Nad Tatrou sa blýska - (9)

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕5.257

Rudá záře nad Komárnem

Prozatímní a původní hraniční čára na hranici s Maďarskem (viz úvodní mapa u série článků), byla stanovená západními spojeneckými důstojníky, kteří neznali ani terén, ani místní poměry, takže působi­la na československé straně problémy. Přetínala důležité silniční i železniční spoje a znemožňovala zásobování některých oblastí Slovenska. Mírová konference v polovině února 1919 uznala odůvodněnost československé žádosti o úpravu hranic v prospěch Československa. Svěřila přitom Českosloven­sku i správu Podkarpatské Rusi ve shodě se žádostí představitelů rusínského lidu. Tato otázka je poněkud komplikovaná, bez ohledu na to, že většina obyvatel Zakarpatské Ukrajiny považuje dobu, po kterou byla součástí Československa, za nejlepší.

Během rozpadu Rakousko-Uherska bylo připojeno území Zakarpatské Ukrajiny (zvané též Podkarpatská Rus) nejprve k takzvané „Západoukrajinské lidové republice“, po její porážce od Poláků, jak již bylo řečeno, se část vojáků stáhla do Podkarpatí. Tam vyhlásili 8. ledna 1919 „Huculskou republiku“, která však byla zlikvidována rumunskými vojsky a přestala existovat 11. června 1919. V praxi se jednalo o stále totéž území. 17 RER obr.


Zakarpatská oblast, detail

Situace Rusínů (Huculů, jak si sami říkali, a nikoliv jak se říká Ukrajincům) byla bezvýchodná. Nevěděli ke komu se přidat. Poláci byli pro ně okupanti. Bolševici byli bolševici. Rumuni měli své starosti a byli chudí. Maďarů se oprávněně báli, jak se ukázalo při zvěrstvech v roce 1938, kdy Podkarpatskou Rus obsadili Maďaři. Maďarští vojáci nelítostně vraždili Rusíny i Židy, jichž tam žila velká diaspora. Věšení, střílení, ale i stahování lidí z kůže na ulici, to se tam běžně v roce 1918 odehrávalo.

V roce 1919 se určitá část Rusínů na setkání v listopadu 1918 ve slovenské Ľubovni a později v Prešově vyslovila pro oddělení od Maďarska (vzhledem ke zkušenostem s maďarizací za Rakousko-Uherska) a pro právo na sebeurčení. Nepanovala však shoda ke komu se připojit. Nakonec rozhodla „Národní rada Karpatských Rusínů“ ve Spojených státech pod vedením amerického právníka rusínského původu Gregorija Žatkoviče. Ta uzavřela s Masarykem dohodu o přičlenění k Československu - „Filadelfskou dohodu“ ze dne 26. prosince 1918.

Tak se toto území na základě minoritní Saint-Germainské smlouvy z roku 1919 stalo jako Podkarpatská Rus součástí Československa. Pro rusínskou politickou reprezentaci bylo připojení k Československu v té době prakticky poslední rozumnou alternativou.

Italský generál Piccione, který velel legionářskému armádnímu sboru, dostal 7. dubna 1919 z Prahy rozkaz Zakarpatskou Ukrajinu vojensky zajistit a obsadit. Zaostalá agrární část bývalého Rakouska-Uherska byla obsazena 27. dubna 1919. Den poté, co se maďarská Rudá armáda, která mezitím do Zakarpatské Ukrajiny vstoupila, začala stahovat, vstupovaly do opuštěných oblastí jednotky čs. legií, aby tu zabránily drancování a nepořádkům. 


Čs. vojáci v Perečíně u Užhorodu

Maďaři se stáhli celkem bez protestů, protože už od 16. dubna museli čelit ofenzi­vě Rumunů, kteří pronikli k povodí řeky Bodrogu až po ústí Hornádu a Tisy.

A začalo slavné a dodnes vzpomínané krátké panování Čechoslováků na Podkarpatské Rusi. A na dlouhou dobu nám to bude připomínat nejen množství Rusínů, kteří se zapojili do života ČSR, a dnešní „Ukrajinci“, z nichž jsou mnozí spíše Rusíny, ale i Olbrachtův „Nikolaj Šuhaj loupežník“ a slavná film „Balada pro banditu“. A nejslavnější písničku z něj zpívanou od Ivy Bittové si můžete pustit tady, anebo Miroslava Donutila zde.

No a kdyby naši krajané v zahraničí nechápali, co má Nikola Šuhaj v tom filmu společného s trempy, kteří tu písničku hrají, tak ať se podívají na ten film. Je báječný.

A všichni pak mohou pohlédnout do tváře skutečného Nikoly Šuhaje, když jej i jeho bratra zabili chlapi z Koločavy. 


Koločava

Někdy je při líčení historického děje dobré popustit poněkud uzdu básnickému jazyku. I když historičtí puristé budou vykládat, že existují historici, kteří mají na věc jiný názor a bla bla bla. Než začneme líčením jednoho z nejvýznamnějších bojových střetnutí československé armády s Maďary textem historika Petra Hofmana „1. máj na Dunaji“, podívejme se, jak to tam vypadalo.

Komárno, v němž v roce 1919 žilo asi 15 000 obyvatel, bylo v té době bylo posádkovým městem 39. pluku Československé armády. V samotném městě však tvořil posádku jen neúplný I. prapor, zatímco dva další zajišťovaly rozsáhlý úsek demarkační linie podél Dunaje a Ipĺu. Začínal 30 kilometrů západně od města a vedl na východ přes Parkan až po Ipeĺský Sokolec - v celkové délce 120 kilometrů!

Šlo o úkol mimo reálné možnosti pluku, měl by například strážit v téměř čtyřiceti vsích a osadách v síle čety, reálně však měl na tuto práci posádku jen o několika mužích.

Československá armáda obecně doplňovala stavy a posílala vojáky na Slovensko, ale konflikt s Polskem jí odebíral síly. Navíc na území ČSR nebylo mnoho zbraní, vše odvezli Rakušané a ze Slovenska Maďaři.


Italští legionáři

K ukončení bojů vyzvala Mezinárodní komise pro příměří 20. března 1919 vládu Maďarské republiky, aby do tří dnů stáhla svá vojska za prozatímní demarkační čáru na východě u Rumunska na linii Arad - Oracha Mare - Carin Mare - Stetut Mare a na jihu na linii Szeged - Oroskáza - Debrecen - Vásarosnámery. Ztráta tak rozsáhlého území vyvolala v Maďarsku bouři nesouhlasu. Vláda se výzvě odmítla podřídit. Hrabě Karolyi hned nazítří odstoupil a odevzdal vládu bolševikům.

V Budapešti byla okamžitě ustavena vláda lidových komisařů v čele s účastníkem bolševické revoluce v Rusku Belou Kunem. Ten s využitím národního cítění Maďarů získal na svoji stranu armádu a dělnictvo. Také okamžitě požádal Moskvu o pomoc a začal organizovat Rudou armádu Maďarské republiky rad. 


Maďarská republika rad

Maďarská republika rad (Magyarországi Tanácsköztársaság) byla dočasným státním útvarem existujícím od 21. března do 1. srpna 1919. Jednalo se o komunistický stát s diktaturou proletariátu, v jehož čele stál komunista Béla Kun. V roce 1916 byl zajat ruskými vojáky a zde se ideově přiklonil ke komunismu. Byl radikálnějším komunistou než Lenin. V listopadu 1918 se Béla Kun s několika stovkami maďarských komunistů a se značnými finančními prostředky získanými od Sovětů vrátil do Maďarska. Úkolem bylo vyvolat další bolševickou revoluci ve střední Evropě.

Po převzetí moci maďarští bolševici ihned zaútočili na čs. vojenské pozice a všude se rozhořely boje. 


Boje proti maďarské Rudé armádě

Petr Hofman píše: „Nástěnné hodiny v budapešťské kanceláři Bély Kuna, prvního muže maďarské bolševické revoluce, odměřovaly poslední minuty 30. dubna 1919, když na jeho pracovním stole zazvonil telefon. Tentokrát ale neznamenal jen další z bezpočtu hovorů, týkajících se příprav nadcházejících prvomájových oslav. Centrála hlásila přepojení naléhavého telefonátu z velitelství posádky v Új Szöny. Toto jižní předměstí Komárna a zároveň součást jeho fortifikačního systému odděloval od města nejen mohutný tok Dunaje, ale již čtyři měsíce také demarkační linie s novým československým státem.

Jakýsi Kovács, poddůstojník tamního II. oddílu 19. dělostřeleckého pluku, oznamoval zahájení útoku proti československým jednotkám v Komárně. Podle všeho měl být revoluční akcí proletariátu a svérázným příspěvkem k oslavám svátku práce. Zaskočený Kun to jednoznačně odmítl a když se dozvěděl, že operaci už nelze zastavit, hrozil dokonce Kovácsovi oběšením. Momentální vojenská situace Maďarské republiky rad totiž byla doslova zoufalá. Boje s Rumuny východně od Tisy probíhaly krajně neúspěšně, před pár dny se dalo na pochod i československé vojsko

Jak se ukázalo, Kunovy obavy byly na místě: noční pokus ovládnout město skončil krvavou porážkou. Komárno – jeho severní část - držel od ledna 1919 legionářský 39. střelecký pluk „Výzvědný“, elitní jednotka z bojů na italské frontě proti Rakušanům. Měl devět samostatných výzvědných rot a tvořilo jej celkem 1776 mužů, z toho 86 důstojníků.

Již několik týdnů před útokem dali představitelé direktorií – místních orgánů bolševické moci - v Új Szöny a v nedalekém Györu podnět k přípravám rozsáhlého útoku na Komárno. Maďaři si obsazením Komárna chtěli vytvořit podmínky k postupu dál přes jeden z mála mostů a následně vyhlášení bolševic­ké vlády na Slovensku. Spoléhali na podporu silně nacionalisticky a revolučně naladěného míst­ního obyvatelstva. Útok začal v noci. Útočníci nepozorovaně překonali v místě dosti široký Dunaj, Těsně před půlnocí se přepravila více než desítka pramic s více než padesáti muži a deseti kulomety na slovenskou stranu západně k železničnímu mostu. Několik pontonů maďarského ženijního praporu přistálo východně mostu. Vylodění úderného oddílu proběhlo rychle a téměř nehlučně. Stačilo ujít několik metrů a dostat se k nic netušící stráži. Dva legionáři se zhroutili s proříznutými hrdly, ostatní se pokusili stáhnout do strážního domku, ale po krátké přestřelce se v beznadějném obklíčení vzdali. Unikl jediný legionář s poplašnou zprávou...

Po vystřelení bílé rakety na znamení, že cesta Maďarů přes most je volná, několik set ozbrojenců, většinou dělníků a husarů pod velením záložního kapitána Ing. Mayera, přešlo na protilehlý břeh. Tam už čekala početná skupina ozbrojených maďarských dělníků z loděnice (ležící na slovenské straně). Velitel čs. stráže poručík Josef Valášek zaregistroval podezřelý pohyb. První útočníky smetla kulometná dávka. Legionáři pak beze ztrát proběhli na okraj mostu, k ochranné zdi nábřeží, kde se znovu připravili k boji.

Další skupinu maďarských vojáků přibíhajících po úzké mostovce zdecimovali přesnými zásahy z kulometů a pušek. V noci se přes Dunaj přeplavilo na tisíc bolševiků a maďarských vojáků.. Koordinovaně s přepadem obou mostů zahájily palbu baterie houfnic rozmístěné na Sandbergu a poblíž Czillagu na čs. pozice ve Staré i Nové pevnosti.


Maďarští rudí dělostřelci u Sabinova, červen 1919

Od západu vtrhli Maďaři do města a zmocnili se nádraží. Velitel místní posádky mjr. Basi urychleně zorganizoval protiútok a s přispěním části divizní zálohy z Nových Zámků se podařilo vetřelce rychle vytlačit z nádraží a většinu postřílet. Na sto útočníků se vzdalo.


Čs. dělostřelectvo v boji s Maďary

Legionářům se podařilo přemístnit několik děl, která přivezl jejich velitel Nogol na nábřeží právě v okamžiku, kdy se nová vlna útočníků - většinou husarů - hnala s bojovým pokřikem po mostní vozovce. Obsluhy zatáhly obě děla do první linie, přímo mezi obránce mostu. V momentě, kdy už byly postavy protivníků k rozeznání i ve tmě, vypálili dělostřelci první šrapnely. V ryku boje, ohlušujících ran a v nářku raněných byl jasně slyšet výkřik hrůzy útočné vlny, zasažené naplno… Před námi bylo okamžitě jako když vymete...“ vzpomínal major Basl.

Zásah měl drtivý účinek. Otřesené maďarské oddíly přerušily v tomto úseku na pár minut střelbu …. Basl vydal rozkazy. Mužstvu byly rozneseny nové dávky munice, do obranné linie přibyly záložní kulomety a přímo na mostě se výhružně usadila i sekce plamenometů. Po necelé půlhodině přece jen vzešel rozkaz bolševického štábu k obnovení útoku. Ten však skončil před dobře zastřílenými kulomety legionářů 4. roty, byť jeho odražení stálo obránce několik zraněných.

Na Baslův rozkaz byly do ulic Komárna vyslány hlídky z náhradních jednotek domácího vojska. Doplnili je ozbrojení slovenští železničáři a mužstvo pracovní dělostřelecké roty, aby bylo zabráněno pokračujícím útokům ze zálohy od skupinek místního obyvatelstva. Zuřivost na obou stranách dosahovala vrcholu, zvláště pak po útoku bolševiků v civilu, a to jak pocházejících z maďarské strany, tak Maďarů ze slovenské části Komárna. Část vojáků s poručíkem Havlátem od II. praporu vnikla do jednoho domu a nalezla tam několik vojáků Rudé gardy a též několik civilistů a žen... bylo tam nalezeno větší množství zbraní odpovídající počtu přítomných mužů... z nich zranění odvedeni do nemocnice, nezranění byli popraveni na místě samém. Podobné exekuce, jako bezprostřední reakce na útoky ze zálohy, se odehrály také jinde.

O život tak přišlo 21 občanů města a v příštích dnech se tyto události staly předmětem rozsáhlého vyšetřování zvláštní komise legií. Mnozí Maďaři je dodnes považují za „české násilí“, aniž by vzali v potaz jednání svých bolševických krajanů, střílení na legionáře ze zálohy a následné ukrývání se mezi civilisty.

Zbytek útočníků uprchl ve zmatku zpět na ostrov a na maďarskou stranu. Zásadní útok se tak podařilo úspěšně odrazit. Jen hrstka Maďarů se zachránila únikem na maďarský břeh. Čechoslováci měli 16 padlých a 47 raněných. Pomník čs. legionářů nebyl ani při maďarském obsazení jižní části Slovenska zničen a nedávno byl dokonce obnoven za spoluúčasti MÚ Komárno, byť z něj není jasné, za co vlastně ti Češi padli. Datum chybí.


Pomník čs. legionářů, Komárno

Po drtivé porážce Maďaři upustili od popravy zajatých Čechoslováků. Jak uvádí projekt Moderní dějiny.cz, v kterém je uvedený článek uveřejněn, umožnila to nepochybně i vstřícnost podplukovníka Achácze, maďarského velitele regulérního vojska. Krátce nato, 5. května, přeběhl Achácz spolu s několika důstojníky štábu na československou stranu.

Celá ta šílená akce vyvolala ve vedení Rudé armády šok. Na adresu organizátorů v ní bylo řečeno: „...vykonali akci, která měla za cíl obsazení města. Skončila však úplnou porážkou a velkým krveprolitím. Akce proběhla pod vedením nezodpovědných jednotlivců, bezduchých agitátorů, bez odborné přípravy..., když viděli smutné následky..., zbaběle utekli“.

Na městském hřbitově bylo nakonec pochováno 116 padlých. Mnoho dalších těl přitom podle svědků odnesl Dunaj. Maďarské prameny uvádějí smrt celkem 289 mužů, většinou dobrovolníků dělnického praporu včetně jejich velitele Ing. Mayera. Hroby těchto maďarských revolucionářů jsou dodnes zachovány.


Hroby maďarských revolucionářů, Komárom

Jiné památníky na tyto boje a čs. legionáře však byly po vyhlášení Slovenského štátu v roce 1938 zničeny a dones nebyl obnoveny.

Známe-li tyto skutečnosti, lépe pak pochopíme, proč Slováci nedávno zabránili maďarskému presidentovi slavnostně přejít most přes Dunaj z maďarského Komárom do slovenského Komárna a zúčastnit se tam maďarských nacionalistických slavností. V dnešních novinách vám to nikdo nenapíše. Buď to dotyčný neví, anebo se bojí, že by to nebylo „politicky korektní“ a dosti „eurohujerské“.

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕5.257

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře