversations 1941-1944“, New York 1953 a přepis vlastnoručních záznamů Henry Pickera, Hitlerova důvěrníka „Tischgespräche im Führerhauptquartier“, vydáno mnohokrát v SRN.

Stručný výtah z Trevor-Roperovy edice byl vydán i v češtině (Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941-1944, Aurora, Praha 1995) - v něm je ale sotva polovina z kompletního obsahu záznamů.

V době, o které mluvíme, však byl ještě Hitler „gefreiter“ v německé armádě. A nikdo netušil, že další světová válka vypukne už za dvacet let.

Foto 12-15 a 13-15: archiv Jeffery Vejra
Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕4.640

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře