Nad Tatrou sa blýska - (6)

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕4.195

1918-1920: „Trma-vrma“ všude okolo nás

Jsou věci, které je nutno stále připomínat, protože to, co nám - myslím jako národu - v mládí nalili do hlav, se stále a stále vrací. Čím větší nesmysl, tím raději jej mnozí poslouchají. Takže vznik republiky, to nebyl jen slavnostní příjezd legionářů a jejich pochod po Václaváku, ani Masaryk na bílém koni. A už vůbec ne konec války.

První světová válka se jen rozpadla na mnoho různých konfliktů, když Ústřední mocnosti (též Centrální mocnosti či Trojspolek), hlavně Německo a Rakousko-Uhersko nezvládly svoje vnitřní problémy a doslova se rozpadly do chaosu.

To v očích vyznavačů československé geniality při rozbití Rakousko-Uherska sice poněkud snižuje úlohu našich vlastenců, ale vyjadřuje reálnější stav věcí. Ostatně naše poněkud sebestředné heslo „Bourali jsme vesele, to Rakousko zpuchřelé“ rádi dodnes využívají naši německy mluvící sousedi k dotvrzení lživé smyšlenky, že jsme to byli my, kdo zničili ten „dokonalý a úžasný“ rakouský stát.

Kolem nás se děly dosti děsné věci. Nejlépe je lze objasnit slovenským úslovím „trma-vrma“, které tak rád používal sportovní reportér Karol Polák a které podle slovenského výkladového slovníku znamená „rýchly, čulý a hlasný pohyb, čulá činnosť ľudí: robiť niečo vo veľkom zhone“. Když Karol Polák oznámil, že „pred našou bránkou vznikla trma-vrma“, tak nám u rádia zatrnulo. Malér byl na spadnutí.

Přesně tak to tehdy vypadalo.

V minulé části jsme se rozloučili při líčení vzniku republiky a osvobozování Slovenska v okamžiku, kdy konflikt na Slovensku uhasínal. Jenže on se začal opět rychle rozhořívat. Pro nás to byla tzv. „Sedmidenní válka“ s Polskem. Takže bylo nutno rychle přesunout italské legionáře ze Slovenska na Těšínsko. Aby bránili republiku. Či po pravdě aby se spíše utkali s Poláky o kus Slezska, na který si dělaly nárok oba státy. 


Legionáři odjíždějí ze Slovenska na Těšínsko

Už přímo slyším, jak „stürmerovští hledači pravdy“ tu i cizozemští, (tak jsem si je soukromě pojmenoval podle hlavního názvu nacistického plátku „Der Stürmer“, v jehož záhlaví stálo „Deutsches Wochenblatt zum Kampfe um die Wahrheit“ - Německý týdeník v boji za pravdu) křičí: „Podívejte se na ty zločinné Čechy, od počátku pořád jen válčili a utlačovali“. Zatímco ovšem titíž v jiných okamžicích hlásají heslo, že „Češi nikdy nebojovali a jsou to od středověku zbabělci!“ No, když se lže, tak nějakém tom slovíčku nezáleží, že? Jak už řekl Mark Twain: „Jak těžké je argumentovat s lidmi, kteří jsou placeni za to, aby váš argument nepřijali!

Čtenáři si jistě všimli, že musím ve vyprávění někdy trochu kličkovat. Je to proto, že skutečnost je mnohovrstvá. Abychom ji alespoň částečně pochopili, musíme se rozhlížet kolem sebe, odskakovat ze Slovenska na Těšínsko a pak zase do Polska a jinam, aby vznikl pochopitelný obrázek. Existuje dnes bohužel jakýsi „úzus“ dodržovaný mnoha komentátory, diskutéry, novináři, ba i badateli, že pokud o nějaké události píšeme, pitváme ji jako brouka pod mikroskopem. Nehledíce nalevo či napravo. Na okolnosti, na přecházející děje, na celou historii a budoucnost. Pak je to jednoduché. To se to pak vytvářejí „zásadní“ odhalení a morální posudky. A to je přesně to, co by podle mne nemělo být.

Němci výstižně, i když nekorektně označují odborné pracovníky tohoto typu jako „fachidioten“. Když se občas ozvu, že nejde třeba mluvit o bolševické revoluci a vynechat cara Mikuláše II. ani Rasputina, bývám okřikován, že „to přeci vědí všichni“. A ostatně „“, dodá „badatel“, se zabývám zrovna „tímhle“, tak jakýpak copak. No ti „všichni“, co to „vědí“, bývá pár kolegů a kamarádů dotyčného redaktora či učence na katedře. Případně pár učitelů dějepisu, co to ještě nezapomněli. A pak už nikdo. Většina lidí pochopitelně nepatří mezi „ty všechny, co to vědí“, a tak snad nebude od věci si připomenout tehdejší skutečnost širším pohledem. Jak mne přesvědčují i reakce čtenářů.

Takže jak vypadala Evropa v letech 1918 až 1921 kolem nás? V době, kdy se vytvářelo a vybojovávalo Československo? Uvedu jen stručně základní fakta:

Rakousko:

Poražený stát, jehož třísetleté císařství se rozpadlo. Armáda byla v rozkladu. Rakousko pod přijalo tlakem porážky 21. října 1919 Smlouvu ze Saint-Germain-en-Laye. Ta mu zakazovala vytoužený název Německé Rakousko, to znamená, že se neuskutečnil ani částečně velký sen vyznavačů ideálu Grossdeutschland. K Rakousku nebyly připojeny pohraniční oblasti Čech a Moravy, které se v roce 1918 prohlásily za Deutschböhmen. Rakousko přišlo také o nárokované Slovinsko a nezískalo Jižní Tyroly. V zemi byl hlad a ekonomický rozvrat. Byla vyhlášena republika. Císař Karel I. byl vyhnán, majetek Habsburků zabaven a bylo jim zakázáno se do Rakouska vracet. Ze stále více nacionalizované Vídně prchali Češi, Poláci a jižní Slované. Multikultura Vídně se vytrácela. Zánik monarchie a založení Československa vedly k masivní vlně vystěhovalectví. Ve Vídni propukaly stávky, které se rozšířily na celou zemi. Panoval chaos a bída. K mrtvým ve válce a umírání v důsledku hladu se navíc přidala Španělská chřipka.

Maďarsko:

Maďaři, tak rádi se odvolávající na tradici Rakouska-Uherska a na svoji „statečnost“, vzdali jako vůbec první vojska boje na jižní frontě s Itálií (1918) a prchali domů. Pak vypověděli spojenectví s Rakouskem. Země byla ve varu. Už v červnu 1918 docházelo ke stávkám na železnici a stávkám zaměstnanců železničních dílen v Budapešti. Železnice byla pro vojenské i mírové účely tehdy tak důležitá organizace, že revolta byla potlačena střelbou do demonstrantů. 17. října 1918 poslanci v uherském parlamentu vyhlásili „připojení“ (sic!) k Trojdohodě (Francie, Rusko a Velké Británie, s podporou USA) a vypověděli spojenectví s německým císařstvím. 25. října 1918 se ustavila maďarská Národní rada, která požadovala odtržení země od Rakouska. 30. října 1918 došlo v Budapešti k „Astrové revoluci“ a o den později byl Károlyi zvolen předsedou nové vlády. Maďarsko bylo plné bouří a divokých stávek. Orgány státu byly většinou bezmocné. Téhož dne podle jedněch informací rozvášněný dav demonstrantů zlynčoval a zabil nenáviděného bývalého (císařského) premiéra Istvána Tiszu přímo v Budapešti. Jiné prameny hovoří, že jej zavraždili maďarští vojáci. Nová vláda nejprve vyčkávala a sledovala další vývoj v Evropě, ale po vyhlášení Německé republiky a Rakouské republiky vyhlásila i ona 16. listopadu 1918 Maďarskou republiku. Ta ale byla svržena bolševickou Republikou rad. Bolševici rozpoutali krvavý teror, vtrhli na Slovensko a do Rumunska, nakonec byli krvavě potlačeni a Rumuni dobyli Budapešť. Československo znovu ovládlo Slovensko a připojilo Zakarpatskou Ukrajinu. Ale o tom později.

Habsburkové:

Císař Karel I. se dvakrát s pokusil znovu získat maďarskou korunu a obnovit v Maďarsku království pod Habsburky. Po krátkém republikánském intermezzu byla monarchie v Uhersku znovu nastolena dne 1. března 1920. Okolo Velikonoc 1921 se císař Karel I. inkognito vrátil do Budapešti a od zemského správce Hortyho důrazně požadoval odstoupení. Přitom chtěl využít jeho původní přísahu věrnosti Rakousku z doby císařství. Aniž by bral vážně námitky hrozící intervencí Dohody, resp. vyhlášení války ze strany nástupnických států Československa, Rumunska a Jugoslávie. Teprve po týdenním pobytu v Szombathely se vrátil se zpět do Švýcar do exilu. Ovšem již 20. října 1921 započal Karel I. druhý pokus o převzetí moci a letěl se svou chotí Zitou na stroji Junkers F 13 do Šoproně. Zde se „legitimisté“, sdružení a ozbrojení v tzv. Freischärler (nevládní polovojenská skupina), podporující nároky Habsburků na maďarský trůn, a další menší vojenské kontingenty spojily do císařova vojska. Z jejich „pochodu na Budapešť“ vzniklo vítězné tažení ne nepodobné slavnému návratu Napoleona z Elby do Paříže v roce 1814. Nerelativně pomalé tempo postupu však dalo zpočátku nerozhodnému Horthymu čas, aby soustředil vlastní vojsko. V Budaörsu, jednom z předměstí Budapešti, došlo 23. října 1921 k střetu, při němž přišlo o život 19 vojáků. Karel si uvědomil, že snahy o restauraci monarchie by skončily občanskou válkou a zavelel i přes doporučení svých vojenských poradců k ústupu.

Polsko a krátkodobé státy v oblasti

Polsko zmizelo jako samostatný stát v letech 1772–1795, přičemž Polsko bylo rozděleno mezi Prusko (od 1871 německé císařství), Rakousko a Rusko. Následně přežívalo jako pseudostáty pod diktátem nejprve Francie, později Ruska, Německa a Rakouska-Uherska. Skutečné Polsko, jak je známe, vzniklo až v roce 1918, stejně jako Československo, Rakousko, Německá republika, Jugoslávie atd. (porovnejte s bláboly, kterých jsou plné noviny i diskuze na webu, o tom, že jsme nový stát, a proto nemáme tradice ani kulturu…. atd.)

Situace v Polsku a dalších nástupnických státech byla národnostně a jazykově velice složitá. Obyvatelstvo bylo jazykově promíšeno.


Jazykové oblasti ve střední Evropě

Polsko bylo silně hospodářsky poničeno 1. světovou válkou. Ovšem ihned bylo ochotné si jít „vyřídit účty“ se sousedy. První vypukla válka polsko-ukrajinská o Halič, která byla podobným dvojjazyčným a dvojnárodním svárem na jednom území. Zde, stejně jako česko-německé spory, konflikty trvaly již od roku 1848. Po vyhlášení samostatné Západoukrajinské republiky 1. listopadu 1918 začaly téměř okamžitě boje mezi Ukrajinci a Poláky. Nejprve ve Lvově, později následovala další polská povstání proti Ukrajině v Drohobyči, Sambiru, Jarosławi a hlavně v Přemyšlu, kde se Polákům podařilo obsadit most a železnici vedoucí do Lvova.


Republika Západní Ukrajina

V závětří těchto bojů pak Rumunsko 11. - 12. listopadu 1918 vstoupilo do Bukoviny (bývalá nejvýchodnější část Rakouska). Rumunská armáda bez odporu toto území obsadila. Silné boje pokračovaly, až polský generál Piłsudski zahájil s dalšími posilami finální útok proti Ukrajincům na konci června 1919. Ukrajinská armáda, která byla momentálně dvakrát menší než polská a měla výrazný nedostatek munice, byla rychle vytlačena na východ až k řece Zbruč.

Od roku 1917 existovala na Ukrajinci obývaném území bývalého carského Ruska tzv. Ukrajinská lidová republika (UNR) se sídlem v Kyjevě. Zpočátku byla pouze satelitním státem Německa, ale po porážce Němců byla nějakou dobu samostatná, pak ji obsadili sověti.

V prosinci 1918 se boje se Západoukrajinskou republikou přenesly i severněji, do Volyně. Polská armáda se zde musela postavit jednotkám Ukrajinské národní republiky (UNR). Kdekdo zde, kousek za československými hranicemi, bojoval s kdekým.

V polsko-ukrajinské válce odolávaly jednotky bývalé ZUNR polské přesile přes devět měsíců. V červenci 1919 ale Poláci obsadili většinu území bývalé ZUNR, až na zakarpatskou oblast. Hlavní části zbývající armády (50 000 mužů) se přesunula na východ Ukrajiny bojovat s bolševiky. V červenci 1919 vytvořily zbytky bývalé správy ZUNR exilovou vládu v Kamenci Podolském, nedaleko budoucích hranic ČSR. Vztahy mezi exilovou vládou a ukrajinskou vládou v Kyjevě se zhoršovaly. V dubnu 1920 byla podepsána Varšavská smlouva mezi Polskem a Ukrajinou se sídlem v Kyjevě. Smlouva definovala polsko-ukrajinskou hranici na řece Zbruč, a tak celá východní část Haliče připadla Polsku. Haličští Ukrajinci byli vlastně zrazeni vládou v Kyjevě. Část poražené ukrajinské armády se stáhla na Podkarpatskou Rus. Tato oblast pak po diplomatických jednáních a souhlasu zbytků vedení ZUNR a představitelů Rusínů připadla nově vzniklému Československu. ČSR přijímala ukrajinské uprchlíky po celou dobu této války, ale i nadále. Dávala jim velkou volnost při organizaci jejich vlastních věcí v ČSR. To skončilo záborem Podkarpatské Rusi vojsky SSSR 1944.

V té době ale nikdo takovou budoucnost netušil. Všichni se snažili uspořádat své státy co nejpevněji. Různé požadavky na autonomii, vznášené ze strany sudetských Němců, některých Slováků, ale i části Rusínů, byly nereálné. Nikdo z nich nebyl sám o sobě schopen své území ani spravovat, ani bránit. Sudetští Němci schovávali pod řečmi o „autonomii“ pokus odtrhnout se a přidat se k Německu (nejlépe bolševickému), katoličtí Slováci se báli české reformace a Rusíni byli hrdí, ale k porážce v každém konfliktu odsouzení nacionalisté.

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕4.195

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře