Ďábel v líbezné krajině 5

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕4.348

František Hrubín: Jobova noc

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

A v opuštěných domovech

hrůzou se na zdích sráží dech,

dech zabitých, dech vyvražděných,

a do zahrádek lehá pláč

kolébek čerstvě vyloupených

— zač je to všechno, Bože, zač? —

a ve světnicích rodných praská

podlaha, po níž přešla láska,

podlaha, kterou drhne vztek

Co rakví a co kolébek

zvážila spravedlivou měrou!

Kolébka — rakev. Ale kterou

nalezne lehčí tento věk?

Vyjít z „Bunkru“, z místa, kde byli po stovkách a tisících mučeni a vražděni lidé, na čerstvý vzduch bylo úlevné. Jen do té doby, než jsme vešli do jednoho z „baráků“, kde jsou na jedné straně vyvěšeny fotografie vrahů a na druhé straně jejich zavražděných obětí. Napůl shořené v drátech, zemřelé hlady, zabité injekcí do srdce, zastřelené „na útěku“.


Oběti v el. plotě Mauthausen


Vpravo památník Čechoslováků , čelně Sovětů

Chtělo se to trochu projít. Jenže kam, v areálu koncentračního tábora? Vycházíme branou, původně vedoucí do „SS Bereich“ (oblasti SS) viz plán KT, kde jsou dnes památníky na umučené a vězněné. Po cedulích na zdech na paměť Čechoslováků vidíme na levé straně velký památník československých vězňů a také památník sovětských vojáků, s kterými se zde zacházelo neuvěřitelně krutě. Na pláni stojí mnoho dalších památníků, izraelský, bulharský, polský a další.

Vyjdeme branou a před námi se otevírá pohled na zadumanou podzimní krajinu. Ticho a klid. Mír k rozjímání. Je to jen klam… Před námi jedno z největších pekel nacistických koncentračních táborů, mauthausenský kamenolom a jeho „schody smrti“.


Kamenolom, Mauthausen


Vězni na břehu Dunaje

Místo pro mučení a likvidaci vězňů. Denně jich zde bylo nasazeno na práci až 2000. Jako jediné pracovní nástroje měli jen kladiva, sekery a špičáky. V tomto dnes již skoro zarostlém lomu byly zavražděny a zemřely vyčerpáním tisíce lidí. Kámen byl používán na stavby ve Vídni, Linci, Mnichově a dalších městech. Přestože bylo možno odvážet kámen ze spodní části lomu, což se také částečně dělo, část nalámaného kamene vězni vynášeli po 186 příkrých a úzkých schodech nahoru k následnému stavebnímu využití. Schody z kamenolomu vedoucí na horu na pláň, kde stojí koncentrační tábor, byly vlastně vražedný nástroj, kterým byli vězni utýráni a vyčerpáni k smrti. Pokus kohokoliv pomoci někomu druhému byl ihned trestán smrtí. V průměru zde dokázali vězni přežít šest týdnů, maximálně tři měsíce. Jsou to „schody smrti“.


Vězni na schodech smrti


Schody smrti, čestná stráž rudoarmějec 1945

Vězni byli nuceni v řadě za sebou vedle sebe vynášet v rukách a na zádech hrubě vysekané bloky kamenů, které často vážily až 50 kilogramů. S kameny stoupali po 186 schodech v řadách jeden za druhým. Když se kdokoliv vyčerpáním zhroutil, což bylo časté, spadl na jiné vězně jdoucí za ním. Vězni začali padat shora jeden na druhého. Mnohé zabily padající kameny. Jiní byli zabiti přímo při lámání kamene. Jak vyprávějí ti, co přežili, oblíbenou zábavou strážných bylo kopat okovanými botami do nohou vězňů, které byly často hlady a selháváním organismu oteklé. Vězni přitom křičeli bolestí, snažili se utéct a to vše bylo neobyčejně „veselou“ zábavou pro jednotky SS často složené z „žáků“ výcvikové školy SS, která byla součástí KT Mauthausen. Stovky vězňů zde tak zemřely.

Jinou „veselou zábavou“ stráží SS byly takzvané „parašutistické skoky“. V nejvýše položeném útesu nad lomem byla takzvaná „stěna parašutistů“, odkud esesáci nutili vězně skočit anebo je shazovali po skalách dolů ke své zábavě ať už jednotlivě či po celých skupinách.


Lom - 1 část schodů smrti, část 2 „skála parašutistů“ a šipka 3 průběh pádu z výšky 40 metrů

V Norimberku u Mezinárodního tribunálu o tom vypovídal esesák ze strážní jednotky Alois Höllriegl:

Svědek Höllriegl: „Viděl jsem útes v blízkosti lomu Wienergraben (úřední název lomu u koncentračního tábora). Ze strážní hlásky jsem viděl dva SS, kteří táhli vězně, a nutili jej, aby skočil. Jsem přesvědčen, že jej nutili ke skoku z útesu, a tlačili jej tam. Viděl jsem jiného vězně, ležícího na zemi, na kterého dupali. Viděl jsem gesta, kterými jej nutili skočit. Vězeň předtím obdržel mnoho úderů.

Plukovník Amen: „Jak vysoký byla útes nade dnem lomu?

Svědek Höllriegl: „Zhruba třicet až čtyřicet metrů.

Plukovník Amen: „Jaký byl mezi strážemi v táboře používán výraz s ohledem na pojmenování vězňů určených ke skoku do propasti?

Svědek Höllriegl: „V táboře se jim říkalo parašutisté.

Dalším ověřeným svědectvím o poměrech v Mauthausenu je informace od Richarda Sonnenfeldta, 22letého vojáka US Army. Zúčastnil se osvobozování Dachau a pak působil jako americký tlumočník při Norimberském procesu u amerického zástupce Roberta H. Jacksona. Sonnenfeldt popsal ve své knize nazvané „Witness to Nuremberg“ (Svědek v Norimberku) zážitky očitého svědka válečných zločinů:

Byli jsme v Mauthausenu, když jsme se snažili svědecky (pro soud) dokázat, že Ernst Kaltenbrunner, vysoký důstojník SS, obžalovaný v Norimberku, osobně viděl a schvaloval vraždy a násilí v Mauthausenu při svých opakovaných návštěvách. Ačkoli bylo v Mauthausenu zabito „jen“ několik set tisíc lidí, tedy „málo“ ve srovnání s miliony v Osvětimi, tento koncentrační tábor nebyl jen obyčejná továrna smrti. Mauthausen byl neslavně známý pro extrémní krutosti a satanské mučení, které vynalezl a zavedl Franz Ziereis jako velitel. Ziereis sám zemřel před tím, než jsme dorazili, zraněn smrtelně při pokusu o útěk. Byl dostižen vojáky US Army, které vedli dva vězni tábora, jeden z nich pan Maršálek a druhý nějaký španělský vězeň. Ale my jsme pak mluvili na místě i s ženou Ziereise a jeho dospívajícím synem.

Zeptal jsem se ho: „Jak jste vycházeli spolu se svým otcem?“

Syn odpověděl: „Můj otec byl v pořádku. Jediné, co jsem proti němu měl je, jaké mi dával k narozeninám dárky. Jako dárek na mé desáté narozeniny jsem dostal pušku a pak přivedl šest vězňů. Ti se seřadili a já jsem do nich musel střílet tak dlouho, dokud nebyli mrtví. To trvalo dlouhou dobu, a to bylo velmi těžké a mně se to nelíbilo.

Později jsme na místě zjistili, že zbraň pro mladého Ziereise byla záměrně velmi malého kalibru (malorážka), a že velitel Ziereis určil tuto pušku pro tuto konkrétní „zábavu“, protože věděl, že to bude trvat desítky minut, než se podaří zabít vězně tímto způsobem.

Dle dalších svědectví dostal Ziereisův syn jako dárek možnost postřílet 50 vězňů i na své jedenácté narozeniny. Tvrdilo se, nebylo to však dokázáno, že Ziereis dovolil svému synovi také střílet zajatce z „verandy“ jejich domu v Rakousku.

Rozrušený syn Zeireise pak po výslechu podle výpovědi svědků pak plivl na mrtvolu svého otce.

Vraťme se však k občanům Československa, respektive tehdy Protektorátu a jejich osudů v Mauthausenu. Povraždění odbojářů ze skupiny pomáhající zlikvidovat Heydricha nebylo poslední hromadnou vraždou. Je jaro 1945.

Je jaro 1945. Situace v táboře Mauthausen byla kritická. V posledních měsících existence tábora zemřelo každý den asi 200-300 vězňů. Každé ráno byly mrtvoly umístěny v haldách v blízkosti kasáren, odkud byly převáženy do krematoria, později jen ležely pohozené na hromadách.


Před převozem do krematoria


Mrtví na hromadách

Konec koncentračního tábora:

- únor 1945: Velitel Franz Ziereis dává rozkaz zabít všechny vězně v KT Mauthausen a dalších táborech v případě, že by se blížila porážka nacistického Německa. (což se nakonec nepovedlo)

- 2.2.1945: 420 židovských dětí ve věku 4 až 7 roků, které přivezli z Osvětimi (Polsko), je zavražděno injekcí do srdce v Mauthausenu-Gusenu v den příjezdu.

- 31.3.1945: bylo z věznice Krajského soudu v Bratislavě deportováno do Mauthausenu na 120 slovenských politických vězňů. Během spojeneckého náletu jich cestou do Melku několik zahynulo. Zbylí byli usmrceni v podzemí hlavního tábora.

- 21.4.1945: zplynováno 890 vězňů v Gusen v baráku I 31.

- 22.4.1945: Zastřeleno 600 vězňů v Gusenu II kvůli nedostatku plynu Cyklon-B

Poslední transport z Protektorátu, z Brna, čítající 217 osob. Z toho 37 žen. Byli v něm partyzáni a jejich spolupracovníci z Moravy a Slovácka. Transport „KL3“ dorazil do Mauthausenu 9. dubna 1945. Nejprve byli vězni zbiti. Pak celý den stáli venku bez jídla a pití, za opakovaného bití od příslušníků SS. Přenocovali v koupelně. Ráno nejdříve ženy, po nich pak muže po skupinách nahnali do podzemí Bunkru, kde byli všichni usmrceni. Jejich těla vynášelo komando vězňů na nosítkách a po prkně spouštělo oknem do nového, výkonnějšího krematoria, které bylo právě v ten den poprvé uvedeno v činnost. V Bunkru byl zlikvidován celý transport, až na Vídeňáka Franze Arnolda. Vražda byla o to šílenější, že ji nacisté provedli na úsvitu pomalu se rodícího konce války.

Proč tam byli vezni z Brna odvezeni? V listopadu 1944 se území Čech a Moravy stalo týlovou operační oblastí. Himmler nařídil, aby Erich von dem Bach-Zelewski, vyšší šéf SS a policie operující původně ve střední části okupovaného Sovětského svazu, kde měl na svědomí tisíce zavražděných a byl znám svým brutálním zásahem proti obyvatelstvu během Varšavského povstání v srpnu roku 1944, přesídlil do Brna. Na přelomu let 1944-1945 hlásily služebny gestapa denně až 40 případů přepadů, sabotáží a partyzánských akcí na území protektorátu, stoupajících hlavně na Moravě a ve Slezsku. (viz. výpověď K. H. Franka a D. Brandes „Češi pod německým protektorátem)

To je jistě poněkud v rozporu s tvrzením všech možných „neohenleinistů“ a nových propagátorů ideje staronového Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (organizace pro podporu tzv. protektorátního vlastenectví, spolupráci s německou říší a převýchova k přechodu národa na německou nacionálně-socialistickou ideologii), jejichž „díla“ plní stránky našich novin a časopisů a propagují je mnohé knihy i filmy.

Když se věznice v Brně čím dál tím více plnila odbojáři a partyzány, i když popravy stále pokračovaly, ale věznice již byly přeplněné. Podle rozkazu Hitlera se měly německé úřady zbavit všech vězňů, svědků jejich zvěrstev.

Na začátku ledna 1945 bylo odvezeno téměř 900 brněnských vězňů do koncentračního tábora Flossenbürgu v Bavorsku. Kolik jich přežilo, není přesně známo, v té době však ve Flossenbürgu bylo popraveno více než 1500 vězňů. I přes deportaci části vězňů a pokračující popravy bylo brněnské vězení neustále přeplněné. Představa dnešních „aktivistů“ o tom, že tuto skutečnost Brňané neznali, ačkoliv tam byli vězněni mnozí jejich příbuzní a přátelé, je obludně hloupá. Stejně tak tvrzení, že vyhnání Němců z Brna - o tom následně - provedli „dělníci brněnské Zbrojovky, kteří “do poslední chvíle a za nadstandardní odměnu vyráběli zbraně pro Třetí říši“, jak píše Kateřina Tučková, oslavovaná autorka románu „Vyhnání Gerty Schirnich“. To je nejen lživé, ale doslova nechutné.

Fronta se blížila k Brnu, kde se bojovalo od 18. dubna. Zde proběhla u Ořechova největší tanková bitva na našem území, při níž bylo 80 % obce zničeno. V bojích došlo i na boje muže proti muži za použití plamenometů, Němci dokonce dobyli zpět část oblasti. V bojích se„vyznamenaly“ jednotky „Volkssturmu“ složené z brněnských Němců.

Před pádem Brna však z rozkazu brněnského gestapa a po dohodě s (německými) představiteli Brna, aby byly zahlazeny pokud možno všechny stopy po jejich činnosti, měli být vězni odtransportováni do koncentračního tábora Mauthausen. A zde pak popraveni. Organizací transportu, který získal označení KL3, byl pověřen kriminální rada Gestapa, SS-Hauptsturmführer

Otto Koslowski, sudetský Němec. Koslowski se od března 1945 staral o evakuaci vězňů Kounicových kolejí do KT Flossenbürg a Mauthausen a byl zapojen i do následné evakuace brněnské řídící úřadovny do Jihlavy.

Nacisté rádi používali na tyto funkce lidi nějak spojené s českými zeměmi, často sudetoněmeckého nebo smíšeného původu. Jinou lidskou bestií v nacistických službách byl s evidentně původem ze smíšeného německo-českého prostředí Franz Kutschera SS-Brigadeführer und Generalmajor der Polizei, původem z Dolního Rakouska. Byl znám jako „Varšavský kat“. Byl popraven polským odbojem ve známé akci zvláštní jednotkou Agat, složenou z „harcerů“ Šedých řad.

Pří akci v Brně byli vězni nahnáni na nákladní vozy a odvezeni na nádraží. Zde k nim bylo přidáno ještě asi 30 žen z brněnské ženské věznice a všichni pak nahnáni do dvou dobytčích vagónů. Transport odjel před půl devátou ráno. Přes Jihlavu, do Českých Budějovic a pak už do Mauthausenu. Na místní nádraží transport dorazil 9. dubna dopoledne.

Zde byli vyhladovělí vězni seřazeni do pětistupu a z nádraží putovali do koncentračního tábora. Zde pak vyčkávali bez jídla a vody. Velitel KT Franz Ziereis nechtěl nové vězně přijmout. Po celodenní diskuzi a přesvědčování pak Ziereis vězně převzal a zároveň vydal rozkaz k jejich likvidací.

Ráno 10. dubna byli vyvedeni na dvorek přiléhající ke krematoriu. Ženy byly odvedeny a muži se museli svléknout donaha, pak se jich dozorci ptali, jestli mezi nimi není nějaký německý občan. Jeden muž, Franz Arnold, vystoupil z řady a řekl že je Vídeňan. Ten jako jediný přežil. Jak později sdělil, nechtěl velitel tábora transport převzít, poněvadž KT měl být evakuován, a přijal ho teprve na naléhání gestapáka Baara a teprve po telefonickém hovoru se zástupcem velitele brněnského gestapa SS sturmbannführerem Krausem, že transport bude převzat. Všichni ostatní muži pak byli pod záminkou koupele nahnáni do plynové komory. Poprava byla vykonána použitím Cyklonu B, jak bylo v táborech tohoto typu běžné. Mrtvoly pak byly přeneseny do krematoria a po spálení těl byl jejich popel buď rozprášen, nebo zakopán.

Jmenný seznam z tohoto transportu se nezachoval. Osud lidí z brněnských Kounicových kolejí však potvrdil i Franz Arnold, který vypověděl: „Odvedli mne k výslech... Ostatní vězni odešli. Když jsem se od výslechu vrátil, seděly na levé straně bunkru ženy z našeho transportu a povídaly si. Přitom jsem zaslechl rozmluvu dvou vojáků, kteří si vyprávěli, že ženy mají být také odstraněny. Pokud jsem se dozvěděl od ostatních vězňů, byli muži v plynové komoře nejprve jen přiotráveni, jelikož plyn někam unikal. Proto musel být do komory vpuštěn znovu, aby byli vězni usmrceni. Po kremaci zůstala jen malá hromádka popela... jsem stoprocentně jist, že všichni, kteří tímto transportem (z Brna) do Mauthausenu přijeli, tam také zahynuli.

Přesný počet brněnských vězňů zlikvidovaných v Mauthausenu není znám, jelikož se nedochovala žádná dokumentace. Tito vězni nebyli, stejně tak jako spolupracovníci parašutistů, v táboře vůbec zaregistrováni a jejich jména chyběla i v Totenbuch (kniha zavražděných). Brněnští gestapáci byli po válce dopadeni a popraveni: Kriminální rada Otto Koslowski, který stál za organizací transportu, byl po válce zatčen v Německu. Dne 3. května 1947 ho pak lidový soud v ČSR odsoudil k trestu smrti. Českým úřadům byl Američany taky vydán šéf brněnské věznice. Ten však společně se svým řidičem uprchl a dodnes je nezvěstný.

Josef Čuhel z Brna, který byl tenkrát písařem v Aufnahmkommandu při politickém oddělení KT Mauthausen, ve své výpovědi 7. 1. 1947 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti v Brně vypověděl: „Ten, který se hlásil jako Němec, byl odveden a ostatní muži přešli pod záminkou koupele do plynové komory. Po zplynování mužů byly později zplynovány i ženy. Když se vynášely mrtvoly z plynové komory, měl jsem možnost je zhlédnout a poznal jsem v nich mrtvoly z transportu z Brna. Podle této výpovědi bylo vězňů 215, z toho 35 žen.

Mauthausen, květen 1945:

5.5.1945: Američtí vojáci pomohli osvobodit Mauthausen a Gusen. Asi 3000 vězňů umírá ještě po osvobození. Vězni lynčují dozorce, US Army částečně zasahuje. Vězni Mauthausenu přebírají vedení vytvořením mezinárodního výboru vězňů.

7.5.1945: První američtí vojáci obsazují oblast St.Georgen-Gusen-Mauthausen a zajišťují zbývající dokumenty z KT Mauthausenu

8.5.1945: Američtí vojáci donutí místní lidi pohřbít stovky mrtvol vězňů. Přivedou také děti, aby se podívaly na pohřby do masových hrobů.


Rakouští civilisté nakládali těla

21.5.1945: Američtí vojáci vytvoří místní policii pro obnovení pořádku


Franz Ziereis vpletený do plotu, květen 1945

24.5.1945: Velitel Franz Ziereis zemřel v nemocnici poté, co byl dopaden a vyslýchán. Jeho tělo je vystaveno vpletené do drátů tábora po několik dní.

******

Po prohlídce tábora docházím k „informačnímu středisku“. Moderní budova, příjemné dámy obsluhují návštěvníky. Jsou zde na exkurzi studenti z Rakouska i Německa, také z Itálie a dokonce ze Španělska. Z regálu si vybírají informační materiály. Hledám nějaké v češtině či slovenštině. Žádné tam nejsou. Ptám se obsluhy, zda mají nějaké české brožury či knihy. Ne, nemají a nepamatují si, že by zde někde byly. Chcete-li němčinu, ruštinu, polštinu a další, jistě, vše je k dispozici. Jen v češtině nic.

Máte zde často návštěvy z Česka?“ ptám se.

Málokdy, jen výjimečně,„ praví poněkud zaraženě dotyčná.

A tak odcházím do sychravého podvečera. Nedávno jsem si koupil knížku „Vyhnání Gerty Schnirch“ od devětadvacetileté prozaičky Kateřiny Tučkové. Jak sama říká, zúčastnila se pietního pochodu k hromadnému hrobu v Pohořelicích, kde je pohřben dodnes nezjištěný počet německých brněnských obyvatel. V sudetských kruzích a v prostředí neohenleinovců a Novovlajkařů nazývaný zásadně „Pochodem smrti“. Ostatně dnes už i „politicky korektními“ našinci. Již úvod líčení v knize je dramatický - pažbami rozbíjené hlavy starých Němců posedávajících v příkopech, komanda mladých ozbrojenců, v noci výstřely… No, jedná se vlastně o přesný popis toho, jak probíhaly stovky pochodů smrti z nacistických koncentračních táborů na konci války. A o čem rádi vykládají takzvaní pamětníci popisující topení mladých Němek v potocích a řekách, kde žádné nejsou, líčící děsivé hrůzy. Ale ani slovo o tom, že do Rakouska je odmítli vpustit Rakušané a po těch, kteří to zkusili, sami „načerno“ stříleli. Fakta jsou poněkud jiná. Matrika zemřelých v Pohořelicích v době od 1. 6. do 10. 7. 1945 uvádí celkem 469 případů.

Takže žádné tisíce.

Popisy „vraždění a mučení“ brněnských Němců jsou také popisovány v knize Karla Richtera „Češi a Němci v zrcadle dějin“ (Třebíč, Akcent, 1999). Ovšem tato poněkud kontroverzní kniha a další „svědectví “ není podložena žádnými konkrétními důkazy. Místo skutečného prozkoumání bují jen vášně a ani trestní oznámení na „neznámého pachatele“ podané Ludvíkem Vaculíkem v této věci nepřineslo žádné skutečné údaje.

Součástí protičeských pohádek je, „že se těch nejhorších zločinů na svých sousedech zpravidla dopouštěli právě ti, kdo s nacisty nejvíce kolaborovali“. Organizátor každoročního pietního pochodu do Pohořelic k připomenutí vyhnání německy mluvícího obyvatelstva Brna je jistý pan Jaroslav Ostrčilík, dle svých stránek www.spolecnaminulost.cz internacionalista a eurohujer, vegetarianista, člen Strany zelených a předseda Fóra pro česko-rakouský dialog.

Dle jeho pohledu na dějiny „pachateli byli dělníci brněnské Zbrojovky, kteří do poslední chvíle a za nadstandardní odměnu vyráběli zbraně pro Třetí říši, a také lidé, kteří nepokrytě přiznali zájem o sousedův byt ´udáním´, že se tam mluví německy“. No, ten začátek věty zřejmě opsal z nějakého projevu K. H. Franka či Heydricha, množná že od superkolaboranta Emanuela Moravce, ten zbytek pak vykládají mnozí brněnští Němci, kteří se dostali ke svým bytům v Brně tak, že jejich původní židovské obyvatele poslali jejich „Volksegenossen“ do koncentráku s poznámkou „sonderbehandlung“, což sice znamená „zvláštní zacházení“, ale ve skutečnosti je to „návrat nežádoucí“.

Jiné perličky z výplodů pana Ostrčilíka, který pomáhal pořádat pochod, kterého se zúčastnila autorka Kateřina Tučková, jsou vypovídající:

O Lidicích a o lidických ženách mluví tento „idealista“ takto: „Zneužití Lidic jako kladiva na Němce však má dlouhou tradici a zdá se i tuhý kořínek. Začalo okamžitě po válce, kdy byly lidické ženy vystavovány jako obžaloba z masa a kostí…

O vyhnání Němců z Brna pak tvrdí, že „osud však stihl především nevinné, navíc rukama lidí, kteří by si jej možná sami zasloužili.“ (Nemalá část těch „nevinných“ bydlela v bytech po židech, starší Němci pak statečně bojovali v jednotkách Volkssturmu proti Rudé armádě a partyzánům a pak se dle pokynů včas převlékli do civilu).

O takovém přístupu k našim dějinám zrovna před pár dny napsal na svých stránkách Miroslav Macek: „Vynikající termín ´odmorálnění´ používají polští historikové zabývající se problematikou poválečného odsunu Němců: jde o odmazávání a pomíjení příčin a následků, a tedy stavění utrpení agresora a oběti na stejnou úroveň.

V Mauthausenu ani jeden český informační text, nikde žádný autobus (jeli tam pokud vím jen studenti z Prahy 8). Divné to vyrovnání s minulostí a ta tolik vzývaná potřeba poznat naše dějiny. Přemýšlím o tom při cestě do Prahy. Měl bych pro členy Fóra pro česko-rakouský dialog, mnozí jsou studenti germanistiky z Brna, a pro dnes slavnou spisovatelku návrh. Když se tak zajímali o intenzivní prožitek vyhnání z Brna a šli cestu pochodu, co takhle podívat se, co se dělo s brněnskými „slovanskými“ vězni. Že by lépe pochopili a mohli rozvíjet ten „česko-rakouský“ dialog. Jistě by jim to mnohé osvětlilo. Co takhle nechat se ze studijních důvodů plného prožitku zavřít na měsíc do Kounicových kolejí. V cele dvacet nemytých lidí. Hlad. Dvakrát denně výslech a bití. Zima a řev dozorců. Občas někoho zbijí, odvlečou a pak je slyšet jen výstřel a už se dotyčný nikdy nevrátí. Pak nastoupit za řevu a bití od ozbrojených dozorců do dobytčích vozů a bez stravy a pití jet dva dny do Mauthausenu. Po vyložení pochod do prudkého kopce a bití a ječení esesáků. Pak svléknout přede všemi donaha a do ledové „sprchy“. Noc v temném podzemí, o hladu, žízni, téměř nazí.

A pak znovu do „sprch“, jenže tentokrát nepoteče seshora voda, ale vyvalí se dým - pro naše „hledače pravdy“ jen jako, jen zkusmo nějaký mírně nepříjemný plyn. Jistě že ne Cyklon-B. Jde jen o to si to vyzkoušet. A pak tahat nahá těla ven a shazovat je na sebe do jámy. Že byste poznali, jaký byl konec války z hlediska českého.

Anebo exkurzi na popraviště v Kounicových kolejích. Dívat se na fingovanou popravu. Vybrat losem, kdo bude „zastřelen“ a kdo bude na připravené tribuně, vystavěné pro „diváky“ jako za Protektorátu, hrát přihlížející brněnské Němky. (O vstupenky na popravy byl velký zájem!)

Nebyl by to pro Fórum pro česko-rakouský dialog a studenty Ústavu germanistiky při FF MU daleko vhodnější program? Jen tak pro prožité porovnání. Jakpak by to popsala paní Tučková? A nemusela by si vymýšlet fiktivní postavy, stačilo by, kdyby popsala skutečnost.

Asi ne. O pravdu a skutečnost nemají tihle lidé žádný zájem. Fascinuje je a vzrušuje – ač to nepřiznají - nacismus a dělají si na něm dneska lehce kariéru. Včetně té kariéry literární.

Přijíždíme do Prahy. Mluví se zde česky, existují zde jen lidé stejné „kvality“. Žádní „Untermenschen“ ani „panská arijská rasa“ Übermenschů“, jak plánovali Hitler a K.H. Frank.

Tak se mi zdá, že mnohým svobodní Češi a Moravané nějak vadí

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕4.348

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře